Stín Charlese de Gaulla v Afghánistánu




John-W.-Nicholson velitel NATO a us jednotek v Afghánistánu foto youtubeZápaďácká válka proti islamistům v Afghánistánu se chýlí k neslavnému konci. Hledá se mírové řešení, tedy kompromis, aby se všichni vlci nažrali a afghánská koza zůstala relativně celá. Důležité není, zda Tálibán ovládne  Afghánistán a z milosti nechá některé úřednické posty představitelům dosavadní prozápadní vlády. Jde o to, aby si v Afghánistánu i v budoucnu hrábli (v ekonomicko-politickém smyslu) hlavní siloví aktéři – především USA, Čína, Rusko, Pákistán, Indie, ale i Írán.

 

 

 

Alžírské ohlédnutí
Situace připomíná konec alžírského povstání proti francouzským kolonizátorům. V Alžírsku, zahraničním departmentu Francie, v letech 1954–1962 probíhala de facto občanská válka a současně protifrancouzské povstání alžírských islámských nacionalistů. Prezident Charles de Gaulle se snažil od roku 1958 problém vyřešit návrhem, aby Alžířané v referendu rozhodli, zda chtějí samostatnost. Začátkem roku 1960 musely francouzské jednotky potlačit povstání francouzských nacionalistů v Alžírsku proti de Gaullově politice, ale potom se měla dát armáda do ušlechtilejší práce – k ještě intenzivnějšímu zabíjení co největšího počtu alžírských povstalců.


Prezident de Gaulle počítal s tím, že bude muset přistoupit na jednání s islámskými nacionalisty. Jednání bylo pro francouzského prezidenta nejvhodnější v době vojenské převahy Francouzů nad alžírskou osvobozeneckou armádou (FNO). Proto de Gaulle objížděl vojenské posádky, hovořil s důstojníky, aby získal jejich sympatie. Potřeboval, aby francouzští důstojníci zvýšili své úsilí (zabíjení povstalců). Měli ještě více riskovat i přesto, že na konci jejich zuřivého boje a umírání francouzských vojáků bude ústup, tedy alžírská nezávislost. Než v březnu 1962 bylo vyhlášeno příměří (a v červenci 1962 nezávislost) Alžírska, francouzská armáda měla vystavit alžírské povstalce co největšímu tlaku.

 

 

Afghánské Alžírsko
Alžírská situace svým způsobem panuje také dnes v Afghánistánu. V roce 2014 se americká armáda z marné války stáhla a ponechala tam jenom malý kontingent doplněný o vojenské mise jejich sluhů ze západního klanu. To lze připodobnit roku 1958, kdy de Gaulle Francouzům řekl, že by bylo rozumné referendum, zda chce alžírské obyvatelstvo samostatnost, nezávislost na Francii.


Afghánistán byl koncem roku 2014 ponechán afghánské armádě a policii pod silnou infúzí amerických dolarových vitamínů. Západní vojáci jim poskytují výcvikový a technický servis.
Proto od roku 2015 nebojová a asistenční mise západních kontingentů má alžírský rozměr, tedy s dostupnými prostředky udělat maximum.


Západní NATO klan musí s velmi omezenými prostředky podporovat afghánské bezpečnostní síly: americké speciální jednotky se nezastaví v každodenním kolotoči hašení talibanských požárů. Také jsou neustále v permanenci západní (především americké) letouny, vrtulníky a drony, aby co nejrychleji pozabíjely Tálibánce a jejich islámské ozbrojence přicházející mimo jiné také z Evropy. Bez západní letecké podpory (která ještě poroste) se afghánské bezpečnostní síly neobejdou.


Potichu jsou posilovány také jednotky soukromých žoldnéřů, o kterých se oficiálně nepíše. Jako by tam nebyly. Žoldnéřské firmy by rády vstoupily oficiálně na afghánskou půdu v novém angažmá a za peníze americké vlády, ale to nebylo (zatím?) přijato.


Cílem prozápadní afghánské vlády a jednotek klanu NATO je „po Alžírsku“ (bez velké publicity) zabít co nejvíce protivládních islamistů, aby tím Talibáncům přistřihli křidélka při tzv. mírových jednáních.


Tálibán chce totéž: jít po krku vládním jednotkám, rozvracet vládní systém a zabít každého nevěřícího psa ze Západu.


Obě strany se navzájem posilují - zvyšují agresivitu. Z hlediska alžírského vzoru jsme technicky v situaci let 1960–1961.


Prostý Afghánec je unaven a znechucen násilím. Tálibán nemá plošnou podporu, ale roste jeho schopnost ochromovat své odpůrce silou strachu ze své ozbrojené moci, a tím získává dobrovolně povinně pomocníky.


Zároveň Afghánci již mají smutnou jistotu, že pro ně podpora západních vojenských šmoulů nepředstavuje žádnou perspektivu. Nejstrašnější je diagnóza: Technologicky super nadupaní, s ohromnými zdroji a přesto zápaďáci prokaučovávají úplně všechno. Nejhorším výsledkem afghánské války je ztráta respektu k západním šmoulům slibujícím demokraticky – technologické zázraky s lidskou tváří.


Proto značná korupce a rozkrádání afghánských armádních a vládních zdrojů je povinností – nahrabat si na horší časy dokud to jde, dokud prozápadní vláda nepadne. Amíci to zaplatí.

 

 

Afghánský grupáč
Tzv. rozumní Afghánci provádějí jakýsi afghánský grupáč: Kdo chce přežít, musí spolupracovat (i potichu) s kýmkoliv (v jakékoliv poloze), kdo bude mít své slovo nejen dnes, ale téměř jistě i pozítří. O této situaci jsem psal v článku „Byznysmeni se ptají: Kdy konečně Taliban zvítězí?


V článku jsem upozorňoval, že byznysmeni touží, aby boje v Afghánistánu již ustaly a tzv. prozápadní vláda konečně předala moc Talibánu. Nebo ještě lépe, aby se vláda s Talibánem dohodla o podílu na moci. Občanská válka škodí místnímu i mezinárodnímu kšeftu.

 

 

Čekání na dohodu podvraťáků - vzor Charles de Gaulle
Je potřeba zahájit seriózní jednání s Tálibánem - s lidmi, které nesnášíme, pro jejich primitivní vnímání islámu. Ale šílenci z Islámského státu jsou ještě daleko horší. Tálibánci, alespoň zatím, nechtějí světem šířit nějakou bláznivou víru jako Islámský stát. Tálibánci jenom chtějí, aby cizinci vypadli z jejich Afghánistánu.


Samozřejmě na to doplatí prostí Afghánci. Budou nuceni  respektovat ultrakonzervativní verzi islámu? Nebo, aby si příliš nezkomplikovali vztahy se Západem a  Ruskem, nebudou Tálibánci již natolik islamisticky prudérní jako v roce 2001?


Post-ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se otevřeně ptal, zda je ještě důvod k naší další misi v zemi Afghánců. Jeho kritikové byli značně hysteričtí, jako by Zaorálek prznil svatý grál. Přitom diskuse na toto téma probíhá již řadu let i na západ od českých hospod.


Proč hysterici grilují Zaorálka a neútočí na Andora Šándora? Vždyť dlouhodobě upozorňuje, že Západ v čele s USA sice slibuje, že pomůže zajistit bezpečnost v Afghánistánu, ale bez dohody s Tálibánem toho nedosáhne.


Brigádní generál v záloze Andor Šándor, bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby ČR a uznávaný odborník na otázky bezpečnosti, uvedl: „V roce 1979 vpádem Sovětského svazu do Afghánistánu se rozbily letité struktury, které tam nějakým způsobem fungovaly. Afghánistán je mnohonárodní národnostní stát, ve kterém ty síly se vždycky nějakým způsobem propojovaly. Vláda v Kábulu vždycky měla nějakou omezenou platnost, vzájemně si vycházejí vstříc, platili si daně, neplatili si daně, ale prostě to měli nějakým způsobem rozdělené. Dnes jsou tyto struktury pryč. A my nevíme, co s tím. A vláda v Afghánistánu, Kábulu, pokud odejdeme, jaksi moc dlouho nevydrží, nedělejme si žádné iluze.“  (ČRo Dvojka, 13.8.2018, 08:30 hod., Jak to vidí bezpečnostní poradce Andor Šándor)

 

Nebude jiného vyhnutí, než dojít ke krutě cynickému a pragmatickému východisku, podobně jako v Alžírsku za de Gaulla. V jeho činech se projevovalo nemálo dvojsmyslnosti a lstivosti. Nechtěl moc pro sebe, ale pro slávu Francie. Proto byl schopen s uspokojením v duši páchat zlo pro vyšší dobro: Nezapomeňme, že sice chtěl co nejvíce masakrovat alžírské partyzány během jednání, aby měla Francie navrch, ale zároveň využil všech možných triků, aby alžírští nacionalisté nebyli po válce proti širším stykům s Francií. Stejnou strategii uplatní jistě i američtí vyjednávači vůči talibanským duším.

 

Pokud jde o Zaorálkovu otázku, zda je ještě rozumné mít vojáky v Afghánistánu, je možná kompromisní odpověď: Vojáci mají odsouhlasenou misi na dva roky. Ať je deklarována jako závěrečná mise pro období mírových jednání s Tálibánem. Vždyť jednání již probíhají.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 12 Listopad 2018 13:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB