Politická inventura roku 2017: Mohou hnutí inovovat demokracii?



 

demonstrace Indignados foto wrytravels-wordpressMožná se očekávalo, že lze za největší politickou událost roku 2017 označit triumf populismu v Evropě. Ukázalo se však, že tomu tak není.

 

 

 

Jednoznačně lze za největší politické téma minulého roku označit samozvaná politická hnutí, která mají na svědomí pád nebo nahrazení tradičních poltických stran.

 

Vezměme za příklad stranu „La République En Marche!“ (Vpřed republiko!) francouzského prezidenta Emmnuela Macrona, která minulého jara zvítězila v prezidentských a parlamentních volbách. Podobně je to u osobnosti Sebastiana Kurze, jednatřicetiletého politika, který se stal rakouským kancléřem, když tradiční konzervativní rakouskou Národní stranu (ÖVP) přetvořil v hnutí nazvané Listina Sebastina Kurze – Nová národní strana (Liste Sebastian Kurz – Die Neue Volkspartei).

 

(U nás máme tento příklad v Babišově politickém hnutí ANO, bude líp a rovněž neopomeňme volební úspěch Pirátů, jako třetí nejsilnější strany u nás.)

 

Stále více voličů po celé Evropě svoji volbou dává najevo, že jsou si dobře vědomi skutečnosti, že tradiční politické strany stále více sledují vlastní zájmy a svoji touhu po moci, než to co potřebuje lid. V mnoha případech se tradiční politické strany přetvořily v subjekt, který političtí analytici nazývají „kartel“. Tyto strany (zne)využívají navíc státní zdroje, aby se udržely u moci a bez ohledu na své programové rozdíly se semknou a spojí, aby odstranily a zničily konkurenci

 

( Pozn. nemusíme dvakrát připomínat mnohé chvíle v Poslanecké sněmovně ČR).

 

Zdá se, že především mladí voliči mají stále méně zájem se zapojovat do práce v tradičních stranách, o kterých jsou přesvědčení, že jsou byrokratické a vlastně pro i tím nudné. Také nepřekvapuje, že mnohé evropské politické experimenty posledních let vzešly nebo měly inspiraci z masových akcí a pouličních protestů, které nemají hierarchickou strukturu organizace.

 

Příkladem je španělská levicová strana Podemos, která vznikla z masových demonstrací a z hnutí Indignados, které se aktivně účastnilo protikorupčních protestů roku 2011. Pro změnu italské lidové Hnutí pěti hvězd (M5S) se v parlamentních volbách v roce 2013 stalo druhou nejsilnější stranou v italském parlamentu a získalo 109 ze 630 mandátů. M5S vzniklo v roce 2009 jako výsledek masových shromáždění, které organizovali populární komik, blogger Beppe Grillo a webový stratég Gianroberto Casaleggio (zemřel v dubnu roku 2016). Předpovídá se, že M5S bude rovněž letos mít ve volbách vynikající výsledek, a to díky opozici - „kastám“, jak vůdce hnutí Beppe Grillo označuje vládnoucí vrstvu profesionálních politiků a novinářů v Itálii.

 

Dochází ale k zajímavému úkazu od doby, kdy tato hnutí vznikala spontánně z pouličních protestních akcí až po čas, kdy zaznamenala volební úspěch. Nastává ironická situace a sice v tom, že přestože hnutí pokračují ve snaze budovat i nadále horizontální strukturu své stranické organizace s participativní formou demokracie, jejich charismatičtí vůdci soustřeďují ve svých rukou více a více moci, než kdykoli dříve.

 

(Zde opět poznámka o tom, zda je u nás nenásledují také podobně Piráti)

 

Například Pablo Iglesias (38let), generální tajemník strany Podemos, se setkal již s kritikou tzv. idealistických aktivistů uvnitř strany, kteří jej osočili z „hyper-vůdcovství“ a „online-leninismu“ (zde viz článek, kde se mluví o tvorbě nové elity a „železném trůnu“  a rovněž článek o ztrátě hlasů. Zde si přečteme, že Igesias spíše bojuje se svým místopředsedou Iñigem Errejónem, který představuje umírněnější pozici a chce spolupracovat s ostatními španělskými stranami).

 

Proti Iglesiasovi nemá Grillo v hnutí M5S oficiální opozici, ale přesto je zde skupina, která se nechce označovat jako „hnutí“ a těmto lidem Grillo zakázal používat logo strany. Navíc nařídil, aby ti kteří chtějí kandidovat za M5S podepsali smlouvu, ve které se zavazují, že zaplatí pokutu, poruší-li principy strany.

 

Jistě, politická hnutí nemusí znamenat, že musí být nutně populistická. Jak již ukázali Zelení nebo feministické hnutí, dokáží se tato hnutí konkurenčně utkat i s tradičními politickými formacemi, aniž by za nimi stály určité osobnosti nebo za nimi byla „tichá většina“. Nová hnutí se prokazují tendencí, že jsou méně pluralistická než tradiční strany, které v Evropě dominovaly po druhé světové válce. V tom je zakotven předpoklad, že „hnutí“ je nejen více dynamické, ale zároveň jeho členové a sympatizanti se musí naprosto shodnout v tom, jakou jít dále cestou. Je problém v tom, že ve chvíli, kdy dochází k teoretické shodě o taktice a cílech, přestává i zde potřeba demokraticky jednat. Tak se stalo, že jednotlivá zmiňovaná evropská hnutí, a to ať se jedná o pravicové nebo levicová hnutí, se začala soustředit na ještě větší zviditelnění svých lídrů, než na poskytnutí podílu na moci svým běžným členům, a to také v případě, kdy hnutí mluví o participaci na demokracii.

 

(Toto silně připomíná situaci v hnutí ANO)

 

Tak se stalo, že Sebastian Kurz si podrobil ke své vůli celou ÖVP a dal ji nový název. Dále ji také naordinoval novou vnitřní organizační strukturu a dokonce změnil tradiční černou barvu strany na tyrkysovou. Přesto konzervativní konservativní platforma ÖVP zůstala naprosto nezměněná, což je důkazem, že jeho akce na změnách ve straně mají spíše propagační funkci a jsou potvrzováním jeho osobní moci, než aby znamenaly cokoli jiného.

 

Konečně, všechna tato evropská hnutí jako jsou Podemos, Vpřed republiko, Monumentum nebo i hnutí, které napomohlo Corbynovi v Británii k moci, aby změnil platformu Labouristické strany, nemají význam jen samy pro sebe. Jejich závažnost spočívá rovněž v tom, že občanům poskytují daleko větší politický výběr, a to zejména těm, kteří se cítili frustrováni dosavadním politickým establishmentem a systémem dominujícím již nejméně dvě desítky let, i když tyto strany přitom nabízejí identická řešení.

 

V případě Corbyna by politika jeho hnutí mohla nabídnout opět návrat důvěry v pokrokovost Labouristické strany a že také dojde k tomu, co mnozí nazývají přitakávání neoliberalistické politice pod vedením bývalého premiéra Tonyho Blaira.

 

Bylo by naivní si však myslet, že tato hnutí sama o sobě vytvoří evropskou politiku více demokratickou. Dokonce tato hnutí mohou být ještě méně demokratická, než tradiční politické strany a to díky své plebiscitní formě vůdcovství.

 

 

Připravil a přeložil z článku Can Movement Politics Renew European Democracy? Mirko Radušević

 

Autorem je politolog z americké Princeton University a jeho poslední publikací je kniha „What is Populism?“.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Leden 2018 10:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB