Jak skončí „sankční“ válka USA s Ruskem, EU i zbytkem světa?

Email Tisk PDF

Čím delší seznam nepřátel – skutečných, strategických nebo jen z ješitnosti vymyšlených – si někdo vytvoří, tím víc ve výsledku zůstane sám.

 



 

 

Vztahy mezi Ruskem a USA se znovu o něco přiblížily konfrontaci – Moskva v pátek oznámila, že konečně odpoví na prosincové, tedy ještě „Obamovo“ vyhoštění 35 ruských diplomatů a zabavení dvou ruských diplomatických objektů v USA. Tehdy Washington podle všeho počítal s tím, že Rusko zareaguje recipročně a hned na počátku tak zhorší vztahy s nastupujícím Donaldem Trumpem, kterého američtí demokraté už více než rok označují za „ruskou loutku“, aniž by to uměli nějak dokázat. Kreml nicméně nereagoval nijak a Donald Trump byl v Rusku – ještě donedávna – populárnější než Barack Obama (jedinou druhou takovou zemí na světě je Izrael).

Reakce přišla až nyní, poté, co americký Kongres schválil novou várku protiruských sankcí, které Trump nebude vetovat. Zprvu se mluvilo o vyhoštění 35 amerických diplomatů, ve skutečnosti ale Rusko zvolilo princip parity a oznámilo, že počet zaměstnanců na americké ambasádě v Moskvě a na třech konzulátech (v Jekatěrinburgu, Vladivostoku a Petrohradu) nesmí překročit číslo 455, což je aktuální personální stav ruského zastupitelství v USA. Padaly zmínky o „stovkách“ vyhoštěných, až osobně Vladimir Putin, který krátce předtím mimochodem „podepsal“ ruské základny v Sýrii na 49 let, ve finále četné spekulace zpřesnil a uvedl číslo 755.

Nepoměr v dosavadních početních stavech zastupitelství obou zemí je poměrně překvapující. Ačkoli americká strana okamžitě vyjádřila protest, proti paritě zastoupení coby jednomu z obecně přijímaných principů mezistátních vztahů se toho asi mnoho nadělat nedá. Tím spíš, že na rozdíl od Obamy, který dal ruským diplomatům (a „jiným“, samozřejmě) na odjezd z USA 72 hodin, nyní má americká strana více než měsíc na to, aby si vybrala, koho stáhne a koho v Rusku ponechá. Přesto, zdá se, že odjezd 35 ruských diplomatů (a „jiných“, samozřejmě) z USA měl na provoz tamní ruské ambasády menší dopad než vyhoštění více než 700 stovek diplomatů (a „jiných“, samozřejmě – při tak vysokých počtech není možné, aby většinu z nich netvořili právě oni „jiní“). Lze proto předpokládat, že americké zastoupení a jeho aktivity – například při „posilování demokracie v Rusku“ – budou podle všeho pro nejbližší budoucnost citelně ochromeny. A k tomu platí, že Američané recipročně přijdou i o svou luxusní „daču“ v oblíbeném moskevském lesoparku Stříbrný bor a o skladiště ve městě, v nichž měli své zásoby svého duty free zboží ze zahraničí.

Vladimir Putin v neděli konstatoval, že „teď a tady“ odmítá další eskalaci opatření proti USA, nicméně podotkl, že ruská strana „poměrně dlouho“ čekala, že by se vztahy s USA mohly zlepšit, ale nyní se zdá, že pokud se vztahy zlepší, „nebude to brzy“. Současně přitom Rusko potvrdilo, že je připravené reagovat recipročně na jakýkoli další americký „tah“ proti ruským diplomatům, a proto nelze vyloučit, že se ambasády obou zemí budou v dohledné době dál vylidňovat, přinejmenším proto, že „politické ovzduší“ ve Washingtonu žádné normalizaci, natož „resetu“ vztahů – bez ohledu na nedávné jednání Trump-Putin, nebo možná právě kvůli němu – opravdu nenahrává. Je přitom zajímavé, že Kreml vypovězení stovek amerických diplomatů (a „jiných“, samozřejmě) oficiálně nedává do souvislosti s nejnovějšími americkými sankcemi, ale právě s verdiktem Baracka Obamy z loňského roku, čili, že nynější ruský „tah“ ve skutečnosti nemá být ještě reakcí na nejnovější americké sankce.    

Otázkou ovšem je, jakou reakci na nejnovější americké sankce, které se zaměřují na ruské energetické projekty, vůbec může Moskva „vytáhnout z rukávu“. Na jedné straně se mluví například o uranu, který do USA vyváží ve velkém, ve hře mohou být i raketové motory, bez nichž NASA nevyletí ke hvězdám, spekuluje se o hliníku nebo palivu do amerických jaderných elektráren, které USA z 90 procent dovážejí z trhu takřka z poloviny ovládaného Ruskem, stále hlasitěji se skloňuje i konec dolaru coby rezervní měny, ale také tento případný cíl je ještě vzdálený… Na první i druhý pohled se nezdá, že by „přiškrcení“ těchto kohoutků mohlo Spojené státy skutečně ohrozit v situaci, kdy ovládají komoditní burzy, na rozdíl od ruské strany, která pro nová ropná a plynová naleziště nutně potřebuje specializované západní těžební technologie, sama je v jejich vývoji „hrubě“ pozadu a zpoždění 10–15 let v tomto směru mají i Číňané, na něž by se jinak mohla Moskva spolehnout. Na jedné straně se sice nemusí ještě obávat toho, že by předražený americký zkapalněný plyn z ekologicky katastrofických frackingových nalezišť – hlavní důvod nynějších sankcí – už zítra zaplavil Evropu, ale do budoucna nemá moc „čím hrát“.

 

Seznam nepřátel

Nicméně, americké sankční „běsnění“ z posledních dní v sobě skrývá paradox. Sankce proti ruským energetickým firmám a projektům totiž postihují rovněž americké energetické koncerny a navíc fakticky útočí i na Evropskou unii – týkají se totiž přinejmenším projektů, na nichž se vedle ruských firem podílejí i ty evropské: Baltic Liquiefied Natural Gas (Shell a Gazprom); Blue Stream (Eni a Gazprom); plynovod CPC (Shell, ENI a Rosněfť); Nord Stream 1 (různé evropské firmy a Gazprom); Nord Stream 2 (různé evropské a Gazprom); prodloužení Sachalinu 2 (Shell a Gazprom); ázerbájdžánský Šáh Deníz a Jihokavkazský plynovod (BP a Lukoil) a egyptský Zhor Field (BP, ENI a Rosněfť). Čili, zatímco samotné americko-ruské obchodní vztahy jsou beztak poměrně omezené, Evropa při pohledu na možné ztráty „čuje“, že ve skutečnosti jsou nové protiruské sankce zaměřeny současně i proti ní. Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker už pár dní slibuje rozhodné „stanovisko během pár dní“, tradiční liberálové jsou otřeseni a Berlín, jehož koncerny jsou v problému ponořeny v řádu mnoha miliard, tvrdí, že nepřijme žádné americké sankce proti Rusku, neboť odporují mezinárodnímu právu. Nicméně, v Německu je před volbami a 83 procent Němců má za to, že sankce slouží jen Americe, zatímco všem ostatním škodí… Sázet na to, že se Evropa, beztak nejednotná, ve finále opravdu vzepře Spojeným státům, bez nichž od druhé světové války „neudělala ani ránu“ a možná za tu dobu dokonce i ztratila schopnost jednat samostatně, by navzdory nynějším velkým slovům bylo asi pošetilé. Přesto bude pro evropské lídry stále těžší argumentovat významem a "nedělitelností" transatlantických vztahů. Ale jsou tu další americké sankce.

Írán sice dodržuje dohodu o svém jaderném programu, jak přiznává i Trumpova administrativa, ale „porušuje ducha dohody“, za což „nemůže zůstat nepotrestán“. Nejnovějším důvodem k dalším sankcím se stal pokusný start íránské rakety schopné vynášet satelity na oběžnou dráhu Země. Pokus se (podle USA) sice nezdařil, sankce ale přišly, aniž by se jakkoli opíraly o mezinárodní právo či dohody. Teherán není EU, přežil přes tři dekády západních sankcí a dnes trvá na tom, že na podobné raketové testy má „svaté“ právo a na svévolné americké sankce bude (asymetricky) reagovat. Podle Íránu hodlá Trump dodržovanou jadernou dohodu zrušit a podle amerických zdrojů se tak má stát už do října. A poté bude následovat válka – už dnes americké námořnictvo ostřeluje íránská vojenská plavidla, nejspíš za to, že se plaví u svých břehů. Kdo ale pochybuje o tom, že Írán dokáže americkým vojákům na Blízkém východě proměnit jejich „mise“ v peklo?

Dnešnímu Washingtonu, který měl být původně „mírovější“ než ten v podání Hillary Clintonové, jsou problémy s Ruskem, EU a šíity zjevně málo, a tak Trump ještě navíc pohrozil Číně, že její politiku vůči Severní Koreji „už nebude dále trpět“. Čínský prezident vzápětí zahovořil o nutnosti vybudovat „silnou armádu“, protože „celý svět není mírový“, (možná i proto, že rozvíjející se trhy rostou rychleji než ty tradiční, vyspěle kapitalistické). Rusko a Čína jsou podle Putina „kriticky důležité pro světovou rovnováhu“ a jejich námořní manévry v Baltském moři, poté, co si čínské lodě zacvičily s íránskými a zastřílely si ve Středomoří, možná opravdu nikoho neohrožují, zcela určitě ale velmi okatě ukazují, co už dnes „dovedou“.

Jinými slovy, Čína a Rusko jsou sice už dnes znechucené americkým postupem, podepsaly dohodu o všeobjímající vojenské spolupráci, ale samy nejspíš (zatím) nemají sílu postavit se (ekonomicky a vojensky, ale nejaderně) státu, který už dávno prokázal připravenost útočit po celém světě a tiskne si bankovky ve velkém bez ohledu na dluhy. Pokud si ale Washington současně znepřátelí ještě Evropu, k tomu například onen Írán a navíc ztratí kontrolu nad Perským zálivem, který dlouho zajišťoval existenci petrodolaru, tak dolaru coby světové rezervní měně „hrozí konec“, jak upozorňuje už i Reuters… Zkrátka, čím delší seznam nepřátel, skutečných, strategických nebo jen z ješitnosti vymyšlených, si někdo vytvoří, tím víc ve výsledku zůstane sám.

Ministr zahraničí USA Rex Tillerson, který je už kvůli rozbrojům v Trumpově administrativě na hození „ručníku do ringu“, se snaží situaci zachraňovat: nové sankce proti Rusku jsou podle něj prý snahou přimět Rusko ke zlepšení vztahů. V Moskvě narazil na nepochopení. A přirovnání k jezuitům.

Mimochodem, je zvláštní, že nové sankce „proti Rusku“ obsahují i veto pro prezidenta budoucí sankce vetovat, čili, „nejmocnějšímu muži“ planety notně omezují jeho pravomoci v zahraniční politice. Oním největším orgánem, který si stále ještě nárokuje právo rozhodovat o celém širém světě, se stávají členové Kongresu, kteří v rozpadající se Americe zastupují zájmy byznys „třídy“ a mají důvěru jen zlomku vlastních obyvatel/voličů…

Svět se stává stále podivnějším.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 31 Červenec 2017 12:09 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB