Donald Trump – fasáda vyděšeného bělocha

 

Trumpovi muži kolážTak popsal Donalda Trumpa, jeho hyper-maskulinitu, jeho chrlení ohně a síry americký novinář, britsko-nizozemského původu Ian Buruma ze známého literárního periodika The New York Review of Books. Je mimochodem autorem četných knih (Murder in Amsterdam: The Death of Theo Van Gogh and the Limits of Tolerance, Year Zero: A History of 1945, and, most recently, A Tokyo Romance). U nás jsou známé některé překlady ( viz  ). Citace z jeho další knihy (A Matter of Principle: Humanitarian Arguments for War in Iraq )k obdobě studené války nabývá na aktuálnosti: „Když andělé neuspějí, démoni se stanou hrozivějšími.“

 

 

 

Trumpa představuje ho jako jeskynního barbara, který popadne ženskou za citlivé místo a bije se v prsa a přitom řve jako pavián. Připodobňuje ho k italskému vůdci Bennitu Mussolinimu, který se představoval jako Velký vůdce v jezdeckých botách, s rukou pevně svírající kožený opasek, zamračenému a svojí masivní čelistí ovládal italskou veřejnost, jako svoji submisivní milenku. Obraz takové osobnosti je podle novináře a spisovatele Iana Burumy v mnohých zemích živoucí. Živoucí je současná erupce hyper-maskulinity, která se dnes vyskytuje v různých částech světa a příčiny jsou různé. Obvykle pocházejí z ponížení nebo strachu z ponížení.

 

Ať jsou příčiny povahy psychologického charakteru, jak Buruma výše naznačuje ( viz  ), zcela jistě tomu napomáhá sociálně-politické klima doby a zejména geopolitická situace vyhovující popsaným osobnostem k rozehrání partie na světové šachovnici, ze které si myslí, že vyjdou jako vítězové a uspokojí své ego.

 

 

Noví Trumpovi muži, staronoví jestřábi

Uspokojení těchto alfa-samců může být materiální i duchovní povahy. Motivy jsou různé – od tlaku určitého průmyslového komplexu až po přízeň občanů země zajišťující výplň neuronům každého určitého ega. Kationty sodíku jim v mozku změní elektrochemický gradient a popsaná individua nabudou akčního potenciálu.

 

Na bazálním popsání, co se u každého z nás děje, se podívejme na praktické příklady, když vedle Donalda Trumpa posadíte další podobné osobnosti, jako jsou Mike Pompeo a John Bolton. Zajímavé, že popisované psychosomatické vlastnosti nejsou popisovány nazdařbůh a v současnosti tomu věnuje kdekdo pozornost. Například diplomat Christopher Hill v článku „Trump’s New National Security Team“ si všímá nově jmenovaných osobností po boku Trumpa a vytýká předchozím pomocníkům amerického prezidenta Tillersonovi a Mekmasterovi jejich podivnou „kombinaci stydlivosti a arogance“. To se podle něj vůbec nehodí pro funkci státního tajemníka. Vytváří to dojem nevhodné kvalifikace a nekompatibility s Trupem, kdy navíc byla u nich postrádána určitá dynamika v rozhodování.

 

Christopher Hill by rozhodně měl vědět, jak to na nejvyšších postech v USA chodí, když se sám za prezidenství Baracka Obamy pohyboval v Bílém domě jako poradce pro Východní Asii. Jinak byl velvyslancem nejen v Iráku a zúčastnil se řady tzv. mírových misí. S nástupem Pompea a Boltona předvídá změny, které se možná již začaly dít.

 

Kdo je Mike Pompeo? Christopher Hill u něj zejména vidí politizaci v pohledu na otázku bezpečnosti, což je údajně důsledek jeho krátkodobého působení jako šéfa CIA. Ještě před svým působením v tajných službách byl v Senátu reprezentantem za Kansas, a to za stranu Tea party. Jako senátor se proslavil kritikou Obamy za jeho dohodu s Íránem v roce 2015 na omezení jaderného programu. Američané si především na něj jistě vzpomenou s případem vyslýchání Hillary Clintonové v případě úmrtí amerického velvyslance v Libyi v roce 2014: Rovněž se proslavil svým stanoviskem proti uzavření základny Guantanamo. Ke kauze této základny měl vůbec zvláštní vztah. Tvrdil o hladovce zdejších vězňů, že se mu zdá, že trestanci naopak na váze přibrali a také se zastával CIA v používání waterboardingu. Agenty CIA pochválil: „Tito muži a ženy nejsou mučitelé, nýbrž vlastenci." Trump pak u něj oceňuje zejména to, že dokázal srovnat rozpory uvnitř CIA. O Pompeovi koluje ale hláška, že se dokáže Trumpovi postavit, kdyby se mu jednalo o hlavu. Oba mají také určitý názorový rozpor v tom, že Pompeo zastává neochvějně tvrzení, že Moskva zasahovala do prezidentských voleb. Moskva zařazuje Pompea mezi americké jestřáby, a to zejména pro jeho prohlášení, že Putin je světu nebezpečný vůdce. Také je považován za islamofoba a v minulosti tvrdil, že někteří islámští představitelé mlčky podporují teroristické útoky: „Za nejhorší teroristické útoky na USA za posledních 20 let jsou převážně vinní lidé jedné víry a tyto útoky jsou vykonávány ve jménu této víry.“

 

 

Trumpova fasáda, za kterou rozhodují jiní?

Jak Pompeo, tak i Bolton jsou muži, kteří dokážou s Trumpem komunikovat, což je významné pro tvorbu americké bezpečnostní politiky. Ostatně druhý muž, který shodou okolností je rovněž považovaný za jestřába americké zahraniční politiky, se proslavil v dobách vlády George Bushe mladšího, když se jako diplomat zasloužil o dohodu pro zákaz šíření zbraní hromadného ničení. O Johnovi Boltonovi se ví, že je tvrdým zastáncem amerického unilateralismu. Proto po jeho jmenování zavládla v USA okamžitě skepse týkající se amerických bilaterálních jednání se Severní Koreou a Čínou. Bolton zastává názor, že jednání s diktátory jsou pouhou přehlídkou promarněného času, což podle něj jen vyhovuje taktice těchto autokratů. Ostatně Boltonův názor se opírá o stanoviska i jiných diplomatů, kteří se obávají, že v případě Trumpova neúspěchu v jednání nakonec nezbyde než vojenské řešení. Potom by zbývalo jediné, že Bolton navrhne Trumpovi, aby v případě summitu se Severní Koreou tato jednání energeticky přerušil a vztekle opustil jednací místnost.

 

Zde ovšem může dojít k neshodě Trumpa s Boltonem, neboť americký prezident bude s největší pravděpodobností chtít světu dokázat, že moudře rozhodl, když přijal Kimovo pozvání za jednací stůl.

 

Nyní jsou odpočítávány dny, kdy se má ukázat, jaký mají lidé, jako Pompeo a Bolton vliv na politiku muže obdobného charakteru, kterým je Domald Trump. Do jaké míry zafunguje prohlašování amerických médií, že tito muži dokážou najít s Trumpem společnou řeč a ovlivňovat průběh jeho prezidentského mandátu. Je dost dobře možné, že současná vypjatá situace je již dílem a výsledkem práce těchto dvou mužů.

 

Vraťme se na začátek ke spisovateli a novináři Ianu Burumovi, a to k jeho úvaze o určitých individualitách v politice. Buruma se nakonec ptá, proč lidé si takové lidi vyberou a odpovídá následovně, alespoň za americké občany. Je v tom rozčarování Američanů z feministky Hillary Clintonové a intelektuála Baracka Obamy, kdy během jejich mandátu vznikly ve světě problémy, které se nyní musí řešit, jako je například přistěhovalecká vlna a neúspěch USA v Sýrii. Proto podle Burumy si Američané zvolili vysokého hřmotného blonďáka Trumpa, „chňapavého po ženských slabých místech.“ Vše uzavírá svým úvodním prohlášením, že je to jen fasáda, že mu nevěří a že je to prý muž, který nemá věci pod kontrolou. Znamená to snad, že kontrolu nad USA převzala dvojice Pompeo – Boltona a že za nynějšími akcemi USA již nestojí Trump, ale oni dva?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 14 Duben 2018 08:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB