Estébáci neměli na obsah samizdatu příliš velký vliv


 

Michal PřibáňPestrou historii samizdatové literatury v Čechách druhé poloviny 20. století přibližuje publikace Český literární samizdat 1949–1989 (nakladatelství Academia), kterou připravili badatelé z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a další autoři ve spolupráci s knihovnou Libri prohibiti. Hlavním editorem slovníku se stal literární historik a lexikograf Michal Přibáň.

Překvapilo mě, že v prostředí pražského disentu prý až do vyhlášení Charty 77 nevycházel žádný kulturní časopis. Čím to bylo způsobeno?

Lidé z kulturního disentu byli spojení s časopisy šedesátých let, které vycházely v obrovských nákladech, a měly tedy velkou čtenářskou obec. Redaktoři a autoři byli zvyklí otevírat nová témata společenských diskusí a mohli bezprostředně reagovat na aktuální události. To ovšem v samizdatu nebylo možné, a lidé z okruhu Vaculíkovy Petlice se proto o nic takového ani nepokoušeli. Po Chartě vzniklo Spektrum, Obsah či Kritický sborník, který usiloval o určitou aktuálnost, ale většinou šlo o periodika spíše sborníkového typu. Jiné časopisy se pokoušely prolamovat československou kulturní izolaci, která byla permanentní, takže jste je mohl číst tři roky po vydání a pořád vám připadaly nové a často objevné. Funkci časopisu jako prostoru pro opravdu aktuální reflexi společenského vývoje na sebe vzaly v roce 1988 Lidové noviny; k jejímu naplnění výrazně pomohla relativní dostupnost rozmnožovací techniky, takže se mohly šířit čtenářskou svépomocí rychle a ve velkém množství.

 

Některé vydavatele, redaktory či autory samizdatových publikací dokázala StB nakonec zlomit, prý jste však nezaznamenali žádný případ, kdy by se jí prokazatelně podařilo zásadně ovlivnit ediční či redakční koncepci konkrétní edice nebo časopisu. Máme to chápat tak, že na nějaké méně významné stopy jejich vlivu jste v této oblasti narazili? 

Víme o časopisech, jejichž vydavatele se estébákům podařilo přimět ke spolupráci, ale pokud neexistují hodnověrné dokumenty, nemůžeme z tohoto základního faktu vyvozovat nic konkrétního. V ojedinělých případech je vědomá spolupráce vydavatele se Státní bezpečností nepochybná, ale v dokumentech se hovoří o lecčem, jen ne o samizdatu. Říká se třeba, že jeden z přátel redakce časopisu Severomoravská pasivita pomohl svým kamarádům s výrobou obálky, a to přímo prostřednictvím StB – samozřejmě aniž by o tom redakce věděla. Jenže abyste taková konkréta uvedl ve slovníku, musel byste to vědět jistě.

 

Zvláštní místo zaujímá mezi samizdatovými publikacemi sborník Čert má kopyto... (1987) – nejenže se stal pravděpodobně vůbec prvním barevným samizdatem, ale obsahoval nadto výhradně texty pro děti. Na ty jako by se v českém literárním samizdatu trochu zapomínalo.

Pohádek existovalo víc, vznikaly básničky pro děti, prózu pro děti psala Eda Kriseová, manželé Náhlíkovi, tuším jako první, sesbírali porůznu publikované povídky Jaroslava Foglara. Samozřejmě je toho minimum ve srovnání s jinými typy literatury, ale děti myslím nebyly normalizací tolik postižené – aspoň pokud vzpomínám na vlastní čtenářské zážitky. Foglarovky ve vydáních z šedesátých let se vyskytovaly skoro v každé rodině.

 

Zato se v samizdatu dařilo humoru, přecházejícímu někdy až do recesistické polohy. Stačí se podívat na názvy některých edic a časopisů – Mozková mrtvice, Jitrnice, Popelnice, Daily Pívo, Lógr, Magazín, co vás nezajímá, Opařený jelen, Pajda, Pako, Protější chodník nebo S–M (Sado–Maso).

Humor a recese byly přirozenou obranou. Pokud jde o názvy edic, mně se s ohledem na normalizační vydavatelskou praxi jako nejvtipnější jeví název podniku Karla Ševčíka Československý přepisovatel. Zaznamenali jsme i úmysl založit vedle Edice Petlice také Edici Teplice, ale realizován myslím nebyl.

 

Dokázal byste říci, která díla – ať už původní, nebo překladová – patřila v českém literárním samizdatu k nejvydávanějším?

Nerad odpovídám od boku, ale jisté je, že se hojně, neboť relativně snadno opisovaly kratší texty (třeba Běh Prahou Oty Pavla), rychle od ruky vám šly opisy básnických sbírek, ale hojně se opisoval i Hrabal, v mnoha „edičních programech“ najdete Egona Bondyho. Častokrát jsme zaznamenali opisy Černých baronů, existuje několik různých souborů povídek Šimka a Grossmanna, jejichž editory a vydavatele vůbec neznáme. Ze světové literatury by nejspíš zvítězil Orwell, tedy Farma zvířat a 1984 – vydat se po stopách jednotlivých verzí překladů, to by bylo zajímavé diplomové téma...

 

 

Celý rozhovor najdete v tištěných Literárních novinách 1/2019. 

 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka).

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB