Za sedmi divy ruské techniky, aneb dobré ráno, pane Teffte! Řekněte nám o válce s Ruskem

Email Tisk PDF

 

ruská armáda kresbaJestliže Barack Obama před časem vylučoval útok USA na Rusko, současný US vyslanec v Rusku John Tefft na stanici „Echo Moskvy“ řekl, že nebýt západních sankcí, vstoupily by USA do války s Ruskem. Rusko je však země velkých kontrastů, nelze nic paušalizovat či si myslet, že Rusové jsou všehovšudy mužici z 19. století s vodkou v ruce. Abychom citovali spisovatele Ťutčeva: „Rozumem Rusko nepochopíte, metrem nezměříte. Rusko má zvláštní ráz, pochopíte, až v něj uvěříte.“ Uvěřit by měl pan Tefft, zejména, až se obeznámí se sedmi zázraky ruské techniky, které pro vás letem světem přinášíme.

 

 

1/ Vertikálně vzlétající „bezletištní“ nafukovací obojživelník  Bartini  VVA 14

Konstruktér Roberto Bartini. Kanál Rusko 24 tvrdí, že Bulgakovův Voland, profesor černé magie, byl inspirován psychofyzickým prototypem Bartiniho: hladce oholený, s jedním obočím povytaženým – prostě cizinec. Italský majetný šlechtic Bartini se zhlédl v SSSR, kam přesídlil roku 1923.

V SSSR působil jako letecký konstruktér, později málem podlehl stalinským čistkám. Měl však štěstí, byl internován na břehu říčky Jauzy v tzv. tupolevské „šarašce“, tajné Ústřední konstrukční kanceláři NKVD číslo 29. Propuštěn byl po válce a rehabilitován roku 1956. Za dobu své činnosti navrhl řadu neotřelých koncepčních řešení problémů, s nimiž se dobové letectví potýkalo. Projektoval dopravní, transportní i vojenská letadla, ať už šlo o hydroplány či tzv. ekranoplány.

Na počátku 70. let, ke konci kariéry, projektuje Bartini torpéda nesoucí stroj. Šlo o vojenskou zakázku letadla, majícího vyhledávat nepřátelské ponorky. Další vývoj zastavila až smrt konstruktéra v roce 1974. Jeho projekty si mezi sebe rozdělily konstrukční kanceláře, jak už to v životě bývá.

Nápady vizionáře Bartiniho se proto uplatnily v konstrukcích letadel typu Antonov, Tupolev, Berijev. Vertikálně vzlétající stíhač se v sovětské armádě objevil až díky OKB Jakovleva v zastoupení typu Jak-38 nebo Jak-141. VVA 14 vzlétal a přistával přece jen klasicky. Dodnes se mnozí obyvatelé Taganrogu mohou upamatovat na podivné letadlo, které bylo nad jejich městem kdysi zkoušeno.

 

2/ Z titanu vyrobená rekordně rychlá atomová ponorka K-222 (K-162)

Atomová ponorka druhé generace o dvou reaktorech měla označení „Ančar“ („Papa“ v kódu NATO) a byla určena ke stíhání a ničení úderných svazů těžkých letadlových lodí. Vývoj započal počátkem 60. let v CKB-16. Nyní je zařízení známé jako „Malachit“.

V roce 1969 už byl podvodní aparát v provozu: při váze 6 000 tun byla ponorka schopna vyvinout neuvěřitelných 44,7 uzlu, čili „létala“ oceánem rychlostí přes 80 km/h (dodnes rekordní rychlost). Byla fakticky rychlejší než všechna dobová torpéda, jimž by dokázala bezpečně uniknout. Představovala extrémně drahý projekt, proto byla neoficiálně nazývána „Zlatou rybkou“. Byla vyzbrojena desítkou křídlatých raket konstrukce Vladimíra Čeloměje P 70 „Ametist”. Ametisty bylo lze odpálit z pozice při plném ponoření, což bylo na svou dobu samo o sobě unikátní.

Svým zaobleným designem inspirovala pozdější projekty ponorek Sovětského svazu a Ruska. Plavidlo bylo celé postaveno z titanu svařeného v ochranné atmosféře argonu. Při rychlostech nad 35 uzlů námořníci slýchávali hluk, vyvolávaný silným hydrodynamickým proudem, resp. vodní turbulencí při obtékání ponorky. Z logických důvodů se nesahalo po krajní rychlosti. K-222 se potápěla do čtyřsetmetrové hloubky.

Plavidlo bylo postaveno s ohledem na ergonomiku užívání, disponovalo i saunou a titanovými záchody! Při rychlostech kolem 80 km/h se ve vodním prostředí ponorka chovala podobně jako letadlo za letu, na což se musel brát zřetel při jejím řízení.

 

3/ Tupolev Tu-155 létající na kryogenní palivo – úspěch ruské aviatiky

Nápad postavit letadlo na plyn souvisel s ropnou krizí, která zachvátila svět v sedmdesátých letech. Dodávky benzínu či kerosinu byly ohroženy. Sovětská věda proto vsadila na implementaci tzv. vodíkové energetiky s uplatněním kryogenních technologií; vodík i zemní plyn se v nádržích stroje uchovávaly při extrémně nízkých teplotách. Navzdory sovětskému experimentu zůstává doposud letectví na zkapalněný plyn hudbou budoucnosti.

Letadlo OKB Tupoleva TU-155 vzniklo z modifikace TU-154 B. Vývoj „Tůčka“ na plyn umožnilo zejména nalezení perspektivního způsobu, jak vyrobit kapalný vodík. Východiskem se stala  fotoelektrolýza vody, která učinila projekt jednak ekonomickým, zároveň se z cyklu výroby vodíku vyloučila fosilní paliva. Proces zaručoval ekologickou čistotu.  Od věci není ani fakt, že Rusko disponuje větší zásobou plynu než ropy. Vodíková energetika se jevila jako významná alternativa k tehdejšímu stavu.  

Tu-155 bylo poprvé testováno v dubnu roku 1988. Letoun se experimentálně využíval hlavně do rozpadu SSSR v roce 1991. Bylo na něm dosáhnuto 14 světových rekordů. Letadlo zvládlo i mezinárodní přelet Moskva – Bratislava – Nice – Moskva – Hannover, to znamená, že stroj bylo možné provozovat z běžných letišť. Tupolev se divákům připomněl na výstavě MAKS 2015.

 

4/ Torpédo „Škval“ poráží zákony hydrodynamiky, využívaje k tomu principu kavitace

Superrychlé Torpédo (100 m/s) bylo vyvíjeno v letech šedesátých Oddělením hydrodynamiky CAGI – Centrálním aerodynamickým institutem. CAGI zjistil, že při rychlém pohybu tělesa ve vodě, je to voda, která nestačí obtékat pohybující se aparát. Kolem torpéda se vytváří jakási kaverna, resp. plynový obal. Díky tomuto efektu se výrazně snižuje odpor a tření. Rychlost takového torpéda předčí vše ostatní, co se pohybuje pod hladinou.

V SSSR studovali princip kavitace už ve 30. letech. Vědci se primárně snažili o zlepšení konstrukce listů lodních šroubů. Strategicky bylo důležité snížit jejich hlučnost. Výsledky studií posloužily Torpédu „Škval“. Tato „podvodní raketa“ je v přední části vybavena speciálním kavitátorem.

Kavitátor představuje jediné místo, kde dochází ke kontaktu torpéda s vodou. Třecí plocha je tak minimální. Zrodilo se bezprecedentně rychlé 2 700 kg vážící osmimetrové torpédo, které mohlo nést buď konvenční, nebo jadernou nálož. Námořnictvo Ruska (VMF) nasadilo „Škval“ do regulérní výzbroje v roce 1977. Akční rádius torpéda činí deset kilometrů. Kavitátory jsou od té doby vybaveny některé balistické rakety vystřelované z ruských ponorek.

 

5/ Těžký Ekranoplán KM: stometrové pětisettunové monstrum nad vlnami Kaspického moře

Gigantický létající aparát poháněný tandemy proudových motorů, prototyp dalších rozličných modifikací zejména velkých ekranoplánů, procházel ostrými zkouškami v šedesátých letech. Hybridní plavidlo označované jako KM, bylo jakýmsi „mezičlánkem“ mezi lodí a obřím letadlem. Dokázalo se pohybovat rychlostí až 500 km/h. Význam daného konstrukčního řešení tkvěl v tom, že umožňoval promptní transport většího počtu personálu, vojáků, technik atd., aniž by byl zpozorován radary té doby. Těleso vyvíjelo nezvykle velkou rychlost pro lodě, díky vytrvalosti překonávalo slušné vzdálenosti do půldruhého tisíce kilometrů. Pro tento účel dopravy nebylo třeba žádných letišť ani specifického pozemního vybavení. V roli transportně-výsadkového typu se zaskvěl středně těžký ekranoplán A-90 „Orljonok“ jenž přestal být používán teprve roku 1993. Menší bratříček „Kaspického monstra“ uměl na podvozku vyjíždět na souš, jakož i překonávat minová pole.

Ekranoplány byly výslednicí práce konstrukčního byra Rostislava Aleksejeva (ruský pravopis); měly využívat zvláštního přízemního efektu a pohybovat se velkou rychlostí jak nad vodou, tak nad pevným povrchem. Pro start a přistání sloužila vodní hladina, pro samotný let specifický „vzduchový polštář“.  

Cože je to onen přízemní efekt  (“ekran”)? Možná jste se jako děti bavili tím, že jste foukli pod list papíru spočívající na hladkém stole.  Pokud byl váš pokus úspěšný, papír se nadnesl a klouzavým pohybem povrch stolu hravě přeletěl. Efektu využil Aleksejev; své první ekranoplány testoval v Čkalovsku poblíž Nižního Novgorodu, výrobcem byl závod „Volga“. Některé modifikace byly vybaveny protilodními reaktivními střelami, viz raketový koráb-ekranoplán „Luň“. Nebo odkazujeme na práci Borise Jurjeva a jeho práci z roku 1923: „Vliv povrchu země na vztlak křídla“. Dodáme, že konstrukce některých ekranoplánů umožňuje nejen glisádu nad povrchem moře, ale i let na způsob letadla. Těmto ekranoplánům se říká „ekranolety“. V současném Rusku se vyvíjejí ekranoplány pro komerční využití a jedná se o nízkokapacitní stroje. 

 

6/ Vojevoda R-36M2 „Vojevoda“  (SS – 18 „Satan“) – mezikontinentální apokalyptický posel zkázy konstruktéra Michaila Jangela

Dle Guinessovy knihy rekordů – doposud historicky největší a nejtěžší strategická mezikontinentální nukleární dvojstupňová balistická raketa na světě, odpalovaná minometným způsobem ze statických pozemních sil v okamžiku startu (vlastní motory se spouští ve výšce 20 metrů nad zemí). Dosah R šestatřicítky činí až 16 000 km. Raketa může být vybavena kazetovou hlavicí o deseti blocích (MIRV) a dalšími lehkými i těžkými klamnými cíli. Její termojaderná síla v případě použití jaderného monobloku dosahuje síly až 25 megatun; „Vojevoda“ je 1 660krát silnější nežli americká bomba z Hirošimy, jejíž síla byla 0,015 megatuny.

Dvousettunová machina váží tolik, kolik americká socha svobody. Je to zbraň „zúčtování“, jež byla vyvíjena a vzata do výzbroje armády v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století v odpověď na dislokaci Západem raket Titan 2, Minuteman 3 či Polaris. Politikus.ru, stejně jako noviny „Vzgljad“ tvrdí, že pokud by se provedl útok na nepřítele hromadnou salvou jediné divize těchto raket „Vojevoda“, celkový destruktivní účinek by předčil apokalypsu z Hirošimy přibližně 13 000krát. To znamená, že úspěšná ostrá střelba 8 -10 raketami „Vojevoda“ vyřadí 80 % průmyslu USA. Jediná raketa je v zásadě schopna vymazat 3 americké státy o rozloze Marylandu, Rhode Islandu nebo Vermontu. Je schopna ničit i dobře opevněná operační centra nepřátelských armád hluboko pod zemí.

Rozhodnutí o vývoji padlo na zasedání Rady ministrů SSSR roku 1962, v té době Sovětský svaz šestinásobně zaostával za USA v počtu balistických raket. Disponoval 17krát menším počtem nukleárních hlavic. Unikátnost rakety „Vojevoda“ tkví ve faktu, že je natankována agresivním kapalným palivem, a přesto je její čas operační služby počítán na celá desetiletí!

„Vojevoda“ je schopen startu i za situace propuknuvšího jaderného konfliktu, autonomní systémy mají vysoký práh tolerance k (neutronovému) záření. TV Zvezda informuje, že Rusko je vybaveno 74 takovými raketami, jiné zdroje uvádějí 46 střel – takový má být stav k roku 2016. Rakety „Vojevodova“, které byly vyřazeny z aktivní služby, prošly konverzí pro civilní účely: upravené raketové nosiče vynáší na orbitu komerční satelity a jsou známy pod označením „Dněpr“. V souvislosti se zostřující se situací ve světě, ruská armáda hodlá v roce 2018 začít nahrazovat „Vojevodu“ nástupnickou raketu se zdokonalenými charakteristikami.

 

7/ Křídlaté rakety Kalibr – „ruský Tomahawk“

Ruská federace v poslední době demonstrovala schopnost odpalovat křídlaté rakety jak ze svých strategických bombardérů, tak ze šachet tichých ponorek, jako je Rostov na Donu. Tyto křídlaté rakety Kalibr byly úspěšně bojově nasazeny proti teroristickému Islámskému státu.

Kalibry jsou vybaveny umělou inteligencí. Dokážou kopírovat terén, komunikovat mezi sebou navzájem a střídat se ve vedení celé skupiny vypálených střel proti nepříteli. Přitom výška jejich letu je až o deset metrů níže než hladina, v níž létají americké Tomahawky. To činí z Kalibrů jen velmi těžko zachytitelné cíle nepřátelskými radarovými stanicemi. Vysoce přesné Kalibry lze odpalovat i z menších lodí, přesto s přesností snajpra na vzdálenost až 3 000 kilometrů.  

Jenom z Kaspického moře jsou Rusové schopni ostřelovat objekty v Asii, severní Africe i Evropě. Kalibry lze vystřelovat z kontejnerů nákladních vlaků, z palub nákladních lodí… Po introdukci raket Kalibr začalo být více jasné v praxi, co znamená plán Kremlu, reagovat na americké zbrojení „asymetricky“. Není důležité mít více zbraní, než kolik mají Američané. Pro současnou Ruskou federaci je klíčovým slovem „high-tech“: preciznost, účinnost, efektivita při rozumných investicích do vojensko-průmyslového komplexu.  

Moderní ruské systémy typu Kalibr v kombinaci se sofistikovanými prostředky PVO S-400 (500), moderními systémy radioelektronického boje (např. Krasucha 4) a dalšími zbraněmi, jejichž výčet uzavírají strategické jaderné zbraně, činí z Ruska stát, proti němuž nelze vést dosavadní typy válek. To by si měl uvědomit John Tefft, americký vyslanec v Rusku, který nedávno otevřeně řekl, že nebýt západních sankcí, musely by USA vstoupit do války s Ruskou federací.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 30 Srpen 2017 12:58 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB