Kaspické moře jako model pro Peking a ASEAN?



Kolaps Sovětského svazu kdysi zásadním způsobem změnil rovnováhu v oblasti Kaspického moře.

 

 

 

 

 

 

Vodní plochu, o níž se dělily státy dva, najednou obepnulo států hned pět. Po dvou dekádách vyjednávání nyní ale Rusko, Írán, Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbájdžán podepsaly nový pakt, který stanovuje pravidla rozdělení Kaspického moře a jeho bohatství.

Podle dohody mají všechny příbřežní státy stejná navigační práva, přičemž poměrně byla rozdělena i práva na rybolov, těžbu ropy nebo zemního plynu. Není to zanedbatelná záležitost, neboť odhady mluví o zásobách až 50 miliard barelů ropy a devíti bilionech krychlových metrů zemního plynu. Mimochodem, v Turecku už nad dohodou zajásali také, neboť se může konečně začít realizovat výstavba Transkaspického plynovodu z Turkmenistánu po dně moře přes Ázerbájdžán a Turecko do Evropy, což ve finále jen znovu zvýší strategický význam Ankary (byť podle všeho za cenu toho, že na ni Washington ještě zesílí svůj tlak).

Přelomovým prvkem dohody je ovšem vyhlášení Kaspického moře za oblast bez jakýchkoli vnějších vojenských sil, což stvrdil i Kazachstán, který ještě v dubnu zvažoval možnost, že dovolí Spojeným státům zbudovat na pobřeží vojenské základny. Z tohoto pohledu lze dohodu vnímat jako významný ruský triumf, který má, Putinovými slovy, „epochální význam“.

Nicméně, v době, kdy geopolitika z globalizační fáze začíná přecházet k regionalizaci, lze dohodu o Kaspickém moři vnímat i za svého druhu modelovou. Například z hlediska členů Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN), které se potýká s čínskými nároky na Jihočínské moře. Jistě, Kaspické moře je vlastně slané jezero, zatímco Jihočínským mořem vedou nejrušnější světové námořní trasy. Už jen proto signatáři dohody o Kaspickém moři odmítli coby základ využít konvenci OSN o námořním právu nebo tradiční precedenty týkající se jezer. Výsledná dohoda se tak ale sama stává precedentem. V první řadě v tom, že k jejímu projednávání nebyl „připuštěn“ žádný stát, který by s Kaspikem nesousedil, ve druhé řadě pak odmítnutím jakýchkoli možností, že by Kaspické moře mohl využívat kdokoli „zvenku“. Z tohoto pohledu může být „nový Kaspik“ pro státy kolem Jihočínského moře inspirací. Čínský ministr zahraničí Wang I už po nedávném singapurském summitu, jehož se zúčastnilo mnoho nečlenských delegací, konstatoval, že se státy ASEAN s Pekingem shodly na novém „způsobu chování“ v otázce jednotlivých nároků na Jihočínské moře. Právě tato shoda má posloužit jako základ pro stanovení finálních pravidel námořního provozu a propojení Jihočínského moře. Důležitou je nejen skutečnost, že se region dokázal na řešení vleklého problému shodnout prostřednictvím rozhovorů, ale součastně i fakt, že všechny státy regionu v mezidobí prohlubují ekonomickou spolupráci a každá další shoda jim může být jen ku prospěchu, neboť jakékoli vměšování zvenčí – přičemž je řeč především o Spojených státech – nikomu ze zúčastněných nijak zásadně nepomůže. „Věřím, že dojednání nového způsobu chování by bylo rychlejší, kdybychom vyloučili vnější zasahování,“ prohlásil Wang I.

Pekingu se tedy prostřednictvím rozhovorů daří vytlačovat spojené státy z oblasti a potvrzovat svou svrchovanost nad Jihočínským mořem, s podobnými motivy, s nimiž se ve 20. letech minulého století zakladatel moderního Turecka Kemal Atatürk rozhodl zdůraznit turecký vliv nad Bosporem a Dardanelami. Západní mocnosti v roce 1841 donutily osmanskou říši podepsat konvenci, která sice potvrzovala osmanskou svrchovanost nad průlivy, ale současně jimi povolovala proplouvat jen osmanským válečným lodím, což ve finále jen prohloubilo nepřátelství mezi Osmanskou říší a carským Ruskem, jemuž se tak uzavřela vojenská cesta do Středomoří, plně pod francouzskou a britskou kontrolou. Po první světové válce se vítězné západní mocnosti pokusily připravit Turecko o kontrolu nad průlivy tím, že je prohlásily za mezinárodní vody bez jakékoli konkrétní národní svrchovanosti. Atatürk odmítl, což vedlo k dohodě z roku 1936, na jejímž základě mohly průlivy využívat všechny státy, které mají v Černém moři přístavy, zatímco jiná válečná plavidla byla zakázána ve válečných časech. A tato konvence „řídí“ turecké průlivy dodnes.    

V Jihočínském moři tak Peking v zásadě usiluje o totéž, co Atatürk kdysi chtěl a získal: Znemožnit vnějším silám zneužít Jihočínské moře k vojenským či jiným provokacím a „kolonizovat“ jej stejně, jak se o to pokusil Západ v případě tureckých průlivů ve 20. letech. Z tohoto pohledu přichází „precedenční“ dohoda o Kaspickém moři pro Peking „jako na zavolanou“…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 14 Srpen 2018 11:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB