A.Scurati: Žijeme v tenké slupce na planetě barbarů. Situace v Itálii je srovnatelná s dobou nárůstu fašismu



 

Antonio ScuratiItálie se v poslední době dostala do každodenních zpráv týkající se migrace. Svět se dívá zdejším politikům pod pokličku a sleduje poměrně kriticky jejich reakce vůči imigrantům. Jsou zde obavy z nasměrování italské vlády směrem k populismu a nacionalismu. Včera ji Miroslav Poche, politický tajemník na ministerstvu zahraničí v Českém rozhlase charakterizoval jako extrémní. O to více je toto vše zdůrazňováno s ohledem na fašistickou minulost Itálie.

 

 

S fenoménem současných vzrůstajících populistických tendencí a s italskou fašistickou tradicí se snaží svými názory a tvorbou vyrovnat italský u nás málo známý spisovatel Antonio Scurati. Jeho nová kniha Nejlepší doba našeho života (Il tempo migliore della nostra vita) vyšla nyní v Chorvatsku. I to je zajímavé, neboť tento italský soused vzbuzuje poslední dobou pozornost stejným způsobem. U příležitosti publikování Scuratiho knihy měl italský autor rozhovor pro chorvatský týdeník Express.

 

 

Román ‘Il tempo migliore della nostra vita (Romanzi Bompiani)´je příběhem o fašismu v Itálii, o druhé světové válce, soumraku humanity… Překrucování skutečnosti vlivem propagandy a médií je vaším častým a oblíbeným tématem. Jak vysvětlujete to, že překrucování faktů může probíhat i v současnosti, v globalizovaném světě při neuvěřitelně snadné dostupnosti informací?

Jak dokáže být propaganda silná, by nás nemělo udivovat. Mnohokrát ve dvacátém století došlo k popření tvrzení propagandy ze strany až kruté životní reality. Pochopitelně, že propaganda nemá nic společného s realitou, nezajímá ji fenomén skutečnosti. Dementování propagandy, jejího falše se odehrává nehmatatelně, až neviditelně - není to nic, na co bychom si mohli sáhnout. Propaganda je spojená se strachem z temna, je něčím co permanentně zaplavuje mozkové závity. Klíčovým úkolem propagandy na začátku dvacátého století bylo vyslat impuls a motivovat lidstvo k aktivitě zabíjení a jeho opakování. Dnes má propaganda opačný smysl a cíl - za každou cenu zastavit aktivitu lidí. Dnes se populisté snaží využít strachu k redukci politické aktivity.

 

 

Krvavá lázeň jaká se odehrála v druhé světové válce, se v Evropě opakovala před pouhými 25 lety v bývalé Jugoslávii. Rovněž i dnes probíhá šílená válka v Sýrii a Jemenu a jejím výsledkem jsou tisíce mrtvých a miliony uprchlíků. Znamená to snad, že jsme se nedokázali poučit. Stále se lidstvo nachází na pokraji barbarství?

Ano, je tomu tak. Společnost se neustále, nepřetržitě nachází nad temnou propastí. Můžeme říci, že je to definice naší civilizace – žijeme v tenké slupce na planetě barbarů. Zdá se, že jde o konstatování, které nepovzbudí, ale uvědomme si, že pověstný balvan druhé světové války nijak nezatížil generace, které následovaly a následují. Tlak pocítili jen lidé, kteří měli s touto válkou přímou zkušenost, a možná se to týká ještě jedné následné generace. Tato zkušenost vymizela a s minulostí druhé světové války nás s ní již vůbec nic neváže.

 

 

Evropská unie zažívá uprchlickou krizi, kdy miliony lidí z Afriky a Blízkého východu se snaží utéci z války nebo chudoby a míří do Evropy. Matteo Salvini, italský ministr vnitra nedávno až cynicky prohlásil, že uprchlíci mohou přicestovat do Itálie ale pouze v letadle v business třídě. Pravicová politika se v Evropě i ve světě šíří. Znamená to, že dojde opět k dalšímu překrucování reality, zkoušet, co lze spolknout a strávit? Nadchází nová doba morální temnoty?

O tom není pochybnosti! Obava z invaze se stala klíčovým momentem nastartování italského fašismu ve dvacátých letech minulého století. Tehdy se za ´cizince´ považovali socialisté, a to přestože se jednalo o Italy, neboť se pokoušeli o aplikaci myšlenek ruské revoluce v italských podmínkách. Okamžitě dostali stigma „asijské cholery“, což bylo důvodem k jejich legitimnímu zabíjení. V současnosti zatím tato fáze nenastala, abychom stejným způsobem reagovali na cizí živel, který by se měl tím oprávněným způsobem likvidovat. Ale dospěli jsme do momentu, kdy nám již nevadí, že necháme cizince zemřít – například, když utone.

 

 

Evropa stárne a stále více je u nás přítomný nedostatek pracovní síly. Mnoho výzkumů poukazuje na skutečnost, že evropské země mají velký prospěch z přistěhovalců, kteří se zapojí do práce. Jakým způsobem neutralizovat nesnášenlivost vůči emigrantům a přitom apelovat na ´zachování evropského způsobu života´. Jak toto skloubit s užitkem, který imigranti jiné kultury na druhé straně evropským zemím poskytují?

Mně ale vůbec neimponují idealistické názory o lidském spolužití. Takové myšlenky velice uškodily naší společnosti a vyvolaly rozpad socialistické politické tradice. Africká a asijská migrace vyvolala neuvěřitelné historické drama, se kterým se musíme vyrovnat, a to bez moralizování a pocitu nadřazenosti. Historie nás učí, že dějiny jsou jedním dlouhým řetězem konfliktů, bojem o přežití lidské společnosti a že jde o bitvu, která nikdy neskončí. Jde o to, že musíme bojovat na té správné straně dějin a počítat s nekončícím bojem. Stejně tak si musíme uvědomit, že to co jsme zažili během posledních sedmdesáti let a co nazýváme evropský způsob života, nelze ani náhodou uchovat, když do Evropy přichází miliony lidí z Afriky a Asie. Za sociálním státem, který stejně již bledne, budeme muset zavřít dveře.

 

 

Ve své knize píšete o skutečné válce, která již dávno skončila. Ta kniha je vážným mementem, aby se lidstvo více snažilo o sebezachování v situaci dnešních každodenních metaforických válek. Který konflikt je podle vás ´klíčovou válkou´, se kterou se současný člověk střetává?

Pojem ´současný člověk´ - neexistuje. Žijeme ve schizofrenním světě. My na Západě jsme naprosto oddělení od zbytku světa, jiných lidských bytostí, které žijí na naší planetě. Vrchol dvojakosti prožíváme, když se s těmito bytostmi setkáme jako s emigranty nebo v případě, když jsme někde jako turisté. Globální turistika je naprosté nepochopení naší epochy. Co ještě víc, turistika je trvajícím nepochopením, je to způsob, který nastolila pozdní moderna, aby uchovala pokřivené zrcadlo o sobě samé a sama sobě mohla lhát. Rovněž my lidé Západu žijeme na stejné planetě s ostatními příslušníky lidské rasy, ale nežijeme ve stejném století. Ti lidé k nám přichází z jiného časového období.

 

 

Je možné dnešní situaci v Itálii srovnat s obdobím nárůstu fašismu ve dvacátých a třicátých letech minulého století, o čemž ostatně ve své knize píšete, když podáváte perfektní genealogii Mussoliniho egománie, jeho růstu a pádu?

Srovnání je námětem mojí další knihy, kterou právě píši. Jsem prvním italským spisovatelem, který píše o Mussolinim a růstu fašismu v Itálii a Evropě. Toto téma bylo v Itálii tabu a to jsem narušil. Díky dlouhým letům studia jsem prvním autorem, který může o Mussolinim a fašismu psát bez jakéhokoli ideologického zaujetí. Odpověď na vaši otázku zní. Ano. Dnešní situace v Itálii je naprosto srovnatelná s dobou nárůstu fašismu. Existuje řada neuvěřitelných analogií. Italský fašismus je matkou všech podob různých populizmů. Benito Mussolini používal stejný slovník slov, který dnes slyšíte u současných populistických vůdců a ti to pochopitelně ani neví. Jsou zde určitě viditelné rozdíly a největší se týká násilí.

 

 

Nová italská vláda ovšem nežije vůbec v izolaci. Vždyť populisté jsou u moci v různých zemích světa, ať jsou to USA nebo Turecko, Maďarsko… Rétorika se ale změnila, dnes se nikdo neodváží prohlásit, že ´antifašismus je mrtvý´. Ale existují zde výzvy k politickému násilí a nadřazenosti vůči ´jiným´. Kdo je dnešním Mussolinim a jaké představuje pro budoucnost nebezpečí?

Na to mohu odpovědět jedině výzvou, tvrzením, které nás všechny vyzývá: antifašismus musí být znovu nastolen. Nelze se již spoléhat na tradiční antifašismus. To je také důvod, proč jsem napsal román o Leonu Ginzburgovi – historické postavě antifašismu a také o Mussolinim. To je můj díl k nastolení antifašismu.

 

 

Lev Nikolajevič Tolstoj a Leone Ginzburg, oba byli velcí myslitelé své doby. Známá je vaše kritika italské inteligence, kterou obviňujete z uzavřenosti do ´neužitečné, zastaralé formy politického a uměleckého angažmá´. Co italské inteligenci vytýkáte a jaká je role spisovatele v jednadvacátém století?

Pro spisovatele je to velice ošemetná otázka. Také velice obtížná otázka, a to pro kteréhokoli spisovatele současné západní společnosti. Postrádáme dnes jakoukoli roli a nevyhneme se tomu, abychom nevypadali směšně, když se snažíme na cokoli odpovědět. Preferujeme Sokratovo uvažování o tom, že umění a vzdělání dělá lidi lepšími a spravedlivějšími. Řada spisovatelů, umělců a intelektuálů byla obdivuhodnými lidmi. Leone Ginzburg je jedním z těch, kteří nám dávají naději, že psaním dobrých knih vytváříme i dobré lidi.

 

 

Zastáváte názor, že ironie je obsažená v podmínce, že my lidé jsme tvůrci budoucnosti, a to lidé žijící v době černé kroniky. Můžeme my, děti nejjistějšího a nejbohatšího období v historii vůbec pochopit a rozumět utrpení a tužbám těch, kteří neměli štěstí, když nedokážeme ani vzít za své utrpení lidí žijících kolem nás?

Tyto lidi nepochopíme! J e to naše neschopnost, stejně jako neschopnost předcházející generace vcítit se do utrpení lidí kolem nás, je to největší choroba naší doby. Za uplynulých deset let se diskurs o lidském utrpení z tragické formy proměnil v obsesi. Věřím tomu, že se střetáváme s antropologickou metamorfózou, která bude mít hluboký vliv na to jak být a zůstat člověkem. Také to ovlivní náš pohled na bolest druhých. To je ostatně název knihy Susan Sontagové „S bolestí druhých před očima“ (Regarding the Pain of Others) a to myslím, že je klíčové morální a politické téma naší doby pro člověka západní kultury.

 

Pozn. Leon Ginzburg je italský antifašistický hrdina, aktivista, novinář a spisovatel. Vyučoval slovanské jazyky a ruskou literaturu na univerzitě v Turíně a představil ruské autory italské veřejnosti. Stál v čele vydavatelství Einaudi. V roce 1942 spoluzaložil tajnou liberálně-socialistickou stranu Partito d'Azione , jednalo se o tzv. "Akční stranu", stranu demokratického odporu. Vydával rovněž antifašistické noviny L'Italia Libera. 20. listopadu 1943 byl zatčen italskou policií v redakci novin. Ve věznici Regina Coeli byl mučen a zranění v únoru roku 1944 podlehl ve věku 34 let.

 

Více je ve světě známá jeho manželka spisovatelka Natalia Ginzburgová. V češtině vyšla její kniha Rodinná kronika o životě italské inteligence mezi dvěma světovými válkami.

 

 

Vybral a přeložil z článku 'NAJBOLJE DOBA NAŠEG ŽIVOTA' Dokumentarni roman ili zašto je Antonio Scurati veliki pisac Mirko Radušević

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 31 Srpen 2018 10:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB