Tereza Spencerová: Smutné signály



Homs v sutinách foto youtubeHoms (obr. vlevo) je depresivní, Damašek žije normálně, vypráví své dojmy z cesty do Sýrie Tereza Spencerová.

 

 

 

Jsme rádi, že jste zpět ze Sýrie. Přes facebook jste vysílala smutné signály, že místa v Sýrii, která jste navštívila, jsou značně poznamenaná válkou. Na druhou stranu jste uváděla, že v Damašku již je vše v pořádku. Tak tedy, po utřídění všech podnětů... Co jste si, zeměpisně rozvrstveno, odvezla?

No, nevím, jestli jsem vysílala jen „smutné signály“, a pokud ano, tak to ze mě spíš mluvila totální únava. Ale nešť, faktem je, že Damašek funguje více méně bez problémů a rozvaliny jsou vidět jen ve Východní Ghútě, o niž se bojovalo letos do dubna. Od té doby ale už stihli vyasfaltovat spoustu silnic v této oblasti, opravili i dálniční okruh, který Ghútou vede, zkrátka je vidět, že se něco „hýbe“, a to vcelku rychle. Tamní úřady tvrdí, že už zprovoznili také zásobování elektřinou a vodou a prý se do Ghúty už vrátily tisíce lidí. To v Aleppu jsou ruiny vlastně v samotném centru města, kolem už opravené Citadely a restaurované slavné Umajjádské mešity, ale jinak město – už o pár ulic dál – žije a pulzuje, a to až neuvěřitelně. Zato lidé v Homsu mi přišli jaksi rezignovaní, bez optimismu. Asi třetina města dodnes připomíná Drážďany po spojeneckém bombardování na konci druhé světové. I to je sice samozřejmě pořád mnohem lepší, než jak dopadly například Rakká na východě Sýrie nebo Mosul v Iráku, ale i tak je to hodně depresivní. Tím spíš, když máte možnost srovnání s jinými městy. Úřady v Homsu prý nechávají zničené čtvrti být (viz obrázek nahoře), vybírají z nich jen použitelný materiál a stavějí na druhém konci města nová sídliště, ale nejspíš to jde ztuha, protože má Homs dnes pořád jen zhruba polovinu z předválečného počtu asi 1,7 milionu obyvatel. Ostatní dál žijí jinde, ve vnitřním i zahraničním exilu. Úplně přitom bije do očí, že zatímco v Damašku nebo Aleppu komunální služby neustále svážejí odpad a na každém rohu vidíte metaře nebo popeláře, ulice Homsu jsou zasypané odpadky, a do toho k nebi čoudí tamní obrovská rafinérie. Je samozřejmě dobře, že vůbec funguje, dodává na trh a zaměstnává lidi, ale ten černý čmoud tak nějak dokresluje temnou atmosféru města.

 

Zkrátka, co město, to jiná atmosféra, jiná situace, jiný výsledný stav. Ale obecně platí, že – vzhledem k tomu, že jsou na Sýrii uvaleny spousty západních sankcí – tak si v této vnucené izolaci, bez dostupu k mezinárodnímu bankovnímu systému a k západním půjčkám, vedou, jak umějí. Za předpokladu, že válka v Sýrii pomalu končí, tak vyvstávají nové palčivé sociální problémy, a teprve podle jejich řešení se ukáže Asadova reálná popularita a to, jak pevně si vlastně stojí „v kramflících“.   

 

 

Pokud jde o kritickou provincii Idlíb, Putin a Erdogan se dohodli na vytvoření nárazníkového pásma. Vy jste to komentovala slovy, že někomu „zkazili“ další pokračování války a „chemický útok“. Jde o dočasné opatření, nebo věc, na kterou budeme vzpomínat jako na zvrat? A co s tím nešťastným ruským letadlem, které bylo tak nešťastně sestřeleno? Schválnost, náhoda? Jakým způsobem si asi teď budou vyříkávat tuto nehodu Asadovi představitelé, Rusové a Izrael?

Turecko se prý Putinovi zaručilo, že nejenže „zmákne“ džihád v Idlíbu, ale že zabrání i tomu, aby tam Bílé přilby se svými kolegy z džihádu uspořádali další „Asadův chemický útok“. Než mě zase někdo obviní z toho, že lezu Asadovi kamsi, připomenu, že právě s tímto argumentem – tedy kvůli propojení Bílých přileb s teroristy – nyní ukončilo jejich financování například Nizozemsko. A bez „Asadova chemického útoku“ nebude mít Západ záminku k útoku na Sýrii a k ničení tamní infrastruktury nebo oslabování syrské armády. Protože pokud by Západ svým „kárným“ bombardováním oslabil syrskou armádu, zvýšila by se pravděpodobnost, že Al-Kajda a spol. z Idlíbu prolomí obklíčení a vyrazí znovu na Aleppo, které je nejblíže. Všechno se vším souvisí. A válka proti islámskému extremismu by se v Sýrii zase jako by vrátila do bodu nula… Zkrátka, chci říci, že dohoda mezi Putinem a Erdoganem je ve svých důsledcích pro Sýrii kriticky důležitá. Teď už se jen uvidí, do jaké míry bude Turecko s to své závazky dodržet, nebo co bude dál. Nicméně. Mají teď měsíc na to, aby se „ukázali“. A pak se bude případně jednat dál… nebo do toho Rusové a Syřané „šlápnou“ a Západ začne hájit Al-Kajdu bombardováním Sýrie. A může být velká válka a do Evropy se vrhnou další miliony lidí… Je trochu šílené, když si uvědomíte, co všechno dnes závisí na Erdoganovi. 

 

Izraelské útoky na Sýrii jsou jakoby z jiného soudku. Rusko udržuje úzké vazby jak s Izraelem, tak i s Íránem, a očividně se do jejich sporů a „války“ nehodlá nijak vměšovat, a tak Izraelci útočí na íránské cíle v Sýrii vcelku nerušeně. Minulý týden jsem byla v Damašku, když zrovna trefili íránské nákladní letadlo a zabili jeho pilota na tamním mezinárodním letišti. V den mého odjezdu ze Sýrie následovaly útoky na vojenská zařízení v Latákii. A při nich syrská protivzdušná obrana sestřelila ruský špionážní letoun s patnácti muži na palubě. Protože se prý útočící izraelská stíhačka schovala za něj, protože prý izraelská strana „zapomněla“ ruskou stranu informovat o chystané akci. Nevím, co z tohoto útoku nakonec „vyleze“, ale dá se předpokládat, že Izrael lehce přibrzdí… 

 

Nicméně, jak jsem říkala už minule, mám nepříjemný pocit, že jsme fakt na hraně velkého konfliktu, protože až příliš mnoho stran tlačí na pilu až příliš. Jako by všichni už hráli vabank. Hodně silný a nepříjemný pocit. Jak jsem se vždy posmívala každému, kdo v uplynulých letech hrozil „třetí světovou“, tak teď už se smát přestávám…

 

 

Psala jste o tom, že Kurdové se na severovýchodě emancipují, ale jednají i s Damaškem. Daeš už je jaksi pryč, snad. Idlíb se třeba i řeší. Tak tedy… Jsme blíž konci války? A mimochodem, v českých, ale i globálních médiích se najednou píše, že bojovníci v Idlíbu jsou poměrně nebezpeční přátelé, či přímo členové Al-Kajdy. Čili už ne umírněná opozice...

No jasně, vždyť lhát se nedá donekonečna. Al-Kajda je prostě Al-Kajda, žádný demokratický kroužek nadšených feministů a sluníčkářů. A když už i OSN tvrdí, že přinejmenším deset tisíc nejradikálnějších z celkového počtu nějakých 50 tisíc džihádistů v Idlíbu je třeba „eliminovat“, tak je jasné, že se něco – přinejmenším propagandisticky -- zásadně mění. Ono je třeba na první pohled až šokující, že do Damašku teď přijel zástupce Spojených arabských emirátů, které po celých sedm let války podporovaly teroristy, že prý jako mají navázat znovu obchodní a jiné vztahy. A v saúdských médiích už Asad po sedmi letech není „řezník z Damašku“, ale „bojovník proti terorismu“. To jsou veletoče! A pokud mění svou propagandu Saúdská Arábie, lze předpokládat, že svými penězi dokáže změnit i propagandu v médiích západních. Zdejší „ceny“ pro ně nejsou nijak vysoké, věřte mi. Nebude to sice proces moc rychlý, ale pokud se k tomu opravdu rozhodnou, pak všechno poběží jako po másle. 

 

Samozřejmě, otázkou zůstává, co že se to vlastně stalo? Proč ta náhlá změna u našich přátel a sponzorů? Jistotu žádnou nemám, ale v saúdské královské rodině sílí nespokojenost s faktickým vládcem, korunním princem Muhammadem bin Salmánem, který na co sáhl, to prohrál nebo pokazil, a tak se možná ke slovu hlásí nějaká rozumnější panovnická větev, která chce do královské politiky nastolit aspoň trochu racionality. Ale to jen spekuluju.  

 

 

Středeční večer vyplnila v českém politickém prostředí debata o tom, zda přijmout 50 dětí ze Sýrie, situovaných v uprchlických táborech, či ne. Jak se vám jeví to, co jste z toho zaznamenala? Na okraji této debaty je zajímavá otázka: zda se Sýrie již nyní může, či nemůže starat o začleňování svých uprchlíků, tedy i dětí. Kde v Sýrii je bezpečno? Lze uprchlíky, a tedy i děti, svěřit režimu Bašára Asada? Nebude si s nimi Asad vyřizovat účty? To je mezinárodně vcelku důležitá otázka.

To „vyřizování účtů“ si představujete tak, že si Bašár večer sedne k televizi a začne přitom roztomilé osmileté holčičce trhat nehty, třeba? Upřímně, já tu diskusi o „sirotcích“ sleduju s rostoucí fascinací. Pobavil i pan Kalousek, který prý chce přijetím těch „sirotků“ prý ukázat světu, že máme srdce… Jaký „svět“ to asi tak zajímá? Je neuvěřitelné, co všechno se dá použít a zneužít pro předvolební kampaň. Někteří už fakt ztratili soudnost. A je k neuvěření i to, že premiér kolem sebe nemá nikoho, kdo by mu situaci vysvětlil, a tak se do celé kauzy jen hloupě zamotává… Jak říkám, zoufalství všude vůkol.

 

Ale je tu pořád ještě realita. Za poslední rok se do svých domovů vrátilo zhruba půldruhého milionu Syřanů, i když většinu z nich tvořili takzvaní vnitřní uprchlíci, kteří před válkou utíkali po Sýrii, a nikoli do zahraničí. V Libanonu třeba bylo ještě někdy před dvěma lety asi 1,4 milionu Syřanů, dnes jich tam zůstává už jen polovina a hraniční přechody jsou prý přes den plné autobusů, jak se vracejí další a další. Libanonci si mimochodem stěžují, že se do vlasti vracejí ti pracovití Syřané, zatímco „galerka“, která z válkou zničené Sýrie, kde se už nedalo nic moc ukrást, uprchla k bohatým sousedům, řádí v ulicích libanonských měst dál. Ale to jen tak na okraj. Maroko například „svým“ Syřanům platí letenku domů a navrch ještě kapesné ve výši 150 dolarů na osobu. Zpátky přicházejí Syřané také z Jordánska. Návratu napomáhají i další země, protože právě návrat je to nejlogičtější řešení celé syrské migrační krize. To jen v Evropě máme za to, že kvůli tomu Asadovi, kterého jsme kdysi na povel vykreslili v nejčernějších barvách, je Sýrie „nebezpečná země“, a tak jim v návratu vlastně sami bráníme. Ale z hlediska trendu, který v poslední době sílí a jede v porovnání s paní Šojdrovou a panem Kalouskem opravdu „v protisměru“, by mi ono přijetí těch padesáti „sirotků“ ze všeho nejvíc připomínalo spíš hromadný únos než pomoc.

 

A co víc, mám problém i s těmi „sirotky“ jako takovými. Shodou okolností mě kdysi dávno otec mého tehdejšího egyptského tlumočníka a kamaráda oficiálně přijal do jejich rodiny, a tak se stalo, že mám v Káhiře vlastně „rodinu“. Koptskou. A pět koptských bratrů. A ti všichni už se během těch let oženili a mají hromady dětí a tím se náležitě rozšířila i příslušná rodinná síť. A když za nimi jedu, často se stává, že narazím na nějaké malé děti, které nejsou jejich, ale třebas nějakého bratrance z Mínie, který zrovna ztratil práci a nemůže se o ně starat. Péči o ně pak dočasně automaticky přebírá široká rodina, do doby, než se si dotyčný třeba tu práci zase najde. A kdyby například umřel, tak si je vezmou navždy. Chci říci, že „sirotek“, jak jej vnímáme my tady u nás, je v blízkovýchodní realitě čímsi hodně vzácným, stejně jako třeba opuštění staří lidé v nějakých domovech důchodců. Oni tam sirotčince ani starobince vlastně ani nemají, protože se o všechny potřebné postará rozvětvená a pevně semknutá rodina. Takže se vsadím, že až by si paní Šojdrová někam jela vybírat ty své „sirotky“, každý z nich ve skutečnosti bude mít někoho, kdo se o něj postará. Třebas na ně čekají právě doma v Sýrii…     

A už jen cynicky dodám, že když se tu mluví o sedmnáctiletých teenagerech a používá se pojem „sirotek“, je to opravdu náležitě sladkobolné a spousta slz jistě i ukápne. Proč k tomu ale nedodat taky něco jako „po třech letech ve válce na straně džihádu umí skvěle sborku a rozborku kalašnikova a výrobu výbušnin“. Možná to už není tak dojemné, ale rozhodně by to mohlo být k realitě blíž… Koneckonců, džihád běžně násilím nabíral dětské vojáky, někteří bojovali a zabíjeli už od dvanácti, Daeš učil podřezávat krky už desetileté kluky. A tím se vracím k vaší otázce. Damašek sice tvrdí, že vrátit se mohou všichni emigranti, ale současně platí, že ti, kteří bojovali v řadách džihádu, budou mít nějaké, a možná i zásadní „problémy“, podle míry toho, co napáchali. A pokud se takový „sirotek“ s bojovými zkušenostmi a islamisticky vymytým mozkem bude bát vrátit domů, chápu ho, ale nechápu, proč by měl skončit u nás jen proto, aby lidovci a topka měli nějaký klacek na Babiše… 

 

I když, všimla jsem si, že paní Šojdrová už ty nejstarší najednou nechce, prý bude brát jen ty nejmenší, bez dohledatelných příbuzných. Fakt by mně zajímalo, jak tohle hodlá zjišťovat. Nebo jak chce vůbec zjistit, kdo ti její „sirotci“ ve skutečnosti jsou…

 

 

Naše čtenáře zaujala vaše poznámka o katastrofálním stavu v Jemenu, kde dochází k humanitární katastrofě děsivých rozměrů. „A co na to paní Šojdrová,“ ptala jste se. Prosíme o bližší přiblížení a pak, případně, zodpovězení té řečnické otázky. 

No, zprávu britské nadace Save the Children, podle níž hladomor v Jemenu ohrožuje přes pět milionů dětí, přetiskla včera posléze i mainstreamová média, tak se k tomu nebudu vracet. Jen jsem si chtěla vlastně rýpnout do paní Šojdrové, jestli ji vůbec aspoň na vteřinu napadlo, že existují i potřebnější děti, než ti její „sirotci“, kterým v řeckých uprchlických táborech smrt hlady přece jen nehrozí. Ale chápu, že ty miliony jemenských dětí jsou na pokraji smrti kvůli agresi, kterou vedou naši přátelé ze Saúdské Arábie a z Emirátů, s mohutnou podporou našich aliančních spojenců z USA, Francie a Británie z jedné strany a s pomocí Al-Kajdy ze strany druhé, takže je to úplně něco jiného. Takové děti sice živoří a umírají, ale z hlediska našich milovníků „sirotků“ se jaksi „nepočítají“. Mimochodem, OSN právě o Jemenu, a nikoli o Sýrii, mluví jako o největší humanitární katastrofě na světě. To jen tak, pro úplnost… 

 

   

Co bychom měli v příštích dnech sledovat?

To je prosté: Propukne v Sýrii válka Západu proti Rusku? Západ už se navyhrožoval tolik, že nemůže jen tak sbalit fidlátka a od Sýrie odtáhnout. A Rusko taky nemůže ustupovat donekonečna, pokud chce, aby ho někdo bral vážně… 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB