Tereza Spencerová: USA už štvou všechny, kterým zavádějí sankce



us zboží sankce ilustraceTrpí Rusko pod sankcemi? Třeba i ano, ale... „I americká establishmentová média typu Washington Post už začínají lehce panikařit, že to Kongres s tou svou sankční posedlostí přehání, protože hrozí, že se všichni sankcionovaní fakt naštvou, dají se do kupy a postaví se Americe pospolu,“ uvádí Tereza Spencerová.

 

 

 

Americké soudy zatím pokračují v „rozplétání“ kauzy ruského vlivu na volby v USA stylem Járy Cimrmana, který intenzivním sledováním jednoho cíle došel k cíli zcela jinému. V tomto případě se exšéf kampaně Donalda J. Trumpa Manafort ukázal být daňovým šejdířem a Trumpův právník Cohen kýmsi, kdo penězi zacpává ústa někdejším prezidentovým děvkám. Je to vážný úder? Myslíte, že se nějaké to propojení s Rusy nakonec najde?

Nevím, jestli se nakonec najde a hlavně navíc i prokáže nějaká „ruská stopa“, ale po devatenácti měsících urputného „pátrání“ nenašli lautr nic. A to je přitom řeč o amerických tajných a bezpečnostních službách, které patří k největším, nejmodernějším a penězi nejvyfutrovanějším na světě. Přesto nic. Nezapomínejte ale, že celá ta „ruská stopa“ byla především nástrojem, jehož prostřednictvím se někdo rozhodl Trumpa zbavit. A mohou celé to „ruské vměšování“ klidně zabalit nebo změnit jeho účel, když se jim podaří „zaříznout“ Trumpa jinak. Samozřejmě, paralela s Al Caponem, kterého dostali nikoli za bezpočet vražd, ale oklikou, za daňové úniky, se přímo vnucuje.

 

A tak právě 21. srpen 2018 může vstoupit do amerických dějin jako den,kdy se – poprvé od skandálu Watergate – americký prezident ocitl v pozici sice zatím neobžalovaného, ale přesto spoluspiklence při zločinech, k nimž se nyní doznává jeho advokát Cohen. Netuším, jestli to skončí impeachmentem, nebo ne, ale lze očekávat, že výkon prezidentské funkce a manévrovací prostor bude pro Trumpa od nynějška ještě komplikovanější a omezenější než dosud…

 

A to bude platit i v situaci, kdyby Trump využil svého práva a své „parťáky“ omilostnil a vytáhl je tak z bryndy. To je mimochodem zajímavé téma. Například už Bill Clinton, manžel té paní, kvůli jejímuž nezvolení se celý ten tyjátr s „ruskými stopami“ v Americe vlastně odehrává, omilostnil svého nevlastního bratra obviněného v souvislosti s drogami. A odpustil basu taky jednomu kongresmanovi usvědčenému ze zpronevěry, další kongresman se díky Clintonovi vyhnul base kvůli bankovnímu podvodu a zneužívání dětí a šíření dětské pornografie. A pouhých pár hodin před koncem svého mandátu Clinton omilostnil i byznysmena, který dlužil 48 milionů na daních, ale jeho žena ještě na poslední chvíli stihla významně přispět na Clintonovu knihovnu a do volebního fondu Hillary, když tehdy kandidovala na senátorku v New Yorku. No a do basy nakonec nešel ani Richard Nixon po Watergate, protože ho jeho nástupce Ford taky omilostnil… To jen tak, pro zajímavost. Ale jak říkám, odhalení, že kolem něj sice nejsou ruští agenti, ale zato parta šejdířů, Trumpovi na pohodě a suverenitě rozhodně nepřidá…

 

 

Americká administrativa a Kongres USA uvalují na Rusko sankce coby na zemi, která používá chemické zbraně. Důvodem je kauza Skripal. Jsou to tvrdé sankce, které omezí dovoz technologií do Ruska. Někteří radikálové by rádi znemožnili Rusku přístup na významné dolarové trhy. Pozorovatelé si pochvalují, že Putin se topí a dochází mu peníze. Co k tomu všemu říci? 

Nevím, jaké pozorovatele máte na mysli, ale je třeba mít před sebou celý obrázek. USA dnes už uvalují sankce na každého – na Rusko, Čínu, Evropsku unii, Turecko, Írán, Pákistán… Střílím to jen tak od boku, spoustu zemí jsem určitě vynechala. Ale i ty, které jsem vyjmenovala, utvářejí obrovskou sílu. I americká establishmentová média typu Washington Post už začínají lehce panikařit, že to Kongres s tou svou sankční posedlostí přehání, protože hrozí, že se všichni sankcionovaní fakt naštvou, dají se do kupy a postaví se Americe pospolu…

 

Všimněte si třeba, že včera se v praxi spojily sankce proti Íránu s americkými pohrůžkami obchodní válkou proti Německu a najednou Berlín mluví o tom, že je zapotřebí vytvořit finanční systémy, které by fungovaly mimo dosah amerických bank, aby se udrželo obchodování s Teheránem a tím i jaderná dohoda s Íránem… A takový bankovní systém „mimo“ americké banky už zprovozňují Rusové, mimochodem. A třeba snaha vrazit klín mezi Rusko a Čínu vede naopak k tomu, že se obě obří země sbližují a prohlubují spolupráci nejen obchodní, ale i vojenskou, až do míry, že už se začíná mluvit o „skoroalianci“. Zkrátka, svět se spíš vyvíjí a kráčí kupředu, než že by padal před Amerikou na kolena, natož pod tíhou jejích sankcí. 

 

Když jsme u toho, pokud USA už nemají jiné páky nebo dostatek „soft power“, aby byly s to určovat pravidla hry, a musejí proto všechny kolem jen trestat a peskovat, tak to o realitě současného světa výmluvně vypovídá samo o sobě. 

 

Jak je na tom pod sankcemi Rusko nevím, ale americké ministerstvo financí před pár dny zhodnotilo své sankce a uvedlo, že zmrazilo jen „stovky milionů“ dolarů na ruských kontech, což není nijak zničující číslo. Včera Credit Suisse zablokovala asi pět miliard franků na kontech ruských miliardářů, což je už přece jen citelnější úder, ale netýká se přímo Kremlu nebo ruského rozpočtu. Ruská centrální banka podle agentury Bloomberg dál skupuje zlato po desítkách tun, ministr financí se tváří, že přežijí klidně i dvě nové finanční krize. Něco z toho bude pravda, něco bude přefouknuté, ale na to, že se „Putin topí“ bych nesázela. Zní to až moc jako vroucí přání, než jako realita. 

 

 

Profesor Oskar Krejčí naznačil, že chování USA nejen vůči Rusku, ale i vůči EU a Turecku už začíná znervózňovat Angelu Merkelovou. Ta by místo nespolehlivých USA mohla mít za partnera spolehlivého Putina. Je to příliš odvážná myšlenka? 

Jak už jsem říkala, těch sankcí je už tolik, že pomalu přestávají – a možná už i přestaly -- dávat smysl. Nicméně platí, že Trump svou politikou zcela vědomě „rozorává“ pole a rozdupává tradiční bábovičky, aby v nově vzniklém prostoru zkoušel vytvářet nové vztahy a vazby. Novou politiku, která by v jeho očích dávala pro Ameriku větší smysl, méně ji finančně zatěžovala a byla pro USA obecně výhodnější. Vždyť USA se taky topí v sociálních problémech, jejichž neřešení a odkládání „na pak“ nemůže přinést nic jiného než katastrofu. 

 

Zkrátka, myslím si, že Trumpův postup lze v zásadě pochopit, protože svět se mění z unipolárního v multipolární a je logické, že nutnou transformací musejí procházet i Spojené státy. A v takovém novém prostoru se samozřejmě musejí naučit manévrovat úplně všichni. A je také logické, že to prostě spoustě zemí a jejich politiků bude nějakou dobu trvat, než pochopí, že ochranný skleník nad nimi byl zbořen a ocitli se na naprosto neznámé louce, kde se musejí nějak zorientovat. Je přitom poměrně zábavné sledovat, jak se politika takové Evropské unie mění pomalu, jako když se zaoceánský parník snaží zatočit, ale jakmile přijde na nějakou podivnost typu Skripalů, tak jsou všichni hned na koni a akční… Ale nešť. To jen tak. Důležitější ve finále beztak bude otázka, jestli Trumpova politika „Ameriky především“ může být nakažlivá do té míry, že se najednou mnohem víc zemí, klidně i v rámci Evropské unie, odhodlá začít hrát především za sebe. A nemyslím tím jen specifické postoje zemí Visegrádu nebo Rakouska k migraci. Migrace je samozřejmě důležité téma, ale nelze „viset“ jen na něm. A tak opravdu nelze vyloučit nová spojenectví, která by nám ještě před pár lety přišla naprosto nemyslitelná. Neříkám, že hned, ale za rok, za dva, za pět. A třebas o ose Peking–Moskva–Berlín se ostatně velmi seriózně diskutuje už roky. Není to nic nového a dokonce ani žádné tabu. Takže uvidíme, v jakém světě budeme žít za pár let.   

 

 

Tálibán, o kterém jsme se v posledních dnech bavili, nepřistoupil na vyhlášené příměří. Chystá se schůzka v Moskvě. Co bude dál v Afghánistánu?

To kdyby přesně někdo věděl! Kábulská vláda na konferenci do Ruska prý nepojede, protože by chtěla jednat s Tálibánem sama, ale o to nemá Tálibán očividně zájem, protože v ní vidí jen prostředníka, jen zástupce Ameriky. Takže se nejspíš bude v Moskvě jednat bez Kábulu, ale to asi v zásadě není až takový problém, protože nejdůležitější je pro začátek se nějak aspoň sejít. Vyzkoušet si, jestli to vůbec jde. Koneckonců, Tálibán je v Rusku stále považován za zakázanou organizaci, ale přesto dospěli k závěru, že bez jeho zastoupení se prostě nic vyřešit nedá. Nic víc bych od této akce zatím neočekávala. A pokud by výsledkem byla alespoň ochota přítomných pokračovat v jednáních, která by navíc slibovala vidinu nějakého pokroku, Kábul se posléze zcela jistě přidá. Asi to ale neplatí pro USA, které by – vcelku pochopitelně – chtěly, aby konečné řešení bylo podle nich, a nikoli podle Rusů. Afghánistán je přece „jejich“, a žádní Rusové, Číňani, Indové, Íránci, Pákistánci a tak vůbec, jim „kibicovat“ nebudou! 

 

Ale to je stále otázka daleké budoucnosti. Pro teď Tálibán odmítl příměří, které s americkým souhlasem nabídl Kábul, takže žádný timeout k vydechnutí „naši“ mít nebudou. Poslední týdny přinesly talibům řadu vojenských úspěchů, ostřelovali raketami i Kábul a v něm i prezidenta, který měl zrovna slavnostní projev… Bojuje se zkrátka dál.  

 

 

„Slavili“ jsme výročí 21. srpna 1968. Co vám z „oslav“ utkvělo v paměti?

V „paměti mi utkvěla“ jedna paní, která mi v parku popisovala martyrium se sháněním červených trenýrek proti Zemanovi. Nejsou. Prostě nejsou! Nakonec prý musela ustřihnout manželovi pyžamo, ale nebylo červené, nýbrž karmínové, vážně ji ta nedokonalost mrzela… Ty její „trenýrky“ byly mimochodem široko daleko jediné, které tady u nás v sousedství v oknech „odvisly“. Čili, poučení pro příště: Je třeba vymyslet něco, co se dá sehnat, nebo to účastníkům akce rovnou zajistit, samozřejmě. Astroturfing se tomu říká. Aby nedocházelo k takovým martýriím dobrých duší a jejich bezesným nocím. Mimochodem, když jsem to vyprávěla kamarádovi, tak ten pro změnu vůbec netušil, že měl shánět a pak vyvěšovat nějaké trenýrky… A s takovým „materiálem“, co neumí sehnat obyčejné trenky anebo o tom dokonce ani neví, tu musíme budovat lepší, demokratickou společnost!?

 

 

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Nic konkrétního k „vypíchnutí“ mně nenapadá, ale situace je zamotaná ve spoustě „kauz“, z nichž mnohé se ocitly v jakémsi pomyslném poločasu a teď se s větší či menší mírou napětí čeká, jak to všechno nakonec dopadne. V každém případě platí, že letos okurková sezóna fakt nepřišla a už ani nepřijde… Jestli ještě vůbec někdy přijde.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB