Prof. Hanzlík: Zahraniční odboj ve II. světové válce představoval to nejlepší z našeho národa



 

Chorvatský národní hrdina Čech partyzán Jos RůžičkaNa činnosti československého odboje za II. světové války se podílela 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova v bývalé Jugoslávii, od jejíhož založení nedávno uplynulo 75 let. Pan profesor František Hanzlík historik z brněnské Univerzity obrany se zúčastnil oslav tohoto výročí v chorvatském Daruvaru. Přinášíme s ním již druhý rozhovor, když první se týkal především vzniku Československa a spolupráce na filmu Toman o letech 1945-1948  (vlevo partyzán Josef Růžička chorvatský Národní hrdina)

 

 

 

Než se dostaneme k tématu československého odboje za II. světové války, věnujme, prosím, chvíli čas I. světové válce. Právě od jejího konce teď uplynulo přesně 100 let. O první světové válce se říká, že jednou provždy změnila tvář našeho světa a přinesla konec velkých evropských impérií, tedy s výjimkou toho britského, které se začalo rozpadat až po II. světové válce. Co bylo podle Vás její hlavní příčinou? Touha některých evropských mocností po dalších koloniích, sociální nepokoje nebo stagnující hospodářství? Jak je možné, že se lidstvo z tohoto konfliktu nepoučilo a o pouhých 21 let později vypukla další válka, která zachvátila celý svět? Co považujete za největší chybu vítězných mocností, zejména pak Velké Británie, Francie a Spojených států?

Osobně si myslím, že to bylo z každého něco, protože situace ve světě vypadala před I. světovou válkou tak, že kolonie měly mezi sebou rozděleny největší mocnosti, jakými byly Francie a Velká Británie, a dále mocnosti, které můžeme nazvat námořními, tedy Španělsko, Portugalsko a některé další státy. Podle mého názoru sehrával hlavní úlohu vývoj vojenské a ekonomické situace v Německu. Německo vzniklo v poslední čtvrtině 19. století, a to po sjednocení německých států Bismarckem. V době, kdy se kolonie dělily, Německo prakticky neexistovalo. Na počátku 20. století byl ekonomický rozvoj Německa velmi dynamický a neodpovídal jeho politickému vlivu, zejména pak v Evropě. A bylo to způsobeno mimo jiné i tím, že Německo nemělo kolonie. To byl tedy jeden z hlavních důvodů rozpoutání I. světové války. Další skutečností, kterou je třeba zmínit, bylo spojenectví Německa s Rakouskem-Uherskem. Sarajevský atentát nebyl skutečnou příčinou I. světové války, pouze jej bylo ze strany Německa zneužito. Rakousko-Uhersko nicméně dalo Sarajevu ultimátum, zatímco Německo vystupovalo „pouze“ jako jeho věrný spojenec. Co se týče ukončení I. světové války, tak zajímavý názor zazněl v roce 1998, kdy se v Praze uskutečnila velká konference NATO a Střední Evropa. Na ní se řešilo téma bezpečnostního systému v Evropě a zástupci Spojených států tehdy vystoupili se zajímavou myšlenkou, že není možné uspořádat žádný účinný bezpečnostní systém (ani v dlouhodobém horizontu), vznikne-li mírový stav na bázi vítězové-poražení. A poukazovali právě na příklad I. světové války, po jejímž ukončení byly mírové podmínky poraženým státům doslova vnuceny. Bylo jim řečeno, že pokud je nepřijmou, dojde k zahájení vojenských operací. Takže ve chvíli, kdy se Německo opět dostalo do lepší vojenské a ekonomické pozice, začalo zkoušet, co z těch podmínek, které mu byly po I. světové válce vnuceny, lze obejít. V reakci na jeho chování se nic nestalo, takže se opakovala situace z doby před I. světovou válkou – Hitler začal zbrojit a obnovovat velmocenské postavení Německa. Po II. světové válce byl opět nastolen mír na bázi vítězové-poražení, poraženým byly opět vnuceny nějaké podmínky a Německo bylo rozděleno na okupační pásma pod kontrolou vítězů. A celá studená válka, která záhy následovala, byla důsledkem způsobu, jakým skončila II. světová válka. Po roce 1990, kdy došlo ke zhroucení východního bloku, byl už postup Západu ovšem jiný. Západ byl vítězem studené války především v oblasti ekonomické, takže k žádným konfrontacím už naštěstí nedošlo. Konec studené války se tedy už neřešil žádnými mírovými podmínkami, ale spíše vzájemnými dohodami.

 

 

Odkdy se datuje vznik druhého odboje? Vznikl ještě před vypuknutím II. světové války, tedy po 15. březnu 1939, kdy Hitlerovo Německo obsadilo zbytek Československa a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava?

Druhý odboj určitě vznikl v roce 1938 již po Mnichovské krizi a okupaci části Československa. V té době už totiž došlo k vytvoření jakéhosi autoritářského režimu, který zasahoval do politického života v Československu – byla například zakázána komunistická strana a jiné organizace. Jejich představitelé postupně přecházeli do ilegality, a přestože celé Československo ještě nebylo obsazeno, bylo tam už možné zaznamenat první působení československého odboje. Významným mezníkem byl pak samozřejmě 15. březen 1939, kdy začalo docházet k odchodu mnoha lidí do zahraničí, a to různými cestami. Jedna z nich vedla přes Polsko, kde tehdy vládl autoritářský režim (tzv. beckovské Polsko). Ale právě proto, že došlo k porušení podmínek, které byly přijaty na Mnichovské konferenci, nás Poláci brali jako oběť nacistického Německa, a tak drtivou většinu lidí, kteří překročili hranice, nevraceli zpátky. Další spousta osob ale odchází také „jižní“ cestou, tedy přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie a Velké Británie. V souvislosti s Francií a Velkou Británií však existoval jeden problém – tyto země přijímaly pouze určité skupiny osob. Dokonce naši vojáci, kteří se chtěli dostat do Francie, museli podepsat závazek, že vstoupí do cizinecké legie. Ve Velké Británii zase přijímali pouze letecké mechaniky a další odborníky v oblasti letectví. Nicméně do 15. března 1939 už československý odboj fungoval a existovaly skupiny, které pomáhaly při přechodu hranic do Polska a na Slovensko. Jako zajímavost uvádím, že přechod přes Maďarsko byl velmi složitý, protože jazyková odlišnost byla již zcela zřejmá, takže identita těch, kteří utíkali, se nedala moc dobře zakamuflovat. Maďarsko, kde už vládl Horthyho režim, spolupracovalo s Německem, takže většina zadržených skončila v budapešťské věznici. Odtud je pak pomáhali dostat Francouzi, a to za úplatu. Ti, kteří byli osvobozeni, pak prchali přes Jugoslávii. Na jejím území, okolo Nového Sadu a Bačského Petrovce, žila velká slovenská menšina, v oblasti Daruvaru pak téměř 20 000 Čechů. A z jejich strany byla poskytována pomoc těm, kteří přes Jugoslávii procházeli. A byla to velmi významná pomoc.

 

 

Do jaké míry byli s činností československého odboje obeznámeni političtí představitelé protektorátu?

Političtí představitelé Protektorátu o činnosti odboje samozřejmě věděli a někteří z nich se do něj zapojili. Mezi jinými to byl především předseda protektorátní vlády, generál Alois Eliáš. Ten se také později stal jednou z prvních obětí Reinharda Heydricha, který se v září roku 1941 stal říšským protektorem. Do určité míry a do určité doby i protektorátní prezident Emil Hácha sehrával pozitivní roli, když se snažil mírnit represe ze strany Německa. Po nástupu Heydricha to už ale možné nebylo. Po skončení II. světové války byli Hácha i Eliáš označeni za kolaboranty a zrádce. Rehabilitace generála Eliáše byla možná až po roce 1989, nicméně jeho historická úloha je už dnes dle mého názoru ukázána celkem jasně.

 

 

Teď jste mně navedl k další otázce: Jakou roli během této doby sehrál generál Jan Syrový?

Generál Jan Syrový se během Mnichovské krize stal ministrem obrany a předsedou vlády, a protože byl vnímán jako hrdina od Zborova, byla do něj vkládána veliká naděje. Od 1. prosince 1938 do 15. března 1939 zůstal ministrem obrany. Jeho úloha byla zcela jiná než úloha generála Eliáše, který se odboje přímo účastnil.

 

 

Nedávno jste se vrátil z chorvatského Daruvaru, kde se slavilo 75. výročí vzniku 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova. V čem konkrétně spočívala její činnost a jakých největších úspěchů během svého působení dosáhla?

1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova byla složena převážně z Čechů, kteří žili v oblasti Daruvaru, ve Slavonii. Žilo jich tam zhruba 20 000–30 000. Zajímavé na tom je, že šlo o potomky Čechů, kteří se do Slavonie dostali za vlády Marie Terezie a zakládali tam osady. Když vzniklo Československo, stali se tito lidé jeho občany. Jako občané Československa vykonávali muži ze Slavonie základní vojenskou službu v Československu, aby se poté vraceli zpátky. Hovoříme-li tedy o československém odboji, byli to právě oni, kdo pomáhal Čechům, kteří prchali z Protektorátu po 15. březnu 1939. Zajímavá byla ale situace během Mnichovské krize. Podařilo se nám nalézt v dobových novinách informace, že ti Češi, kteří žili ve Slavonii a absolvovali základní vojenskou službu v Československu, byli během mobilizace připraveni připojit se k československé armádě. Takže ta myšlenka československého odboje existovala už tehdy. Část těchto Čechů působila v jednotkách Titovy pomník brigádě Jana Žižkyarmády, která měla dokonce několik divizí. Dne 26. října 1943 byla založena samostatná československá brigáda, kterou do konce války prošlo více než 3 000 Čechů, z nichž více než 600 padlo. Zmínil jsem, že v oblasti Nového Sadu a Bačského Petrovce žila slovenská menšina. Také její předci tam přišli na pozvání Marie Terezie. A právě v těchto místech působila slovenská úderná brigáda. Mezi ní a československou brigádou však byla velká vzdálenost, takže se řešila otázka, jak by mohlo dojít k jejich spojení. To se ale nepodařilo. Nicméně obě tyto brigády bojovaly až do konce války. Dva z velitelů československé brigády zahynuli, jeden v boji a druhý při zkoušení nových zbraní. Úloha 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova je v Chorvatsku dodnes vysoce ceněná. Pietních aktů, které se pořádaly v místech, kde brigáda vznikla, se účastnili např. poslanec ve Sněmu Chorvatska za českou a slovenskou menšinu Vladimir Bilek, zástupce českého velvyslanectví Slavomir Goga, starosta Daruvaru Damir Lneniček, předseda Svazu protifašistických bojovníků Chorvatska Franjo Habulin a také nemalý počet Čechů a Slováků, kteří zde žijí. V daruvarském zámku bylo dokonce otevřeno malé muzeum 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Zároveň byla představena kniha Češi a Slováci v bývalé Jugoslávii a jejich zapojení do bojů ve II. světové válce a obnovy poválečného Československa, kterou napsal kolega Ing. Pavel Zona Ph.D. a která popisuje působení zmíněné brigády.

(fotografie vpravo: Památník u obce Bučje blízko slavonského Pakracu, kde byla dne 26. 10. 1943 založena 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova)

 

Nakolik intenzivní byla spolupráce mezi touto brigádou a jugoslávským odbojem, v jehož čele stál Josif Broz Tito?

V tomto případě bych o spolupráci vůbec nemluvil, protože celá brigáda byla organickou součástí divize Titovy armády. Zpočátku se potýkala s nedostatkem zbraní, ale po kapitulaci Itálie byla vyzbrojena zbraněmi, které byly odebrány Italům působícím v příslušné oblasti. Dále pak začala být vyzbrojována Brity a Američany. Výzbroj celé brigády byla tedy velmi různorodá, tvořily ji italské a jugoslávské zbraně, dále československé zbraně (před II. světovou válkou jsme měli s Jugoslávií uzavřenou Malou dohodu a podíleli se na jejím vyzbrojování) a v neposlední řadě také, jak již bylo zmíněno, britské a americké zbraně.

 

 

Jaký byl vlastně Titův vztah k Československu?

Titův vztah k Československu byl velmi dobrý. Když jsme v bývalé Jugoslávii studovali archivní materiály, ukázalo se, že Tito si nesmírně vážil účasti českých a slovenských krajanů. Po II. světové válce se dokonce slavilo výročí vzniku československé brigády, působí tam Česká beseda a Jednota Čechů. Problém nastal v roce 1947, kdy se Jugoslávie nepodřídila vůdčí pozici Sovětského svazu a u nás se vžilo se např. označení „krvavý pes Tito“ a podobně. Během 50. let se tedy spojení mezi příslušníky československé brigády, kteří přišli znovu osidlovat Znojemsko a jižní část Československa (odkud odešli Němci), a bývalou Jugoslávií značně oslabilo. Zajímavé nicméně je, že po celou dobu, tedy od roku 1948 do roku 1989, byly pořádány akce v Hostěradicích, Mišovicích nebo Jiřicích, na kterých se každoročně připomínala existence této brigády. Protože právě tam žili její bývalí příslušníci a posléze jejich potomci. Tato tradice je tam zachována dodnes.

 

 

Zmínil jste Malou dohodu. Jak se vyvíjel vztah mezi Československem a Jugoslávií od roku 1921 do roku 1945?

Ze států Malé dohody (mezi něž patřilo ještě Rumunsko) na tom bylo Československo rozhodně nejlépe, a to jak z hlediska ekonomického, tak vojenského. Ostatní státy Malé dohody byly Československem nějakým způsobem podporovány a vyzbrojovány. Až do roku 1938 byly vztahy mezi Československem a Jugoslávií velmi dobré. Za války už ta situace byla samozřejmě jiná, protože na našem území existoval Protektorát Čechy a Morava, zatímco Jugoslávie se aktivně účastnila bojů proti Německu, a to až do roku 1945. A zatímco náš odboj byl založen na zahraničních jednotkách, které bojovaly na Západě a v SSSR, ten jugoslávský operoval na domácím území. O nějakém spojení mezi těmito odboji se příliš mluvit nedá, existovala však pomoc ze strany Jugoslávie adresovaná těm, kteří prchali z Protektorátu.

 

 

Jak hodnotíte celkovou činnost československého odboje za II. světové války?

Československý odboj za II. světové války byl poměrně rozsáhlý, uvážíme-li, že vznikaly jednotky na různých místech. V roce 1939 vznikla divize ve Francii, která čítala zhruba 14 000 mužů. Ti byli sice velmi dobře vycvičení, horší už to ale bylo s výzbrojí. Existovaly v ní také národnostní a náboženské problémy. A když byla ve Francii vyhlášena mobilizace, část Slováků se odmítla podřídit, protože 14. března 1939 vznikl samostatný slovenský stát. Nicméně tato divize se bojů účastnila a jedna její část pak odešla do Velké Británie. Jednalo se však pouze o 5 000 osob, protože většina z mobilizovaných byli krajané, kteří ve Francii žili, a tak se pak vrátili zpátky domů (někteří skončili v zajetí, protože Francie byla rozdělena). Další naše jednotka pak působila v Sovětském svazu. Když se ale Ludvík Svoboda snažil budovat tuto jednotku podle tradic první republiky, bylo mu ze sovětské strany řečeno: „Buď bude celá jednotka fungovat tak, jak řekneme my, nebo žádná jednotka nebude.“ Je ale třeba hodnotit to, že lidé, kteří bojovali v těchto jednotkách, měli sice rozdílné politické názory, všem jim ale záleželo na osvobození Československa. Tu úctu si tedy zaslouží všichni. Sbor, který bojoval u Dukly, čítal zhruba 16 000 osob, přičemž 10 000 z nich bylo volyňských Čechů, kteří žili na území Sovětského svazu. Zde se nabízí velmi zajímavá paralela s československou brigádou v Jugoslávii, odkud se pak Češi vraceli osidlovat Znojemsko. Velká část volyňských Čechů zůstala na území Československa, neboť pro ně ta situace byla zcela odlišná, a to nejen z hlediska životní úrovně. Každopádně všechny zahraniční jednotky, které bojovaly ve II. světové válce, představovaly to nejlepší z našeho národa.

 

 

A co bylo podle Vás jeho největším úspěchem?

Největším úspěchem je asi to, že se podařilo obnovit Československo. Potíž je ale v tom, že činnost našeho odboje byla ovlivněna politickými jednáními mezi velmocemi. Jasně to vyjádřil Edvard Beneš, když na audienci účastníků Pražského povstání a odboje na Pražském hradě v květnu 1945 řekl, že nejdříve se dohodli spojenci a potom byli on a exilová vláda postaveni před hotovou věc. Do srpna roku 1944 patřila prakticky celá oblast Protektorátu, až po dnešní česko-slovenskou hranici do operačního pásma bojujících anglo-amerických armád. Na nátlak Sovětského svazu bylo toto operační pásmo posunuto a celý Protektorát se dostal do operačního pásma Rudé armády. Ke konci války se pak ještě Sověti, kteří sledovali své strategické zájmy v Berlíně, domluvili se západními spojenci, že je pustí na čáru Cheb-Plzeň-České Budějovice-Karlovy Vary výměnou za jejich postup v této oblasti. Vše se tedy odehrávalo na základě politických ujednání a v zájmu velmocí. Naši vojáci sice bojovali na frontách, ale to bylo asi tak vše. Jejich oběti však nebyly marné, protože Hitlerovo Německo bylo nakonec poraženo.

 

 

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor!



 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 22 Listopad 2018 08:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB