Rošáda v Zimbabwe aneb jak Čína kolonizuje Afriku

Email Tisk PDF

Mugabe Robert prtsc youtubeŽádné přímé důkazy o tom, že sametový převrat v Zimbabwě se odehrál v čínské režii, nejsou, ale stopy vedou do Pekingu. Jsou trojího druhu. Osobní, protože hlavní aktéři měli a mají vztah i spojení s Čínou. Materiální, protože bývalá Rhodesie je klenotem nerostného bohatství v jižní Africe. Peněžní, protože tam proudí z čínských valutových rezerv třicet milionů dolarů denně.

 

 

 

Zda Robert Mugabe (nahoře na snímku) byl hrdina nebo hromadný vrah je otázka pro historiky. Co spolehlivě víme je, že má univerzitní vzdělání, byl učitelem, marxistou, revolucionářem pro lid, teroristou pro Brity, že strávil deset let ve stejném vězení jako Nelson Mandela, že po propuštění zamířil z Káhiry za Násirem, a pak do Pekingu, kde studoval čínské umění partyzánského boje a navázal dlouhodobé známosti. Když britská Rhodesie získala nezávislost a stala se mezinárodně uznávanou Zimbabwe, byl nejdříve jejím premiérem, později prezidentem, a postupně stále více nenáviděným diktátorem, který o sobě prohlašoval, že má  „doktorát v násilí“, a že hodlá vládnout až do svých sto let.

 

Co rozhodlo
Jeho věrným souputníkem se stal bývalý spoluvězeň a rebel Emmerson Mnangagwa, kterého jmenoval šéfem bezpečnostní a výzvědné služby. V tomto postavení Manangagwa si vysloužil pověst bezohledného slouhy a přezdívku „krokodýl“ pro svoji schopnost přežít v politické bažině. Odmítal a odmítá obvinění, že řídil pacifikace nespokojenosti v zemi, při nichž zahynulo víc jak dvacet tisíc lidí.  Mugabe byl skvělým táborovým řečníkem, Mnangagwa byl mužem činu.  

 

Není bez spojitosti s nedávným i budoucím vývojem v této jihoafrické zemi, že Mnangagwa po propuštění z věznice se také odebral do Číny a také tam má známosti, s nimiž udržuje styk. Ihned poté, co ho prezident nečekaně na místě propustil z místa premiéra, vyslal do Pekingu na přátelskou návštěvu svého  spojence a velitele  armády generála Chiwenga, který pak v „sametovém“ převratu hrál klíčovou roli.

 

I v politických intrikách platí zásada „chercher la femme“, zvláště ženu žhoucí po bohatství a moci jako Grace Mugabe. Ještě dnes jako padesátnice je velice pohledná a na Afričanku neobvykle štíhlá. Když ji prezident poprvé spatřil ve svém sekretariátě, byla mrkavá kráska, vdaná, za poručíka letectva, s nímž měla syna. Mugabe, tehdy statný sedmdesátník, byl ženatý, ale zamilovali se do sebe, a Grace mu porodila dvě děti. Když prezidentova žena zemřela, Grace se rozvedla a stala se první dámou. Doprovázela svého manžela na cestách. V Číně velice ráda nakupovala šperky zdobené nefritem za výprodejní ceny. Nechtěla po Mugabeho odchodu vzít na sebe vdovský háv a odejít do ústraní, a proto spolu se svojí kamarilou, takzvanou  „Skupinou 40“, cílevědomě připravovala převzetí moci. Aby se zbavila svého hlavní soka, Mnangagwa, přiměla manžela, aby mu dal padáka a zapudil ho. Tím začal dramatický týden, který otřásl celou zemí.

 

Co mohli v Pekingu říci generálu Chiwengovi, když přijel na přátelskou návštěvu. Pro čínské vedení vypadal problém takto : Mugabemu je devadesát tři let, ani on tu ale nebude věčně, a snad bude lepší vyměnit ho nyní, je to jistější a rošáda bude vypadat demokratičtěji, zvláště  když se podaří ji udělat bez násilí.  Máme volbu mezi moci a bohatstvím posedlou ženou a komplicem dosavadního vládce. Manželům Mugabovým a   Manangawovi už po léta posíláme peněžní dary. Jedni jsou za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Ale Mao učí, že moc je na hlavni pušky, a Manangagwa má podporu armády. To zřejmě rozhodlo.

 

Mugabe nepůjde do exilu, ani k mezinárodnímu soudu do Haagu, nýbrž dostane deset milionů dolarů na ruku, sto padesát tisíc dolaru důchodu, a jelcinovskou imunitu pro něho a jeho rodinu. Shodou okolností k jeho omilostnění došlo den poté, co se za Ratko Mladičem zavřely  dveře vězeňské cely na doživotí.

 

 

Čínský modus operandi
Staří kolonizátoři Afriky vykořisťovali její půdu a lid. Následná vlna kolonizace vedená nadnárodními koncerny se vrhla na její zlato, diamanty a naftu. Převážná část afrických minerálních pokladů však ještě čeká na svého dobyvatele. Jsou v ní korunní klenoty, které mají nesmírnou cenu pro rozvíjející se technologie. Například coltan, který lze změnit na kouzelnou sloučeninu nezbytnou pro Iphony, Internet a raketovou techniku. V Zimbabwe se kromě zlata, diamantů a uhlí nacházejí ložiska chromia, vanadia, niklu, lithia, cínu a platiny.



Čínsko-africký vztah – zčásti založený na osobních stycích jako v Zimbabwe a zčásti plod cílevědomého  úsilí Pekingu -- posunuje geopolitickou osu celého kontinentu, který mnohé západní vlády bezmála odepsaly. Zatímco Evropané a Američané považují Afriku jako zdroj nestability, migrace, terorismu – a samozřejmě vzácných kovů-, Čína v ní vidí nejen zásobárnu nerostů, ale také žírný budoucí trh pro čínské výrobce a buldozer jejího geopolitického vlivu.  V prosinci 2015  Si Ťin pching oznámil, že Čína investuje šedesát miliard dolarů do nových projektů potřebných pro rozvoj afrických zemí.

 

Zimbabwe, do níž plyne třicet milionů dolarů denně, je typickým příkladem přístupu Číny k Africe, kde rozsah a dosah čínských investic – vládních a soukromých-  je větší než všech západních dohromady. Číňané jsou ochotni jít do končin, kam se nikdo jiný neodváží. Neobtěžují nikoho s lidskými právy. Nabízejí oboustranně výhodnou gentlemanskou smlouvu : když nám dovolíte podnikat, dělejte si co chcete, je to vaše země.

 

Jejich modus operandi je koupit si (doslova) místní vládnoucí třídu, a přitom stavět stadiony, železnici, vládní budovy a jiné potřebné věci výměnou za to, že čínské společnosti se mohou zapojit do těžby minerálních zdrojů, obdělávání půdy, do místního průmyslu a obchodu.

 

Nepřekvapuje, že si vybírají za partnery diktátory, i když se nazývají prezidenty, a korumpovatelné politiky. Čínské spojení velice obohacuje rodinu Dos Santosových v Angole a Guptových v Jižní Africe, o jejím prezidentu Zumovi nemluvě.

 

 

Chystá se remake 

Ale peníze nemohou koupit vstřícnost navždy a získat přízeň všech. Achillova pata čínského přístupu spočívá v tom, že prospívá jen malé části obyvatel. Při výstavbě infrastruktury, těžbě i obdělávání půdy čínské firmy používají raději čínské dělníky než místní.  Jsou výkonnější a spolehlivější.  S místní pracovní silou, pokud ji zaměstnávají, často zacházejí způsobem, vedle něhož kolonizátoři Cecila Rhodese vypadají jako filantropové. To rozhodně není cesta k srdci Afričanů.

 

Není zapotřebí být jasnovidcem nebo vizionářem, stačí se ohlédnout pár desítek let zpět, abychom si udělali představu o tom, jak to vše skončí. Po trpkých zkušenostech Peking pozná, že kolonialismus s čínskou charakteristikou je pro africký lid zas jenom kolonialismem, a  spíš dřív než později se pokusí jej svrhnout. Není vyloučeno, že za čas, až odpor překypí, jednotky čínské expediční armády, které jsou (zatím) v Džibuti budou pověřeny ochranou čínských odborníků a dělníků v Africe. To je film, který jsme už viděli.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB