Jak Severní Korea k atomu přišla

Email Tisk PDF

 

severokorejské rakety foto prtsc Al JaseeraV záplavě zpráv o pokrocích, které Severní Korea v posledních týdnech a měsících dosahuje v rozšíření svého arzenálu atomových zbraní, jsem nikde nenarazil na informaci o tom, jak vlastně tato zaostalá, válkami a okupacemi zpustošená postsovětská země přišla na kloub tajemství výroby atomové pumy.

 

Je známo, že provést štěpení atomu vyžaduje nejen tým jaderných fyziků vynikající úrovně, ale také velké množství peněz a materiálů. V tomto směru je poučný příběh o tom, jak se hitlerovskému Německu získat atomovou pumu nepodařilo. Ne že by o jejím významu a možnostech, jak ji získat, nacističtí pohlaváři nic nevěděli. Naopak, byl to Carl Friedrich von Weizsäcker, žák Nielse Bohra, syn Ernsta von Weizsäckera, diplomata zastávajícího v nacistické hierarchii jedno z předních míst (byl členem Himmlerova štábu) a bratr pozdějšího prezidenta Richarda von Weizsäckera, který v době, kdy bylo Německo na vzestupu moci, vypracoval odbornou zprávu o možnosti sestrojit plutonovou bombu – Eine Möglichkeit der Energiegewinnung aus Uran 238 (Možnost, jak získat energii z uranu 238, 17.7.1940). Protože věděl, že bez pomoci svého učitele by němečtí fyzikové neměli šanci tento úkol zdárně provést, vypravil se do Kodaně, kde spolu s přítelem Heisenbergem testovali možnost Nielse Bohra přizvat ke spolupráci. Po válce Carl Friedrich přišel s podivným vysvětlením své návštěvy a nařčení o pokusu Bohra angažovat na přípravě německé atomové pumy odmítl. Nemluvil pravdu; jeho výmluvu vyvrací fakt, že Bohr ihned poznal, že mu hrozí nebezpečí, a s pomocí přátel uprchl do Británie a odtud do Spojených států. Carl Friedrich si dal v roce 1942 patentovat vynález plutonové bomby, ale německé vedení uvědomil o tom, že příprava bomby bude trvat mnoho let; Hitler se proto rozhodl podpořit technicky dostupné střely typu V 1, i když výroba „těžké vody“ v okupovaném Norsku svědčí o to, že výzkum směřující k výrobě atomové zbraně nebyl úplně opuštěn.

 

Jak Severní Korea?

Jestliže se Němcům, jejichž vědci byli již před válkou na stopě štěpení atomu (Liese Maitnerová, Otto Hahn, Fritz Strassmann), nepodařilo v tomto směru rozvinout úspěšný výzkum, který navíc válečná situace neobyčejně stimulovala, jak by se mohlo Severní Koreji podařit něco takového v podmínkách, kdy země byla po válce 1950–1953 těžce postižena, zdevastována, vyhladovělá, připravena o 2,5 miliónů občanů? Vysvětlení najdeme v knize kanadské novinářky Naomi Kleinové, Šoková doktrína (2010). V kapitole věnované podrobnému líčení podnikatelské a politické kariéry Donalda Rumsfelda, ministra obrany ve vládě prezidenta Forda a G. Bushe, jednoho z nejcyničtějších zastánců tvrdé linie, se dočteme podivnou zprávu. Rumsfeld byl v roce 2000 jako jediný Američan členem rady nadnárodního švédsko–švýcarského strojírenského gigantu Asca Brown Boveri; téhož roku tato společnost prodala jadernou technologii – Severní Koreji. Nechť odborníci, kteří mají přístup k neveřejným informacím, osvětlí tuto podivnou zprávu. Zatím se nabízí dvojí zjištění. První je banální – Severokorejci museli zaplatit pořádnou sumu, jinak by jim ABB tak drahé zboží neprodala. Druhý závěr svědčí o neuvěřitelné proradnosti, která ovšem jestřábům Rumsfeldova, Cheneyho, G. Bushova typu není cizí. (Richard Nixon, který by měl, ostatně, zametat před vlastním prahem, o Rumsfeldovi řekl, že je to všeho schopný panchart.) Rumsfeld věděl, že Severní Korea je stát, který bude ztělesňovat a prosazovat nenávistnou antiamerickou politiku. Má také proč. Spoušť, kterou způsobila americká armáda na jejich teritoriu, je nevyčíslitelná. Severní Korea bez atomové pumy by byla nepřítelem zanedbatelným, myší, která řve. Podle jestřábů Spojené státy potřebují protivníka na úrovni – jinak by nebyli američtí poplatníci ochotni dávat tak velké peníze na vyživování Pentagonu a bezedného vojenského průmyslu. Občan se musí bát – protivník bez A–bomby nestojí za řeč. (Rusko tento požadavek splňuje, navíc je tu příznivá a stále oživovaná tradice, kdy proti Američanům, ztělesňujícím ideály demokracie, stál ideologický nepřítel číslo jedna – Sovětský svaz.) Nebezpečí hrozící ze Severní Koreje zdůvodňuje stálou přítomnost americké armády na Dálném východě a zesiluje vojenskou i politickou závislost Jižní Koreje a Japonska na USA. Ostatně Rumsfeld, pokud jde o schopnost hrát obojakou hru, něco podobného již zažil. Za útočné války, vedené Irákem v letech 1980-1988 proti Íránu, osobně jednal se Saddámem Husajnem o vojenské pomoci. Pověstné je video z roku 1983, kdy si potřásá ruku s iráckým diktátorem a předává mu prezidentovy dary. On vlastně, obrazně řečeno, podal ruku již Kim Čong-Ilovi, otci dnešního diktátora. Bylo to před sedmnácti lety při podpisu kupní smlouvy týkající se jaderné technologie.

 

Těžko se zbavíme podezření, že v záplavě komentářů o všech možných aspektech hrozící války na Dálném východě některé důležité věci se přece jen zamlčují. Co všechno obnáší termín „jaderná technologie“? Jak dlouho trvala příprava kupní smlouvy? Kdo vystupoval jako prostředník komunistické, tedy „zlotřilé“ země (termín používaný Miltonem Friedmanem, Rumsfeldovým ideologickým poručníkem)? Nebo odkud máme čerpat informace o vzniku a průběhu korejské války, jejíž hrůzy si nijak nezadaly s běsněním wehrmachtu na území bývalého Sovětského svazu? Místo toho se nám stále nabízí šikovně propagované šidítko seriálového evergreenu M.A.S.H. Kdo by si ty skvělé americké hochy nezamiloval?

 

Autor článku je publicista a historik.

 

Další důkazy

Čínský ministr zahraničí Wang I prohlásil, že jaderná otázka na Korejském poloostrově je hlavně záležitostí mezi KLDR a Spojenými státy. K tomuto prohlášení došlo ještě v dubnu letošního roku, kdy čínský ministr přirovnal jednání USA a KLDR ke dvěma rychlíkovým soupravám k sobě se přibližujícím. Ptal se: „Jsou obě strany skutečně připraveny k čelní kolizi… Vidí ještě před sebou jako varovné znamení blikající červené světlo a možnost použití brzdy?“

 

Je zde ještě další zajímavé svědectví-výpověď, a to bývalého amerického velvyslance James R. Lilley v Pekingu, který v Číně sloužil v době protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a předtím byl velvyslancem v Jižní Koreji, narodil se v Číně a byl přímý účastník korejské války. Tento muž jednou prohlásil na konci devadesátých let: „Je to naprosto jednoduché. Na konci studené války byla taková situace, kdyby Severní Korea neexistovala, tak jsme si ji museli sami vytvořit, jako výmluvu na přítomnost sedmé flotily v regionu.“ ( Jinak autor článku, ze kterého je tato situace popisuje Lilleyho jako dobrého přítele George W. Bushe, kteří spolupracovali v CIA a jeho úkolem bylo podílet se na destabilizaci Číny a SSSR. Měl údajně prsty na studentských protestech, což byla jedna z prvních barevných revolucí Washingtonu. Již tehdy zde operovala Sorosova nevládní organizace Fund for the Reform and Opening of China, kterou Číňané zakázali, když zjistili, že má vazby na CIA.)

 

Shora uvedené tvrzení o společnosti ABB potvrzuje v roce 2003 britský deník The Guardian, který popisuje činnost amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda v souvislosti se severokorejským jaderným programem. Článek také píše o tom, jak Rumsfeld byl členem představenstva švédské společnosti ABB se sídlem v Curychu v letech 1990–2001, tzn. Těsně předtím, než se stal ministrem. Jde o to, že v době Rumsfedova působení u této společnosti dochází k tomu, že USA v roce 1994 uzavírají dohodu, ve které souhlasí s tím, že poskytnou Severní Koreji dva jaderné reaktory na lehkou vodu, výměnou za to, že Pyongyang ukončí program jaderných zbraní. Projekt a komponenty reaktorů dodávala firma ABB. Tehdejší předseda společnosti ABB, Percy Barnevik uvádí pro časopis Fortune, že Donald Rumsfeld byl tehdy požádán, aby politicky loboval v USA, neboť tehdy byla v konkurenci jistá americká společnost.

 

V roce 1994 prezident Bill Clinton poskytuje tzv. balíček Severní Koreji, což znamenalo 5 miliard dolarů, dva jaderné reaktory a dodávky topného oleje. Výměnou být zpřístupnění severokorejských atomových zařízení inspektorům a demontáž reaktorů těžké vody, které vyrábějí plutonium pro jaderné zbraně.

 

Již v roce 2002 přichází USA se zprávou. Že Severní Korea plánuje vyrábět jaderné zbraně za použití obohaceného uranu. Severní Korea reaguje, že jako nezávislý suverénní stát má právo vlastnit jaderné zbraně na obranu, i když v té době takovou zbraň neměla. 10. ledna 2003 Severní Korea oznámila, že odstupuje od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a 10. února 2005 Severní Korea prohlásila, že vyrábí jaderné zbraně jako jaderný odrazující prostředek pro svoji sebeobranu. 9. října 2006 provedla Severní Korea jaderný test a zpravodajské služby věří tomu, že Severní Korea vyrobila několik jednoduchých jaderných zbraní. V září 2008 Severokorejci oznámila, že zahájila obnovu jaderného reaktoru v Jongbjonu a vypověděli z komplexu, kde vyráběli plutonium pozorovatele Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

 

Konečně je zde také nejnovější zpráva deníku The New York Times ze 17.září, týkají se tentokrát paliva pro rakety. Článek poukazuje na to, jak je možné, že USA i přes varování svých zpravodajských služeb dodávaly a dodávají do KLDR raketové palivo UDMH, které je klíčové pro vývoj a testování zbraní. Uvádí se, že jsou k dispozici záznamy administrativy jak Bushe tak Obamy, ve kterých se mluví o to, že účinné palivo umožňuje KLDR vyvinout rakety, které mohou zasáhnout kterékoli místo na zemi.

M.Radušević

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 21 Září 2017 07:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB