Fotbal MS 2018: Emoce alias politika v duši



 

Kosovsko švýcarská radost Xhaka foto youtube„Jsem hrdý na naše lidi, na náš národ, který byl jednotný i ve smutku, který byl silnější, než kdy jindy. Přitom jsme ale nikoho neuráželi. Byli jsme smutní, neboť milujeme svoji zemi a nikoliv proto, že někoho nenávidíme.“

 

 

 

To byla slova srbského prezidenta Aleksandra Vučiće v reakci na provokace hráčů švýcarského týmu Granita Xhaky a Xherdana Shaqiriho, kteří jsou oba kosovskými Albánci. Oba hráči po vstřelení gólu předvedli gesto se zkříženýma rukama a vyplazeným jazykem, které připomínalo orla ze znaku Albánie, neboť stejně jako ostatní Kosované horují pro tzv. Velkou Albánii – spojení Kosova a Albánie v jeden státní celek. Že nešlo o náhodu, svědčí , že jeden z jmenovaných hráčů chtěl nastoupit do utkání s kopačkami, kde na jedné byl švýcarský znak a na druhé kosovský.

 

Dnes ví každý, že sport a zejména jeho nejrozšířenější a nejpopulárnější odvětví - fotbal již dávno není pouhým sportovním kláním a je velkou politikou. Kopaná se zneužívá pro ledajaké cíle. Na jedné straně je MS v kopané radost a velká sláva, na straně druhé je zážitkem absurdity a nelogičnosti způsobené kulatým nesmyslem. Do toho vstupuje politická mašinerie se všemi svými mechanismy, které odsunou do pozadí krásu hry a fair-play. Jen si pomysleme, kdyby se o místu konání MS rozhodovalo později než před osmi lety, kdy Rusko a Putin ještě nebyli až tak na tapetě Západu. Bylo by Rusko pořadatelem?

 

Tak se stalo, že dvojnásobný „orel“ – zkřížené ruce svou Albánců způsobily ve světě poprask ( viz BBC ). Albánští političtí vůdci toto gesto oslavovali a srbští mluvili o hanbě Švýcarska. Srbští fotbalisté předhazovali svým kosovským kolegům, proč nepřijali nabídku hrát za Kosovo, když jej tolik milují.

 

„Gesto bylo určeno mému lidu, který mě vždycky podporoval. Bylo to pro ty, kteří na mě v mé vlasti, kde jsou kořeny mých rodičů, nezapomněli. Byly to čistě emoce," řekl po utkání Granit Xhaka ( viz  ). Vladimir Petković trenér, bosenský Chorvat, který je trenér švýcarského národního týmu omlouval gesto svých hráčů, mluvil o emocích a dodal: „Měli bychom vymazat politiku z fotbalu a jen se soustředit na tuto krásnou hru.“ Jeho srbský protějšek reprezentační trenér Mladen Krstajić nesl porážku velice těžce a v replice k rozhodčím politiku z fotbalu nevymazal: „Nedal bych ani žlutou ani červenou kartu, ale poslal bych je k soudu do Haagu… Bohužel se zdá, že Srbové jsou odsouzení k selektivnímu rozhodování, stejně jako se rozhodovalo v Haagu, nyní rozhoduje VAR (video assistant referee – video-rozhodčí).“

 

 

Podhoubí konfliktu

Podívejme se, co za vším stojí. V roce 1981 došlo v Kosovu k prvním velkým demonstracím, nejprve kosovských studentů, které přerostly ve velké demonstrace. S tím, jak od šedesátých let narůstal počet albánského obyvatelstva, rostlo také jejich sebevědomí a požadavky na vznik autonomní republiky Kosovo a také připojení k Albánii. V Kosovu dochází ke stále větším konfliktům zejména se Srby a v roce 1986 je vydané tzv. prohlášení Srbské akademie věd o genocidě nad Srby. Nicméně v témže roce dochází k dalším bouřlivým demonstracím Albánců, kdy je zatčen otec fotbalisty Granita Xhaky a stráví v Bělehradě ve vězení tři a půl roku za účast v demonstracích a provolávání protistátních hesel jako: „Jsme Albánci a nikoli Jugoslávci“ nebo „Chceme sjednocení albánských zemí“. Stejně tak byli za demonstrace proti kosovským Albáncům zatýkání i Srbové. Po propuštění z vězení emigruje otec fotbalisty Granita Xhaky do Švýcarska, kde se svojí ženou myli nádobí. „Otec prokázal neuvěřitelnou sílu. Bratr (rovněž fotbalista) a já jsme proto vyrostli duševně silní," říká fotbalista Granit Xhaka a pokračuje ve svém příběhu: „Měli jsme v otci idol, vzor, který nás naučil, že musíme být silní, abychom něčeho dosáhli. To je důvod, proč máme na hřišti takovou duševní sílu.“ Tento příběh publikovala zejména britská média (viz) , neboťGranit Xhaka hraje za Arsenál. Vyprávění má v sobě ale historii starší, kdy Josip Broz Tito dokázal tlumit tyto mezietnické konflikty, ale zatím nacionální vášně „bublaly“, a to především proti početnějšímu srbskému obyvatelstvu, které dostalo cejch uzurpátora svobody ostatních národů bývalé Jugoslávie.

 

 

Jiný případ, ale rovněž politikum

„Po gólu Kroose jsme byli frustrovaní. Nejen proto, že jsme kvůli němu prohráli, ale také z chování německého realizačního týmu. Někteří z jeho členů přiběhli k naší lavičce a před našimi obličeji dělali posměšná gesta. My jsme pojali zápas férově a tohle bylo za hranou,“ říkal po utkání Švédska s Německem trenér Janne Andersson. Svár mezi lavičkami musel nakonec uklidňovat čtvrtý rozhodčí společně s pořadateli. Švédům se stalo stejné jako přes „kopírák“ Srbům, nezbyl uznán předchozí faul a dostali gól v poslední minutě s trestného kopu. Opět byl obviňován na MS nově zřízený VAR.

 

Ten, kdo vydřel Němcům vítězství je Toni Kroos, který hraje na pozici záložníka a nastupuje v dresu Realu Madrid. To, že o něm nyní píšeme, není ani kvůli utkání se Švédskem ale proto, že je to jediný hráč z 23-členné německé reprezentace, který představuje fotbalisty žijící na území bývalého Východního Německa (narozen v Greifswaldu). V roce 1990, kdy došlo k sjednocení Německa, se v létě konalo mistrovství světa v Itálii, na kterém Němci zvítězili a mužstvo bylo složeno pouze z hráčů z bývalé NSR. Tehdy trenér Franz Beckenbauer prohlásil pln optimismu, že nyní německá reprezentace bude posílená hráči z východní části Německa a že půjde o neporazitelný tým. Pravda v tomto ohledu je však jen částečná.

 

Hráči z bývalé NDR, kteří nastupovali v již sjednoceném mužstvu po dvě desetiletí se narodili koncem šedesátých a během sedmdesátých let minulého století a prošli známý východoněmeckým programem určeným pro rozvoj mladých sportovních talentů. Zatímco západoněmecká mužstva fungovala na principu podniku a kupovala hráče ze zahraničí, východoněmecké kluby byly odkázány na hledání místních talentů a opíraly se o akademii mladých fotbalistů vychovávající mladé hráče. Jen některé kluby z NDR jako například 1. FC Magdeburg dosáhly mezinárodního úspěchu. Dodnes pamětníci z NDR vzpomínají na úspěch svého týmu na MS v roce 1974 v Mnichově, kdy ve skupině porazil tým NSR jediným gólem Jürgena Sparwasseho.

 

Časem ale tyto talenty vymizeli a dnes s výjimkou Kroose není žádný hráč z východu Německa. Odpověď leží v ekonomicko-politické rovině. Po pádu Berlínské zdi se jednak řada hráčů přestěhovala do západní části země, kde byli lépe placení a navíc východní část prodělávala transformaci a pád ekonomiky, což se dotklo také fotbalových klubů. Žádnému klubu z této části země se nepodařilo natrvalo usadit se v nejvyšší německé fotbalové soutěži. Tyto „východní“ kluby již neodstávají státní podporu a nedokáží si ani zajistit pravidelný přísun financí za televizní přenosy ani podporu od bohatých sponzorů, jak je tomu u západních klubů. Tím došlo k tomu, že kluby z východní části Německa musely omezit počet mládežnických mužstev.

 

Toni Kross vděčí za svůj úspěch nikoli klubům z bývalé NDR, ale péči svých rodičů. Jeho otec Roland Kroos, bývalý fotbalová trenér, vrhl veškerý potenciál do rozvoje schopností svého syna. Když byl Toni teenager poslal jej otec do akademie Bayernu Mnichov. Zkrátka Toni Kross je projektem svých rodičů a nikoli státu. Dotáhl to až do mužstva Realu Madrid.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 26 Červen 2018 09:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB