Poustevníci severu

Email Tisk PDF

korejský-vůdce-Kim-Jong-UnPentagon a Langley jsou spojité nádoby. Čím víc si generálové uvědomují, že severní Korea je atomová mocnost, tím usilovněji špioni uvažují o tom, jak vyvolat v Pchjongjangu státní převrat, při němž Kim III. zahyne. Mají aspoň mlhavou představu, o co si koledují? (vlevo korejský vůdce Kim Jong-Un)

 

 

 

 Mnozí z nás si pamatují podobné zásahy jako třeba v Haiti, Iránu, Guatemale a Chile. I ty úspěšné z nich přinesly národům obrovské utrpení a ztráty na životech obyvatelstva.  Navíc změna režimu obvykle nevede ke vzniku poslušné a spořádané vlády; je naopak zdrojem vnitřních střetů a zhroucení státu.

 

Severní Korea je i dnes Království poustevníků, Hermit Kingdom, jak se zemi za stara říkalo. Moderní technologie umožňuje únik více informací o jejich životě a o sociálním a hospodářském dění v zemi nežli dříve. Ale politické pozadí zůstává hádankou v záhadě, o případném podhoubí odporu nemluvě. Špionážní satelity je nezachytí a žádný 007 do něho nepronikne. S tak malým, spíš nulovým porozuměním vnitřní mocenské dynamiky vztahů a rozporů vedoucích osobností jakákoli vnější snaha o Coup d’Etat má titěrnou šanci uspět. 

 

Ředitel CIA Mike Pompeo nedávno naznačil, že mu prezident dal pokyn, aby hledal způsob, jak „oddělit severokorejský režim od jeho řízených střel a atomových zbraní.“  Potíž je v tom, že každý pokus o dekapitaci, čímž se míní cílený zásah proti Kimovi III. a jeho kamarile, by nepochybně vedl k protiúderu na jižní Koreu a tamní americké základny. Tato první fáze by snadno mohla přerůst v širší konflikt a případně v atomový střet. Guam má Kim III. na dostřel.

 

Připusťme nicméně, že peníze a amerických poplatníků, za které se cvičí zvláštní jednotky v umění neutralizovat nepohodlné cíle, nejsou vynaloženy nadarmo, a že by se akce v Pchjongjangu mohla podařit. Nemožné se už stalo. Připusťme, že Velký vůdce není. Jeho nenadálý odchod by vytvořil vakuum, které by se muselo velice rychle zaplnit, aby nedošlo obrovské panice a hromadnému útěku lidí ze země.  Ale hlavně a především zabránit, aby v nastalém chaosu někteří generálové neukradli štěpný materiál a mezikontinentální střely a neprodali je  v zahraničí.

 

Zaplnit vakuum se snadno řekne, ale kým? Kde je psáno, že s náhradníkem by se USA lépe spolupracovalo; mohl by být i obtížnější a postupně víc protiamerický, s větším sklonem pro provokace než Kim III.  Historická zkušenost učí, že většina změn režimu je k horšímu, a že vztahy mezi ‚osvoboditeli a osvobozenými‘ se obyčejně nezlepší.

 

Dalším rizikem puče nebo dekapitace je rozštěpení severokorejské armády. Je nepochybné, že většina důstojníků a vojáků by zůstala věrná dynastii Kimů. Jí byli odkojeni, v ní vyrostli, v jejím duchu byli vychováni.  Zbraně by nesložili, následovali by příklad Kima I. který vedl partyzánský boj proti japonským okupantům. Severokorejští vojáci jsou pro guerillu cílevědomě cvičeni, generace po generaci. Američané a Jihokorejci by se střetli s odporem, který by přeměnil severní Koreu v druhý Afghánistán.

 

Mezitím už by zasáhla Čína, která narýsovala jasnou červenou čáru: Jestli Severní Korea zaútočí na USA, Čína zůstane neutrální. Jestli USA zaútočí na Severní Koreu, Čína vstoupí do boje.

 

V šachu se tomu říká patová situace. Prezident Trump se z ní snažil dostat vyhrožováním, že USA postihne severní Koreu  ohněm a děsem. Nevzbudil strach, nýbrž odhodlání. Každý jeden z dvaceti pěti milionů mužů, žen i dětí, kteří tam žijí, nosí v sobě nezhojené rány. Nikdo z nich nezapomíná na své předky,  kteří před víc jak půl stoletím zahynuli v kobercovém  bombardování  anebo byli sežehnuti napalmem. Sdílená bolest a utrpení je pouto nejsilnější. Kimova dynastie je umí dobře využít. Namítnete, že tu strašnou válku tehdy začal Kim I. Máte pravdu. Té však nikdo, ale nikdo v na sever od 38. rovnoběžky nevěří, nechce věřit a nikdy neuvěří.

 

Poustevníci  Severu nejsou první, a jistě ne poslední, národ, v kterém menticida –cílené ubíjení samostatného myšlení—od dětských krůčků až do posledního chrapotu zvrátilo pohled na vlastní dějiny,  na vztah k vnějšímu světu a na životní hodnoty. Tmelem jejich národní jednoty je víc  jak šedesát let psychózy ohrožení a strachu z náhlého přepadení—uměle vyvolané nebo skutečné, vyznejte se v tom.  Budou raději znovu  jíst trávu, ale žádné hrozbě, žádnému nátlaku nebo sankcím nepodlehnou. To je stejně jisté jako odhodlání jejich vládců pokračovat v atomovém zbrojení. Ti jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby Irák měl zbraně hromadného ničení, Američané by se neodvážili jej zničit. Vzali si rovněž poučení z Libye, která koupila nukleární tajemství od otce pakistánské atomové bomby Dr. Abdula Kádira Chána, ale pak je zavřela do trezoru.  Kim III. si jistě připomíná vstávaje lehaje, jak skončil Khadafi.

 

Jeho děda a jeho otec byli svolní zmrazit vývoj nukleárních zbraní a dalekonosných raket v případě, že Američané se stáhnou z jižní Koreje a skončí válečný stav na poloostrově podepsáním mírové smlouvy. Dnes, bohužel, o něčem podobném není zatím ani řeč. A tak se ocitáme v jednom z těch zlomových  okamžiků, kdy se může opakovat stará historie se špatným koncem.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB