Vraždy v Kyjevě? Mnohem větší průšvih, než si myslíme

Email Tisk PDF

 

Putin diskuzeNa Ukrajině si vládnoucí skupiny začínají svou moc upevňovat zákony. O diskusi prezidenta Vladimira Putina, ve které prohlásil, že Rusko nepovažuje žádný stát světa za svého nepřítele, o tom a dalších událostech týdne uvažovala editorka Literárních novin Tereza Spencerová ve svém pravidelném rozhovoru na serveru Parlamentní listy.

 

 

 

Když Vladimir Putin dostal ve své čtyřhodinové show otázku ,,Kdo jsou spojenci Ruska?", jmenoval členy BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci. Na západní země jaksi zapomněl. Čím to? Co z toho máme vyvozovat my? Má pravdu Zaorálek, když upozorňuje, že vztahy s Ruskem mohou být za dva roky ,,úplně o něčem jiném“, myšleno mnohem lepší? Současně Putin přesvědčoval Rusy, že je možné ekonomiku nastartovat rychleji než za dva roky, a nutno říci, že ekonomická čísla Ruska nejsou tak katastrofální, jako to vypadalo před pár měsíci, a i americký Newsweek píše, že sankce Putina nepoloží. Čili do jaké míry může být obyčejný Rus v tomto ekonomickém či geoekonomickém pohledu optimista?

On vlastně prohlásil, že Rusko nepovažuje žádný stát světa za svého nepřítele, ale dodal, že „neradí nikomu, aby za nepřítele považoval Rusko“, což je svým způsobem všeříkající formulace. Ano, mezi spojence zařadil výše zmíněné státy sdružené v obou organizacích, nejspíš by se k nim do budoucna potenciálně mohly počítat i západní státy, které se v posledních týdnech nahrnuly do čínské infrastrukturní banky AIIB – mezi jejími aktuálně 57 zakládajícími členy jsou z evropských zemí třeba Francie, Británie, Itálie, Švédsko, Dánsko a dokonce i protirusky vyhrocené Polsko, ale nikoli třeba Česká republika, která (po vzoru USA) zůstává poslušně stát mimo globální trendy. Zatímco západní Evropa chápe, že Čína má v plánu svou Hedvábnou stezkou svázat Evropu s Ruskem a že přitom bude hodně investic pro všechny, Česká republika raději dělá, že nechápe. Co s tím?

Co se týče ekonomického růstu Ruska, to je opravdu zajímavý fenomén. Rozebírá ho nejen Newsweek, ale i Wall Street Journal a další prestižní západní média, nicméně pro nás obecně asi bude stačit konstatování, že ekonomické sankce prostě Rusko do kolen nesrazily, ať se to někomu líbí, nebo ne. Naopak posílily domácí produkci, donutily vládu k odkládaným reformám a podobně, takže vlastně svým způsobem pomohly. Na druhou stranu všechny ty růsty produkce a poklesy inflací obecně nemusejí mít na život prostého občana bezprostředně žádný dopad. (Stačí, ať se každý podívá na skvělá čísla naší centrální banky a pak do své peněženky.) A k tomu ruské oficiální statistiky připouštějí, že necelým deseti procentům pracujících lidí se opožďují mzdy. Jistě, to se děje také skoro všude, ale i tak nevím, jestli mají důvod k optimismu, ale k pláči – nebo snad dokonce ke vzteku a nenávisti vůči Putinovi – to taky asi není. A hlavně, ukrajinská krize ještě ani zdaleka neskončila, a kdo ví, co se ještě semele.   

 

Na Donbasu je relativně klid a nepřicházejí žádné zprávy o významných bojích. Je to výsledek nedávného jednání ministrů zahraničí Německa, Francie, Ruska a Ukrajiny? Co se podle vás dohodlo a co se posunulo k lepšímu, ať už v implementaci vojenské části minských dohod nebo ohledně změn statusu Donbasu? Kam se nám posunulo kyvadlo pravděpodobnosti mezi možnostmi ,,bude válka“ a ,,už bude klid“?

To je otázka za milion, protože „Normanďané“ sice jednají, ale výsledky jako takové na povrchu vidět příliš nejsou. Ano, válka se už přes dva měsíce drží na úrovni místních přestřelek, vojáci z obou stran umírají nejčastěji na minách, jimiž je Donbas očividně posetý, a třeba lídr „doněckých“ Alexandr Zacharčenko už od únorového podpisu druhé minské dohody „prorokuje“, že v létě válka propukne znovu a naplno, a je si tím prý jistý na 90 procent. Berlín i MMF podmiňují ukončením bojů většinu dalších miliard nutných pro prosté přežití ukrajinského státu, ale v uplynulém roce a půl byly vypuštěny a vyzbrojeny ultranacionalistické síly, které jen tak zkrotit nelze.

Posledním příkladem jsou dvě politické vraždy někdejšího poslance Kalašnikova a novináře Buziny. V e-mailu ukrajinskému politologovi Vladimiru Fesenkovi se k nim přihlásila dosud neznámá „Ukrajinská povstalecká armáda“ s tím, že má na svědomí i vraždy tří dalších vysokých činitelů prokuratury či policie ještě z Janukovyčových časů. Ukrajinská policie je až dosud vydávala za sebevraždy, byť i americká média se nad sérií až deseti „sebevražd“ státních úředníků během několika málo týdnů na počátku letošního roku pozastavovala jako nad jen stěží uvěřitelnou. V e-mailu UPA dodala několik detailů, které policie nezveřejnila, aby stvrdila svou důvěryhodnost, a slíbila že „zahájí nelítostný povstalecký boj proti protiukrajinskému režimu zrádců“.

Podle Fesenka je z toho paradoxně prý jasné, že za touto UPA stojí ruské tajné služby, nejspíš podle osvědčené logiky „kritikou do vlastních řad pomáháš nepříteli“. Ironií je, že parlament snad před týdnem přijal návrh zákona, který zakazuje jakkoli zpochybňovat hrdinství a odkaz banderovců z OUN a UPA, natož připomínat jejich zločiny, neb nově jsou oficiálně považováni za „bojovníky za nezávislost Ukrajiny“. Dokument vysvětluje, že boj za nezávislost Ukrajiny se vedl od listopadu 1917 až do 24. srpna 1991, ale bude poměrně bizarní sledovat, jak se s touto „upou“ vypořádá policie. Ačkoli… Vraždění na Majdanu své pachatele stále nemá, masakr v Oděse rovněž ne, a co víc, dnes je druhým mužem kyjevské policie donedávna velitel neonacistického žoldnéřského praporu Azov. Poradce ministra vnitra dopředu upozornil občany, ať nějaké rychlé vyšetření série poprav neočekávají… A mezitím jde na Ukrajině všem, kdo mají jiný názor, očividně o život.

 

Jak plasticky popsat možnosti, omezení a hrozby, které pod vládou současného Kyjeva mají ti, kteří nesouhlasí s NATO, nechtějí integraci se Západem apod.? Strana regionů je v troskách, kdo tam vlastně představuje opozici? A bavíme-li se o Ukrajině mimo Donbas... Jaké jiné zprávy by neměly českému čtenáři uniknout, byť mu je média nenaservírovala?

Zároveň s legálním vysvěcením banderovců parlament navrhl zákon zakazující komunismus a všechny jeho symboly. Sice je to i tady u nás a asi pár lidí se nadýmá pýchou nad výdobytky Majdanu, ale na druhou stranu sama Ukrajina v nynějších hranicích vznikla z rozhodnutí sovětských komunistů, Krym k ní byl připojen z rozhodnutí jejich šéfa Chruščova, takže se vnucuje otázka, jestli si náhodou poslanci svým způsobem „nevyzmizíkovali“ Ukrajinu rovnou sobě pod nohama. A když k tomu připočteme Čínu, která jako jediná a bez podmínek přišla s investicemi ve výši 15 miliard dolarů, což je oproti drobným ze Západu suma citelná, tak ten zákon není jen v přímém rozporu s principy demokracie, není jen totalitní, ale je rovnou hloupý. Fanatismus a obrazoborectví zase jednou vyhrály nad racionalitou. Proslýchá se ale, že Porošenko „našel uchopitelné argumenty“, jak tento zákon vetovat, tak uvidíme.

Zatím zákon předpokládá za porušení vězení až pět let a ztrátu majetku, nicméně v pátek oblastní vedení v Ivano-Frankivsku postavilo mimo zákon kromě komunistů také Janukovyčovu Stranu regionů, aktuálně parlamentní Opoziční blok a regionální Stranu rozvoje Ukrajiny, jejichž činnost „odporuje národním zájmům a porušuje práva a svobody občanů Ukrajiny“. Už jen to zdůvodnění je orwellovština jak vystřižená. Jupí, v té oblasti nyní nastane nebe na zemi – všichni si budou svobodně a národně zájmově rozumět, budou vědět, co říkat… Běží z toho hrůza.

 

V USA se rozbíhá volební kampaň, do které za demokraty vstupuje coby favorit Hillary Clintonová, za republikány více kandidátů. Jak popsat českému čtenáři myšlenkové zázemí a současné postoje jednotlivých kandidátů a politických frakcí a proudů ke světové politice, k Ukrajině, k Islámskému státu, k Číně apod.? Kdybyste byla Vladimir Putin, kterého kandidáta byste volila? Kdybyste byla ukrajinský nacionalista, kterého kandidáta byste volila? Je v USA univerzální shoda na dohodě TTIP? Jaká jiná zahraničněpolitická dělítka považujete za důležité popsat?
Zahraniční politika nehraje v americké volební kampani větší roli, přednost mají domácí témata, a tak se rozhodne právě na nich. Nicméně do voleb zbývají ještě dva roky a není zatím zřejmé, zda Hillary Clintonovou nevyzve ještě i nějaký demokrat. Z pohledu Putina je asi jedno, kdo se stane prezidentem USA, protože současný kurz zůstane podle všeho zachován – Spojeným státům se nepodařilo vyskočit zpět do globálního sedla, a tak se o to budou pokoušet dál. Totéž pak – v obráceném gardu – nejspíš platí i pro ukrajinské nacionalisty, kterým Washington dál zajistí alespoň neveřejnou podporu. A ano, shoda ohledně TTIP v Kongresu opravdu nastala – „reprezentanti lidu“ se ve čtvrtek vzdali svého práva o smlouvách vůbec jednat a přenechali Obamovi pravomoc vše dohodnout ve zrychleném režimu, takže jak říkám, v mnoha ohledech je vlastně jedno, kdo bude příštím americkým prezidentem, vyhrají korporace a oligarchie.

   

Česká televize dnes přišla s titulkem reportáže ,,Jemen na pokraji občanské války“. Nepřepadla ta nešťastná arabská země spíše už přes ten pokraj? Která z válčících stran tahá za delší konec provazu? Může se stát, že intervence Saúdské Arábie s americkou pomocí selže? Co by nastalo pak? Západní komentátoři viní z vyvolání celé akce Írán, který prý chce získat kontrolu nad klíčovým průplavem. Do jaké míry z této krize může nakonec pro Saúdskou Arábii či pro Západ vytanout něco opravdu fatálního a nepříjemného, co třeba způsobí růst cen ropy nebo něco ještě horšího?

Mluvit o saúdské agresi do Jemenu jako o občanské válce patří k té nejlepší tradici traktování světa podle našeho veřejnoprávního obrázkového média. Ano, někteří komentátoři ze saúdské agrese viní Írán – už jen to zní absurdně – a za důkaz přitom předkládají třeba slova amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, podle něhož „o tom přece nejsou pochybnosti“. Irák, Libye, Sýrie, Jemen… Stejná falešná písnička. Jen málokdo se pozastavuje nad Kerryho logikou, když íránskou výzvu k zastavení bojů označil za „vměšování“ do saúdských věcí a za „destabilizaci regionu“. To je všechno tak orwellovsky trapné, že se nad tím ani není třeba nějak pozastavovat.

Na druhou stranu ale platí, že situace přímo na bojišti se pro Saúdskou Arábii dost komplikuje a po čtyřech týdnech bombardování a zabíjení lidí nepokročila ke svým cílům ani o píď. Loni nakoupila z USA nejvíc zbraní z celého světa, a teď nic. Ostuda. A šíitští rebelové v Jemenu dál nabízejí jednání o příměří, což Saúdové dál odmítají. Na druhou stranu, Írán a jeho „sponzor“ Rusko jsou si nejspíš kapacitami rebelů a s nimi spojených armádních a klanových oddílů tak jistí, že Rusko v Radě bezpečnosti OSN v týdnu nevetovalo rezoluci, která uvalila zbrojní embargo jen na Jemen. Tak uvidíme. Al Džazíra, televize, která patří katarskému emírovi a jednomu ze členů útočící koalice, v pátek vydala komentář, podle něhož obě strany válčit už nechtějí. Světélko na konci tunelu, nebo jen názor, za který bude autor náležitě ztrestán coby poraženec? V každém případě ale hrozí, že Saúdové nevyhrají a budou to za ně muset řešit Spojené státy, tedy že Obamovi, který se dalšímu velkému válčení na Blízkém východě snaží vyhnout, tento konflikt „spadne do klína“. Takový okamžik bude opravdu rozhodující.

 

I k českému čtenáři dolehla ozvěna zlepšení vztahů Západu s Íránem, současně se však dozvídáme o zapojení Íránu do jemenské krize. Do jaké míry je tedy Írán náš přítel, spojenec nebo spíše konkurent a nepřítel? A proč tedy, laicky řečeno, se Západ snaží s Íránem domluvit? Bojí se íránské hrozby, že sestrojí jadernou bombu?

Znovu, zapojení Íránu do jemenské krize hlásají především Saúdská Arábie, USA a Izrael, nic moc hmatatelného zatím kromě hromady slov nikdo ale nedodal. Přitom je jasné, že vztahy mezi státy mají vždy několik rovin a oblastí, v nichž mohou spolupracovat, zatímco v jiných stát proti sobě – takže Írán může být strategický partner Západu i partner Číny a Ruska v jiné kauze. A co víc, oficiální Teherán sám mimochodem výrobou jaderné zbraně rovněž nehrozí, jak zmiňujete, to je naopak mantra izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který ji omílá snad už přes dvacet let, a kde nic tu nic. Americké a izraelské tajné služby přitom potvrzují, že Teherán přestal na toto téma uvažovat – byť jen uvažovat – někdy v roce 2003, a od té doby je to všechno jen slovní mlhovina, jíž se ovšem přikládá nebývale velký význam.

Nynější dohoda pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s Íránem o jasných pravidlech jeho jaderného programu otevírá cestu ke zrušení sankcí a obnovení obchodu, který může přinést desítky či stovky miliard všem zúčastněným. A to je dostačující důvod, aby se tento gordický uzel už jednou rozsekl. Mimochodem Obama se očividně rozhodl naplnit svou mírovou nobelovku obsahem a vstoupit do dějin jako prezident, který ukončil nejdelší plonkovou politiku bojkotu a embarga v dějinách USA, a kromě Íránu má nakročeno k normalizaci vztahů s Kubou. Body pro něj.

 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Můj cynický tip: Bude zábavné sledovat stále žhavější diskuse o přejmenovávání „komunistických“ názvů měst, ulic a náměstí na Ukrajině, protože v zemi s takovým množstvím nekontrolovaných zbraní a s takovým počtem nacionalistů utržených ze řetězu, z nichž každý chce být tím „největším Ukrajincem“ a „bojovníkem proti Rusku“, se může jakákoli podobná veřejná diskuse vymknout…

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 20 Duben 2015 11:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz