Petr Bílek: Manipulativní potenciál moderních médií je děsivý



 

Petr BílekPřinášíme rozhovor, který poskytl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek zpravodaji Syndikátu novinářů Mediažurnál č.3/2018. (vlevo Petr Bílek - foto Mira Antonović)

 

 

 

Petr Bílek pracuje jako šéfredaktor Literární novin od roku 2010. Hovořili jsme s ním například o tom, proč ministerstvo kultury list finančně vůbec nepodpořilo nebo o tom, jaký význam má investigativní žurnalistika. Zkušený novinář, který mimo jiné vedl časopisu Reflex, vyjádřil názor i na další mediální fenomény současnosti, zejména na manipulaci a zhoršující se kvalitu novinářské práce.

 

 

Literární noviny mají za sebou v československé mediální krajině dlouhou historii. S přestávkami způsobenými politickými vlivy vycházejí už od roku 1927. Jak se listu, který se tiskne v desetitisícovém nákladu, daří nyní?

Jsme v poměrně složité situaci, protože nedostáváme žádnou podporu z veřejných zdrojů. Grantová komise ministerstva kultury nás, dá se říci, vyřadila z literárních periodik. Ekonomicky se proto dostáváme do značných problémů. Majitel Miroslav Pavel je nucen provoz dotovat a my musíme šetřit na personálu a provozních nákladech. Médium tohoto typu si na sebe nemůže vydělat. Snažíme se nabízet komerční přílohy různým kulturním institucím. Obecně však v kultuře není mnoho peněz, takže tento zdroj není příliš výživný.

 

 

Proč vás ministerstvo kultury nepodpořilo?

Z oficiálního vyjádření ministerstva kultury zaznělo, že je v našem obsahu málo literatury, kulturních témat a že noviny nejsou literárním periodikem, což můžeme jakoukoliv statistickou analýzou snadno vyvrátit. Dostala se ke mně zákulisní informace, že někteří členové grantové komise říkají, že peníze nepotřebujeme, protože nás platí Putin.

 

 

Jaká je tedy motivace vydávání ze strany vlastníka Miroslava Pavla?

Miroslav Pavel označuje nápad koupit Literární noviny žertem za nejhorší podnikatelský nápad v životě. Zároveň však dodává, že má od mládí k novinám hluboký citový vztah, protože svůj první zásadnější text publikoval právě zde. Cítí povinnost tradici tohoto periodika udržovat i za cenu nemalých obětí.

 

 

Média se obecně snaží obsah co nejlépe zprostředkovat a přizpůsobovat internetovému publiku. Jak to jde Literárním novinám?

Náš web denně inovujeme, ale tím, že jsme tištěný měsíčník, na internet umisťujeme jiný typ materiálu než do tištěných novin. Některé texty se však časem objevují na obou místech. Web se snaží žít vlastním životem tak, aby si udržoval dostatečnou návštěvnost, která nám umožní příliv peněz. Na dotování tištěných novin to ale pochopitelně nestačí.

 

 

List je soudě podle obsahu zaměřen spíše levicově. Po revoluci prošel několika proměnami. Nejdříve šlo o týdeník, který se výrazně zaměřoval na literaturu a kulturu, poté redakci převzal Jakub Patočka a noviny se staly jakýmsi neoficiálním tiskovým orgánem Strany zelených. Jakým směrem vedete Literární noviny vy?

Noviny chceme držet jako otevřenou platformu pro publikování názorů, které nejsou politicky vyhraněné. Pokud nám přijde názor zajímavý, tak ho publikujeme bez ohledu na jeho ideologickou škatulku. Nechceme v žádném případě multiplikovat názory, které se objevují v mainstreamových médiích. Zajímají nás autoři, kteří se dívají na věci trochu jiným způsobem. Neprovádíme žádný předvýběr autorů z hlediska kádrového nebo z hlediska minulosti. Jsme rádi, když publikované názory vyvolávají určitou rezonanci a diskusi a snažíme se být maximálně otevření k názorovým střetům.

 

 

Ještě se v této souvislosti vrátím k nařčení z toho, že vás platí Putin. Proč má někdo důvod si to myslet, když jste názorově otevření, jak říkáte?

Je to dáno tím, že se u nás objevují texty, které nevycházejí z apriorní averze „Rusko je naším hlavním nepřítelem a zemí zla.“ Bereme Rusko jako zemi, která už dávno není komunistická, jedná se o zemi fungující na kapitalistických principech a s jistými specifiky. Není po vůli určité části elit, že zemi vládne Putin. Ať chceme, nebo nechceme, většina obyvatel Ruské federace současného ruského prezidenta podporuje. To má vnitřní logiku a jestliže jenom připustíte debatu o tomhle tématu, jste pro spoustu lidí mimo hru, protože o tom se nediskutuje.

 

 

V překladu otiskujete články renomovaných médií, jako je německý Der Spiegel, Die Zeit nebo francouzský Le Monde. V českém kontextu je taková praxe poměrně vzácná. Je to kvůli ceně za autorská práva nebo čeští šéfredaktoři, respektive vydavatelé, prostě nemají zájem?

Existuje apriorní myšlenka, že to, co si píší jinde, ať si píší, my ale víme své. Snahu nahlédnout světový vývoj prostřednictvím médií z jiných zemí považuji za velmi důležitou. Otevírá to nové úhly pohledu. Přijde mi, že česká média nemají zájem sem proniknout. Pokud jim témata a myšlenky nezapadnou do jejich nálady nebo orientace, tak se jimi jednoduše nezabývají.

 

 

Literární noviny mediálně spolupracují s Parlamentními listy, které vlastní byznysmen Michal Voráček a podnikatel v herním průmyslu a senátor Ivo Valenta. Jak jde dohromady obsah novin, které vedete, s Parlamentními listy, které se pohybují přinejmenším na hraně novinářské etiky?

Žádná mediální spolupráce s Parlamentními listy neexistuje. Před několika lety sice jistá dohoda fungovala, ale byla poměrně záhy vypovězena právě na základě negativních reakcí mnoha čtenářů.

 

 

Mediální spolupráce je ale stále uvedena u článků, které od vás Parlamentní listy přebírají.

Bohužel víme o jisté spolupráci naší autorky Terezy Spencerové s Parlamentními listy. Stejně jako pro ně, tak i pro nás pracuje na dohodu, takže ji v těchto aktivitách omezovat nemůžeme. S Parlamentními listy má domluvu, že pro ně jednou týdně publikuje přehled světového dění, který my přebíráme. Tady možná vzniká dojem jakéhosi institucionálního propojení, které ale neexistuje. Mně na Parlamentních listech vadí blízkost k trivializaci a snaha být prvoplánově zajímavý díky postupům, které se používají v bulváru.

 

 

Zaujal mě váš článek z letošního května, který jste nazval Spiklenci investigace. Začíná slovy: „Vraždu slovenského novináře Jána Kuciaka využívají česká veřejnoprávní média k mytizaci pojmu investigativní novinář.“ Můžete váš názor blíže vysvětlit? Proč jste označil pouze veřejnoprávní média?

Veřejnoprávní média sleduji poctivě, takže mohu říci, že se to tam děje. U soukromých médií si nejsem jist, zda investigaci velebí stejně jako média veřejnoprávní. Připadá mi, že cizokrajný termín investigace automaticky novináře svatořečí a dělá z něj něco jiného, než je. Investigace je přece standardní složka novinářské práce a pokud ji novinář běžně nepraktikuje, což se dnes bohužel děje, degraduje novinářské řemeslo.

 

 

Co se týče soukromých médií, zažíváme v ČR zvláštní situaci. Premiér vlastní velký vydavatelský dům, majitel soukromé televize otevřeně až propagandisticky podporuje prezidenta republiky. Zároveň víme, že konzumenti médií jsou z většiny málo kritičtí a ovlivnitelní. Není tato praxe do budoucna nebezpečná?

Popsal jste obecný problém médií ve vyspělém světě. V obrovském množství zpráv, textů, sdělení nelze rozlišit, kdo za informací stojí, kdo ji sděluje a proč a jakou má informace relevanci ke skutečnosti. Když vám někdo řekne, že sebevražedný atentátník v Somálsku zabil třicet lidí, přijmete zprávu jako fakt a dále ji neověřujete, ostatně nemáte ani možnost. Manipulativní potenciál moderních médií je nedozírný až děsivý. Ukazuje se to třeba i ve Spojených státech. Odpor Donalda Trumpa vůči mediální scéně stojí na racionálním základě, protože média skutečně umějí manipulovat. Problém je, že on manipuluje taktéž. Trump i média spolu tedy hrají hru o to, kdo dá větší ránu a přebije toho druhého. Dnes neplatí, že my máme pravdu, protože máme víc fakt, ale máme pravdu, protože jsme řekli informaci jako první. Na ověřování nezbývá čas.

 

 

Zmínil jste, že česká veřejnoprávní média sledujete poměrně důsledně. Máte obavu o jejich budoucnost?

Obavu mám, protože se pravidelně ozývají hlasy volající na jedné straně po zestátnění, na druhé straně po privatizaci. Podobně jako u investigativních novinářů mi však vadí, že veřejnoprávní média vytvořila ze svého názvu zaklínadlo. Zaštiťují se tím, že jsou veřejnoprávní, a tudíž mají pravdu. Ale bohužel to tak nefunguje. Když pravidelně sleduji zpravodajské a publicistické relace České televize, děsí mě jejich selektivnost při výběru hostů, jejich nepříjemné reakce při odpovědích, které nechtějí slyšet. Někteří moderátoři dokonce začnou v těchto případech hosty peskovat a říkat jim, co si to vůbec dovolují. Má to být přece platforma otevřená všem názorům, i menšinovým. V ČT tato praxe nefunguje.

 

 

Čím to je? Má Česká televize strach z některých politiků?

Určité obavy vznikají, ale já nevím z čeho. Jednou se vypráví, že ten a ten politik má dlouhé prsty v televizi, poté se mluví zase o jiném. Pak se říká, kdo zavolal řediteli a vynadal mu za „nevhodný“ obsah. Já si však nemyslím, že se jedná jen o politiky. Významnou roli mohou hrát různé ekonomické zájmy. Určitý typ podnikatelů a developerů může mít zájem, aby se některé informace v médiích objevily, nebo naopak neobjevily. Celé je to však tolik zakuklené v kuloárech samotných aktérů, že se pravdu pravděpodobně nikdy nedozvíme.

 

 

Proč se veřejnoprávní média v Česku tolik ženou za sledovaností, respektive poslechovostí na úkor kvality? Rozpočet je přece každoročně dán koncesionářskými poplatky, takže uvedené instituce nemusejí usilovat o zisk.

Vedení rozhlasu i televize se podle mého názoru obává skutečnosti, že kdyby se ukázalo, že média veřejné služby nevysílají pro masového diváka, tak by si před politiky odkrylo záda. Politici by si pak mohli říct, koho veřejnoprávní média vlastně oslovují a proč chtějí vybírat koncesionářské poplatky, když oslovují pouze určité procento obyvatelstva. Proč by tedy měli všichni koncesi platit. Samozřejmě jsou tyto argumenty nasnadě. Proto existuje obava, aby soukromí vysilatelé nezahnali veřejnoprávní média do kouta.

 

 

Studoval jste žurnalistiku a v rámci novin vedete kurz tvůrčího psaní. Dá se naučit člověka dobře psát? Jakou roli hraje v této disciplíně talent?

Na setkáních členů asociace Evropského programu tvůrčího psaní jsem se o tom bavil s představiteli Belgie, Francie, Itálie, Španělska nebo Polska a všichni s úsměvem říkali, že naučit člověka dobře psát nejde. Programy tvůrčího psaní nejsou určeny k tomu, aby člověk po jejich absolvování napsal román. Spíš by měl absolvent zjistit, jak mu to funguje v hlavě a jakým způsobem by se mohl lépe vyjadřovat. Tvůrčí psaní je určitý způsob komunikace s lidmi a ujasnění si vlastního života.

 

 

Jaká je úroveň studia žurnalistiky na českých vysokých školách? Je člověk, který absolvuje tento obor, připraven stát se kvalitním novinářem?

V 90. letech jsem nějaký čas přednášel budoucím novinářům na Fakultě sociálních věd UK. Viděl jsem hluboký nezájem o školu a velkou dychtivost po praxi, protože v té době bylo v mediálním oboru opravdu mnoho pracovních příležitostí, protože stále vznikaly nové a nové redakce. Určitou dobu jsem přednášel také na soukromé Literární akademii Josefa Škvoreckého, tam jsem zase viděl naprostou osobnostní nevyhraněnost. Ti lidé se sice měli učit něco, co je mělo připravit na fungování v mediální krajině, ale vůbec nešlo o psaní. Nehrálo tam žádnou roli. Ti lidé tíhli spíše k marketingu nebo obecně k práci v reklamě.

 

 

To docela kontrastuje s charakterem profese třeba v první polovině 20. století, kdy do novin přispívali kvalitní novináři.

Ano, tehdy se rozumělo takřka samo sebou, že v novinách pracují čeští spisovatelé, protože uměli perfektně formulovat myšlenky. Od dnešního novináře se nevyžaduje, aby uměl psát nebo měl osobitý styl. V redakcích není tlak na individualitu a žurnalistika se zmechanizovala. Stalo se z ní celkem neatraktivní zaměstnání. Třeba v Polsku si ještě udržují žurnalisty, kteří píší reportáže jako literaturu, které poté mohou vyjít knižně. To, co u nás vychází knižně například od novináře Jaroslava Kmenty, je bohužel literárně upadlá macha. Knihu nejsem schopen i přes zajímavá fakta číst, autor nedokáže zaujmout jedinou větou. Styl psaní se prostě na dnešních žurnalistických učilištích nepěstuje.

 

 

Působil jste třináct let jako šéfredaktor časopisu Reflex. Říká se, že Reflex za vašeho působení četli i intelektuálové. Souhlasíte s tím, že po vašem odchodu šel časopis po obsahové stránce dolů? Stojí za tím prodaný náklad? Pro úplnost uvedu, že Reflex vychází v rámci mediálního domu Czech News Center, který vydává mimo jiné Blesk, AHA! a další tituly.

Samozřejmě, že jde o náklad. Jakým způsobem se nákladu dosáhne, to už management vydavatelské firmy příliš nezajímá. Pokud existuje náklad, tak je to asi dobře, drží se reklama a noviny fungují. Paradoxní je, že v době, kdy jsem v Reflexu působil já, byl schopen časopis vydělávat neuvěřitelné množství peněz, i když se tam nepěstovaly žádné bulvární praktiky. Velký rozdíl spatřuji mezi tím, jak se dělávaly rozhovory v oné době a jak dnes. Je zcela běžnou praxí, že dnes redaktor pošle otázky e-mailem. Dřív se redaktor s respondentem sešel třeba i vícekrát, což je dnes nepředstavitelné.

 

 

Dne 21. srpna jsme si připomněli padesát let od začátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vy jste byl tehdy v Normandii na mezinárodním budovatelském táboře. Když jste se dozvěděl, co se tu děje, neuvažoval jste, že ve Francii zůstanete?

O okupaci mi řekla dívka, se kterou jsem si dopisoval. Okamžitě jsem jel stopem do Paříže, kde byla demonstrace a my se scházeli u československé ambasády. Shodou několika okolností jsem se s kamarádem po nějaké době ocitl u jedné francouzské dámy, u které jsme bydleli. V září 1968 jsem se jí zeptal, zda mám ve Francii zůstat, nebo zda se mám vrátit domů a ona mi řekla zcela bez váhání, ať se vrátím, protože Francouzi jsou strašně xenofobní. Jedním z nočních vlaků jsme se vrátili do Prahy, kde bylo nádraží plné tanků…

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 12 Listopad 2018 12:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB