Západ čelí krizi důvěry

 

Carl Bildt v roce 1995 v-BosněZápad se na každý pád bude muset smířit se skutečností nového světa a s jeho aktéry, kteří vytváří nové požadavky v představě o budoucnosti. Chybou by ale bylo opustit ideje a zrušit instituce, které v předchozích desetiletích byly vytvořeny a zasloužily se za prosperitu a stabilitu. (vlevo autor článku, švédský politk Carl Bildt)

 

 

 

Díky současnosti určované zuřivým Donaldem Trumpem, revizionistou Vladimirem Putinem a bezuzdnými ambicemi čínského vůdce Si Ťin-pchinga se světový pořádek stal problematickým, disfunkčním až nebezpečným. Jak jsme mohli k tomu stavu dospět? Jak se s tímto vypořádat?

 

 

Základy budoucnosti a demokracie po druhé světové válce

Svět po druhé světové válce a do nedávna se vyznačoval benevolentním liberálním internacionalismem. Tato jeho podoba se začala vytvářet již v roce 1941 na lodi zakotvené v kanadském zálivu Placentia, kdy Franklin Roosevelt a Winston Churchill vypracovali návrh Atlantické charty. Stalo se tak, přestože v té době Hitler ještě válku vyhrával. Oba státníci se dohodli nejen ke společnému boji, ale také se rozhodli dát základ budoucnosti a demokracii.

 

Podařilo se jim překonat i to, o čem tehdy ani nesnili, že je vůbec možné. Díky Atlantické chartě vznikly organizace, jako jsou OSN, globální systém obchodování, Brettonwoodský (měnový) systém, Všeobecná deklarace lidských práv a další instituty a organizace. Během dekolonizace začaly vznikat nové státy a bývalí nepřátelé začaly spolupracovat v nových svazcích a v různých zastřešujících formách integrace.

 

 

Nejlepší čtvrtstoletí lidstva

Otevření se Číny světu a rozpad SSSR v roce 1991 se zcela určitě staly milníkem čtvrtstoletí trvajícího světového globálního procesu. S ohledem na skutečnost podle běžných ekonomických, politických a sociálních ukazatelů by se dalo mluvit o tom, že se jedná o nejlepší čtvrtstoletí v lidské historii. Mezi velmocemi se neodehrály se žádné velké válečné konflikty, globální obchod se rozrostl a podpořil se ekonomický růst, chudoba se ztenčila na polovinu a rychlý pokrok ve vědě a technologiích přinesly pozitivum do každého kouta světa.

 

 

Politika identity a strachu

V posledních letech jsme ale celosvětově vstoupili do nové fáze. Politika ideálů začala být vytlačována politikou strachu a národní identity. Západ si uvědomil, že tento trend započal zapouštět postupně kořeny v jedné zemi za druhou a nejnápadněji se tento proces odehrál ve dvou anglosaských zemích, které v předcházejícím období byly příkladem možností až zázračného pokroku.

 

Je tragické pozorovat až zmatené politické debaty ve Spojeném království. Od referenda o Brexitu v roce 2016 se Británie marně snaží nalézt iluzorní koncept své identity, který by mohl zastavit ztrácející se její mezinárodní moc a vliv po odchodu z EU. Původní koncept globální suverenity, který ve světě Británie představovala, byl nahrazen zápecnickým hašteřením.

 

Ale chaotická politika Trumpova Bílého domu má pro svět ještě dalekosáhlejší důsledky. „White House“ dříve a po desetiletí představoval koncept globálního řízení a dnes se vše zúžilo jen na bojovou rétoriku, která je planým tlacháním místo myšlenky o globálním řádu. Jedná se o tom, že oficiální strategie národní bezpečnosti Trumpovy administrativy reprezentuje pouze kontraproduktivní a sebezničující snahu USA o zachování globálního uspořádání. V těchto představách se budoucnost rýsuje jako konflikt mezi suverénními státy.

 

 

Hobbesovské vidění světa versus unijní integrace

Pouze revidováním americké strategické pozice by mohlo dojít k racionální odpovědi na ruskou agresivní politiku, nedodržování pravidel a dohod, a to zejména ve Výhodní Evropě. Stejně tak by to měla být odpověď na rozšiřující se vliv Číny na světové scéně. Především, co by americký prezident měl udělat, by měla být obrana mezinárodního pořádku proti narůstajícím hrozbám a přitom by měl adekvátně reagovat na měnící se skutečnost. Představuje to řešení problémů klimatických změn, zvětšenou migraci a revoluci v IT a komunikačních technologiích, což vyžaduje komplexní mezinárodní dohody, které by ochraňovaly zájmy suverénních zemí.

 

Bohužel z prohlášení z Bílého domu se zdá, že se Trump spíše zaměřuje na oslabení jakéhokoli smyslu pro světový pořádek, a přitom si dělá naději, že by USA měly povstat na vrchol jakéhosi hobbesovského boje za světovou globální dominanci (filosof Thomas Hobbes: výklad práva, který ponechává lidem volnost a umožňuje jim dělat to, co není zákonem vyloženě zakázáno – pozn. red.). Podle této logiky by například světový obchod neměl být regulován pravidly a institucemi, nýbrž bilaterálními ochranářskými opatřeními a regulacemi. Na EU, jejíž role je zajistit pořádek a stabilitu za pomocí integrace, je nazíráno s přezíravostí, ne-li s despektem.

 

Z pohledu Číny se může hobbesovská vize Trumpovy administrativy zdát velmi přitažlivá, a to za podmínky, že čínská ekonomika i nadále poroste a nedojde k vnitřním sociálním nebo politickým nepokojům. S úbytkem globálních pravidel bude Čína narážet na stále méně překážek v prosazování svého vlivu ve světě.

 

Z tohoto pohledu na to nejvíce doplatí širší pojetí Západu, což neznamená pouze Evropu, ale také země jako je například Indie, která zůstává liberálně demokratickou, ekonomicky otevřenou a podporuje hodnoty, které vytvořily onen čtvrtstoletí trvající div po konci studené války.

 

Opomineme-li i ty nejhorší scénáře musí Západ počítat se skutečností světa, ve kterém se vynořují noví pretendenti, a to s požadavky týkající se budoucnosti nás všech. To je důvod, proč západně orientované země by se dopustily osudové chyby, kdyby přestaly trvat na existenci přínosu nejen svých idejí, ale i institucí, které nás dovedly k prosperitě a stabilitě v předcházejících desetiletích. V tomto ohledu se musí stát základem to, aby dvě velmoci, které jsou odpovědné za vytvoření poválečného uspořádání se neotočily k západnímu dosavadnímu konceptu zády.

 

 

Carl Bildt: je pravicovým politikem a v minulosti byl předsedou konzervativní Umírněné strany. V letech 1991-1994 byl premiérem Švédska. Od 2006 do 2014 byl ministrem zahraničních věcí.

Během své premiérské éry vyjednal vstup Švédska do Evropské unie. V 90. letech byl zvláštním zmocněncem OSN pro bývalou Jugoslávii a jedním ze spolupředsedajících Daytonské mírové konference roku 1995. Byl rovněž zvláštní vyslancem OSN pro Balkán.

 

Připravil a přeložil z článku „The West’s Crisis of Confidence

Mirko Radušević

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 26 Duben 2018 08:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB