Janis Varufakis: Naše Athénské jaro

Email Tisk PDF

Přenáška ve francouzském Frangy, 23. srpna 2015.

 

 

 

 



Poznámka překladatele a komentátora: Text jsem značně zkrátil a spíš převyprávěl než přeložil. Je to pracovní text určený pro základní informaci. Některé pasáže jsou přeloženy, jiné parafrázovány, ale ve všech případech jsem usilovat o vystižení významu, smyslu i dikce autorova textu. Do hranatých závorek jsem připsal své poznámky. Varufakisovo memorandum považuji za mimořádně výmluvný a cenný dokument, který by měl být přeložen a vydán. Je důležitý nejen pro pochopení řecké krize, o které naše média podávala zprávy zkreslené, zfalšované podle bruselských 'zdrojů'. Vedle kritiky technokratické, antidemokratické povahy unijních institucí, je v memorandu také náznak cesty, jak tuto dlouhodobou krizi, danou politickými i hospodářskými zájmy evropských „kobylek“, překonat.
Mojmír Grygar          

 

Athénské jaro

Evropu obchází strašidlo demokracie. Všechny síly spojené ve Svaté alianci se pokoušejí toto strašidlo zahnat: banky podporované státy, Evropská skupina (Eurogroup), Trojka a dr. Schäuble, španělští dědicové Frankova politického odkazu, berlínské vedení SPD, vlády baltských zemí, které podrobily své obyvatele strašné a zbytečné recesi, a zmrtvýchvstalá řecká oligarchie.

Naše svoboda není na prodej, naši důstojnost nenabídneme v aukci. Vzdáme-li se svobody a důstojnosti, jak po nás vyžadují, Evropa ztratí totožnost a její duch propadne konfiskaci.

Athénské jaro bylo poraženo právě tak, jako Pražské jaro v roce 1968. Nezničily je však tanky, nýbrž banky. Brecht řekl: „Proč tam posílat kata, když stačí použít soudního vykonavatele.“ Proč dělat státní puč, když můžeme k právě zvolené vládě poslat prezidenta Evropské skupiny, aby sdělil novému ministru financí, který je tři dny ve funkci, že má na vybranou: buď bude pro připravený plán úspor, který v posledních pěti letech přivedl zemi do velké recese, nebo pro uzavření všech řeckých bank. Proč vysílat oddíly, když můžete každý měsíc posílat do země emisara Trojky se zřejmým záměrem ovládnout všechny vládní úřady a určovat znění všech paragrafů národní legislativy?

Při své první účasti na schůzce Evropské skupiny v únoru 2015 jsem navrhl kompromis mezi existujícím, připraveným programem Trojky a reformním programem nové vlády. Německý ministr financí hned protestoval: „Volby nemohou nic změnit, kdyby každé volby měnily pravidla hry, eurozóna by vůbec nemohla existovat.“ Odpověděl jsem: „Když volby opravdu nemohou nic měnit, bylo by čestné to občanům sdělit. Do evropských dohod by bylo správné zařadit paragraf, který by zakazoval demokratické rozhodování v zemích, které byly nuceny si půjčit peníze od Trojky. Zrušme volby, pokud je Trojka zase nepovolí. Proč platit nákladný rituál voleb, když nemohou nic změnit?“ Po mém vystoupení zavládlo v sále na chvíli ledové mlčení.

V Řecku proběhl puč, stalo se laboratoří, kde se zkoušela ničivá síla autodestruktivních úspor, škrtů. Demokracie končí, kde začíná neschopnost platit. Hrdý národ, který dělá dluhy, musí být odsouzen do vězení bez ohledu na to, že jako svázaný nemůže vytvářet nezbytné statky, které by mu pomohly splácet dluh. Evropa se mění – svobodný dům se stává klecí. Evropská skupina a Trojka neustále spojují úsporný program s reformami. Ale škrcení neumožňuje vytvářet hodnoty nezbytné pro splátky dluhů. Paní Lagardeová, pánové Draghi, Juncker, Schäuble mají jediný zájem – diktují kapitulaci. To je zájem věřitelů – na nových úvěrech se dá vydělat. Porážka řeckého jara smazala úsměv na tvářích lidí, kteří se domnívali, že nová politika je možná.

[Také porážka Pražského jara zničila velké naděje občanů na novou politiku, která neodpovídala ani sovětským pánům, ani hlasatelům západního hospodářského zázraku. Zbývala kapitulace, vojenský puč. V Řecku svitla naděje na novou cestu, ale stoupence Svaté aliance zmobilizovala k odvetě. Přitom použili mohutnou propagandistickou kampaň, která politiky Syrizy, zejména Varufakise, očerňovala jako zdivočelé bořitele nejlepšího společenského řádu, jako komunistické dobrodruhy. Jaká nová cesta? Alternativa neexistuje – cožpak liberální demokratický kapitalismus nepředstavuje nejvyšší stupeň vývoje lidstva? (Fukuyama) Bylo by poučné sledovat krok za krokem, jak kremelští (bruselští) páni kuli plány zardousit pokus Pražského (Athénského) jara. Ani českoslovenští, ani řečtí buřiči nechtěli zvrátit socialismus nebo kapitalismus, šlo jim o to, aby se politika země řídila principy demokracie jako vlády lidu, nikoliv zájmy privilegovaných politických nebo bankovních sekretariátů.]

 

Jedovatý lék

Jak je možné, že věřitelé nutí Řecku hořký lék? Proč nutí řeckou vládu podnikat opatření,

která ji zbavují možnosti dluhy platit? Proč brání Řecku provádět reformy, které mu pomohou a jeho postavení v Evropě zlepší? To je klíčová otázka. Kdyby šlo jen o „líný lid, který nechce dělat domácí úkoly“, nebylo by to tak důležité. Ale je to precedens. Co dělat, když žák uložené úkoly plní, ale učitel je vůbec nečte a nechce je ani vidět. To už není jen věc Řeků, ale věc celé Evropy. Lék není jen hořký, je jedovatý.

Program úspor před pěti lety prosazený Trojkou vytvořil u nás nejdelší a nejhlubší propad v historii. Ztratili jsme 1/3 národního důchodu, nezaměstnanost stoupla z 10 % na 30 %, a to v zemi, kde jen 9 % nezaměstnaných pobírá podporu, chudoba zachvátila 2 miliony z deseti.

V roce 2010 Řecko zbankrotovalo, stát již nemohl platit dluhy francouzským a německým bankám. Jak na to reagovala Evropa? Rozhodla se poskytnout Řecku novou, největší půjčku v historii s podmínkou, že bude šetřit a omezí příjmy, z nichž by se měl platit starý a nový dluh. Úspory omezují příjem, ale dluh roste. Záměrem nebylo pomoci Řecku nebo Irsku, Portugalsku, Španělsku, nýbrž pomoci Deusche Bank, BNP Paribas, Finanz Bank, Société Générale, dotovat německé a francouzské banky penězi poplatníků, svalit tíhu na nejchudší Evropany, způsobit v Řecku humanitární katastrofu a podpořit doutnající recesi ve Francii.

Jaké byly důsledky úsporné politiky v letech 2012 – 2014?

Dluh se zvýšil ze 120 % na 180 % národního důchodu, nezaměstnanost dosáhla historicky nejvyššího stupně, stát i lidé jsou zadluženi. Podobně jako lady Macbeth vršila zločin na zločin, vytlouká Trojka jeden dluh jiným, větším, a krizi tím jen zhoršuje. Ale Řekové se v očích Svaté aliance dopustili zločinu a musejí být potrestáni. Čím? Novými tučnými a vysoce zúročenými půjčkami, novým poklesem příjmu – státní dluh se vyšplhá na 205 % národního důchodu.

Vláda přišla s návrhy, které měly zvýšit důvěryhodnost reforem a hospodářských opatření, aniž by vláda ztratila důvěru voličů. Reformy veřejných financí šly v uplynulých pěti letech na úkor sociálních výdajů. Deficit klesl z 15 % v roce 1010 na 3 % a dosáhli jsme základního i strukturního přebytku. Z toho jsme vycházeli. Naší zemi byl bohužel vnucen nerealistický, sebezničující fiskální cíl – dosáhnout dlouhodobého 3% hospodářského růstu. [Která evropská země toho dosáhla?] Toho nelze dosáhnout v režimu škrtů, které podkopávají hospodářský růst. Novou smlouvu musejí podepřít občané. Růst má být založen na investicích a na produktivitě, nikoliv na omezení dotýkající se práce. Navrhovali jsme partnerům konkrétní návrhy, soubor nových nástrojů zaměřených na redukci dluhu.

(Varufakis se v prohlášení před evropským parlamantem obrátil na poslance, které znepokojil fakt, že řeckou vládu vedou levicoví politikové. Ujistil je, že jsou oddanými Evropany a že lidem neslibovali nerealizovatelné cíle.) Mé vystoupení 'zdroje' v Bruselu hned odmítly, nezvaly mne hrubým, povýšeným, nevzdělaným a v propagandistické kampani naši vládu démonizovaly, líčily nás jako komunistické radikály, kteří chtějí Evropu rozvrátit.

Navrhli jsme řadu reforem o daňovém úřadu, nezávislém na ministerstvu ani na oligarchii; o restrukturalizaci dluhu; o založení nové investiční banky; o reformě soukromých dluhů, které zatěžují banky a ztěžují půjčky výrobnímu sektoru; o opatřeních proti korupci, proti fiskálnímu úniku; o penzijní reformě. Tato data již Trojka znala, ale všechny naše návrhy odmítla.

Když jsem se pokoušel dohovořit s dr. Schäubelem, odmítl se mnou o tom jednat a odkázal mě na instituce. Učinil jsem tak. Jednání s Trojkou bylo tou nejhorší zkušeností, kterou jsem kdy zažil. Trojka chtěla ode mne znovu neuvěřitelně dlouhý a podrobný výčet všech možných dat týkajících se řeckých financí institucí a opatření. Naše návrhy zamítli, ale žádné své nenavrhli. Obrátili pozornost na privatizace, pak na penze, trh, na pracovní vztahy atd. Stále dokola, jako když se kočka honí za vlastním ocasem. Jednání bylo ztíženo tím, že mezi Trojkou a Evropskou komisí nebyla shoda. I v rámci Trojky nebyla jednota: MMF byl například nakloněn restrukturalizaci dluhu, Komise měla pochopení pro sociální aspekt reforem. Každou chvíli jsme naráželi na mříže červených zón. Došlo také k „vertikální dezintegraci“ věřitelů – šéfové MMF, Komise, německých a australských bank měli své vlastní názory a zájmy.

Mezitím sílil tlak na vládu. Ještě než jsme byli zvoleni, Evropská centrální banka hrozila, že zastaví přísun měny, likvidity, do Řecké banky. Obrovská kampaň vyzývala majitele kont, aby si vybírali své peníze. Není nic snazšího, než když Centrální banka zahájí kolaps bank. Když jsem spěchal do Londýna, abych uklidnil bankovní City, že jsme pro podporu obchodu a výroby, na burze se na druhý den postavení řeckých financí zlepšilo o 12 % (směna) a o 20 % (bankovní zásoby). Na druhý den Evropská banka ohlásila, že zastavuje přísun peněz do řeckých bank. Šlo jim o to za každou cenu udusit novou vládu, vyvíjeli nátlak, abychom přijali diktát Trojky.

Poučné je zaznamenat, jak se Centrální banka chovala vůči nové předchozí poddajné vládě v roce 2012. Zvýšila množství hotových peněz v řeckých bankách a zvýšila státní dluh z 15 miliard na 18,3. Naši vládu přivítala Evropská banka snížením úvěru z 15 miliard na 9, a to jsme měli právě platit dluh 7 miliard MMF! Bylo to ultimatum: v případě odmítnutí byly by banky zavřeny – byl to puč.

Trojka neměla zájem o reformy, které by se dotkly oligarchů. Navrhl jsem kompromis. My bychom zavedli tři čtyři nejdůležitější reformy, ECB by uvolnila přísun peněz a věci by se daly do pohybu, ukázalo by se, jaký bude výsledek. Odpověď byla zamítnuta: buď všechno, nebo nic!

Napsal jsem šedesátistránkový Plán obnovy Řecka a rozeslal jsem to na všechny strany, zejména všem ministrům financí a vybraným ekonomům a politikům v USA, Británii, Německu. Dokument mi umožnil vydat Jeff Sachs z Columbijské university i lidé z MMF. Odezva? Žádná. Dokonce náš premiér nezařadil dokument do vládních iniciativ, aby se to nedotklo prestiže lidí z Trojky. Mezitím z této strany podnítili kampaň, že odmítáme reformy, že nespolupracujeme.

 

Konec hry

Dne 25. června, 4 dny před zavřením řeckých bank, nám položili nůž na krk: buď přijmeme ultimatum, nebo se banky neotevřou. Šlo o další utahování opasků. Zvýšit daně hotelů ze 6 % na 23 %, snížení penzí z 300 eur na 200 (je to vůbec reforma?), odmítnutí jednání o restrukturalizaci dluhu [Právě toto opatření Brusel v těchto dnech uplatnil vůči Ukrajině a smazal 1/5 dluhu]. Místo námi navrhovaných omezených dluhů Trojka navrhla další velkou půjčku, dvakrát vyšší, než bylo zapotřebí. [Paul Krugman nedávno psal o tom, jak bohaté země záměrně zadlužují ty chudší. Vinu, jak známo, nese vždy dlužník; nemá-li schopnost dluhy splácet, nastupuje dobře známá a výnosná privatizace – Řecko ještě neprošlo převáděním majetku do cizích rukou, proměnou zbídačelých zaměstnanců v levné pracovní síly.]

O řeckých návrzích se nikdy nejednalo [známe to: o nás bez nás]. Trojka se bála, že by měla naše vláda úspěch. [Nebezpečný precedens.] Dokonce ani nešlo o to dluh splácet, Schäubelovi nejde o evropské poplatníky, kteří už uhradili bankám velkou část dluhu. [Německé a francouzské banky již mají 70 % peněz zpět.]

Rozsáhlé krize jsou nevyhnutelné, když se kontrola nad národními měnami svěří technokratům, kteří nejsou voleni, ani schváleni parlamentní cestou. Když krize udeří, národní zájmy se vynoří jako pomsta. Mitterrand: Jedna krize staví jeden hrdý národ proti druhému hrdému národu. Mluvím pro politickou jednotu evropské unie, pro „víc Evropy“. Ale co tvoří politickou jednotu? Demokracie, nebo prosperita?

Federální jednota je založena na suverenitě jejích občanů, která vytváří, posiluje jednotu. Schäuble usiluje o zřízení vrchního dohlížitele nad národními rozpočty (snad je to vychvalovaná verze prezidenta Evropské skupiny), ten by byl vybaven jen negativní silou, vetem, rozpočtu může říct „ne“, ale má omezenou možnost recyklovat příjmy těm slabším – federální systém to umožňuje. Schäubleho koncepce nepomáhá vést a chránit evropskou makroekonomiku, ale západní princip liberální demokracie znásilňuje.

Z Řecka chtěli udělat moralistickou pohádku: vidíte, jak dopadne lid, když je nedisciplinovaný a brání se politické jednotě. Grexit je vyhrůžka platná i pro další příliš utrácející země – Francie první na řadě. Klíčové pojmy: šetření, dluhy, krize, kontrola, trest. Výmysl nevzdělaných pseudotechnokratů. Athénské jaro zapálilo svíčku i za jiné země, Trojka ji zadusila.

Zkušenost pěti let úspor: řecký stát proděravělý jako švýcarský sýr. Trojka jednala s vládou, opomíjela ministry a parlament. Řecká centrální banka byla začleněna do Evropské centrální banky, ale ta, místo aby Řecké bance pomáhala, dusila ji. Jednal jsem i s jinými institucemi – s HFSF (Helénský ústav pro finanční stabilitu), který vlastní v zastoupení státu řecké banky, řídí privatizace, statistický úřad a výdaje sekretariátu ministra financí. Když jsem omezil neobyčejně vysoké platy manažerů, které většinou dosazuje Trojka, dostal jsem od presidenta Evropské výkonné skupiny napomenutí, že toto šetření není v mé kompetenci, tu má ES. Trojka na jedné straně usiluje, aby vláda srazila platy a penze občanů, ale na příjmy svých favoritů nedá

dopustit. Totéž se stalo, když jsem sáhl na enormní platy Sekretariátu veřejných příjmů. Když jsem namítal, že oni ahora omezují suverenitu daného sekretariátu, Trojka mne pomocí médií nazvala – zrádcem!

 

Demokratický deficit

26. června jsem byl na schůzi Evropské skupiny ministry financí ostře odbyt, že jsem dovolil otevřít diskusi o komplexních finančních otázkách. Evropská skupina, orgán největší ekonomiky světa, kde se rozhoduje o všech otázkách, které určují naše hospodářské a společenské poměry, odmítla demokratickou diskusi. President Dijsselbloem oznámil, že se Skupina sejde večer téhož dne, ale – beze mne. Protestoval jsem proti vyloučení řeckého ministra financí z jednání ES a chtěl jsem se dovolat práva. Dostal jsem odpověď sekretariátu: „Evropská skupina není zakotvena v evropském právu. Je to neformální skupina, a proto neexistují psaná pravidla, která by mohla prezidenta k čemukoliv nutit.“ To je ta sjednocená Evropa, o kterou usilovali vynikající francouzští a němečtí politikové? Není to epitaf za Evropou, ke které jsme vždy vzhlíželi jako na kompas? Způsob, jakým úřady EU jednaly s řeckou vládou, je vyhlášení války demokracii. Onoho večera 27. června jsem na svou funkci rezignoval. S premiérem jsem měl již dříve neshody, ale pohár přetekl.

Potom Tsipras vyhlásil referendum. Trojce a evropským institucím ale nešlo ani tak o to přinutit Řeky přijmout přísná pravidla úspor, jako o to je za jejich troufalost ponížit. Když Evropská skupina ohlásila, že je v rámci odplaty za referendum připravena řecké banky zavřít, vyřadit z provozu, viděl jsem, že hra skončila. Navrhl jsem ještě několik opatření, jak té hrozbě čelit, ale ve vládě jsem byl přehlasován.

 

Falešná historie eura

(Variufakis uvádí důvody, proč Francouzi, Němci, Irové nebo třeba Finové chtěli euro.

Buď se jedni báli druhých, menší národy se chtěli vymanit z vlivu větších – Irové, Finové –, jedni to činili z odporu k druhým – Řekové vůči Turkům –, Slovákům po odtržení nic jiného nezbylo, Španělé se chtěli vyrovnat Francouzům atd.) Ve skutečnosti nejsou Francouzi, Němci, Řekové jako jeden celek, rozdíly mezi lidmi téhož národa bývají někdy větší než rozdíly národní. Také se zapomíná, že za dnešní zmatek odpovídají Francouzi víc než Němci. 18. září 1992, kdy se měla podepsat Maastrichtská smlouva, v Le Figaro psali, že společná měna nebude ve prospěch Deutsche Bank, protože Němci budou sdílet finance s jinými, že tedy „budou platit“. Maastricht je Versailles bez války. Špatná smlouva tehdy zadělala na nacistický převrat a na další válku. De Gaulle hovořil o měnové jednotě jako o „válce jinými prostředky“. Mohou to Němci zapomenout? V roce 1983 se Mitterrand postavil proti politice úspor, podpořil trh a Bundesbank podřídil Centrální bance ovládané Francouzi. [Krugman hovoří o „jestřábích deficitu“ a kritizuje škrcení výdajů i v USA.] Jen Evropa jako celek může čelit potížím. Francouzi tehdy postavili německé elity do obrany, projevila se tu vůle zájmu vládnoucí elity – se zájmy francouzského lidu to nemělo co dělat. Euro situaci změnilo, Němci už nebyli vydáni libovůli Francouzů, naopak tito ztráceli. Ale nikdy nešlo o zájmy většiny národů a občanů. [Krugman, abych se na něho ještě jednou odvolal, kritizoval zavedení eura jako předčasné, hospodářsky nepřipravené – evropským elitám tehdy šlo o to, aby se pochlubily skvělým tahem dokládajícím jejich sebevědomí.] Krizový moment byl v eurozóně přítomný od počátku.  

 

Kobylky a mravenci

Dnešní situace ukazuje, že historie je historií třídního boje. Jediná politická síla, která to zapomněla je – levice. Pravice nikdy nezapomněla prosazovat zájmy své třídy – i krize dovede využít pro své cíle. Není pravda, že pilní mravenci jsou na severu a nenasytné kobylky na jihu. Mravenci a kobylky jsou v každém národě. V úspěšných dobách eurozóny se kobylky severu a kobylky jihu svorně podílely na bohaté hostině. A když vypukla krize, jsou to mravenci severu i jihu, kteří na ni doplácejí.

Trojka a Evropská skupina zastává zájmy kobylek ve všech zemích – mravence severu štve proti mravencům jihu.

V roce 1929 krach na burze zrušil společnou měnu krytou zlatem. Krizí v roce 2008 začala fragmentace eurozóny. V obou případech se Francouzi obrátili proti Němcům, potom Němci proti Francouzům, již předtím se Francouzi obrátili proti Francouzům, Němci proti Němcům, Řekové proti Řekům, kobylky proti mravencům. Jak ve 30. letech, tak i dnes z toho těží bigoti, nacionalisté, xenofobové, misantropové. Dračí vejce nedá dlouho čekat na potomstvo.

 

Proti nacionalistům, proti nacistům

Bez ohledu na dr. Schäubleho a jeho spojence v Berlíně si myslím, že německý národ může lépe než kdokoli jiný pochopit, jak dehonestace, ponížení národa vede do zhouby, a jak se v takové situaci líhnou dračí vejce. Nacismus dnes ukazuje hnusnou tvář v Řecku, a my potřebujeme pomoc Němců. Mají se národy rozeštvávat, jak se stalo ve 30. letech?

 

Závěr

Francie jako laboratoř Evropy by měla převzít ducha Athénského jara. Co potřebujeme?

Depolitizovat peníze, vrátit Brusel, Evropskou skupinu a Evropskou centrální banku zpět do zóny svobodné politiky. Když peníze přebírají politickou roli, demokracie hyne. Lidé by měli pochopit, že demokracie není luxus dovolený jen věřitelům, ale dlužníkům odepřený.

Demokratizovat euro. Nahradit vládní reprezentaci (my vláda) reprezentací lidu (my lid).

Systém národních stran v evropském parlamentu je zaostalý, evropští demokraté mají postupovat společně, mají vytvářet síť vzájemných vztahů, společný program, a teprve potom se mají spojovat s lokálními komunitami na národní úrovni.

Čtyři oblasti dotčené krizí: dluh, banky, nedostatek investic, chudoba. Je třeba je europeizovat. Převést banky pod jednotnou evropskou jurisdikci, banky mají plnit evropské úkoly, podporovat investice vedoucí k nápravě. V Centrální bance má být oddělení věnované programu potírajícímu chudobu.

Decentralizovat evropeizaci, neoslabovat suverenitu, nepřenášet fiskální politiku, Francie nebo Německo nemá garantovat irský nebo řecký dluh, žádné nové instituce nejsou třeba, není ani nutné měnit Evropskou smlouvu. Posílit demokratické působení parlamentů. Vytvořit podmínky pro diskuse o evropských otázkách. Sjednotit levici ve Francii s radikálním hnutím v Řecku spolupracovat s důvěryhodnou německou společností i s konzervativci, kteří nahlížejí, že dnešní stav je pro demokracii škodlivý.

Je třeba demokracii, která je pro některé evropské činitele strašidlem, pojmout jako pozitivní myšlenku a princip blízký těm, kterým jde o svobodu, bratrství, rovnost. Jsem přesvědčen, že v Athénském jaru vzešla naděje pro racionalitu, různost, toleranci a – ovšem – demokracii.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 07 Září 2015 08:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz