Historik: Existence zahraničního vojska měla v boji za samostatný československý stát velký vliv



Česká vlajkaBěhem předpremiéry filmu Toman jsem se setkal s profesorem historie a spisovatelem Františkem Hanzlíkem. Působí na Univerzitě obrany v Brně, je autorem řady publikací (např. Bez milosti a slitování o Bedřichu Reicinovi či Sluha dvou pánů o Karlu Vašovi) a na filmu Toman se podílel jako poradce. K dnešnímu svátečnímu dni přinášíme rozhovor s ním a tématem jsou nejen události roku 1948, ale také historické souvislosti s dalšími „osmičkami“ v letopočtu československých dějin.

 

 

 

Brzy to bude přesně 100 let, co bylo vyhlášeno samostatné Československo. Jeho zakladatelé však původně usilovali pouze o větší autonomii českého národa v rámci Rakouska-Uherska. Co změnilo jejich názor? Byla to obava, že by Rakousko-Uhersko mohlo vyhrát I. světovou válku? Nebo něco jiného?

Tento názor vycházel víceméně od Masaryka na začátku války. Na začátku války prakticky požadavek na vznik samostatného státu nebyl, a to ani ze strany slovenské, ani ze strany české, spíše to byla jen kulturně-národnostní autonomie. Masaryk si na začátku války udělal různé analýzy a byť byl antimilitarista, začal se zajímat o otázky vojenské. A položil si dvě základní otázky: Jak dlouhá válka bude? A kdo tuto válku vyhraje? A po všech úvahách (Masaryk byl také poslanec Říšského sněmu a znal se s rakouskými vládními činiteli) dospěl k názoru, že válka bude dlouhá a že ji Rakousko-Uhersko nevyhraje. Přemýšlel ale také o tom, co by se stalo, kdyby Rakousko-Uhersko válku vyhrálo. A zde existovaly dva názory. Jeden byl prorakouský a vycházel z teorie, že když budou Češi podporovat Rakousko-Uhersko, tak v případě, že Rakousko-Uhersko válku vyhraje, dostanou za tuto podporu nějakou odměnu v podobě větší autonomie. Masaryk dospěl k jinému závěru, protože mu vládnoucí činitelé řekli: „Jestli Rakousko-Uhersko válku vyhraje, rozhodující slovo budou mít vojáci a víte, jaký je názor vojáků na český národ.“ Arcivévoda Bedřich chtěl okamžitě vyhlásit stanné právo a výjimečný stav atd. Takže na začátku války se Masaryk na základě těchto poznatků rozhodl odejít do exilu a prosazovat ideu samostatného státu.

 

 

Nakolik k uznání samostatného Československa ze strany světových mocností napomohl vznik československých legií?

Myslím si, že to byla klíčová otázka. Existovalo zde více rozhodujících faktorů. Masaryk měl na začátku války představu, že bude navštěvovat vedoucí představitele mocností a přesvědčovat je o rozbití Rakouska-Uherska. Takže cestoval, ale výsledek byl minimální. A tak Masaryk dospěl k názoru (je znám jeho citát: „Bez bojujícího vojska zůstane náš národ na osvobození málo povšimnut“), že se bude muset postupovat jinak. V té době, tedy v roce 1915, existovala naše družina v Rusku, existovala rota Nazdar! v rámci cizinecké legie a postupně vznikaly další roty v rámci italské armády. Ale všechny tyto jednotky byly součástí pravidelných armád příslušných států. Takže s Československou národní radou, která vznikla v únoru roku 1916, neměla žádnou spojitost. Masaryk byl navíc v Rusku persona non grata kvůli své knize Rusko a Evropa a až do únorové revoluce roku 1917 nemohl vstoupit do Ruska. Masaryk a Beneš si tedy za rozhodující úkol stanovili vytvořit podmínky pro vznik československého zahraničního vojska. Zdroje byly v Rusku (více než 100 000 zajatců), v Itálii (desetitisíce zajatců), v Srbsku (více než 20 000 zajatců), v Rumunsku a jiných státech. A první věc, kterou se Masaryk a Beneš snažili udělat, bylo, aby došlo k oddělení českých a slovanských zajatců od německých a maďarských. Protože ti jim samozřejmě vyhrožovali a měli na ně negativní vliv. Klíčovým problémem bylo ale to, že ruská, francouzská i italská vláda odmítala možnost vzniku vojska s odvoláním na Haagské konvence, které přímo zakazovaly použití zajatců nejen v armádě těchto států, ale také v rámci jakýchkoliv prací souvisejících s bojovou činností. Když se Itálie, Francie a Rusko dostaly do situace, kdy byly totálně vyčerpány lidské i materiální zdroje, tak už nehleděly na Haagské konvence a jako první byl v prosinci roku 1917 vydán dekret prezidenta Francouzské republiky o vytvoření československé autonomní armády ve Francii. Italové souhlasili až jako poslední, v dubnu roku 1918 po nátlaku Francouzů. To byl tedy problém s naším zahraničním vojskem. Jinak naše zahraniční vojsko bylo unikátní v tom, že se jednalo o vojsko neexistujícího státu. Když jsme byli v archivu v Chicagu, v archivu Čechů a Slováků, a procházeli dobové noviny, našli jsme tam veliké titulky, jako V létě roku 1918 Češi na Sibiři si vymohli právo na samostatný stát a také tam byly zprávy o našich legionářích v Itálii nebo o účasti Čechů a Slováků v bojích na francouzské frontě. Takže existence zahraničního vojska měla v boji za samostatný československý stát velký vliv. Ještě bych rád zmínil jednu věc, která je málo známá. A totiž tu, že na frontách I. světové války bojovalo dalších 30 000 Čechů a 12 000 Slováků, krajanů z USA, kteří vstoupili z valné části dobrovolně do americké armády, 3 000 dalších odešlo do francouzských legií a ještě 28 000 těch, kteří se hlásili k české národnosti, bylo v americké armádě. Takže Čechů a Slováků, kteří bojovali proti Rakousku-Uhersku, bylo okolo 170 000.

 

 

Je pravda, že už po svém založení bylo Československo trnem v oku pro většinu zemí, s nimiž sousedilo? A dokázal Edvard Beneš na tuto skutečnost coby tehdejší ministr zahraničních věcí dobře a včas reagovat?

To je dost složitá otázka, ale když si vezmeme, že de iure vznikla naše republika 28. října, tak tehdy ještě žádné hranice nebyly stanoveny. Kramář stál sice v čele delegace, která odjela do Versailles, ale je známo, že klíčovou roli tam sehrával Beneš. A zase se dostáváme ke spojitosti s vojskem. Protože jsme měli vojsko, které bojovalo na straně Dohody, tak jsme byli jediní, kdo se účastnil jednání ve Versailles. To byla jedna věc. Druhá věc: Když došlo k nějakému problému, tak spojenci vždycky odkázali na to, že jsme byli součástí vítězných mocností. Uvedu příklad Slovenska. Když naši legionáři neuspěli v čele s italskými důstojníky a generálem Luigi Piccionem, dostalo Maďarsko ultimátum, že musí vyklidit Slovensko a že československá armáda jako spojenec dohodových mocností má právo obsadit sporná území až do rozhodnutí mírové konference. Naopak, na Těšínsku, když tam došlo ke střetům, tak poté, co se vrátili legionáři z Francie a vytlačili polskou armádu z obsazeného území a Poláci si ztěžovali, bylo nařízeno armádám, aby zastavily boje, ale zazněl i tam dovětek, že československá armáda jako součást dohodových mocností má právo obsadit sporná území až do rozhodnutí mírové konference. Takže existence armády neexistujícího státu měla pozitivní vliv i během jednáních o hranicích. Zajímavostí ale je, že největší problém s našimi hranicemi měli Američané, kteří tvrdili, že to bude znamenat porušení práva německé menšiny na sebeurčení. Jednání probíhalo od ledna do dubna roku 1919, kdy se Francouzům, kteří hráli klíčovou úlohu a kteří vehementně podporovali naše požadavky, podařilo Američany přesvědčit a bylo rozhodnuto o hranicích. Mimo jižní hranice s Maďarskem, ta byla stanovena až Trianonskou smlouvou v roce 1920.

 

 

Nedávno to bylo 80 let, co Československo zachvátila mnichovská krize, která nakonec vedla k podepsání Mnichovské dohody a konci první republiky. Dodnes se vedou spory o to, zda jsme se měli nebo neměli Německu vojensky bránit. Jaký názor na to máte Vy? Měl tehdejší prezident Edvard Beneš jinou šanci než akceptovat Mnichovskou dohodu, chtěl-li zachránit svůj národ a zajistit jednou Československu obnovení v jeho původních hranicích?

To je také velmi složitá otázka, dlouho diskutovaná. Názory na toto téma se výrazně odlišují, ale podle mne je třeba vzít na vědomí jak faktory, které hrály ve prospěch obrany, tak faktory, které hrály v její neprospěch. Někteří novináři a politologové zastávají jednoduchý názor, že jsme se měli bránit za všech okolností. Ale myslím si, že to není názor správný. Protože když na jedné straně vezmeme, že jsme měli moderní armádu, že obyvatelstvo tuto armádu podporovalo, že bylo odhodlání se bránit, tak na straně druhé musíme vzít v úvahu národnostní složení armády. Téměř čtvrtina mobilizovaných byli Němci a byli tam také Maďaři. Co se týče pevností, tak ty byly v podstatě v nepřátelském prostředí, protože ležely v pásmech, která byla osídlena německým obyvatelstvem. A víte, jak je to s armádou, která se ocitne v cizím prostředí. Mohlo dojít k narušení spojení a různým diverzním akcím a podobně. Ale co byl největší problém, který Benešovi neumožnil jiné rozhodnutí, bylo to, že nás k tomuto kroku nutili spojenci, zejména Francouzi a Britové. Podle mého názoru nebereme v úvahu jeden velmi důležitý faktor, a to je poměr francouzské a britské veřejnosti k válce. V roce 1938 to bylo dvacet let po I. světové válce. Ve Francii a Velké Británii prakticky nežila rodina, která by někoho neztratila v I. světové válce a co se týče ekonomiky a zbrojní výroby, tak Francie ani Velká Británie nebyly na válku připraveny. Mně tento moment vytanul na mysli, když jsem se bavil s pamětníky, kteří už dnes nežijí, ale byli to ti, kteří po únoru 1948 odešli do Anglie (letci a příslušníci obrněné armády). Když někdy v srpnu 1939 odešli do Francie, tak je tam vítali s otevřenou náručí a hostili je, ale jen do momentu, než řekli, že bude válka a že Československo bude osvobozeno. Dokonce někdy nastaly situace, že je vyhodili z hospody jako válečné štváče, protože pro ně představa války byla hrozná. Dále jsme našli zajímavé paměti plukovníka generálního štábu Oskara Pejši, který v té době působil na Vysoké škole válečné v Paříži a posílal našemu velení informace o tom, jak se francouzští důstojníci a veřejnost staví k možné podpoře Československa v případném konfliktu. Všechny jeho zprávy, které bychom našli u nás v archivech, byly negativní, byly tam i takové výroky, že pomoc Československu nestojí ani za kost z jediného pejla, což byli senegalští střelci z koloniální armády. Takže ani tam nebyla vůle k pomoci. Další věc: Benešovi bylo jednoznačně řečeno, že pokud vypukne válka, protože se Československo nepodřídí, tak Československo bude bráno za jejího viníka. Často se srovnává situace Polska a Československa, ale to je naprosto nesrovnatelné. Nikdo nemusí pochybovat o tom, že kdyby nás Němci přepadli tak jako Poláky, tak bychom se zcela určitě bránili. Další věcí je to, že my dnes hodnotíme tyto události z pohledu toho, že víme, jak to všechno dopadlo. A ať chceme nebo nechceme, tak vždy jsme tímto nějakým způsobem ovlivněni. Naprosto jednoznačně. A ještě jednu poznámku: Pokud bychom se skutečně bránili, pak je téměř jisté, že Němci by se útoku proti Československu neodvážili. Po válce probíhal proces s válečnými zločinci v Norimberku. Naši zpravodajci a generál Svoboda coby ministr obrany se zajímali o veškeré informace týkající se možného postupu Německa v září 1938 po mobilizaci československé armády. Z výpovědi polního maršála Keitela vyplynulo, že Německo by se za této situace útoku proti Československu neodvážilo. Bylo by to pro Německo příliš velké riziko.

 

 

Myslíte si, že kdyby byli tehdy ve Velké Británii u moci jiní politici než Neville Chamberlain (např. Winston Churchill), nemuselo k Mnichovské dohodě vůbec dojít?

Tím si nejsem tak zcela jistý, protože Britové měli o Československu zkreslenou představu. Oni ho brali jako nějaké území obklopené Němci nebo Německou říší. Když se ve druhé polovině 19. století konstituoval český národ, tak existovaly také takové názory, že Čechy jsou nějaký ostrůvek ve velké Německé říši a že by se to mělo řešit autonomií některých částí jako třeba ve Švýcarsku. Takže si nemyslím, že kdyby stál v čele Velké Británie jiný politik, tak by k Mnichovské dohodě nedošlo. Koneckonců našly se i dokumenty, že se Sovětský svaz vehementně dožadoval účasti na jednání v Mnichově. Takže mohlo také klidně dojít k tomu, že by Mnichovskou dohodu podepsali i Rusové a pak by se neřešilo, že jsme mohli spoléhat na vojenskou pomoc Sovětského svazu, i když víme, že byla technicky nereálná.

 

 

O deset let později čelil Edvard Beneš další vážné krizi a jejím důsledkem byl komunistický převrat v únoru roku 1948. Do jaké míry ale mohl Edvard Beneš ovlivnit běh oněch únorových událostí?

Podle informací, které mám k dispozici (v této chvíli je v tisku má publikace Tajné služby na cestě KSČ k moci), Beneš už v době únorových událostí nemohl víceméně nic ovlivnit, protože komunisté už měli v rukou veškeré mocenské složky – od tajných služeb až po národní bezpečnost. Udělali účinná opatření, takže Beneš, i kdyby chtěl, nemohl by promluvit ani k veřejnosti. Na Pražském hradě byla začátkem roku 1948 kompletně vyměněna Hradní stráž a od roku 1945 byl postupně vyměňován i personál, který na Pražském hradě fungoval. Byly odposlouchávány všechny telefony, takže nebyl žádný problém prezidenta Beneše izolovat takovým způsobem, aby se vůbec nikam nedostal. Ale to nebyl ten hlavní problém. Hlavní problém byl v tom, že selhaly všechny demokratické politické strany. Jejich vedoucí činitelé neměli vůbec tušení, co se uvnitř nich děje. A je otázka, kdo koho nechal na holičkách. Četl jsem paměti Zenkla, Ripky a dalších, kteří k těmto činitelům patřili. Všichni kritizovali Beneše za to, že přijal demisi demokratických ministrů. Ale přitom jejich poslanci podepsali Gottwaldovi bianco šek, že budou hlasovat pro jeho novou vládu. Než šel Gottwald 25. února 1948 na Pražský hrad, měl v rukou podpisy 200 poslanců, kteří budou hlasovat pro jeho novou vládu, o které ještě nikdo nevěděl, jak bude vypadat. A když vezmeme tehdejší poměr sil, tak sociální demokraté s komunisty měli 151 ze 300 hlasů v parlamentu. Navíc bylo v sociální demokracii pravicové křídlo, jehož členové jako Majer či Laušman a další by pro komunisty ruku nikdy nezvedli. Z toho vyplývá, že nejméně 60 národních socialistů a členů Demokratické strany Slovenska podepsalo slib, že podpoří novou Gottwaldovu vládu. Já jsem pátral po tom seznamu, ten seznam s podpisy se mi najít nepodařilo, ale našel jsem jiné dokumenty, které dokazují, že Akční výbor parlamentní Národní fronty vydával prohlášení: Přihlašuji se k obrozené Národní frontě atd. Přihlásit se nemohl každý poslanec. Mohl se přihlásit pouze ten, komu to prohlášení dal akční výbor. Byl napsán seznam poslanců, kterým bylo toto prohlášení vydáno, a seznam poslanců, kterým toto prohlášení vydáno nebylo. A když jsme spočítali ty, kterým vydáno bylo, tak to dělalo zhruba těch 200 poslanců, přičemž nakonec jich hlasovalo 207. Málo známé je ale to, že vedení komunistické strany mělo vypracováno plán na obsazení celé republiky. Tento plán byl vypracován začátkem prosince, byl zapečetěn a na určitých stupních velitelství národní bezpečnosti a na pohotovostních plucích byl uložen v trezorech. A v momentě, když by byl vydán signál alfa a signál alfa Praha (alfa Praha znamenala okamžitý přesun jednotek do Prahy), což bylo 17. února, tedy tři dny před podáním demise demokratických ministrů, už byly aktivovány pohotovostní pluky po celé republice (2 v Čechách, 1 na Moravě a 1 na Slovensku). Od 20. února byla postupně obsazena všechna klíčová místa a také všechny vysílače, dálkové telegrafy a telefonní ústředny atd. Takže v momentě, kdy demokratičtí ministři podali demisi, byla už celá republika víceméně obsazena. Mnozí představitelé nekomunistických politických stran vyčítali Benešovi, že ihned po převzetí moci komunisty neodstoupil z funkce prezidenta na protest proti komunistické zvůli. Faktem je, že jej v té době navštívili generálové L. Svoboda, A. Hasal a K. Klapálek, všichni bývalí legionáři a naléhali na prezidenta, aby zůstal ve funkci a zabránil tak okamžitým a ničím neomezeným perzekucím ze strany komunistů. To byl také jeden z důvodů, proč Beneš ještě určitou dobu ve funkci prezidenta setrval. Analýza archivních pramenů z té doby ukazuje, že obavy generálů měli reálný základ. Například tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský nařídil na základě pokynů K. Gottwalda plk. Bedřichu Reicinovi, že nesmí okamžitě uvěznit 16 generálů, jejich seznam měl připraven. Většině z nich se později podařilo opustit republiku.

 

 

Jaký byl podle Vás Edvard Beneš ministr zahraničních věcí a posléze prezident?

Na to je také velmi těžká odpověď, protože Beneš, ať byl v jakékoliv funkci, se vždy ocital v situaci, která byla velmi složitá – konstituování republiky, těžká hospodářská situace nebo nástup Hitlera k moci (Beneš také dlouhou dobu stál v čele Společnosti národů). Když si ale vezmeme jeho paměti a vyjádření, zjistíme, že Beneš dokázal neuvěřitelným způsobem predikovat, co se stane, jen se vždy trochu mýlil v časovém rozmezí. Když jednal třeba na generálním štábu po nástupu Hitlera k moci, tak řekl, že pokud Německo vystoupí ze Společnosti národů, bude do určité doby válka a Československo musí být připraveno. Tam se Beneš nespletl téměř vůbec. Když pak v roce 1939 jednal v Americe s prezidentem Rooseveltem a Roosevelt se ho zeptal, co se bude dít dál (bylo to v květnu nebo červnu), Beneš řekl, že bude přepadeno Polsko. Pro zajímavost: Benešovi je vyčítáno, jak mohl věřit Fierlingerovi. Fierlinger byl v letech 1917 a 1918 vedoucím vojenské kanceláře Odbočky Československé národní rady v Americe. Uměl perfektně anglicky, protože v letech 1911 a 1912 studoval ekonomii v Anglii, a v letech 1913 a 1914 pracoval pro americkou firmu v Rusku. A protože bylo zapotřebí někoho do Ameriky a anglicky příliš mnoho lidí neumělo, byl tam poslán právě Fierlinger. A ten tam sehrál vynikající úlohu (např. při organizování náboru dobrovolníků do legií). S Benešem pak spolupracoval po celé meziválečné období, byl třeba velvyslancem v USA. Takže proč by mu Beneš neměl věřit? Rád bych ještě zmínil jednu věc pro dokreslení situace, v níž se Beneš po II. světové válce ocitl. Měl jsem možnost studovat materiály kolem moskevských jednání v roce 1945. A tehdy ta situace byla taková, že jiné možnosti nebyly. Když v Buzuluku vznikala naše jednotka a Svoboda se snažil nějakým způsobem udržovat zvyklosti, které platily za první republiky, bylo mu řečeno, příslušníky NKVD, že jsou dvě možnosti: „Buď budete dělat to, co potřebujeme my, nebo žádná jednotka nebude.“ V roce 1945 vyplývaly ústupky západních států vůči Sovětskému svazu z toho, že ho potřebovaly po ukončení války v Evropě jako spojence ve válce v Mandžusku proti Japonsku. Proto také došlo k určitým posunům sfér vlivu, které nikdy nebyly napsány, ale jednalo se o operační pásma bojujících armád. Do léta roku 1944 patřily v podstatě celé Čechy a Morava do operačního pásma západních zemí. Teprve později došlo k jeho posunutí a tím jsme se dostali do sovětské sféry vlivu.

 

 

Byl Benešův sen o „mostě mezi Východem a Západem“ reálný?

Myslím si, že reálný nebyl, protože zájmy Sovětského svazu a Západu byly příliš rozdílné.

 

 

Další otázka se týká Jana Masaryka, od jehož dosud nevyjasněné smrti uplynulo letos v březnu 80 let. Jak moc nepohodlný byl Jan Masaryk pro komunistickou stranu po onom únorovém převratu?

Že by se Masaryk stal nepohodlným, to bych ani tak neřekl. Jeho smrt je velmi záhadná, dosud nebyla zcela vysvětlena, i když se vyšetřovala několikrát (v roce 1968, po roce 1989). Když vznikala první poválečná vláda, tak Gottwald 23. února 1945 tužkou napsal, jaké bude její složení. A zajímavé je, že když porovnáme tento Gottwaldův rukopis s tím, jak ta vláda nakonec vypadala, najdeme tam jedinou změnu. Na místo ministra vnitra byl původně nominován Slánský, ale pak ho nahradil Nosek. A to byl podle mě nejlepší tah komunistů pro ně samotné. Protože Nosek byl na Západě, byl členem Státní rady a byl považován za žoviálního pána, který chodil s představiteli nekomunistických stran do klubů a hrát karty, takže byl pro ně přijatelný, zatímco Slánský byl znám jako komunistický fanatik. Je tam nicméně hodnocení všech ministrů a u Masaryka je uvedeno, že sice zastával protikomunistické postoje a dokonce prohlásil, že pokud by měli vládnout komunisté, tak se do Československa nevrátí, ale je tam také celý odstavec, který říká, že v poslední době změnil Masaryk své názory a že pro komunisty už je jako ministr zahraničí přijatelný. Měl jsem možnost diskutovat o této věci s člověkem (bylo to po roce 1990), který byl blízkým spolupracovníkem Masaryka. Byl to účastník odboje (skončil válku v hodnosti nadporučíka), spojař a pracoval pro Masaryka jako šifrant. Přístup k němu měl prakticky kdykoliv. A shodou okolností měl službu před onou tragickou událostí. Když jsem se s ním o tom bavil, říkal, že nikdy neviděl Masaryka v tak špatném psychickém stavu jako těsně před jeho smrtí. A je přesvědčen, že to byla sebevražda. Další, kdo o Masarykovi mluvil, byl doktor Sun, jeho tajemník. Konkrétně o něm mluvil s mým kolegou, se kterým jsem psal knihu. A ten mu řekl: „Podívejte se, smrt Jana Masaryka byla tolikrát vyšetřována, ptali se mnoho lidí, kteří mohli podat svědectví. Mnozí z nich později přišli za záhadných okolnosti o život, a já budu vždycky do smrti tvrdit, že Masaryk spáchal sebevraždu.“ Ale je tam samozřejmě celá řada pochybností, takže to je velmi složité.

 

 

Jako poradce jste spolupracoval na novém filmu Ondřeje Trojana Toman. Byla to pro Vás premiéra nebo se na Vás filmaři obrací běžně?

Ne, premiéra to pro mě nebyla. Pracoval jsem na spoustě dokumentů, na filmu Vrahem z povolání o Karlu Vašovi nebo na celé sérii Tajné akce StB, takže mám v tomto ohledu zkušenosti. Sám jsem také psal scénář k hodinovému dokumentu Člověk a moc o Bedřichu Reicinovi, který v roce 2002 natočila Česká televize Brno. Má zkušenost je ale taková, že Ondřej Trojan velmi dbal na to, aby to, co se ve filmu objeví, odpovídalo historickým událostem. A mohu s čistým svědomím říci, že to, co tam bylo, odpovídalo skutečnosti stoprocentně. Anebo možná s malými odchylkami, protože některé věci byly z dokumentů Raise, který s Tomanem dělal rozhovory a ne všechno, co Toman řekl, musela být pravda. Ale co se týče jednotlivých osob, tak jsme se snažili velmi podrobně analyzovat veškeré detaily. Uvedu příklad: Jak byl Toman vysoký, jaké měl zvyklosti, jak se oblékal, jaké cigarety kouřil. Domnívám se, že ten film je reálným odrazem tehdejší situace. Lépe řečeno není, protože všechno se do toho filmu nevešlo a ta realita byla ještě horší než to, co bylo v tom filmu ukázáno. Například jsem našel v archivu dopis Tomanova řidiče, který se jmenoval Skokan a který si ztěžoval na vedení KSČ, jak s ním zachází Tomanova manželka Pesla. Ta si z něj udělala víceméně poslíčka a ještě se k němu chovala arogantně a vyžadovala po něm věci, které neměl v popisu práce.

 

 

A nemáte pocit, že se u nás točí málo filmů na historická témata?

Nemám ten pocit, protože poslední dobou jich bylo poměrně hodně, ale podle mě jsou zdařilé takové věci, které jsou spojené s dobovými dokumenty. Mě osobně mrzí, že jsou seriály, konkrétně První republika, kde je spousta faktografických chyb. Ale podle mě je největší problém v tom, že když je pak někteří diváci, zejména diváci z mladé generace, vidí v televizi, řeknou: „Tak to je.“ Ale ono to tak není. Vrátím se třeba k Tomanovi. Četl jsem několik recenzí. A ony vyčítají Trojanovi, že to nemá nějaký příběh. A ptají se, proč do toho vyprávění nezasadil nějakou fiktivní postavu. Ale to Ondřej Trojan nechtěl. Vzpomínám si, že když se v roce 2011 na filmu začalo pracovat, Trojan řekl: „Já vím, že to nebude žádný trhák, ale pokud ten film vyvolá diskuzi o té době, tak splnil svůj účel.“ A to si myslím, že splnil. Jen tak pro zajímavost, má žena, která měla v den, kdy se v Brně konala slavnostní předpremiéra Tomana, devět hodin výuky, řekla, že v tom kině usne. A neusnula. Protože v tom filmu nejsou hluchá místa.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB