Problémy západní levice jsou i naše

Email Tisk PDF

 

změna loga ČSSDBritské volby ledacos naznačily, i když to měl a má Jeremy Corbyn poměrně těžké.

 

 

Byl dříve tak trochu pro smích, a to ve vlastních řadách, kdy poslanci labouristické strany se docela někteří těšili, že spadne na ústa. To už bylo dříve – loni, když se jednalo o Brexit.

Ve Francii levice zklamala, neboť tam je její renovace v zárodku. Benoît Hamon sice vyhrál v prezidentských volbách stranické primárky socialistů, ale přitom tvrdil, že se necítí být mužem strany a že se obejde bez stranického aparátu. Má zatím jen slabé zázemí aktivistů – ve straně chybí diskuse a disciplína. Rozdělení a polorozpadlí socialisté ve Francii nyní naprosto propadli v parlamentních volbách.

V USA pro změnu víme, jak to dopadlo. Zde byl Hillary Clintonovou „převálcován“ Bernie Sanders, 74letý samozvaný demokratický socialista. Škoda. Ve chvíli, kdy sociální třída, jak se psalo, je opět „zpátky v srdci americké politiky“ a Sanders slibuje, že zatočí s finanční elitou a podívá se na stagnující příjmy, dávají demokraté přednost Clintonové, která se točí na podpatku menšin. Trump se ujímá odhozeného tématu. Reaguje po svém na vzestup nerovnosti a ekonomickou stagnaci. První z úzké třídy bohatých pochopil a jednal, že je třeba cosi učinit pro „lid“, jinak bude velmi zle. Lid se může naštvat a nastanou bouře. Toho se zmíněná úzká sorta obává. Mají strach, že si již nevystačí s vykleštěnými socialisty přizvukujícími globálnímu kapitalismu.

 

Že by Británie konečně začala s obratem

Když Sanders neuspěl v USA, podpořil aspoň Corbyna v naději, že ten myšlenky levice zvedne. Sanders sympatizuje s Corbynem v jeho tažení změnit strukturu labouristické strany. „Zapůsobilo na mě opravdovou podobností s tím, co dělá Corbyn a co jsem udělal já. Je to jeho tažení vrátit Labour party k jejím kořenům a přeměnit stranu. To je přesně totéž, o co se pokouším. Imponuje mi snaha mluvit o třídních problémech. Dnes příliš lidí odbíhá od nerovnosti příjmu a bohatství, která existuje nejen v USA a Británii, ale na celém světě. Nikdy se nedostaneme k provedení změn, když budeme ignorovat existující nerovnosti,“ uvedl Berinie Sanders a vyslovil veškerou podporu Corbymu do voleb (viz). Ve své podpoře Corbymu ještě dodal, že „nejde o problémy pouze americké nebo britské, neboť pokles životní úrovně je zaznamenáván po celém světě. Problém svedl na globalizaci, která „umožnila nadnárodním společnostem těšit se z velkých zisků, že jsou bohatší a bohatší, zatímco pracující chudnou.“

S čím šel Corbyn do voleb? „Lidé mluví stále častěji, že již mají dost úsporné politiky. Už se jim nelíbí krácení veřejných výdajů, podfinancování zdravotní péče, nedostatečné financování školství, vzdělávání a že mladí nemají šanci, kterou by si rozhodně zasloužili,“ to je citace z mnoha Corbynových prohlášení nesoucích se v tomto duchu. On je má „natrénované“, neboť ve skutečnosti od roku 1983, od kdy je za labouristy poslancem v dolní komoře parlamentu, nemění své názory. Tehdy se stal součástí levicového křídla této strany tzv. Socialist Campaign Group.

Zajímavé na všem je další skutečnost, že Corbyn postupně sice získával úspěch, pod jeho vedením v roce 2015- za necelý rok, od kdy je předsedou, vzrostl počet členů Labour party v roce 2016 na více než dvojnásobek k 530 tisícům, což je více, než mají všechny ostatní britské politické strany dohromady. Strana také uspěla při volbách starostů v Londýně, Liverpoolu, Bristolu a Salfordu a celkově vyhrála i místní volby. Minulý rok však dochází také k tomu, že vlastní labourističtí poslanci se postavili proti Corbynovi a chtěli jej sesadit (záminkou bylo jeho nejasné vyjádření k Brexitu), ale za Corbynem stojí většina řadových členů v základních organizacích i odboroví předáci. Tzv. centristé v Labour party, tj. 172 poslanců, podepsali loni v létě výzvu svého vůdce Owena Smitha k odstoupení Corbyna. Dvě třetiny stínových ministrů jej opustilo. Korporátní média stála proti Corbynovi. (viz ) Když ale došlo na hlasování v září minulého roku ve vnitrostranické hlasování, zvítězil proti svému rivalovi Owen Smithovi 61,8 ku 38,2. Byl to první významný náznak, jakou jeho politika má podporu. Protivníci nyní musí přiznávat Corbynův úspěch. Musí zpytovat svědomí a vzpomenout si na výtku, kterou jim v minulosti Corbyn udělil, když jim vyčetl, že v zájmu zachování svých křesel v parlamentu hlasují a jednají proti duchu a myšlenkám, pro které je jejich místní organizace strany jmenovaly do funkcí.

 

Pohled z Čech na Corbyna

Ten je dostatečně známý a ztotožňuje se s pohledem britských konzervativních médií a je posměšný, že jde o nezodpovědného blázna, který pobláznil britskou mládež (viz M. Žantovský a další). Od toho se odlišuje komentář pro Český rozhlas bývalého velvyslance ve Francii, ředitele politického odboru MZV a nyní ředitele agentury pro výzkum veřejného mínění Pavla Fischera, který měl uznalý tón: „To, co se dělo v Británii vzalo takovou dynamiku, že kdyby se volby konaly za 14 dní, tak výsledek bude možná ještě o hodně jiný, dynamika, se kterou rostly hlasy opozice, byla taková, že je s podivem, jak těsně to dopadlo ve prospěch současné premiérky. Zajímavé také podle něj bylo, jak se vymazala strana UKIP, která rozjela snahu o vystoupení Británie z EU. „Zřejmě bylo potřeba přitvrdit rétoriku konzervativců, mělo to svoje náklady, protože poztráceli hlasy, které by mohli nabírat u těch, kteří nejsou jejich pevnou základnou.“

 

Očekávání v Německu

Krize levice, jak známo, způsobila to a zejména nápadně ve Francii nebo rovněž u nás, že tato situace nahrála populistům. Píše také o tom komentátorka listu Die Zeit Simona Rosa Millerová, která tvrdí, že „levice má problémy. Přinejmenším od výhry Trumpa máme diagnózu, že neúspěch levice přináší na Západě úspěch nové pravici. Levice se až příliš soustředila na problematiku menšin a tím ji utekla vazba na širší veřejnost.“ K tomu dodává, že místo analýzy kapitalismu se levice zabývala zkoumáním genderové problematiky, navrhovala záchodky pro transsexuály místo bytovou politiku, diskutovala o politické korektnosti místo sociální spravedlnosti. Celková levicová politika na parlamentní půdě i mimo ni předstírala svoje zaujetí pro ni. Sociální otázka se stala oponentem politické identity. Transformace „hanby v hrdost“ způsobila v Německu to, že Alternativa pro Německo (AfD) se ujala podle Millerové toho, že sexuální menšiny poslala na jejich právoplatné místo, „zpět do soukromí ložnic a ať jsou rádi, že je za to nikdo nenapadá… nebudou pro děti nestoudným příkladem.“

Další problém je v tom, že pravicové strany používají rétoriku levice. Dochází k tomu, že pravice poráží levici, a to jejími hesly – jejími argumenty. Jedná se většinou o anti-establishmentový diskurs, se kterým slavil úspěch jak Trump tak Le Penová nebo v Německu s tímto vyrukovala AfD. Voličům je jedno, o kterou stranu se jedná a hlavní je, jak uvádí německý politolog Peter Grottian, že se „podaří establishmentu podrazit nohy.“

Tato slova se v Německu týkají především levicové strany Die Linke. Její místopředsedkyně Sahra Wagenknechtová (jejím manželem je bývalý známý politik SPD, který přešel k Die Linke Oskar Lafontaine) navíc poukazuje na chybnou politiku německých sociálních demokratů SPD. Minulý týden byl kongres Die Linke, kde Wagenknechtová nadchla přítomné vášnivým projevem a kritikou SPD, která podle ní za posledních pět let zradila principy své strany, a to zejména když se jedná o práva pracujících. Poukázala na to, že kdyby strana Die Linke šla do koalice s SPD, „zradí a prodá duši socialismu.“ Zradou SPD měla na myslí tzv. „Agendu 2010“, což je program bývalého vůdce německých sociálních demokratů Gerharda Schrödera, který v roce 2003 zavedl reformy, které dosud neměly obdoby. Šlo reformu sociálního systému a trhu práce (např. sloučení finančních podpor dávek v nezaměstnanosti (“Arbeitslosenhilfe”) a sociálních dávek (“Sozialhilfe”) do dávky jediné “Arbeitslosengeld II” (ALG II)). Ve skutečnosti se tím otevřely dveře neoliberalismu. To SPD stálo přízeň voličů i odliv členské základny - viz tzv. pondělní demonstrace - Montagsdemonstration. Výsledkem reforem Hartz III a Hartz IV bylo zvýšení počtu lidí žijících na hranici chudoby. Po prohrách v zemských volbách v Severním Porýní Vestfálsku musel Schröder v roce 2005 vyhlásit předčasné parlamentní volby.

Současná situace SPD je dostatečně známá. V březnu letošního roku odstoupil z předsednictví Sigmar Gabriel a naděje byla vložena do bývalého šéfa Evropského parlamentu Martina Schulze. Dochází opět ke zklamání a německý tisk píše, že je pouze prodloužením dřívější politiky SPD, která i v jiných zemích Evropy vedla ke snížení životní úrovně střední třídy, nejchudších a k celkové stagnaci.

Přesto všechno se v Německu očekává vítězství Angely Merkelové. Proto Wagenknechtová prohlásila, že „není bohužel v našich silách, udělat z Schulze Jeremy Corbyna.“ Jak píše portál n-tv.de toto myšlení levice nezastává v Německu většina, ale menšina, kterou je nutné dostatečně vnímat. Platí to především pro Wagenknechtovou, která má na levici proti ostatním velký aplaus.

 

Nakonec k nám

Problematika levice se pochopitelně musela nutně projevit i u nás. S tím, s čím se potýkají sociálně demokratické a levicové strany na Západ od nás tušíme, že existuje jako problém především u naší sociální demokracie. Nemůžeme očekávat, že je-li problém v sousední SPD, která často byla příkladem, že ČSSD na tom bude lépe. Jestliže SPD přichází s Agendou 2010, tak naši sociální demokraté s tímtéž přichází o tři roky později (viz ). Tato agenda se setkává s kritikou a přečtěme si, co k agendě tehdy psal Štěpán Kotrba: „Spočívá v tom, že politici sociální demokracie se zde pokusili vytvořit jakýsi společný program příští vlády, ve které by chtěli být a ten předložili k jednání ODS. Vyšli z toho, že vzali z programu ODS to, kde si myslí, že je to pro sociální demokracii ještě schůdné a prohlásili to za program sociální demokracie, za platformu, se kterou jdou do jednání. A tak se tam objevují formulace jako odstranění automatické valorizace sociálních dávek, snižování složené daňové kvóty atd., která jsou v rozporu s tím, co tito sociální demokraté ve volbách slibovali.“

Třešničkou na dortu v historii ČSSD je změna z rudé barvy na oranžovou, signalizující jakýsi ústup z „revolučních“ tradic. Přitom pro levicové strany na západ od nás si červenou barvu ponechaly, jako například SPD. Sice jde jen o barvu, ale musíme se ptát, zda i ČSSD neprošla podobnou reformou a sblížením s neoliberalismem. Netrpí tím dodnes? Nejsou v tomto kořeny dnešního poklesu volebních preferencí? Nepředstavuje dnes tato strana pro voliče jen jakýsi šedý establishment a pouhou touhu udržet si moc na úkor boje za sociální stát? Podívejme se také, kdo tehdy byli autoři Agendy 2010. Citujme z Britských listů: „Autoři Agendy 2010, údajně jimi jsou B. Sobotka, J. Havel, Oto Novotný a Jan Mládek, mezi politickou galérkou známý také pod přezdívkou Medvěd, se projevili jako naprostí političtí nedouci. Jako lidé, kteří nedovedou předvídat.“

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 15 Červen 2017 07:29 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz