Se Stanislavem Novotným o životě nejen policejním...


Stanislav Novotný youtube PL... aneb nestaňme se vařenou žábou v postupně se zahřívající vodě. (vlevo Stanislav Novotný)

 

 

 

Pane Novotný, tento rozhovor by mohl mít vlastně podtitul: anebo o lidech, dějinách, politice, kontemplaci i víře… Za sebou máte vysoký post policejního prezidenta, činorodou společenskou aktivitu: založil jste politickou stranu i úřad, který dodnes vyšetřuje zločiny minulého režimu atd. Jaká je cesta, po níž kráčíte?

Před rokem 1989 jsem se nehodlal zapojit do fungování předlistopadového státu. Potom, když došlo k převratu, byl jsem osloven, zda nechci náhodou pomoct na Ministerstvu vnitra. Znal jsem hodně lidí, kteří byli v jakémsi protirežimním „odboji“. Také nesouhlasili s tím, co se tady dělo. Měli pocit, že je třeba se věnovat rezortu vnitra, protože ten byl právě v čele represivních nástrojů oné bývalé moci. Takto jsem se ocitl na federálním a poté na českém Ministerstvu vnitra, kde jsem procházel různými úřady, až jsem nakonec skončil jako policejní prezident.


Tvrdě jsem se tenkrát střetl s ministrem Rumlem, a tak přestože tehdy poprvé nápadně klesla trestná činnosti a zvýšila se její objasněnost, byl jsem Rumlem odejit, neb – jak pravil – politika je iracionální. Později jsem se dověděl, že zejména Václava Havla a další znepokojovalo, že jsem se až příliš zajímal o věci personální, respektive o pozadí převratu v roce 1989. Po fungování policie v době privatizační zjevně poptávka nebyla a po rozmotávání všelijakých mezinárodní a místních mesaliancí stejně tak.


Ale to už je pryč. Dnes je třeba přehlédnout tu nedávnou dobu a zároveň pochopit, kam se vlastně řítíme. Mnoho současných problémů má kořeny v mezinárodních holportech z let 80. A tak přes pozitiva musíme kousat i do kyselých jablek. Tedy dál? Pokusit se pochopit uplynulé, analyzovat pokračující procesy a hledat rozumnou cestu v mezích možného.

 


Co Vám ve Vaší generaci nejvíce bránilo se zapojit?
Vystudoval jsem práva, ale nechtěl je vykonávat. Měl jsem pocit, že je to všechno v oboru do určité míry prostituce. Nikomu jsem nevyčítal, že se právu věnuje, že dělá svou kariéru. Za sebe jsem se raději rozhodl přijmout práci v kotelně, v knihovně,  starat se o lidi bez přístřeší, dále studovat či pěstovat římský heřmánek. Vedle toho pracovat s ilegální literaturou, ji distribuovat, dávat dohromady lidi nepoddajné.

 


V ČSSR byl každý desátý komunista s „příznivým kádrovým profilem“. Po revoluci hodně lidí zahodilo stranické knížky, opět byli „nahoře“ a rozhodovali. Obecně: oportunisté svými intrikami můžou ostatním dost ublížit, ať je u moci jakýchce režim. Zažil jste v tomto smyslu porevoluční deziluzi?
Samozřejmě. Komunisté zcela zjevně vyměnili moc politickou za moc ekonomickou. A dělo se to navíc v koordinaci s těmi, kteří vyhráli ve studené válce, tedy se Západem. Všichni, kdo měli významnou pozici před listopadem, nebo měli informace, ti byli dobře využitelní vítěznou stranou, jež se rozhodla jejich prostřednictvím kolonizovat Východ. Ti, co dříve posloužili komunistickému režimu, byli znovu využiti, nyní opačným způsobem. Když se pohroužíme do věcí hlouběji, zjistíme - často i ze zbytků oficiálně přístupných archivních materiálů - jak zázračně se proměnily osudy škůdců v osudy „zachránců“ a „reformátorů“.  Jak se z plamenných obránců socialismu stali ze dne na den nekompromisní kapitalisté.


No a oportunisté? Ti v takových dobách pokryjí bažiny tisíci květů. A i když nikdo z nás není prost určité míry oportunismu, přece jenom Vás překvapí připravenost některých jedinců k okamžité změně srsti. Malý příklad: 15. listopadu 1989 jsem jednomu známému dal k podpisu jakousi petici. To už byla tehdy taková rutina. On mi řekl, že takovéto protistátní materiály zásadně nepodepisuje. 20. listopadu pak zakládal na Národním výboru hl. m. Prahy Občanské fórum.

 


Autoři knihy „Dějiny Absurdistánu“ popisují, že KSČ(M) je vlastně strana, která se nesmí ze zákona propagovat; KSČM je stále spojována s původní KSČ. Přesto vídáme předvolební spoty komunistů. Jejich strana, coby parlamentní, má nárok i na příspěvky od státu. Není toto výsledek onoho oportunismu „převlékačů kabátů“, nejrůznějších „šedých eminencí“ a vůbec komplotů? Do jaké míry je antikomunismus dneška vůbec upřímný? Nejde zas o nějakou kamufláž? Vždyť i ten Trump má být agent Kremlu a naši novou vládu budou muset „tolerovat“ komunisté. Jak tomu má obyčejný člověk rozumět?
Je to naprosto účelové. Po Listopadu jsem si přál, aby KSČ-KSČM, coby institucionální symbol minulosti, zmizela ze scény. Chtěl jsem to, i když jsem věděl, že bývalí komunisté budou dál působit na politické scéně tak, jak potom stejně působili téměř ve všech politických stranách. Na počátku 90. let však celá řada lidí toto nechtěla (včetně řady tzv. disidentů), a to od Havla až po Bendu. Mnozí z dnes vykřikujících se tehdy chovali vlažně. Kdykoli se jim to politicky hodí, používají jako verbální vycpávku pro své prezentace bod o tzv. zákazu komunistů. Nemyslí to však vážně. Takto se projevují i bývalí komunisté či spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti (StB). Hezkou ukázkou je Jaromír Štětina, všelijací ti Teličkové, Štefanové Füle aj., kteří představují establishment nejen v tomto státě, ale i na úrovni EU.


A západní společnost používá dvojí metr: zpěčující se politici, tedy ti minulostí zatížení, jsou označováni za staré struktury, čili za osoby, které nemají v pořádku vlastní historii. Naopak ty ochotně spolupracující staré struktury – tak těm se minulost nejen odpouští, ba přímo žehlí.

 


Komunismus odezněl. Dnes je trend se na něj dokola vymlouvat, viz kritické výroky na toto konto Pepy Nose (ať už se prý nikdo nestrefuje do Nohavici). Nekomunistické nebezpečí zůstává často nepovšimnuto, jelikož se neodívá do rudé látky, necvrnká do našich čel pecky z třešní…
Žijeme v období, kdy se věci pojmenovávají opačně, než jak jsou a než jaký mají skutečně význam. Příkladem uveďme orwellovský „newspeak“, který byl u nás patrný od 50. do 80. let. Znovu se k nám vrací, nyní v jiné podobě. Vše se přejmenovává. Někdo má nálepku stalinisty jen proto, že chce objektivně popatřit na Rusko. Neadekvátně jsou za stalinisty považováni třeba neomarxisté; v  jiném případě jsou z nich zase úctyhodní demokraté atd. A když už zmiňujete Nohavicu! Rád jsem jako předseda Asociace nezávislých médií Jarkovi vtiskl do dlaně Krameriovu cenu za publicistiku ve verších. Právě proto. Navzdory současnému pokrytectví.

 


Co je tedy za tím vším? Je problém v ideologii? Ve způsobu a smyslu existence? V penězích? V ekonomii? Proto ti „neomarxisté“?
Předpokládám, že se bavíme především o lidech z médií, kultury, akademického prostředí, církví či politiky. Velká většina těchto lidí si jen pohodlně lehne do připravené postele, čeká se, že bude opakovat nějaké fráze, to, co hlásá mainstream. Tito dotyční vědí, že se budou mít dobře, že budou mít „klid na práci“. To už mají empiricky vyzkoušeno. Pohodlí.  O nic neusilující uspaná společnost, která hledí, aby se lidé měli momentálně materiálně dobře, aby byli zajištěni… Dotyční mají pocit, že to stačí. Nekladou si otázky. Nezajímá je reálnost takového přežívání. Přenechávají odpovědnost za vlastní hnízdo  jiným.


Lidská přirozenost s tím ovšem nevystačí. V řadě lidí se nějakým způsobem bouří svědomí, že toto asi není cesta, která by vedla ke spokojenosti. Ano, dnes se máme relativně dobře, jen je to na úkor jiných. Daří se nám, byť za cenu nejodpornějších mezinárodních zločinů a za cenu postupné likvidace vlastního národa. Veškeré naše konání se jenom přibližuje civilizačnímu kataklyzmatu. Ti poctivější se snaží vzpírat, počtem však nepřevládají. Zatím.

 


Čtvrtstoletí po revoluci – máte pocit, že jste do společnosti zapojen nyní? Jste člověkem politickým?
Vždy jsem se „nějak“ zapojoval, byť nejsem v žádné politické straně, ani po tom netoužím. V listopadových dnech kdekdo očekával, že se stane to, co se ani stát nemohlo. Byl jsem skeptický od počátku. Když jsem v roce 1989 viděl plnou Letnou, říkal jsem si, že tady už být nemusím, poněvadž teď tu bude každý. Možná si měl tehdy člověk ještě silněji všímat aspektů oportunismu… Všiml jsem si jich. Navzdory tomu jsem byl stále pln iluzí.


Uběhlo mnoho let. A dnes opět organizuji, píšu, mluvím a společně s přáteli se snažíme co nejlépe porozumět současnému světu i vlastní zemi.

 


Hraje-li agitační roli umění, ať už v pozitivním či negativním smyslu?  Je to faktor svědomí? Je dnešní umění natolik kvalitní, aby nám poskytlo adekvátní emoci k tomu, co se děje? Abychom nebyli lhostejní?
Kdyby bylo umění kvalitní, všimli bychom si toho. Lidi žijící múzami by to potvrdili.  Pravděpodobně se nic tak převratného v umění zřejmě neděje. Slavná katarze, již předvídal Aristoteles, se nekoná. Naopak se domnívám, že umění je dnes sérií provokací v režii těch, kteří pořádně nic neumějí a kteří ani nedokáží nikoho přirozeně oslovit.


Viz ty dvě naježené krabice coby památník Jana Palacha – sousoší „Dům matky a Dům syna“ – na Alšově nábřeží v Praze. Nedosti na tom, že nemohu stále najít nikoho, komu by se ty dvě hromady agresivního kovu líbily. Nedosti na tom, že jde zjevně o znásilnění veřejného prostoru, jenž nepatří jakémusi výboru či pražské primátorce. Celý ten nesmysl poškozuje právě samotnou oběť Jana Palacha. Jak příznačné, že předseda výboru pro kulturu popsal světlou část kovošrotu jako syna - světlonoše. Palacha tak přejmenoval na Lucifera.


David Černý říká, že je třeba více takovýchto intervencí do pražské architektury, že nám nemůže stačit „Tančící dům“. Od člověka – který nevím, zda by vůbec byl schopen zvládnout něco bez provokací, tedy zvládnout normální řemeslo a nakreslit třeba nějakou pěknou barokní postavu – to nezní přesvědčivě. Z toho všeho jen číší bída našeho současného umění.

 


Pokud selhává umění, pak už zbývají jen demokratické principy a hodnoty…
To chce zodpovědné lidi. Demokracie funguje jen tehdy dobře, když je dost velká množina lidí, kteří se chtějí vážně starat o věci veřejné, kteří jsou schopni kriticky myslet a kteří jsou schopni neustále přehodnocovat, co je jim sdělováno mediálními a politickými manipulátory.

 


Když mluví zbraně, Múzy mlčí. Co dělat, aby Múzy nemlčely?
S Ciceronovou pravdou nehneme. Múzy musíme donutit, aby pěly před válkou. Ve válce zmlknou.

 


Ano, umění krotí agresivitu společnosti. Probouzí lokální patriotismus. Dělal jsem rozhovor s panem ministrem kultury. Řekl, že kultura je podhodnocená. Co se děje? Lidi nechtějí kulturu? Už nejsme vychováváni k tomu, abychom vnímali umělecké hodnoty? Je to tak schválně? Je to výslednice promyšlené manipulace s vědomím a vkusem člověka? Praxe říká, že pokud se člověk v mládí něco nenaučí, mozek to v dospělosti nebere. TV vysílá samé krimi, málo české produkce. Co můžeme čekat? Čím máme umlčet děla? Máme šanci nedostat se do války?
Ta šance je menší a menší. Umělecká scéna je zkorumpovaná. Klasické umění je dotováno přes příspěvkové organizace z veřejných rozpočtů, a to je jistě dobré. Byť i tady už zaznamenáváme kádrování dle politických postojů. Ale je tu také početné pole umělců, které se tradičně lísá k moci, jelikož touží dostávat více peněz na své umění neumění. A tato moc dnes nesedí pouze ve vládě či Nostickém paláci, ale také v Bruselu, v Praze na Tržišti, popř. je umně zprostředkovávána různými politickými neziskovkami. Umění je pak záměrně takové, aby svou impotencí nepoškodilo, nebo aby přímo propagovalo, téměř jak za totality. Má hlásat jednu jedinou správnou politickou linii. V tom vidím velký problém.

 

Nicméně umění musí nakonec přece jen vytrysknout z velmi niterné potřeby lidí. Máme tu spoustu uměleckých škol, které generují houfy vyučenců, jež málokdy něco pozoruhodného vytvoří. Naštěstí se najdou jedinci, kteří nehledí na následky, kteří se snaží umělecky vyjádřit to, co poté povzbudí, co donutí k přemýšlení. Co přiměje k nějaké adekvátní reakci ostatní, například proto, aby se odvrátilo nebezpečí války, abychom se nenechali uvařit jako žába v postupně se zahřívající vodě.

 


Militarizuje se nám Pobaltí. Ve Finsku se radikálněji trestá hospodářská kriminalita než násilné trestné činy, a to se u nás říká, že si v Rusku neváží života. Ve Finsku jsou ale cennější peníze než lidský život. Dále: u nás se promíchávají herci s politiky, korumpujeme se navzájem, jedni se dají koupit, druzí jsou na prodej a ti „neúplatní“ zobou z ruky podle toho, kolik se nabízí. Je současnou ideologií korupce, která vychovává lidi k deformovanému světonázoru? Zkrátka: Je správné, že politici podnikají a herci velí armádě? Jak proplout poolem klientelismu, kamarádšoftu, a neztratit tvář?
Korupce byla, je a bude. Jsme však bez kritérií. Přestáváme rozlišovat, co je a není správné. Nesmyslná relativizace všeho. Plácání o jakési liberální demokracii bez hranic. Školní programy, které ve vědomí dětí a studentů oslabují význam rodiny, národa a gumují a přetvářejí historickou paměť. To všechno vede k odlidštění, atomizaci společnosti. Ke společnosti, ve které platí pouze vůle moci plutokratů, kteří otevřeně milují peníze a moc nade všechno lidství.


A záměna rolí v politice? Není-li zájem o funkční armádu, může tam sedět třeba šimpanz. Nepříliš chytrý a zkorumpovaný lokální politik je pro vyššího satrapu ideálním poddaným. Chytří a kvalifikovaní lidé jsou nebezpeční. Mohli by v nejméně vhodný okamžik samostatně myslet a jednat.

 


Máte rád hudbu. Všiml jste si, že Karel Kryl měl ke konci života opět problém s režimem. Kryl se po revoluci znelíbil, když zpíval „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou, ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“
Znelíbil se, protože nechtěl přistoupit na to, že se všichni se všemi jaksi paušálně usmíří, bez pokání. Že všichni ti, co mu házeli klacky pod nohy a vyhnali ho z republiky, že se s ním najednou budou objímat, aniž by ztratili slovo lítosti. Proto začal psát nové kritické písničky, a to ho zcela vydělilo z tehdejšího nově vznikajícího hlavního proudu. Dostal nálepku zhrzeného člověka od lidí, co mu nesahali ani po kotníky. Ano, Karel Kryl byl v tomto smyslu prorok.

 


Zachrání tuto společnost víra? Ta se snad nedá zkorumpovat. Máme dobrou tradici v Husovi. Mimochodem, jak se dívat na upálení Jana Palacha? Máme tu zase výročí. Jak vnímat důvody upálení Husa (na Západě)? Bilance: jeden se sám upálil, druhého upálili. Oba jsou uznávanými osobnostmi národa, za který se obětovali, položili život.
Víra, naděje, láska. Takhle to zmiňuje sv. Pavel. Když se podíváme do jakékoli společnosti, bez této trojice se nic nedaří. Dobrá víra se nedá zkorumpovat. Pokud si člověk myslí, že se mírou všeho stal jen on sám, tak to vždy špatně skončí. Máme tu mnoho konkrétních případů. Věříme v to, co nás přesahuje.


Palachův pokus o vyburcování společnosti byl jistě poctivý. Se sebevraždou souhlasit nemohu, ale ta nesmírná krajnost a oddanost vůči bližním z něho činí symbol národního svědomí. Od jeho činu si může každý z nás v různých normalizačních dobách připomínat jeho maximu. Tedy i teď.


Vedle všech historických, teologických, filosofických a politických nálezů a úradků, pro mne Hus představuje především nejvýraznější oběť zvůle moci a nejvýraznější symbol osobní statečnosti, jenž se prolíná již celých 600 let našimi dějinami. Znovu a znovu se můžeme ptát sami sebe, kam až jsme ochotni zajít při hledání pravdy, v kterém okamžiku se raději přizpůsobíme tlaku a vůbec jakékoli moci, kde začíná náš osobní oportunismus, realismus, pragmatismus…

 


Jak se díváte na to, že Češi s nikým 300 let, říkává se, nebojovali. Nikdo je k ničemu nevyburcoval. Byl v tomto Palachův čin opravdu účinný? Kdo jsou ti zburcovaní? Připomínám, že statisticky byl každý desátý komunistou, byť třeba nepřesvědčeným, ale zřejmě také „nezburcovaným“. Brněnský profesor Ivo Pospíšil nám na přednášce citoval nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, který ve své době nabádal, aby se kluci na protest neupalovali, že to nemá cenu. Bylo tento apel účinný? Zřejmě ano…
Ale boj za méně sobecký život se nevede pouze s halapartnou v ruce. Bez nasazení, odvahy a riskování bychom tu dnes neměli ani český jazyk a neobhájili bychom na složité křižovatce Evropy svojí existenci! Navíc není pravdou, že Češi nebojovali 300 let se zbraní v ruce. Bojovali sice v habsburských armádách, ale často hájili dědictví proti jinému výraznému zlu, např. proti Turkům. Už to, že tady spolu přemýšlíme o Palachovi a Husovi, znamená, že nám jejich apel nedá spát. Asi nás taky burcují. A nepochybně řadu dalších lidí, kteří mlčky přemýšlí a třeba i drtí písek mezi zuby z toho, co se v současnosti děje.

 


Paralela: Vrazi (prý „fotbaloví chuligáni“), kteří zmasakrovali své oběti v oděském domu odborů, tam vlastně upálili své názorové oponenty. Proč se „hooligans“ neupálili sami, aby tím vyburcovali ukrajinskou většinu? Proč místo toho upálili těhotnou ženu? Evropa to patrně schvaluje, když k tomu mlčí. Co se tedy děje? Kde jsou v lidech Palachovy ideály dnes? Jde tu o pokrok politického myšlení? Když podporujeme žháře? Jinak souhlasím s Jaroslavem Seifertem: volme rozumnou formu účinné rezistence.
Evropská unie má své politické cíle na Východě a používá všech prostředků, tedy i v tomto případě. K Oděse mlčí, a tím podporuje čiré zlo. Zlo nejde samo proti sobě, ale proti těm, co mu odporují. Zlo samo sebe nebude upalovat. Víme, jak krutá byla na Ukrajině občanská válka a následné řádění bolševiků a nacistů. Hromadné upalování v domech bylo až ritualizovanou zrůdností. Kdo toto schvaluje, patří do Haagu před soud. A kdyby se to řeklo slovy náboženskými – prakticky podporuje satanismus. Ale na druhou stranu, nás dva to nenechává v klidu a já takových lidí znám mnohem víc.

 


Co Vám říká slovo historie? Je učitelkou života? K čemu jsme došli, co se naučili?
Historie představuje společnou paměť. Bez historie neexistujeme. Historie je královnou mezi humanitními obory. Musíme ji znát a umět ji vykládat. Musíme se jí umět zabývat. Hlavně se u toho nesmíme dopustit fůry zvěrstev díky neadekvátní interpretaci a díky zlým politickým touhám. Bohužel je historie zneužitelná. Dnes se potlačuje výuka dějepisu ve školách. Opět se klade důraz na momentální politicko-stranické „ideje“  Jako by toho bylo za těch 50 let stranického výkladu málo.

 


Co je důležitější: produktivní mýtus, nebo suchá, ale verifikovatelná historie?
Vždy se mi líbil přístup Pekařův. Snažil se důsledně rozumět kontextu doby. Ale asi není možné, aby se větší část lidí tímto způsobem historie zmocnila. Proto i ony mýty hrají důležitou úlohu. Neměly by fatálně vypadávat z historického kontextu. Ale určitě se potom mohou stát zdrojem dobrého poučení. Problém je spíše v pověrách.

 


Ruští realisté psali, že krása spasí svět. Když ne víra, když ne pravda, tak krása a krásní lidé?
Krása, kterou umí někdo krásně předat. To je skutečné umění! No a copak je spása možná bez krásy? Taková spása by nedávala smysl.

 


Co ona hra „Naše násilí – vaše násilí“, kde Kristus znásilňuje muslimskou dívku. Je tohle poučné, je to krásné, je to pravdivé? Tento stát to podporuje, když to hrají se souhlasem Národního divadla v Brně.
Je to urážlivé a hloupé. Nemá to žádný normální syžet. Je to neumělecké. Když je něco neuměleckého, umí to vzbudit jen negativní reakce, prázdnou ubohost nebo snobský povyk. Toto není ona slibovaná katarze, o níž hovořil starý Aristoteles.

 


Kristus se za lidstvo obětoval. I za Národní divadlo v Brně. I za Husu na provázku… Poněkud nevděčně na to reagují Brněnští, odvděčují se poněkud perverzně pojatým antropomorfismem…
Odpovědnost na věčnosti řešit neumíme. Tady na zemi se však musíme ptát: Kdo umožnil divadlu čerpat peníze z veřejných rozpočtů na tuto primitivní blasfémii? K lepšímu světu nám nepomůže ošklivost.

 

 

Stanislav Novotný (* 18. července 1960 občanský aktivista, spoluzakladatel Křesťanskodemokratické strany, zakladatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB, (nyní Ústav pro studium totalitních režimů), ředitel Úřadu vyšetřování ČR, v letech 1993–1994 prezident Policie ČR, v letech 1994-2013 ředitel České křesťanské akademie. Podnikatel a publicista. Od roku 2015 předseda Asociace nezávislých médií.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Červen 2018 08:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB