Rudolf Chmel: Slovenská identita



 

slovenská vlajkaDnes Slovensko oslavuje 100 let od Martinské deklarace, také Deklarace slovenského národa, která byla přijata na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady 30. října 1918 v Martině. Deklaraci podepsalo na dvě stě zástupců z celého Slovenska.

 

 

 

Deklarace byla založena na návrh evangelického faráře Samuela Zocha a přijata jako samostatný státoprávní akt slovenského národa, aniž by účastníci shromáždění věděli o vyhlášení Československa z 28.října. Za jediného oprávněného zástupce slovenského národa prohlásili Slovenskou národní radu, odmítli pravomoci uherské vlády a přihlásili se k samourčovacímu právu česko-slovenského národa, čím také vyjádřili podporu požadavku vytvoření společného státu. Slovensko respektuje 28. říjen jako datum vzniku Československa, ale letos se tento den pro Slováky stal podle zákona Národní rady Slovenské republiky pouze takzvaným pamětním dnem. Den vzniku Slovenské republiky je na Slovensku oslavován 1.ledna, kdy v roce 1993 byla vyhlášena samostatná Slovenská republika. 30.říjen byl stanoven pro letošek jako jednorázový státní svátek odkazující na vznik nezávislého Československa.

 

K dnešnímu stému výročí Martinské deklarace uvádíme myšlenky a citace slovenského literárního vědce-historika Rudolfa Chmele, který se dlouhodobě zabývá česko – slovenskými vztahy. Své myšlenky vyslovil ve své knize Slovenská otázka v 20. storočí v roce 1996. Později se k této problematice vrátil v rozhovoru pro Literární noviny v červnu roku 2013, ze kterého vyjímáme jeho další myšlenky.

 

 

K dnešku dni můžete číst:

Jiří Kocian: Slovenská otázka

Ludvík Vaculík: Naše slovenská otázka

 

 

Česká státnost tvoří tisíciletou nezpochybnitelnou kontinuitu, zatímco fenomén slovenské státnosti narážel ve svém počátku na to, že pro světa i pro Slováky samotné chybí určité atributy státnost legitimizující. Slováci se dostávali do postavení, že držiteli přirozeného, historického státního práva byli příslušníci jiných národů: maďarského a později českého. Slováci mohli Československo chápat jako pokračování československý stát státu uherského.

 

Slováci byli těmi, kdo toto dědičné právo obyvatel historických zemí doplňovali, rozvíjeli o jistý zajímavý etnografický, kulturní, geopolitický apod. rozměr - avšak necítili se být držiteli historické státnosti. Žádost národa slovenského, štúrovský odkaz dalším generacím reklamujícím nezadatelné právo na vlastní správu vlastních věcí, nenalezly pochopení, natož naplnění ani ve Vídni, ani v Budapešti, ale ani v Praze. Zatímco Češi (a předtím Maďaři) byli pro Slováky v naplnění státnosti překážkou, Slováci takovou překážkou pro Čechy (a předtím Maďary) nebyli, naopak.

 

To jsou myšlenky Rudolfa Chmela, který je vyslovil ve své knize Slovenská otázka v 20. Storočí v roce 1996. Později se k této problematice vrátil v rozhovoru pro Literární noviny v červnu roku 2013, ze kterého vyjímáme jeho další myšlenky.

 

Složitější česko-slovenskou identitu jsme pociťovali intenzívněji zejména v historicky vypjatých obdobích – v roce 1918, v letech 1939–1945, ale i v roce 1968 (vůči Rusům!) a ještě chvíli po zhroucení režimu v roce 1989. Příležitostně, samozřejmě, při sportovních úspěších… Pro Čechy byla od roku 1918 jejich identita totožná se státní. Slováci se s ní i proto identifikovali komplikovaněji, neboť samozřejmost slovenského národa byla často zpochybňována či relativizována. Nejen některými českými historiky, jazykovědci, literárními historiky, ale i politiky, zejména Benešem. To přirozeně československé identitě na soudržnosti nepřidávalo. Nemluvě o tom, že český přístup ke státu byl stále unitaristický a slovenský národní, federalistický. Tyto dva koncepty, jak se ukázalo i v druhé polovině roku 1992, neměly naději se setkat. A protože stereotypy neporozumění byly silnější než jejich opak, došlo – jakoby mimochodem a bez plebiscitu – k rozdělení společného československého státu.

 

Slovenská identita i slovenský nacionalismus se habilitovaly především na maďarském nacionalismu. Spisovatel Vladimír Mináč to v roce 1965, v časech kvetoucího proletářského internacionalismu, formuloval dokonce tak, že jsme se formovali na mytologické nenávisti vůči Maďarům. Tato linie, jejíž základ kodifikoval ještě Ľudovít Štúr a Mináč ji o sto dvacet let později jen potvrdil, tvoří dodnes páteř mentální výbavy vztahu Slováků vůči Maďarům – doma i za hranicemi, v Budapešti. Neboť my jsme byli, pravda, jen objektem cizích nacionalismů – a maďarského zvláště. Ještě že to můžeme těm Maďarům oplatit, alespoň té skoro půlmilionové menšině, která tu od Trianonu žije. Stručně řečeno: slovenské a maďarské dějiny, příběhy, jsou dost nekompatibilní, do značné míry analogické s česko-německými. V roce 1991 jsem inicioval memorandum slovensko-maďarského smíření, které by zároveň mohly přijmout oba parlamenty. Na druhém setkání pracovní komise, kam měly donést slovenská a maďarská strana (poslanci a historici) své texty budoucího memoranda, se ukázalo, že v jeho slovenské a maďarské verzi jsou shodné jen spojky a předložky. Od té doby se už nic podobného neudálo. O skutečné smíření, vyrovnání Slováků a Maďarů nemají zájem ani konzervativci, ani levice. A to je možná jeden z důvodů, proč se maďarská menšina na Slovensku necítí zcela komfortně, to jest, necítí se být ztotožněná s vlastí a my nehledáme nástroje na tak řečené zlepšení jejich vědomí skutečné sounáležitosti ke státu.

 

Vědomí národní identity u Slováků bylo i proto tak senzitivní, že její struktura na rozdíl od české nebyla dobudována komplexně. Slováci neměli vlastní stát, což některým chybělo velmi výrazně, neměli vládnoucí elity, jejich ekonomické a kulturní, vzdělávací možnosti byly naopak velmi limitované, do roku 1918 byl jejich „hlavním městem“ třítisícový Turčianský Svätý Martin, a tak bych mohl dlouho pokračovat. I mezi malými národy jsme byli malí. Na rozdíl od Čechů jsme například neprožívali národní obrození v tak masovém měřítku, neměli jsme možnost se opřít o historickou středověkou tradici tak reálně jako Češi. Mnohé jsme dobíhali až ve dvacátém století a podstatnou hospodářskou a kulturní modernizaci jsme absolvovali za socialismu. O to je naše vyrovnávání se s minulostí těžší a protikladné. Ale o to hůř se dnes například hledá také terapie na řešení právního postavení půlmilionové maďarské menšiny. Její identita také není dobudovaná komplexně a je v podobném asymetrickém postavení, jako to bylo předtím ve vztahu česko-slovenském se Slováky.

 

Milan Hodža i Tiso či Husák, 28. říjen i 14. březen (vznik Slovenského státu), únor 1948, srpen 1968, 1. leden 1993 – to vše formuje identitu slovenské duše v rodině, škole, médiích, veřejném životě, o čemž by však intelektuální elity měly vést trvalý diskurz. Nevedou, neboť na Slovensku existují paralelní civilizačně-kulturní okruhy, v podstatě dvě Slovenska – uzavřené a otevřené. Ty, zejména ono uzavřené, nekomunikují, vedou monology, nevedou spory, polemiky, není to zápas o smysl slovenských dějin.

 

V privatizačně-vlastenecké závrati chyběla hlubší definice státu pro slovenské občany. Otcové zakladatelé ze samé radosti zkrátka zapomněli na hlubší zdůvodnění národního státu a jeho ideologického základu. Vždyť ještě několik měsíců před rozpadem hlavní otec-zakladatel tvrdil, že my ty Čechy do federace dokopeme. A říct, že budeme mít vlastní kapitálotvornou vrstvu, teda své zbohatlíky, kapitalisty, to občany k velkému vlastenectví asi neinspiruje a k vznešené ideji státu už vůbec ne. Pravdou je, že těmto otcům-zakladatelům, když jim šlo o privatizaci státu, se podařilo u občanů potlačit sociálně-ekonomické vědomí a nastavit jejich uši na nacionalistické vnímání, hlavně protimaďarské, ale zčásti i protičeské. Ve smyslu oblíbeného dobového sloganu: Cizí nechceme, svoje si nedáme! Že jsme se z tohoto negativního zárodku přece jen vylízali, to je úspěch toho druhého – otevřeného Slovenska, které se prosadilo ve volbách roku 1998. Zkrátka, možná trochu paradoxně, na Slovensku se euroskepticismus dnes nenosí (když vynechám okrajové parlamentní kvazi liberály, kteří povalili předchozí, tedy vlastní vládu Ivety Radičové). Takže slovenská identita dnes přece jen má i ten dlouho chybějící evropský rozměr.

 

 

Rudolf Chmel (1939) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Působil v Ústavu slovenské literatury SAV. V letech 1982–1990 působil jako tajemník Svazu československých spisovatelů v Praze. Byl velvyslancem ČSFR v Maďarsku (1990–1992). Dále mimo jiné vedl Kabinet slovakistiky na Filozofické fakultě UK v Praze (1994–2002), tamtéž působil jako ředitel Ústavu slavistických a východoevropských studií (2006–2010). Byl ministrem kultury Slovenské republiky v letech 2002–2005, místopředsedou vlády pro lidská práva a národnostní menšiny (2010–2012). V současné době je poslancem Národní rady SR a předsedou jejího výboru pro lidská práva a národnostní menšiny. Stále přednáší i na Katedře středoevropských studií Filozofické fakulty UK v Praze.zruch, jaký budívaly autorovy texty v 60. letech. Vyslovil v ní totiž nejen sympatii ke Slovensku a přátelství vůči Slovákům, ale tehdy ještě kacířsky připustil, že mezi Čechy a Slováky je víc rozdílů a nevyřešených otázek, než jsme ochotni si přiznat.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Říjen 2018 07:14 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB