Atentát na JFK – rána, která se asi nikdy nezahojí



John F KennedyZatímco dnes ve svých rukou často drží moc lidé, kteří by byli schopni zaprodat i vlastní rodinu, připomněly si Spojené státy před týdnem 55. výročí atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho, svého 35. prezidenta. Kennedyho odkaz jsem na Literárních novinách připomenul již několikrát (O politické odvaze, Kennedyho odkaz, Odkaz Otců zakladatelů nenaplněn, nový Roosevelt a Kennedy se stále hledá) a domnívám se, že mu dnes není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužil (zato o Kennedyho milostném životě toho bylo napsáno a řečeno opravdu požehnaně).

 

 

 

Osobně zastávám názor, že společně s Georgem Washingtonem, Thomasem Jeffersonem, Abrahamem Lincolnem a Franklinem D. Rooseveltem patří John Fitzgerald Kennedy mezi největší americké prezidenty. Jeho vláda sice byla poměrně krátká (od 20. ledna 1961 do 22. listopadu 1963), ale pro chod světových dějin zcela zásadní. Byl to právě Kennedy, kdo ve Spojených státech nastartoval důležité sociální a kulturní reformy a projekt Apollo, jehož výsledkem bylo mj. přistání člověka na Měsíci. A hlavně to byl Kennedy, kdo během karibské krize zabránil tomu, aby studená válka vyústila v jaderný konflikt.

 

Právě dohodu se Sovětským svazem, která karibskou krizi ukončila, lze označit za největší úspěch Kennedyho prezidentství. Kennedy se tehdy (byť ne poprvé) projevil jako velký státník, který je schopen čelit enormnímu tlaku. „Karibská krize představovala velký problém z hlediska hrozby jaderné války,“ říká profesor František Hanzlík z brněnské Univerzity obrany. „Kennedy byl tehdy obklopen dvěma skupinami lidí, které mu radily zcela odlišný postup. Jedna, ta radikálnější, mu radila uskutečnit leteckou podporu kubánským exulantům, kteří se v dubnu 1961 pokusili vylodit na Kubě v zátoce Sviní, bombardováním ostrova. Druhá skupina, která se obávala, že by mohlo dojít k jaderné katastrofě, mu radila ubírat se cestou blokády Kuby. Na Kennedyho byl vyvíjen obrovský tlak. Kennedy psychicky špatně snášel sestřelení amerického špionážního letounu U2 nad Kubou protiletadlovou raketou, kterou zřejmě vypálili Sověti, obsluhující odpalovací zařízení dodaná Kubě. Takže i samotná blokáda Kuby vlastně mohla vyústit v jaderný konflikt. V oblasti Kuby se navíc tehdy pohybovaly sovětské ponorky vybavené jadernými torpédy, což se Američané dozvěděli až během 80. let. Hrozba jaderného konfliktu byla tehdy zkrátka veliká,“ dodává pan profesor Hanzlík.

Někteří lidé kritizují Kennedyho za postup ve Vietnamu, otázkou však je, nakolik je tato kritika oprávněná. V době, kdy se Kennedy stal prezidentem, byla už politická a vojenská situace v této zemi velmi špatná a k vyeskalování konfliktu (vstupu Spojených států do vietnamské války) došlo až v létě roku 1965, tedy téměř dva roky po Kennedyho smrti. Pan profesor Hanzlík k tomu nicméně dodává následující: „Zahraniční politika Spojených států vždy vykazovala určitou kontinuitu, ať už funkci prezidenta zastával republikán nebo demokrat. Existují tam samozřejmě jisté nuance, ale ten hlavní směr zůstává téměř vždy zachován. Takže do určité míry lze říci, že válka ve Vietnamu byla – byť nepřímým – důsledkem Kennedyho zahraniční politiky.“

 

Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho se dodnes nepodařilo uspokojivým způsobem objasnit. Podle oficiální verze byl jeho strůjcem Lee Harvey Oswald, velká část veřejnosti jí ale dodnes nevěří. Už v roce 1966 začala být zpochybňována neworleanským státním návladním Jimem Garrisonem, z jehož knihy On the Trail of the Assassins čerpal také slavný film Olivera Stonea JFK (1991). Dodnes se vedou dohady o tom, zda za atentátem na Kennedyho nestály ve skutečnosti tajné služby (zejména CIA), organizovaný zločin nebo dokonce sám Fidel Castro. Pan profesor Hanzlík k tomu říká: „Kennedy se snažil omezit vliv CIA a dalších organizací, které do značné míry měly podíl na způsobu, jakým probíhala studená válka. Měl také obavy z toho, že by studená válka jednou mohla vyústit ve válku jadernou, což se také téměř stalo během karibské krize. Jedna z teorií, proč došlo k zavraždění Kennedyho, spočívá v tom, že Kennedy příliš zasáhl do oblasti tajných služeb a omezil jejich pravomoci. Kennedy se snažil nalézt nějaké východisko ze situace, v níž se svět tehdy nacházel, na druhou stranu však tato jeho snaha vyústila v onen atentát, který je dodnes opředen nejednou záhadou, a myslím si, že už se nikdy nedozvíme, jak to tehdy vlastně celé bylo.“

 

Lidé, kteří v té době žili, si většinou pamatují, co dělali v den, kdy byl spáchán atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho. Když jsem se na to letos v srpnu zeptal Jana Petránka, odpověděl mi: „Ptáte-li se, co jsem tenkrát dělal, byl jsem zpravodajem v Moskvě a Karel Kyncl byl zpravodajem ve Spojených státech. A my jsme se dostali do společného vysílání tím, že nás Praha vysílala současně. Tehdy jsem bydlel na Kutuzovském prospektu a byt byl na úrovni ulice. Tak jsem vyskočil z okna, a to přímo před dva sovětské důstojníky, kteří šli po Kutuzovském prospektu. V okně jsem měl tranzistor, ze kterého bylo slyšet vysílání BBC, a řekl jsem těm dvěma ruským důstojníkům (samozřejmě rusky), že tu mám teď zrovna puštěnou BBC a že byl zastřelen Kennedy. A zeptal se jich, jestli mi k tomu můžou dát nějaký komentář. Oni strnuli, ale když jsem se představil, aby věděli, že nejsem provokatér, ale zpravodaj Československého rozhlasu, tak jeden z nich (bylo vidět, že umí anglicky) začal poslouchat a druhý vběhl do místní dráhy, zastavil tam auto, které projíždělo, a zavolal toho prvního a oba hned „fičeli“ pryč, možná někam na štáb. To byl tedy můj hlavní zážitek toho dne.“ (viz rozhovor Jan Petránek: O 21. srpnu, Krymu, protiruské hysterii)

 

V polovině 50. let napsal John Fitzgerald Kennedy knihu Portréty odvahy, za niž právem získal Pulitzerovu cenu. Zabýval se v ní tématem politické odvahy. A nutno dodat, že ani jemu nebyla politická odvaha cizí. Kennedy ji projevoval opakovaně. „Ať dělal cokoli – zápolil s nemocí, bojoval ve válce, kandidoval do Senátu, postavil se vlivným zájmovým skupinám a podpořil vybudování Plavební cesty svatého Vavřince, zasazoval se o přijetí zákona o reformě odborů v roce 1959, účastnil se primárek v Západní Virginii v roce 1960, debatoval na sjezdu Demokratické strany v Los Angeles bez přípravy s Lyndonem Johnsonem, vzal na sebe veškerou odpovědnost za neúspěšnou vojenskou operaci v zátoce Sviní, potýkal se s ocelářskými společnostmi, postavil se v letech 1961 a 1962 za svobodu Berlína, přiměl Sověty ke ztažení raket z Kuby, bojoval svými projevy i činy za rovná práva pro naše spoluobčany bez rozdílu a vykonal stovky jiných, velkých i malých věcí –, vždy z něho vyzařovalo to nejlepší, co v člověku je,“ napsal o svém bratrovi 18. prosince 1963 Robert Kennedy (viz předmluva ke knize Portréty odvahy, vydání z roku 2013, str. 14). Něco mi říká, že ho vystihl velmi přesně!

 

 

Použité zdroje:

KENNEDY, J. F. Portréty odvahy. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-1017-3.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 29 Listopad 2018 10:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB