Velká válka byla karnevalem hlouposti. Rozhovor o šílenství vydávaném za dějinnou událost


vojáčci loutky ilustraceV těchto dnech ústecký publicista a spisovatel František Roček vydal knihu „1918: Karneval vítězství“. Kniha z nakladatelství AOS publishing je surovým až cynickým pohledem na Velkou válku let 1914 – 1918 a na zrod Československa. Autor souhlasí s francouzskými filozofem a historikem Raymondem Aronem, který upozornil: „je třeba bojovat především proti zpětné iluzi nevyhnutelnosti.“ Válku vidí jako bláznovství, karneval.

 

 

 

Není kniha konstatováním nevíry v člověka a v lidské společenství? Co na to autor?

Roček: Tragédie první světové neboli Velké války byla karnevalem, slavností bláznů, důkazem, že neexistovaly žádné elity. Vládli prostě zpocení lidé, možná vzdělaní, ale zároveň stejně bezradní jako pijáci nad ránem v baru. Byl to krutý karneval. Tento pocit měli lidé již tehdy. Např. o 28. říjnu 1918 napsal český básník J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“

 

Pocit války jako krutého karnevalu se ale v literatuře příliš neobjevuje?

Roček: O karnevalu se psalo málo, většinou obecněji o nesmyslnosti – šílenství války. byl to rozšířený pocit. Pokud jde o motiv karnevalu,  symbolický význam měla premiéra Lermontovovy „Maškarády“, karnevalu v ruském pojetí, uváděná v petrohradském Alexandrinském divadle v premiéře 27. února 1917, doslova v předvečer tzv. buržoazní ruské revoluce. Hru režíroval B. E. Mejerchold, jako hru o maškarádě politiky, představ, hlupáctví a póz. Čili o základu toho, z čeho vykvetou vždy všechny války.

 

Jak se bláznění karnevalu projevilo v oficiálních dějinách?

Roček: Život lidského společenství se skládá z mnoha různě se křížících pravidel, vlastně pravidel hry. Proto lidé porušují kdykoliv jakákoliv pravidla, protože pravidla vylučují svobodné jednání. Narukovat do války je přijetí pravidla hry silných mocipánů. Stejnou možností je zběhnout, hodit zájmy mocipánů za hlavu a utéci. Se hrou na vojáky je spojeno nebezpečí smrti. Se hrou na zběha je též spojeno nebezpečí smrti. Není to bláznivé?

 

Čili vše je postaveno na hlavu?
Roček: Spíše krutě relativní. Proto i přijetí přísahy, dohod či mezinárodních smluv, vše je dočasné – není to  nevyhnutelné, je to jenom hra podle určitých pravidel. Záleží jenom na síle a moci, abyste si vaše pojetí hry prosadil. V 30. letech 20. století na to poukázal holandský vědec Johan Huizinga a neméně slavný a respektovaný ruský literární vědec M. M. Bachtin.

 

Není to spíše anarchistický pohled?
Roček: Je to racionální pohled. Huizinga napsal: „Systém mezinárodního práva se udržuje uznáváním principů a zásad, které v praxi působí jako pravidla hry… integrita tohoto systému spočívá pouze na vůli ke společné hře…“ Není třeba brát to co je vážné jako vážné, ale jenom jako prospěšné nebo mizerné. Samozřejmě, hrou není operace srdce či lakování dveří. To jsou vážné věci. Ale válku můžeme považovat za karneval zla, za karneval šílenství.

 

Je označení války jako karnevalu nejvýstižnější?
Roček: Na to odpověděl již Bachtin. Podobně jako válka, „karneval nezná dělení na účinkující a diváky… karnevalu se nepřihlíží, karneval se prožívá,“ připomíná Bachtin. Ve válce neplatí normální pravidla, ale šílená karnevalová pravidla válečného stavu: Kdo není s námi je svině, popravit. Proto jsem nazval čas 1. světové války a zrodu československého státu karnevalem vítězství. Konec války byl i časem boje. Němečtí nacionalisté chtěli založit v Čechách a na Moravě separatistické německé provincie. Mysleli to vážně, kvůli tomu zemřely již po skončení války desítky lidí, ale byla to ptákovina již v čas založení separatistických provincií. Prostě karneval. O tom je moje kniha.

 

Ale čeští Němci to mysleli vážně?
Roček: Ze zpětného pohledu snaha o udržení německých samostatných provincií v Čechách a na Moravě připomíná spíše směšný karneval. Již v 30. letech uvedl německý historik A. Schmidmayer: „Popsat tehdejší chování sudetských Němců by byla práce spíše pro psychologa než pro historika. Rozdrcení, vyhladovělí, bez vůdce, nebyli jsme schopni psát dějiny svého lidu. Šli jsme jakoby ve snu kolem, přítomnost nás lekala…“

 

Co vás nejvíce zaujalo?
Náhlý výbuch samostatnosti v Čechách a také rabování.

 

Náhlý výbuch samostatnosti?
Roček: Podle jednoho článku v ranních novinách si mysleli Pražané, že Čechy jsou samostatné již 28. října ráno. Kdo mohl zatelefonoval nebo poslal telegram svým známým po Čechách. Proto se někde slavila samostatnost již dopoledne. Čeští politici ale vyhlásili slavnostně samostatnost státu až večer.

 

Proč vás zaujalo rabování?
Roček: Někteří vzdychají, že jsme rozbili Rakousko – Uhersko. Ale panovala absolutní nevíra v mocnářství kvůli hladu. Hlad je největším důkazem selhání státu. Proto docházelo i k rabování. O zoufalství svědčí, že rabovaly ženy a děti.

 

Nebyl čas vzniku Československa i časem spolupráce Čechů a Němců?

Roček: V mnoha obcích a městech se dohodli Češi a Němci, že každý si založí svůj řetízkový kolotoč: Jedni měli český národní výbor a Němci třeba místní radu či výbor. Byli konkurenti, ale shodli se, že je strašlivá nouze a hlad v obci. Museli spolupracovat. Základem civilizace je potrava a teplo, ne ideje. Německé provincie v Čechách nedokázaly lidem zajistit jídlo a uhlí a sesypaly se bezmocností.

 

Ale neměla přitom poslední slovo československá moc?

Roček: Ano. Od starověku do dnešních dnů platí, že nepřítele je třeba vyhladovět, spálit, rozbombardovat. Kvůli separatistickým tendencím Československo od listopadu 1918 blokovalo dopravu nejen pro provincii Deutschböhmen na severu Čech, ale i do dalších německých separatistických provincií v prostoru Čech a Moravy. Blokáda postihla i Rakousko, kde sídlila Státní rada Německého Rakouska spojující německé provincie v Čechách s Rakouskem. Ve Vídni hrozily hladové bouře. Kvůli zoufalé zásobovací situaci se počátkem prosince 1918 Státní rada Německého Rakouska ve Vídni vzdala uplatňování svého vlivu v Československu v separatistických provinciích.

 

Takže, o osudu provincií rozhodlo embargo?
Roček: Československo podepsalo 11. prosince smlouvu o dodávkách uhlí do Německého Rakouska až do června 1919. Tehdy začalo rychlejším tempem obsazování separatistických provincií československou armádou. Německé noviny v Čechách zaplakaly: „Němci nebyli prodáni za čočovici, ale za uhlí a brambory na zimu“. Ale i bez toho se provincie hroutily, protože neměly dost zdrojů a síly. Např. již 8. listopadu 1918 liberecká vojenská rada konstatovala, že hájit hlavní město provincie Deutschböhmen Liberec je nemožné. Od brzkého obsazení Liberec zachránilo, že československá vláda neměla v té době dostatek vojska. Byl obsazen bez boje až 16. prosince. Předtím provinční vláda utekla do Saska.

 

Je v knize o karnevalu smrti i nějaká úsměvná ptákovina?
Roček: Je. První ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár vzpomínal, že maďarský útok na Slovenku v roce 1919 vzbudil velké obavy. V ulicích Bratislavy se objevili „Senegelaci“. Bylo jich jen asi 20, ale prošli všemi ulicemi města a budili strašlivý postrach mezi  obyvateli. Rázem se městem rozšířilo, že Francouzi poslali do Bratislavy jednu divizi barevných vojáků. Zvěst o tom se roznesla bleskurychle po celém Slovensku, a působila překvapujícím dojmem. Naráz přestávala panika za naší frontou a upevnila se důvěra v Československý stát.

 

Poznámka:
Němci v Rakousku si vyhlásili koncem října 1918 německé provincie nezávislé na Československu: Deutschböhmen s centrem v Liberci, Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava).

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB