Šance nového „vestfálského míru“



Trump Putin ilustraceSituace, kterou dnes pozorujeme ve světě, se podle všeho udrží nezvykle dlouho, přinejmenším z pohledu politických figur, tvrdí bulharští politologové Kančo Stojčev a Andrej Rajčev, kteří se zajímavým způsobem zamýšlejí nad dalším možným vývojem. Podle nich hlavní role na světové scéně budou hrát obvyklí hrdinové, nynější lídři. Putin ještě šest let, Merkelová ještě skoro čtyři, Macron ještě déle, Si Ťin-pching tu bude tak dlouho, jak bude sám chtít, Erdogan je tu rovněž nadlouho a v USA už mnozí experti Trumpovi předpovídají druhý mandát.

 

 


Základní role jsou tedy rozděleny, aktéři jsou připraveni v portálu, ale je stále těžší si představit scénář hry.


Proč? Protože základní predikce – svět se znovu rozdělí na dvě poloviny (USA a Západ proti Číně a Rusku) – ztrácí na aktuálnosti. Optika „nové studené války" se nehodí: nevysvětluje totiž klíčová fakta a neumožňuje adekvátní prognózy. Skrze tuto mylnou optiku Trump vypadá jako klaun, Putin jako agresor, Si jako skrytá hrozba, beznadějní Merkelová s Macronem vyrážejí do boje kvůli každé hlouposti, i když se jejich loď už potápí, a nad tím vším ční Erdogan jako jakási zásobní hrozba.


Ona mylná optika se objevila v důsledku „vítězství" USA ve studené válce, neboť toto „vítězství" USA vyneslo na pozici globálního lídra (jako starý Řím po vítězství nad Kartágem). Ve výsledku pak celá generace západních politiků došla k přesvědčení, že Rusko a Čína usilují o revanš prostřednictvím nového kola konfrontací. Jenže svět mezitím vstoupil do éry kardinální transformace. Stal se globálnějším, než si dokázali představit i ti největší zastánci ekonomické globalizace.


Globální ekonomiku ale neprovází globální politická správa a výsledkem jsou pokusy národních elit vytvářet regionální sítě. Ve světě se formují makroregiony – nikoli podle zeměpisných, ale sociálně-politických principů. Čili, hlavním politickým výsledkem globalizace je regionalizace. Zvláště je to patrné v Evropě, byť analogické procesy lze sledovat v Jižní Americe i na Dálném východě. A v posledním půldruhém roce i ve Spojených státech, které lze rovněž považovat za makroregion. Z tohoto pohledu je pak nová politika USA ve skutečnosti pokusem přejít z role globálního lídra do role vůdce regionu.


Jsme přesvědčeni, že dochází ke gigantické inverzi: „národ" se interpretuje prostřednictvím společné minulosti (společné dějiny a jazyk), zatímco „makroregion" jeho obyvatelé vnímají jako kýženou budoucnost, společný osud. Je to zcela nový a neznámý formát lidského uvažování. Stav natolik nezvyklý a nedostatečně prozkoumaný, byť se dokonce i migranti začali přesouvat z jednoho regionu do druhého a nikoli ze země do země.


Nová regionalizace je často popisována jako polycentrismus či multipolárnost nového světového řádu, a v důsledku i jako ztráta vůdcovských pozic USA. Takový pohled má sice své opodstatnění, ale současně nás vede zpět k optice studené války, protože tím USA ztrácejí dominantní pozici, a tím pádem jsou poraženy. Ve skutečnosti ale Amerika nevyhrává a ani neprohrává. Transformuje se.


Prostá dějinná analogie snadno ilustruje chybnost tezí o porážce. Utrpěla snad Francie porážku, když v polovině 20. století ztratila kolonie, nebo se tím spíš osvobodila od těžkého břemene? Nebo Británie? Nebo Nizozemsko? V Surinamu se proti dekolonizaci pořádaly dokonce demonstrace... Pozice jediného světového lídra během čtvrtstoletí přinesla Spojeným státům spornou slávu a současně citelné zaostávání v infrastruktuře, konstatuje Zbigniew Brzezinski ve své poslední knize Strategic Vision. Co je lepší: Vést jeden region nebo celý svět, když se pak všechny jeho problémy stávají problémy tvými?


Proto není namístě popisovat Trumpovu politiku jako chaotický výstup jednoho komedianta. Při pohledu z jiného úhlu jsou to totiž pokusy razit zájmy svého regionu, jak je Trump chápe, načež se otevře celistvý obraz odhalující jeho praktické přístupy byznysmena. Jinými slovy, přesný kalkul. Ať se to někomu líbí nebo ne, v Trumpově postupu je i logika, i důslednost, odmítnutí neokonzervatismu, návrat ke klasickému konzervatismu z nixonovských časů.


Trumpovi odpůrci si jen sotva dovolí veřejně kritizovat právě tuto logiku. Proto zatvrzelé americké zastánce globálního vůdcovství nová situace prakticky „donutila" démonizovat Rusko coby území jejich boje. „Trump je ruská loutka." Je těžké si vymyslet větší nesmysl. Přesto zazněl a vyrostla na něm celá rozsáhlá agresivní kampaň. Bylo to přitom líné a lehké rozhodnutí, a vypadalo, že nebude mít následky.


Jak ale kampaň zesměšňování Trumpa a démonizace Putina ovlivnila cílovou skupinu, tedy veřejné mínění a globální masové povědomí? Nedávný průzkum Gallupova ústavu v 58 zemích světa ukázal, že adepti politické globalizace dosáhli přesně opačného výsledku, včetně toho, že čím dál víc lidí na pěti kontinentech by za svého prezidenta uvítalo Putina. Vezmeme-li do úvahy fiasko s „kauzou Skripal", která už ze všeho nejvíc připomíná vaudeville, není favorizování ruského prezidenta až tak velkým překvapením.


Výzkum ukázal i další paradox: Důvěra k vládám bývá obvykle nižší ve vyspělých demokraciích než v rozvíjejících se nebo autoritářských státech. Liberální elity mívají vůči demokracii exkluzivní výhrady. Ale právě pro tyto elity se najednou stává obvyklá většina, tedy základ demokracie, nepříjemným překvapením. Je třeba připomínat nedávné volby v Evropě? Nebo v USA?


Proč tomu tak je? Protože se eurocentrické elity pokusily vnutit „politicky korektní" myšlení nikoli jako formu, ale jako obsah. Jak lze vůbec přesvědčivě dokazovat, že „milí Saúdové" zasluhují pochvalu, že povolili ženám řídit auto? A že čínští komunisté zasluhují potlesk za své úspěchy, i když jich dosáhli za cenu omezování svobod? A že je Kim Čong-un mladý a talentovaný chlapík? A současně všemožně proklínat Putina jako nového Dartha Vadera...?


Problematická je už sama základní politická póza Evropy. Kdyby byla Evropa člověkem a chodila k psychiatrovi, nevyhnutelně by skončila s diagnózou maniodepresivní psychózy. „Mánie" je obecně známá a často diskutovaná. Podstatou je přesvědčení, že „náš model je model s velkým M". Posledním projevem této mánie byla posedlost Evropy „arabským jarem". Ve výsledku se zhroutilo několik arabských zemí, což tragicky pocítí i budoucí generace. Nevyzýváme, samozřejmě, Evropu, aby nad vatrou rituálně spálila prapory Locka, Voltaira nebo barona Montesquieu. Chceme prostě jen zdůraznit, že export modelů je velmi složitý a často fatální záležitost. Francie to měla pochopit už při jednom z prvních pokusů o vývoz „svobodného státu" – na Haiti před více než dvěma sty lety.


„Depresivní syndrom" je rovněž velmi těžký. Evropa strádá přebytkem konsenzů a deficitu cílů. Sociální konsenzus a sociální cíle se vydávají za atributy budoucnosti, ale mezi oběma koncepty je kardinální rozdíl. Cíl popisuje konkrétní budoucnost, ale síly, které jej podporují, mohou být jen dočasné a slabé. Konsenzus naopak míří na nepříliš konkrétní budoucnost, ale společenství jeho stoupenců je dostatečně široké a pevné. V zásadě platí, že cíl má ve svém jádru slovo „je třeba", zatímco konsenzus závisí na „nelze". Konsenzus vychází z odmítnutí čehosi, cíl vždy předpokládá vymoženosti. Jinými slovy, evropská „deprese" je důsledkem nadbytku „nelze" a nedostatku „je třeba".


Krizi liberalismu lze proto interpretovat i jako projev instinktů přežití, pokus o opuštění mesiášské role a s ní spojeného pokrytectví.


Politická regionalizace, jejíž počáteční fázi dnes sledujeme, je přirozeným základem pro zřeknutí se excentrického pokrytectví politické korektnosti. Nevyhnutelně povede k narušení současných pravidel ekonomické globalizace, k obrození protekcionismu a nacionalismu. Tento proces v sobě samozřejmě skrývá obrovská rizika. Mnohem větším rizikem nicméně bude, pokud znovu špatně vyložíme dějiny a přehlédneme z nich plynoucí poučení, a nahradíme je černobílým obrazem, jehož náprava spočívá v sankcích. Sankce totiž vedou jen k jednomu „výsledku" – produkci jaderných zbraní a balistických raket k přenášení jaderných bojových hlavic. V poslední době pak i k vytvoření hyperzvukových zbraní, které nelze odvrátit.


Regionalizace (znovu, nikoli geografická!) není jen něčím projektem nebo nápadem. Je to objektivní proces, který vede k některým nevyhnutelným závěrům. Mezi nimi k principiálně nové vojenské rovnováze, nové formuli pro světové měny, regionalizaci cen pracovní síly, rozpadu jednotné internetové sítě, meziregionální ekonomické spolupráci a mimo jiné například i k ovlivnění regionálního a světového veřejného mínění.
K meziregionální rovnováze vedou dvě cesty – dlouhá, přes střety a vojenské konflikty, a krátká, přes snahy o dohody typu skvělého vestfálského míru. Doufejme, že tentokrát vestfálskému míru nebude předcházet třicetiletá válka...

 

 

Kančo Stojčev je prezident Gallup International v Curychu, Ivan Rajčev je ředitel Sociologického institutu Ivana Chodžijevského v Sofii.
Zkráceno z portálu Rusko v globální politice.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB