USA mají svého Kima, většina Asie přechází k Číně

Email Tisk PDF

Zahraniční politika USA sama od sebe uvádí Čínu do role hybatele komplikované regionální i světové politiky, v níž už dnes snadná, natož logická řešení snad ani neexistují.

 



 

 

 

Donald Trump hrozí Pchongjangu drtivým úderem, Pentagon zveřejňuje plány „preventivního“ útoku proti Severní Koreji, právníci Trumpovy administrativy přemýšlejí, jak útok navléknout na „sebeobranu“, americká mainstraemová média si dávají za úkol „vystrašit diváky Severní Koreou k smrti“, v Kalifornii prudce roste poptávka po protiatomových bunkrech, na Havajských ostrovech a na Guamu se lidé připravují na severokorejský jaderný útok s pomocí pokynů typu „nedívejte se do záblesku“ a Trumpův domácí rating rychle roste. Amerika a Severní Korea s nimi i celý svět jako by na jehlách očekávaly jadernou válku…

…jen pár dní předtím ve filipínské Manile slavilo své padesáté výročí Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN), tedy zemí, které by si měly s jadernou válkou na svém zápraží dělat největší starosti. Leitmotivem celého jednání byl ale místo toho nástup Číny do role regionálního lídra, v níž vystřídala Spojené státy. Příčin bylo podle všeho více, ale tou zřejmě nejdůležitější je skutečnost, že regionální síly pochopily, že USA po halasném Obamově „pivotu do Asie“ jen bezradně přešlapují a nenabízejí zemím regionu jistotu „spolehlivého a rozhodného vedení“. Jinými slovy, že USA fakticky vyklidily strategický prostor.

Ostatně, potvrdil to osobně americký ministr zahrančí Rex Tillerson, který se v Manile nezajímal o donedávna prioritní vývoj v Jihočínském moři a soustředil se plně na shánění podpory pro politiku Washingtonu vůči Severní Koreji a minimalizací škod, které americký Kongres svými sankcemi napáchal ve vztazích s Ruskem. Vyhnul se přitom slavnostní večeři, neboť by v jedné místnosti usedl se svým severokorejským protějškem…

Společné komuniké zemí ASEAN tak ve finále napovídá tomu, že se členské státy mocného sdružení veškeré své rozpory s Pekingem vynasnažily co možná minimalizovat. Vietnam se prý – při vzpomínce na své války s Čínou a současné politice vyvažování mezi Čínou a USA – pokusil text dokumentu revidovat, ale zablokovala jej Kambodža. Hostitelská země pod vedením „samorosta“ Rodriga Duterteho se pak vžila do role hlavního „vylepšovatele“ vztahů ASEAN s Čínou, což nakonec vyústilo v kompromis: Dokument sice „bere na vědomí obavy vyjádřené některými ministry“ ohledně pokračujících územních sporů, ale vzdává se „aktivit, které podkopávají důvěru, navyšují napětí a podrývají mír, bezpečnost a stabilitu v regionu“, a navrch zdůrazňuje „význam demilitarizace a sebekázně“ ve sporných oblastech. Vyzývá k témuž navíc i „ostatní státy“, což je nepokrytý vzkaz směrovaný k USA, Japonsku, Austrálii a dalším, aby v oblasti nezkoušeli zanechávat svou „námořní stopu“. A k tomu lze za čínský triumf považovat i skutečnost, že se dokument ani jednou nezmiňuje o někdejší filipínské žalobě na Čínu u soudu v Haagu.

Tillerson se v Manile setkal i s čínským kolegou Wangem I, s nímž ale jednal především o Severní Koreji a podle všeho i o Trumpově cestě do Pekingu, která je zatím plánována na listopad. Na jedné straně je zřejmé, že by Trump i pekingské vedení chtěly z návštěvy získat co nejvíce a ukázat tak „světu“ hmatatelné výsledky (tím spíš s přihlédnutím k Tillersonově tezi o společných plánech na padesát let dopředu), nicméně domácí situace nutí Donalda Trumpa v zahraniční politice upouštět od konstruktivních kroků, díky kterým by se americké postoje staly alespoň trochu čitelnými, a místo nich ukazovat svaly. Už v pondělí by tak měl údajně vyhlásit Číně „obchodní válku“, zatímco čínský prezident Si Ťin-pching mu o víkendu v telefonátu vysvětlil, že by se měl s onou Severní Koreou „zklidnit“ a řešit problémy jednáním. (Mimochodem, nejnovější Trumpova pohrůžka vojenskou agresí, ta na adresu Venezuely, pro změnu narazila na odpor Latinské Ameriky.) Není bez významu, že čínský stranický list Global Times Spojené státy varoval, že Peking zůstane nestranným, pokud v případném konfliktu mezi USA a Severní Koreou jako první zaútočí Pchjongjang, čili že v případě amerického útoku stranou stát nezůstane, ať už se pod tímto temným varováním skrývá cokoli. V praxi to ale znamená, že se závislost Washingtonu na Pekingu při řešení severokorejského „problému“ jen zvyšuje.

To je pro Bílý dům srovnatelné s porážkou, kterou je nutné skrýt ve změti válečnických prohlášení. A v ní jaksi zaniká i fakt, že se severokorejské rakety k americkým cílům podle všeho beztak ani nedoletí, že žádná „snadná válka“ proti Pchjongjangu se ve skutečnosti nenabízí, a tak se americká armáda na nějaký útok proti Severní Koreji ve skutečnosti ani nepřipravuje, a sám Tillerson Američany uklidňuje, aby se v noci „klidně vyspali“. Spekuluje se dokonce, že už jakési rozhovory mezi USA a Severní Koreou v utajení začaly, ale žádné okamžité zklidnění situace očekávat netřeba. Dohodu o severokorejském jaderném programu v roce 1994 podepsal například už Bill Clinton. Pchjongjang se v jejím rámci zavázal zmrazit svůj jaderný program výměnou za normalizaci vzájemných vztahů. Dohoda byla od samého počátku nejistá a sám Washington ji porušoval tak dlouho, až v roce 2002 nakonec zkrachovala.

Konfrontační politika USA vůči Rusku – bez výhledu na zlepšení -- nutí Moskvu sbližovat se strategicky s Čínou, a to i za podmínek, které nemusejí být pro Rusko nijak zásadně „přátelsky“ výhodné. Ani tak ale není kýžené americké rozbití tohoto dvojbloku na obzoru. A očekávaná konfrontační politika USA vůči Číně při současné neschopnosti prosadit své pohrůžky (natož zbytky politiky) v jihovýchodní Asii bez nápomoci Pekingu vypadá na další vlastní gól. V každém případě ale zahraniční politika USA sama od sebe uvádí Čínu do role hybatele komplikované regionální i světové politiky, v níž už dnes snadná, natož logická řešení snad ani neexistují.

Sankce proti Rusku a současně i Evropské unii, hrozby Íránu za to, že dodržuje jadernou smlouvu, vyhrožování válkou proti Severní Koreji a Venezuele, které může jen posílitpostavení zamýšlených „terčů“, vyhlašování obchodní války proti Číně při současné nutnosti mít její podporu vůči Severní Koreji a při ztrátě pozic v jihovýchodní Asii… V současném světě používání sankcí a hrozeb coby nástrojů mezinárodních vztahů už nemá tu sílu a tím ani účinnost. Především proto, že přibývá sebevědomých států i dosavadních spojenců, kteří si začínají uvědomovat, že košile je bližší než kabát. Už není z koho formovat nezbytně široké „podpůrné“ koalice. Jako by Kongres USA spolu s Trumpem za realitou pokulhávali.

 

 

PS. Donald Trump slibuje Severní Koreji „oheň a vztek“, v originále „Fire and Fury“. Právě tak se přitom jmenují deskové hry na motivy americké občanské války… Lze z toho vyvozovat něco o tom, do jaké míry míní americký prezident své hrozby vážně?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 13 Srpen 2017 16:34 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB