Exkluzivně. S ministrem kultury Iljou Šmídem: „O kultuře bez politiky“



ILja Šmída foto MKČR„Hraji na kytaru v „oblíbených tóninách“ amatérů: C dur, G dur, D dur, E dur a dalších včetně mollových, většinou „křížkových“. Sluchem poznám základní harmonický průběh písničky, aniž bych musel mít před sebou nějaké noty. Když mi řeknete, že chcete doprovodit v konkrétní písni, tak vás doprovodím,“ řekl pro odlehčení v rozhovoru pro Literárky.cz současný ministr kultury v demisi Ilja Šmíd.

 

 

 

Na první otázku „co určuje pana doktora Ilju Šmída v největší míře, Ilja Šmíd odpovídá:

Myslím vztah ke kultuře, k umění. To je určitě to nejzákladnější. Začal jsem jako hudebník. Pocházím z hudební rodiny, mám za sebou devět let hraní na housle, pak na violu, podařilo se mi později vystudovat muzikologii. Věnoval jsem se i sportu, ale na VŠ jsem se vrátil k hudbě. Od mládí jsem zpíval ve sboru, po absolvování pedagogické fakulty působil jako sbormistr. Jsem z Plzně a miluji český folklór. V plzeňském rozhlase se folklór natáčel, často z vlastních sběrů skvělých muzikantů, jako Zdeněk Bláha, Zdeněk Lukáš, Jaroslav Krček a další. Od 3-4 let jsem chodil za tátou do rozhlasu, kde pracoval jako vedoucí hudebního vysílání, poslouchal jsem pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“, ve sboru Česká píseň jsem lidové písničky zpíval. V 70. a 80. letech jsem začal komponovat, upravovat lidové písně, dirigovat. Věnoval jsem se tedy hudbě v té její „živé“ podobě. Časem ale více a více dominovala činnost manažerská, která po roce 1989 stoprocentně převážila.

 

 

Ještě k vaší osobnosti: Když se obracíte na podřízené, užíváte slov - koukni, koukněte či poslyš, poslyšte? Patříte k auditivnímu či vizuálnímu typu?

To mě nenapadlo! Asi „heleď“! Určitě „podívej se!“ Jsem vizuální v tom smyslu, že když se něco učím, nestačí mi to slyšet. Musím to vidět. Možná ta vizualita je důležitá. A miluju, když můžu poslouchat hudbu a zároveň se koukat do not, sledovat, jak tu partituru hrají.

 

 

Pro odpovědné posty Vás zocelila zkušenost s vojenským orchestrem, kde jste vlastně začínal? Sehrálo svou úlohu i soustavné cvičení na housle, kde se to bez disciplíny neobejde?

Mně se líbilo všechno, co jsem dělal. „Devatero řemesel, desátá bída“, říkávám s nadsázkou. Původně jsem chtěl komponovat, věnovat se muzice. Z mnoha důvodů, které šly mimo mě, se mi nepodařilo vystudovat kompozici ani dirigování. Sice jsem dělal sbormistra, ale kromě hodin na pedagogické fakultě jsem sbormistrovství nestudoval. K profesionalitě jsem došel praxí. Dálkově jsem studoval muzikologii, a po revoluci jsem se dostal se k vědecké činnosti. Rok jsem pracoval v Etnografickém ústavu na Akademii věd, ale moc mě to nenaplňovalo. Nebavilo mě sedět a bádat v archivech, ačkoliv jsem pracoval na krásném projektu sbírek lidových písní z česko-německého pohraničí. Každopádně jsem měl blíže k živému umění. Kamarád mě nejdřív nalákal do jedné hudební agentury a vydavatelství. V agentuře jsem pořádal festivaly, vydával knihy, hudbu... Nakonec jsem si založil vlastní hudební vydavatelství; začali jsme natáčet a vydávat CD s klasickou hudbou. Přitom jsem se podílel na založení Pražské komorní filharmonie. Teprve vedle dirigenta Jiřího Bělohlávka jsem se vlastně naučil, co skutečně profesionální management znamená. A nakonec jsem u toho zůstal..

 

 

Jako vědce - muzikologa se Vás chci zeptat na vztah mezi zvukem, slovem a obrazem. Na knižním veletrhu jste zmínil Váš vztah k typografickým fenoménům. Tedy: zvuk, slovo, obraz – kde dlí tajemství?

Myslím, že je to jednoduché. Múzičnost. Všude jsou múzy. Když se kolem sebe rozhlédnu, fascinuje mě „harmonie sfér“, zároveň i harmonie zvuku, hudba, architektura, sport, výtvarné umění a zejména příroda. Nějak se to ve mně spojuje, prostě se mi to všecko líbí. Před třemi lety jsem úplně náhodou začal kreslit na dovolené u moře. Zjistil jsem, že mě to velmi baví. Začal jsem se tomu věnovat více. Šel jsem dokonce i do dvou kurzů. Člověku to přináší vnitřní uspokojení. A to je asi to nejpodstatnější. Děláte něco, co vám přináší vnitřní uspokojení. Jsem šťastný, že jsem celý život mohl dělat v oblasti hudby, umění. Nikdy jsem neměl pracovní dobu, že bych chodil na osmou, domů přišel ve tři a „padla“. Vždy jsem po dopolední práci se sborem nebo s orchestrem sedl odpoledne ke stolu a do noci něco psal, muziku, scénáře, texty. Moje práce je zkrátka tvůrčí. I management potřebuje tvůrčí přístup. Ve mně se všechny tyto impulsy propojují, baví mě něco stále vytvářet. Těší mě, že se tak děje na poli krásného umění. Samozřejmě, že ve všem zdaleka nejsem profesionál. Jsou některé věci, které dělám více pro sebe, pro přátele, pro svoji rodinu. Hraju na kytaru, kreslím si, napíšu si třeba básničku. Ale díky tomu mám jako manažer schopnost pochopit složitost umělecké práce víc do hloubky. Když jsem se stal ředitelem orchestru, muzikanti věděli, že tam nesedí na postu ředitele jen úředník nebo právník, ale osoba, která tomu „trochu“ rozumí, že tam sedí někdo, kdo jim asi bude trochu „kecat“ i do toho hraní – což jsem ale dělal minimálně, od umění tam je šéfdirigent. Prostě jsem věděl, oč jde v kumštu, oč jde v dramaturgii. Nestačí znát jen právní předpisy, administrativu, finance. Důležité je znát obsah práce instituce, kterou řídíte.

 

 

Jakožto nosný prvek umělecké exprese Mozart preferoval melodii, Richard Wagner libreto. Co je pro Vás výrazově důležitější? Zhudebněný verbální (ideový) obsah, nebo ryzí hudba, případně hudba beze slov? Slovo versus melodie?

Určitě melodie, hudba sama o sobě. Hudba se s nějakým obsahem spojovala vždy, ale až romantismus tomu dal zásadní význam. Romantici psali hudbu inspirováni mimohudebním obsahem, Liszt dovršil tyto tendence vytvořením žánru hudební básně. V hudební historii přetrvává quasi spor mezi hudbou absolutní a programovou. Pro nás Čechy je nejzářivějším příkladem programového přístupu Bedřich Smetana v cyklu Má vlast. Programovost sehrává důležitou úlohu pro lidi, kteří se teprve učí hudbu poznávat. Ludvík Aškenazy popisuje v jedné z „Dětských etud“, jak „klouček“ poslouchá s rodiči rádio. V podání České filharmonie se právě hraje „Vltava“. Tatínek upozorňuje synka, jak se spojují dva pramínky, jak řeka teče kolem starého hradu, že na louce tančí rusalky, kdy slyšíme Svatojánské proudy. Najednou vypne proud. Rádio přestane hrát. Klouček říká: „Tati, a kde je teďka Vltava, kam zmizela?“ Je možné, že kdyby klouček slyšel Vltavu bez otcova vyprávění, nevěděl, že hudba popisuje tok řeky, možná by pro něj neměla ta hudba takový význam, asi by tomu méně rozuměl. Já ale poslouchám nejraději hudbu absolutní: symfonie, koncerty, ale i komorní hudbu, kde byste slovně vyjádřitelný obsah těžko hledal.

 

Mimochodem nedávno proběhl v Břevnově koncert a pánové z Dvořákova tria tam hráli Janáčkův kvartet „Kreutzerova sonáta“. Janáčkova melodie je složená z tzv. nápěvků, on si zapisoval, jak zní lidská řeč, melodie vět a výkřiků. Vidíte jeho úsečné zápisky psané sršatým písmem, jakoby strašně nervózním. V jeho hudbě je inspirace řečí dobře slyšet. V té Kreutzerově sonátě se jedná o zhudebnění povídky L. N. Tolstého „Kreutzerova sonáta“ (v povídce se hovoří o Beethovenově stejnojmenné sonátě). Rozebírají se tu vztahy mezi mužem a ženou a v hudbě úplně vystopujete intonace rozhovorů, hádek, výkřiků. Když znáte celý příběh, v Janáčkově kompozici si smysl dosadíte snáze, ale i Janáček se samozřejmě dá poslouchat jako absolutní hudba.

 

 

Pokud jste citoval Janáčka. Janáček byl rusofil. Dnes máme složitou situaci ve vztahu k Rusku. Jak je to s protiruskými sankcemi v umělecké sféře? Podléhá určitému bojkotu i kultura? Jsou v ohrožení kulturní vztahy s Ruskem?

Tak to je příliš velká zkratka. Jistě, každý umělec má nějaký politický názor. Nedávno u nás byl Valerij Gergijev, příznivec Putina; Putin je příznivcem Gergijeva. Gergijev je velký dirigent. Diriguje pro své přesvědčení líp nebo hůř? Mám ho bojkotovat kvůli jeho politickým názorům? Politika se do umění vždy v menší či větší míře promítala. Z minulosti známe mnoho příkladů, kdy i hudba politice podléhala. Vezměme si třeba Richarda Wagnera. Po válce se u nás nesměl hrát. Jeho jméno bylo spojováno s nacistickým Německem, které adorovalo Wagnera. Nacisté naopak nehráli „Žida“ Mendelssohna. A vzpomeňme si třeba, co se dělo kolem Smetany a Dvořáka. Zdeněk Nejedlý už na přelomu 19. a 20. století nekompromisně vyhrotil vztah Smetana - Dvořák téměř až na ideovou, tedy politickou úroveň, což je dost nesmyslné. Když byl Nejedlý v 50. letech ministrem kultury, ne že by se Dvořák nehrál, ale Smetana se zkrátka adoroval jako nikdo jiný, Smetana jako zakladatel české národní hudby. To jistě byl, ale jeho jméno bylo zneužito v rámci ideologicky zpolitizovaného přístupu k věci. Takže politika svou roli sehrává, ale věřím, že v hudbě nejméně. Intenzivnější sepětí politiky a umění vidíme ve scénických, vizuálních formách umění, samozřejmě na divadle, ve filmu a také v literatuře.

 

 

Dozvěděl jsem se o Vás, že jste nestraníkem. Je to v politice výhoda?

Myslím, že to výhoda je, protože se nemusíte přizpůsobovat stranické kázni. Samozřejmě, jsem členem vlády, která je složena z hnutí ANO, a jsem vůči té vládě loajální. Ale jako nestraník si myslím, že mám možnost být jakoby více nad věcí než straníci. V současné situaci to nepovažuji ani za výhodu či nevýhodu. Výhodou je, že jsem byl vyzván, abych do vlády hnutí ANO vstoupil jako odborník. Nebyl jsem vybrán jako straník.

 

 

V Česku se jako šlechta chová Česká televize a někteří pracovníci Českého rozhlasu (ČRo). S těmito „manýrami“ až bizarně kontrastují záchody pro zaměstnance, které jsou kupříkladu na stanici Vltava v zoufalém stavu; vím, že s Vltavou spolupracujete. Jakým dojmem tento fakt na Vás působí? Ale vážně: kdyby přistáli mimozemšťané, není nikdo, komu by to člověk z lidu, mohl v těchto médiích sdělit. V Českém rozhlase i v České televizi se neohlášený civilista nedostane přes vrátnici s turnikety, kde nejsou kompetentní k tomu, nasměrovat lidového zpravodajce z ulice ke správnému redaktorovi. Zajímá tato média realita, nebo tato média dle Vás realitu vytvářejí?

To je hodně bizarní souvislost! Ony toalety jsou patrně ve staré budově. Mohly by být skutečně lepší. V nové budově je tomu naštěstí jinak.

 

Rozhlas a televize jako veřejnoprávní média jsou stále velkou otázkou. Motivací veřejnoprávnosti byla snaha o jejich nezávislost na politicích. Proto nejsou Český rozhlas a Česká televize financovány ze státního rozpočtu, ale z koncesionářských poplatků. Poplatky jsou ovšem léta stejné, ČRo a ČT neumožňují zas takový rozvoj, mělo by se o tom hovořit. Co se týká kvality, máte tam skvělé redaktory i ty méně dobré. Jsou stanice, které plní roli zpravodajskou, jiné zase naplňují další zákonem vytýčené funkce: kulturní, vzdělávací, zábavné, uchování a rozvíjení kulturního dědictví a další. Pracoval jsem dlouhá léta na stanici Vltava, kam před rokem a půl přišel nový šéfredaktor. Vyměnili se lidé, stanice dostala nový „kabát“. Jsem trochu konzervativní a s proměnami stanice Vltava tak úplně nesouhlasím, dříve tam byl větší podíl hudby než dnes. Nyní větší prostor dostává mluvené slovo a publicistika. Mně to nepřipadá to optimální, ale to je to tvůrců na stanici a já to respektuji. Mám radost, že se podařilo lépe vyprofilovat internetovou stanici D dur, která se bude jistě více a více rozšiřovat a dále zlepšovat. Doufám, že i možnost příjmu digitálního vysílání bude stále dosažitelnější, a tak se bude zvyšovat i poslechovost. Už teď je ale stanice D dur nejposlouchanější digitální stanicí Českého rozhlasu. Pokud se týká ČT: Stejně jako všichni vnímám, že nebýt bohatého archivu, asi by Česká televize měla problém. Nová tvorba má kolísavou kvalitu, což je samozřejmě normální, jen by neměly převažovat neúspěchy. Nemám rád příval nových seriálů ve stylu krimi, vadí mi, že je málo děl z autorské české tvorby, která by přinášela radost a dobrou zábavu. Nevím, proč tomu tak je. Zřejmě chybí tvůrci.

 

 

V České televizi nemají dobrý přehled o vlastním archivu, částečně to platí pro Český rozhlas. Soustavné studium těchto archivů by narazilo na určité problémy. Žádný div, že se s archivními nahrávkami pracuje poněkud nahodile. Jak je na tom ale paměť Čechů vůbec? Jaký je náš kulturní kód? Co z nás dělá vlastně Čechy?

Věřím, že jsme stále kulturní národ. O poměrně vysoké kulturní úrovni svědčí to, že máme hustou síť kulturních zařízení. Nejsou to jen orchestry, divadla… Když jezdím po ČR, vidím obrovský počet paměťových institucí, sbírek, máme tu různá muzea, galerie. U nás dobře pečujeme o památky, je patrný velký posun vůči stavu před rokem 1989. Ano, tehdy se sice folklor či kultura vystavovaly ve výkladní skříni socialismu a někteří dnes možná žehrají na to, že se kultura více nepodporuje. Ale jsem přesvědčen, že je to nespravedlivé. Provedete-li srovnání se stavem před pětadvaceti lety, tak jsou přece změny ve všech oblastech našeho života neskonale pozitivní. Já bych si nepřál návrat zpět.

 

Byl jsem skoro 10 let předsedou Asociace orchestrů a pěveckých sborů ČR. Jezdil jsem do Bruselu na jednání do organizace s názvem PEARLE, což je organizace sdružující evropské zaměstnavatele v oblasti divadla a hudby, tedy v performativním umění. Kdykoli jsem se bavil s kolegy, říkali: „Jak je možné, že máte v Praze sto divadel, šestnáct profesionálních orchestrů v České republice?“ Vždy se tomu velmi obdivovali, že to stát podporuje. Říkával jsem, že stát a obce kulturní infrastrukturu slušně dotují a roční návštěvnost koncertů a divadelních představení je mnohokrát větší než mají například všechny zápasy 1. fotbalové ligy během sezóny. Svědčí to o velkém zájmu. Minimálně 70 000 obyvatel, což je velké procento, se aktivně věnuje hudbě s cílem předvádět ji jiným. A to nemluvím o divadle, o hercích, tanečnících, či o lidech s výtvarným či literárním talentem – profesionálech i těch, pro něž je pěstovat umění koníčkem. Jsme tedy stále kulturní národ, který kulturu dokáže vytvářet i vyvážet. A navíc jsme otevřeni i novým vlivům.

 

 

Divadla, podíváme-li se průřezově, tvrdí, že nemají místy ani svůj divadelní fundus (kostýmy), sama sebe prodávají pod cenou. Jde-li o pronájem divadla, říkají svorně, „ať si platící klient dělá s pronajatým divadelním prostorem v rámci svých vlastních komerčních aktivit, co chce“. To je zřejmě realita menších regionálních, ale i některých pražských divadel. Sboristka malého divadla má +/- 15 000 korun hrubého příjmu. Musí mít více zaměstnání… Co můžeme od tohoto stavu očekávat do budoucna? Svět se komercializuje, kdo není spotřebitel, nežije. Jak motivovat lidi, aby nastupovali dráhu umělců, herců. Aby žili nejen svou prací, aby jejich civilní život byl stejně kvalitní?

Podmínky regionálních umělců v divadlech a orchestrech, ale i třeba kustodů na zámcích, kurátorů sbírek, zkrátka pracovníků kulturních institucí jsou opravdu tragické. Výplaty jsou v kulturním sektoru v průměru podfinancovány o takových 6 000 proti celostátnímu průměru, záleží samozřejmě na regionu. Proto také vyhlásil premiér Andrej Babiš jako prioritu na příští rok zvyšování platů v této sféře. Podfinancování sektoru je podobné jako ve školství. Došlo k podcenění role vzdělání a kultury ve společnosti. To jsou věci, které svědčí tak trochu proti mé odpovědi na předešlou otázku. A týká se to každého občana. Na jedné straně si ceníme umění, rádi na něj chodíme. Na druhou stranu stojí-li vstupenka 400–500 korun, hned počítáme, zda to není moc, snad kromě vystoupení špičkových umělců a těles, kde váháme méně. Platit příliš za umění zejména nekomerční – to se moc nenosí. Mimochodem, podívejte se na vztah společnosti k autorskému právu – zadarmo poslouchat hudbu či sledovat bezplatně filmy z internetu považujeme za samozřejmé a vůbec nás nenapadne, že je to krádež.

 

Byli jsme z nedávné minulosti zvyklí, že umění sponzoroval stát. Ale v historii vždy umění podporovali mecenáši tím, že si umělecká díla objednávali. Bez mecenášů by např. opera jako nejdražší umění nevznikla. I dnes je hlavním mecenášem stát, resp. státní či veřejná správa na všech úrovních. Na kulturu ovšem zbývá málo peněz, kultura bohužel není tzv. „priorita“.

 

Před ¾ rokem vysílala televize pořad o tom, že jedna členka mariánskolázeňského symfonického orchestru jezdila po zkoušce v orchestru kamiónem. V orchestru brala kolem 13 tisíc a pochopitelně se jen hraním nemohla uživit. Zpěvák ve sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni po 25 letech, vlastně před důchodem, bere necelých 20 000. Když jsem byl v Plzni šéfem opery, nesmělo se odpoledne zkoušet, jelikož v té době měli všichni druhé zaměstnání. Ovlivňovalo to i kvalitu vystoupení. A tak je to prakticky všude.

 

 

Kulturní domy dostávají dotace od státu. Přesto tyto instituce nutí umělce, kteří nejsou na špici komerce, aby si platili pronájmy sálů (méně známí umělci mohou být přesto kvalitní, mají jen smůlu, že jejich umění je na okraji preferovaných žánrů). Například pěkný sálek v Muzeu A. Dvořáka v Praze pojme jen zhruba 50 židlí. Pokud méně známí umělci zavítají do kapacitně menšího sálu: Kolik by měla stát vstupenka, aby umělci zaplatili pronájem a sobě nějaký ten obolus zisku? Nereálné! Co situace v kostelích? Platíme církev z daní, aby i v kostelích požadovali po umělcích pronájem. Jak vidíte tuto situaci?

Spojil jste více problémů, méně známí umělci, sály, pronájmy… Jsou sály, které jsou přímo určené pro koncerty, takže koncertní síně jako Rudolfinum a další samozřejmě nějaké taxy na pronájmy mít musí. Nájemci sálů bývají v případě „velkých“ koncertů většinou pořadatelské agentury, sami umělci si pronajímají spíše menší sály, které třeba přímo pro koncerty určené nejsou. Pořádání koncertů je součást tzv. kulturních průmyslů, je to vlastně byznys s uměním a každý si musí udělat správný rozpočet, v němž položka za pronájem sálu je jistě významná.

 

 

Upřesním to. Šéf Pragokoncertu mě ujistil, že návratná je pouze rock hudba a dále představení pro děti. Taková klasická hudba má podle něj smůlu. Současné děti možná ztratí schopnost vnímat klasiku. Posluchači ji přestanou vyhledávat. Rentabilní umění jde na ruku vnímateli, podbízí se mu, degraduje jeho nároky. Trh sice vše řeší, avšak zde jsme v situaci, kdy může být poškozena kultura s velkým „K“. Není na ministerstvu, státu, aby se vyřešily alespoň pronájmy pro regionální umělce? Řeč je o malých sálcích, které se nemohou zaplatit. Ne každý „venkovan“, pardon za výraz, si může dovolit pravidelné cesty za pražskými divadly.

Tyhle, jak říkáme nekomerční žánry (kvalitní, ale nepreferované, pozn.), tedy ty, které plní tzv. veřejnou službu, by nemohly existovat bez externích peněz, bez grantů, bez dotací, bez sponzorů, bez mecenášů. Bylo to tak odpradávna, Beethoven by bez mecenášů (které mu sháněli přátelé) nemohl uvést většinu svých velkých orchestrálních skladeb. Po roce 1989 přestal stát zřizovat profesionální umělecké instituce, umělecké svazy a agentury, celou kulturní infrastrukturu. Došlo ke změně, kterou všichni požadovali, kultura začala být svobodná. Věřili jsme, že až noví podnikatelé zbohatnou, začnou podporovat kulturu, která tak bude vícezdrojově financovaná – soukromé peníze doplní dotace od státu, krajů, obcí. Počítalo se tedy s výrazným podílem mecenášů a grantů. To se ale bohužel nestalo. V USA jsou hlavním zdrojem financování divadel a orchestrů soukromí donátoři. Newyorská filharmonie (NYPO) je z 98 % financovaná od mecenášů. Ve střední Evropě je to zcela naopak, hlavním mecenášem jsou veřejné zdroje ze všech úrovní.

 

Jde o to, zda má stát dost peněz na kulturu, nebo ne. Zda stále považuje kulturu za pouhou nadstavbu ekonomiky, jako před rokem 1989. Zde už záleží i na tom, kdo z politiků je u moci. Zda jsou ve funkcích lidé, kteří opravdu rozumí problematice, kteří předvídají budoucnost. V Brně dávají přes 11 % z rozpočtu na provozní výdaje v kultuře, zejména pro své příspěvkové organizace. Jde ale také o investice, jak se zřizovatelé starají o infrastrukturu – např. při své nedávné návštěvě Ústeckého kraje jsem viděl, jak se v kulturáku v Ústí nad Labem „zastavil čas“, mají tam prý zařízení ještě z roku 1963! Probíhající rekonstrukce se zastavila před tou nejdůležitější částí, sálem a kinem. Naproti tomu třeba Severočeská filharmonie v nedalekých Teplicích má se zřizovatelem, tedy městem, dobré zkušenosti, platy sice pod celostátním průměrem, ale ne tak drasticky, sál postavený v 70. letech v dobrém stavu. Záleží na lidech, na radních, na pochopení významu kultury pro daný region.

 

 

V Evropě se přetřásá role nekomerčních organizací s kulturním vlivem; tisknou učebnice, osvětové materiály. Hrozí nám tady manipulace s vědomím veřejnosti? Viz dále „Chovancovo ministerstvo pravdy“? Internetová cenzura? Je možné oddělit kulturu od politiky? Či jsou to liché obavy, toto všechno?

Umění nežije ve vzduchoprázdnu, také ono je ovlivňováno tím, co se ve společnosti děje. Jsou umělci totálně nezávislí ve své tvorbě a jsou umělci, výborní umělci, kteří tlaku podlehnou. Šostakovič byl skvělý skladatel se stále sbaleným kufrem, kdyby pro něj přišlo NKVD. A v menší části své tvorby se ve strachu podřídil režimu. Dnes je to skoro horší v tom, že tlak může být „plíživý“. Vidím, že jsou umělci, kteří chtějí aktuálním politickým konotacím jít vstříc a být konformní, ale jsou i nekonformní umělci. Podívejme se na problém přestavení „Naše násilí a vaše násilí“, které se zahraje na divadelním festivalu v Brně. Je to zcela čistá ukázka problému, jaká je role umění. Má jen bavit nebo také promlouvat k současnému dění ve světě? Má být konformní, nebo provokativní? To představení ještě nikdo neviděl a na základě jediné fotografie a asi dvouminutového záběru ze zkoušky na internetu s pasáží znásilňování muslimky Kristem se rozpoutala diskuse o nepřípustnosti takového ztvárnění, které prý uráží náboženské cítění. Jenomže tohle představení především varuje, násilí je pácháno pod rouškou náboženství, ale ve skutečnosti jde o násilí obecně, násilí člověka proti sobě samému, který náboženství pro své politické cíle jen zneužívá. Viděl jsem záznam celého představení ze Slovinska, kde hra vznikla, a musím říci, že mně osobně se režijní pojetí hrubě příčí. Ale stejně jako ve Formanově filmu Lid versus Larry Flint hájím argumentaci filmového obhájce, kterému nejvyšší soud nakonec dal za pravdu – svoboda slova je zaručena prvním dodatkem Ústavy Spojených států. Stejně i naše Listina práv a svobod říká: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

 

 

Není to odrazem demografických změn v Evropě? Snažíme se sžít s muslimským faktorem, se kterým si přestáváme vědět rady? Slevujeme ze svých kulturních tradic, jelikož muslimové se nebudou chtít asimilovat s křesťanstvím? Nejsme tu svědky promyšlené taktiky přemapovat algoritmy našeho původního křesťanského myšlení (ve smyslu kulturního kódu, ať už jsme ateisty či bigotními křesťany)? Tkví budoucnost v Evropě muslimské? „Odkřesťanštěné“? Jsou nyní Evropané inertní hmotou, která si de-christianizaci nechá líbit? Nepřevládne jiný světonázor, nezmizí odkaz Boženy Němcové, Antonína Dvořáka?

Jak vznikl Český národ? Přišli divoši z Východu, Slované. „Pomlátili“ se s Germány, Kelty. Zvítězili. Své protivníky donutili k odchodu, ale jejich kultura tu částečně zůstala. Národ, který se z tohoto kmenového míšení vyvinul, musel ještě dlouho bojovat o svou existenci a identitu. Byl to historicky podmíněný, zákonitý proces. V historii tomu říkáme stěhování národů. Myslíte, že se tomu Germáni a Kelti nebránili? Bránili. Ale prohráli. My jistě nechceme „prohrát“. Musíme udržet svoji identitu a asi se tlakům na ni budeme muset aktivněji bránit. Na druhou stranu i ti Slovani byli obohaceni kulturou, již poničili. Je to proces vzájemného ovlivňování. Možná je otázkou, co v nejbližší budoucnosti převládne a kam až věci necháme zajít. Křesťanství je naprostým základem naší společnosti. Křesťanství pro mě není „jen“ náboženskou vírou, ale je to duchovní pilíř celé evropské kultury, naší identity. Kultura vyrůstá z historie a přes současnost nás převádí do budoucnosti. Každý národ vyrůstá na svých kulturních tradicích a rozvíjet své kulturní bohatství patří k našim povinnostem. Kultura jsou ale i vztahy mezi lidmi, vzdělání, úroveň veřejného prostoru např. z hlediska architektury a veškeré infrastruktury. Kultura v širším slova smyslu je všude.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 Květen 2018 06:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB