Tiché pozdravy ze Slovenska



psaní ze Slovenska ilustraceZdraví Vás nepíšící novinář zasažený zprávou o vraždě kolegy. Čechoslovák skrytý na Slovensku, soucitně se chechtající kvílící české inteligenci opět na hlavu poražené Babiškou a Zemanem, politikou již nějaký čas nedotýkán. Do toho zpráva o dvojité vraždě, novináře a jeho snoubenky, dvou mladých lidí, milujících se mladých lidí. Bublina praskla.

 

 

 

Začal jsem se ptát: Čím byl Ján Kuciak výjimečný? Nevím, neznal jsem ho, ani ji.

 

Má jeho život větší cenu, než by měl život kohokoli jiného, vykonávajícího jakékoli jiné povolání? Jistě ne.

 

Je tedy vlastně jeho smrt, smrt „investigativního novináře“ něčím výjimečná? Zjevně ano, byť to není zase tak neobvyklé. Děje se to v tolik vzpomínaném Rusku, děje se to ale i v Itálii, USA... Prostě se to tu a tam uděje.

 

Tak proč mě to tak vzalo? Proč je mi za nimi smutno? Je to proto, že tu žiji a ten brutální, ostentativní a možná i precizně provedený akt roztříštil moji iluzi o tom, že žiji v zemi, kde se prostě jen zcela bez servítek krade? Kde se lidé v zásadě dělí na ty, kteří to tiše tolerují, ty, kteří se v tom na různých úrovních vezou, ty, kteří by se v tom rádi vezli taky, ty, kteří na to nadávají, a ty, kteří se snaží to změnit? To znamená iluzi dobrého života ve, svým způsobem normálním, zastupitelskou demokracií organizovaném post-totalitním státě? Kde navíc, na úrovni obecně-okresní vládne pohoda.

 

A na úrovni mezilidských vztahů? Slovensko: „Ústretovosť“ a srdečnost v západní polovině České republiky nepoznatelná. Ochota se zastavit a prohodit pár, sice formálních, ale stále upřímných vět o zdraví a štěstí našich rodin. Svět, kde jsou některé hodnoty stále platné, navzdory všem institucím, které je po desetiletí a staletí pokřivují. Země, kde se sice mnoho hovoří o mafiích a jejich působení, o prorůstání zločinu a politiky, o prohnilém soudním systému... kde si současně tuto hru hrají právě a hlavně ti mafiáni, politici a oligarchové... a nás, obyčejných lidí se to nemusí vůbec dotknout. Tedy v případě, že si je skrz TV obrazovky a jiná média nenecháme lézt do života, že se sami nesnažíme šáhnout na veřejné prostředky, ovlivňovat věci veřejné, že nám extra nevadí všudypřítomná korupce, nepotřebujeme kvalitní, neřkuli špičkovou zdravotní péči...

 

A teď tohle. BUCH, BUCH! Dvě rány, hlava, hruď. Ten kluk pracoval pro nás (aniž bychom ho platili)! A teď nám ho odpráskli.

 

Viděli jsme ty scény nespočetněkrát. Oběť přijde domů a tam ji čeká muž se zbraní v ruce, počká na vhodný okamžik, moment překvapení. Není kdy křičet a není proč křičet. Vidí mu to na očích, nemá to cenu. Otáčíme kolo štěstí... BUCH, BUCH.

 

Anebo se to vrahovi tak nějak zvrtlo? A scéna se spíš blíží něčemu tarantinovskému? Zaseknutá nábojnice v zásobníku, chvíle napětí, záblesk naděje, klení... BUCH.

 

Vstoupili do mého života.

 

Narušili moje soukromí.

 

Ty dvě rány,

 

co nikdo nikdy neuslyší.

 

Škoda dvou mladých těl,

 

dvou krásných duší,

 

jimž celý svět oněměl

 

v úžasu nad tím, jak hluší

 

se někteří ukazují být.

 

Střela a druhá sviští dál,

 

kouzelník Pokustón halí se,

 

spoléhá na rukáv,

 

z kterého vytahuje...

 

milión EUR!

 

 

K čemu? Ta motivace může být dvojí: Upřímná snaha motivovat i ty, kteří by jinak nic neřekli, protože se bojí... Anebo taktický tah, jak zavést na falešnou stopu. Kolik lidí se asi hlásí policii a kolik příslušníků a času je zapotřebí k roztřídění informací zaručeně vedoucích k dopadení pachatele/ů? Kolik milionů si Fico s ministrem vnitra domluvil, že pustí ze státního rozpočtu? Komu asi ten JACKPOT připadne?

 

Generální prokurátor do toho hřímá, že pokud se prokáže souvislost vraždy s prací zesnulého, rozpoutá pravé peklo. Přidávám se k prosbě kolegyně slovenské novinářky: Prosím, bez pekla. Peklo už tu, tak nějak je – všude to syčí, škvaří se, vybuchuje, prská... Klid a nezávislou práci orgánů činných v trestním řízení to chce. Bez tlaků a tahanic, bez vyhrocených scén. Systematicky, logicky a intuitivně současně.

 

Nespočetněkrát jsme to viděli. Scénu, kdy oběť v domě čeká vrah. Nezbývá, než se ptát: Kde byl policajt? V čí prospěch kdo v celém případu rozhodoval a rozhoduje a koná?

 

V úctě ke dvěma lidem, dvěma tělům, dvěma duším, co se jakoby rozpustily v srdcích nás všech. To, co se stalo, změnilo světaběh. Už nejsem tam, kde jsem byl doteraz. A vím, že nejsem sám. Jako by ožíval sám Jánošík a ve vzduchu věje vlajka rebelie. Cítit jar, praskají ledy, sbohem mráz. Nič nie je, ako bolo, nič nie je, ako vtedy. Jen tichá vzpomínka, jako kulka, co se zastavila, blyští se ve vycházejícím slunci a svět oněměl.

 

 

-Rumi-

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB