Tam, kde vládnou ženy



 

Karásková foto katerinakaraskova webKateřina Karásková (vlevo na snímku) vystudovala práva, víc než paragrafy ji však začaly lákat dálky. Už 13 let cestuje po světě, maluje, píše a pracuje v humanitárních a rozvojových organizacích. Spolu se svým partnerem Simonem Birdem o tom napsala bohatě ilustrovanou knihu Kde ženy vládnou (nakladatelství Agentura KRIGL), která shrnuje zážitky a poznatky ze společenství, kde panuje matriarchát.

 

 

 

Koho z vás dvou téma matriarchátu zaujalo jako prvního? A v jaké roli s vámi muž cestoval – jako samostatný badatel, ochranitel, asistent atd.?

Simon byl pro mě vlastně tím prvním impulsem. Jednou mi vyprávěl o kmeni Mosuo, na který narazil při svých túrách v čínských Himálajích. Říkal, že Mosujky vlastnily domy, mohly mít tolik milenců, kolik jen chtěly, a nikdy se nevdávaly. Dokonce se prý doslechl, že děti ani neznají své táty a všichni muži prožijí svůj život jako mamánci. „Typický matriarchát,“ zakončil tehdy lehce sarkasticky. Mně to ale přišlo úžasné. Říkala jsem si, že podobných společností musí přece na světě existovat víc. A tak jsem se obrátila na Google a zadala slovo „matriarchy“. „Mělas na mysli ‚patriarchy‘?“ ujistil se vyhledavač. To mě pobavilo a pobouřilo zároveň a hned jsem začala vymýšlet projekt – procestovat místa, kde vládnou ženy.

 

Abych nadchla i Simona, navrhla jsem, že budeme malovat místní lidi a zaznamenávat jejich příběhy. Náš „matriarchální projekt“ měl být hlavně vizuální. To se Simonovi, který se jako umělec nechává inspirovat tradičními kulturami, zamlouvalo. Bral to celé jako legraci, kuriozitu, zajímavou zkušenost. Byl tím, kdo boří kulturní bariéry. Pobavil místní nějakým vtípkem či kresbou, vše zlehčoval a vlastně mi tím připravoval půdu. Já jsem to brala mnohem vážněji. Ke každému kmeni jsem si načítala kupu materiálů, abych se pak pouštěla do sáhodlouhých diskuzí s místními lidmi. 

 

 

Kolik matriarchátů vlastně v současnosti na světě existuje? A kolik jste jich navštívili? Jak těžké bylo je vypátrat?

Tohle neví asi nikdo. Německá autorka Heide Goettner-Abendroth popisuje ve své knize Matriarchal societies asi 15 matriarchálních oblastí, ale už jen samotné slovo „matriarchát“ je kontroverzní a těžko definovatelné. Klasický matriarchát, kde by ženy ovládaly vše, ještě nikdo neobjevil. Etnologové popisují společnosti, v nichž mají ženy nějakou výhodu, specifičtějšími výrazy. Existují společnosti matrilineární (děti dostávají příjmení či klanové jméno po matce a majetek přechází z matky na dceru), matrilokální (muž se po svatbě stěhuje k rodině své manželky) či matrifokální (žena je hlavou domácnosti) apod. A na ty jsme se zaměřili i my.

 

Informací o nich v roce 2004, kdy mě to celé napadlo, moc nebylo. Ze začátku jsem čerpala z internetových zdrojů Světového matriarchálního kongresu, který se konal v roce 2003, později jsem si dohledala detailnější studie, dokoupila knihy. Nakonec jsem identifikovala sedm míst. V průběhu pěti let jsme je navštívili a do naší knihy pak vybrali čtyři nejzajímavější.

 

 

Dá se říci, že jsou si podobné? Nebo jsou modely, na nichž fungují, odlišné, svébytné? Zvlášť v tom, jak se liší od společenství patriarchálních?

Tři ze společnosti, které popisujeme, jsou matrilineární – děti se jmenují po matkách a majetek dědí dcery – tedy pravý opak toho, jak to ještě donedávna fungovalo u nás. Z tohoto uspořádání vyplývá třeba to, že si rodiny přejí dcery a hýčkají je jako dědičky a pokračovatelky rodu. Muži žijí v domech svých žen, případně je navštěvují pouze v noci. Fungují v podstatě jen jako oplodnitelé, na svoje děti nemá žádný nárok. Při rozvodu přicházejí o vše. A teď si představte, že tyto kultury existují v patriarchálních zemích, jako jsou Indie, Čína, anebo dokonce v muslimské Indonésii.

 

 

O mexických indiánkách píšete, že své muže překonávají nejen inteligencí, ale také objemem? Jakou to má historii a důvod?

U jihomexických Zapotéků z Tehuantepecké šíje to funguje trochu jinak než u výše zmíněných matrilineárních společností. Ženy zvané Tehuány si prostě vypěstovaly obrovské sebevědomí.

 

V minulosti pracovali jejich muži na polích kvůli velkým vedrům v noci. Většinu dne prospali a úrodu, kterou vypěstovali, prodávaly na tržnicích ženy. Těm se postupně podařilo ovládnout nejen trhy, ale i peníze, a vlastně i veškerý společenský život. Měly prostě přehled o tom, co se kde šustlo. Svoje dcery vychovávaly k tomu, aby byly dobrými obchodnicemi, aby uměly nejen počítat, ale také smlouvat, dohadovat. Zkrátka aby byly asertivní, a občas až trochu agresivní. A to jim zůstalo dodnes. Samotní muži nám přiznávali, že jejich ženy mají „chytřejší hlavu“. Zapotéčtí muži podléhají údajně více emocím, zatímco ženy jsou racionální a vše řeší s chladnou hlavou. 

 

A historická dělba práce přispěla určitě i ke korpulentním postavám žen. Nikdy se nemusely příliš hýbat. Dnes se hýbou ještě méně, už ani moc nechodí. Všude se většinou vozí. A k tomu skvěle vaří a nesmírně rády jí. No, a samozřejmě tloušťka byla, a do jisté míry stále je, považována za symbol krásy a známku blahobytu.

 

 

V Indonésii jste zkoumali jediný muslimský matriarchát, to bylo asi jedno z nejzajímavějších setkání, jak se dá popsat?

Minangkabauové byli skutečně unikátní! Žijí na indonéském ostrově Sumatra a jsou oficiálně největším matrilineárním společenstvím na světě, což by u Muslimů čekal asi málokdo. Nadevše uctívají matku. Majetek dědí dcery, zatímco synové odcházejí do světa na zkušenou. Ženy jsou vzdělané, obchodují a dělají kariéru.

 

Skloubení matriarchátu s islámem přináší ovšem také různé paradoxy. „V naší kultuře jsou ženy respektovány více než muži,“ tvrdila mi třeba jedna minangská studentka. Později mě trochu zarazilo, když mi vyprávěla, že hlavou rodiny by vždy měli být muži, protože jsou silnější. Nato se mi svěřila, že všechno zdědí ona. Kdyby její bratr od rodičů cokoli přijal, utrhl by si velkou ostudu. Svoje dědictví odůvodňovala tím, že ženy jsou slabé, a proto potřebují zvláštní práva. A tak minangské ženy dědily domy, vlastnily majetek, staraly se o rodinné peníze, po rozvodu braly vše včetně dětí, a přesto tvrdily, že jsou slabé. Připadalo mi to spíše jako jakási úlitba islámu. Jako by si tou slabostí omlouvaly rozpor mezi svými matriarchálními tradicemi a muslimským náboženstvím. Ženy jsou v každém případě povzbuzovány k tomu, aby studovaly, pracovaly a realizovaly se. A k tomu je rodiče ještě zabezpečí. Oproti synům, kteří odejdou z domu a musejí začít sami a od nuly, mají opravdu neskutečnou výhodu.

 

 

Kuriózní matriarchát jste našli i vysoko v čínských Himalájích. Co je charakteristické pro tamní komunitu?

Mosuové jsou malým kmenem (je jich kolem 50 tisíc) na jihozápadě Číny a donedávna žili relativně izolováni od okolního světa. Zřejmě proto si udrželi matrilineární systém a hlavně kontroverzní „navštěvující manželství“. Jedná se vlastně o takový ideální partnerský vztah založený pouze na lásce a potěšení, nikoli na vlastnictví toho druhého. Nejsou s ním spojeny žádné ekonomické či společenské výhody. Ženy i muži mohou mít tolik milenců, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát. Dívky s ním mohou začít ve 13 letech, kdy dostanou klíč od svého vlastního pokoje, většinou ve druhém patře rodinného domu. Když se jim nějaký muž zalíbí, pozvou ho k sobě. Na jednu noc, na dvě, nebo třeba na celý život. Jejich „manželé“ je navštěvují pouze v noci a ráno se vracejí zpět domů ke svým matkám a sestrám. Vztahy jsou přísně tajné, muže by neměl při jeho nočním dobrodružství přistihnout nikdo z ženiných příbuzných. Pokud se vztah stane časem vážnějším, může navštěvující partner zajít na návštěvu i během dne a seznámit se s příbuznými. Oba partneři však žijí celý život odděleně. Děti, jež z těchto vztahů vzejdou, patří pouze matce a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. S výchovou dětí pomáhá matčin bratr. U Mosuů je hlavou rodiny oficiálně nejstarší žena – dabu. Nejschopnější dcera dědí rodinný majetek a titul dabu, zatímco synové stráví celý svůj život jako mamánci pod nadvládou paní domu.

 

 

Nakonec jste se na severovýchodě Indie setkali i s matriarchálním kmenem, jehož muži zoufale bojují za rovnoprávnost? Jak na vás působilo toto setkání?

Khásíové z indického státu Méghálája na mě zapůsobili asi nejvíc. Skutečně tam existuje několik mužských skupin, které se snaží změnit místní kulturu i zákony. Příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery je u nich totiž uzákoněno! Khásíjští muži se tradičně stěhují ke svým ženám. Když od nich odejdou, nemají právo na žádný společný majetek a svoje děti pravděpodobně už nikdy neuvidí. Některé mladé muže to trápí, chtěli by se o své děti starat a spolurozhodovat o tom, jak se povede domácnost. Jiné zase štve, že nemohou nic zdědit, protože vše berou jejich sestry. Některých mužů mi bylo až líto. Ačkoli jsem si přála najít skutečný matriarchát, když jsem potkala nešťastníky, kteří přišli o vše, bylo mi jasné, že tohle v pořádku není.

 

Na druhou stranu to zdejší chlapi občas trochu dramatizovali. Pětapadesátiletý vůdce mužských aktivistů nám třeba srdceryvně líčil, jak je osud khásíjského muže těžký. Že vlastně celý život bojuje proti předsudkům. Od narození jsou v jejich kultuře zvýhodňovány ženy, a on si připadá jako chovný býk. Jeho hnutí chtělo nastolit patriarchát se vším všudy. On sám žil v domě svojí manželky, která s jeho radikálními názory rozhodně nesouhlasila. Ale nechala ho, ať si za ten svůj patriarchát bojuje. Byla ráda, že se její muž někde neopíjí, anebo neběhá za jinými, že má takového v podstatě neškodného koníčka. 

 

 

Dá se zobecnit, jak se v „obráceném“ uspořádání společnosti cítí muži a jak ženy, myslím, kdo je spokojenější, kterému pohlaví to vyhovuje víc?

Kromě hrstky frustrovaných khásíjských mužů se zdálo, že uspořádání zvýhodňující ženy vyhovuje všem. Jsou na něj zvyklí, je to jejich tradice, na kterou byli mnohdy velmi pyšní. Na můj vkus toho však měly ženy na sobě naloženého trochu moc. Snažily se dělat všechno. Spolu s právy musely převzít i obrovskou zodpovědnost. K těm typicky „ženským“ povinnostem (péče o domácnost a děti), přidávaly i ty „mužské“ (třeba finanční zajištění rodiny). Chlapi se jen vezli... Měli víc času na zábavu a koníčky. A i muži často uznávali, že ženská toho oddře daleko víc. Sice má rozhodovací pravomoci, ale musí živit rodinu, vydělávat, zároveň na ní stále leží celá tíže chodu domácnosti, stará se o děti a občas i o toho chlapa. 

 

 

Liší se i namlouvání od našich běžných zvyklostí, jsou ženy aktivnější i na tomto poli?

Ženy na první pohled o moc aktivnější nebyly. Mužům většinou dávaly nenápadné signály. Dotkly se třeba jeho dlaně, pohladily ji a tak. Všichni věděli, co gesto znamená. Pak to nechávaly zpravidla na něm. Systém sbližování se ovšem lišil. V Číně muž ženě romanticky nadbíhal, zpíval milostně písně, a když ona usoudila, že se snažil dost, pozvala ho k sobě na noc. Tam bylo vše v její režii. V Mexiku jsem měla pocit, že chlap neměl moc šanci uniknout, když si ho žena vybrala. O nejvhodnější typy se ženy přetahovaly či dokonce popraly. 

 

Společným znakem všech společností byla ovšem vysoká rozvodovost. Je to logické, soudržnost původní pokrevní rodiny je stále silná. Vztahy mezi babičkou, matkou a dcerami, ale také s mužskými členy rodu (bratry, strýci) se cenily víc než ty milenecké, manželské či otcovské. „Manžel je jako popel, foukneš a je pryč,“ shrnuje to minangské přísloví.

 

 

Bylo těžké se do takto uzavřených společenství dostat? Jak jste překonávali počáteční bariéru a jak dlouho jste v komunitě zůstávali?

V komunitách jsme zůstávali dva až tři měsíce. Ženy i muži byli neuvěřitelně přátelští a otevření, často nás sami oslovovali a zvali domů. Rádi o své kultuře a zvycích mluvili. Byli rádi, že se o ně někdo zajímá. K navázání kontaktu jsme také využívali malování. Rozložili jsme plátna, barvy a začali načrtávat. Většinou to bořilo bariéry. Lidi přicházeli, očumovali, seznamovali se s námi. Srocovali se u nás zvědavci. Smáli se, pomlouvali, chválili, často nás měli za chudinky, které se snaží malovat, ale neumí to – náš styl se hodně lišil od jejich uměleckých představ. Ale hlavně si nás díky tomu pamatovali. Získali jsme si tak jejich důvěru, pozvali nás domů a bylo to.

 

 

Bylo něco, čím vás ženy ve svém chování překvapily?

Ano, určitě, nejvíce asi v Mexiku, svou obrovskou soutěživostí. Zažila jsem to na trhu, kde jsem malovala prodavačky, na jejich vlastní žádost. Můj výtvor se jim ale vůbec nelíbil. Říkaly, že to není žádné umění a odmítaly se se mnou vůbec bavit. Když však dorazil Simon a aby mě podpořil, načrtl takovou jednoduchou kresbu, reakce žen byla naprosto opačná. Shlukly se kolem a začaly ho až nekriticky obdivovat – pán to umí rozhodně líp než ona (ukazovaly si na mě prstem), je vidět, kdo je tady skutečným umělcem apod.

 

A já si říkala, jak je to možné? Kde je nějaká ženská soudržnost? 

 

Tu rivalitu jsme vídávali i později. Ženy se drsně shazovaly i mezi sebou. Byla jsem svědkem toho, jak se veřejně posmívaly jedné nezadané třicátnici. A to i dost sprostě. U nich prostě platí, že pokud chcete uspět, musíte mít tvrdé lokty. 

 

 

A co muži? Bylo vše v jejich chování předvídatelné?

Nadchlo mě, jak se chovali ke mně jako k ženě. S respektem a úctou. Asi nejsilněji jsem to cítila v Indii a v Mexiku, zvláště, když jsem to porovnala se svými zkušenostmi ve zbytku země. U Zapotéků jsem se ani jednou nesetkala s nepříjemným mexickým machismem. No a podobně u indických Khásíů – žádné obtěžování, nevhodné dotýkání ani arogantní hlučné chování ze strany mužů. Čím to přesně bylo, nevím. Že by pozitivní ženský vliv, podpantofláctví, anebo prostě strach? Musím ale říct, že i Simona občas sebevědomí tamních žen viditelně znervózňovalo. Stejně jako ostatní muži působil najednou i on nějak ušlápnutě. 

 

 

Chtělo by se vám osobně žít v některém ze zmíněných matriarchátů? 

Asi ne. Ideální z mého pohledu rozhodně nebyl žádný. Kdybych si ale měla vybrat, zvolila bych Mexiko. Líbí se mi, že zdejší ženy kašlou na nějaké trendy. Rozhodně neřeší, jak do léta zhubnout do plavek. Ve svých objemných tělech se cítí dobře, tak co řešit. Tloušťka jako symbol krásy, o tom asi sní většina z nás.

 

 

Kateřina Karásková 

vyrazila po půl roce právnické praxe do Ameriky a už se nevrátila. V Guatemale žila s mayskými indiány, kteří prožili genocidu. V Ugandě zprovozňovala nemocnici a školy a v Keni dohlížela na zalesňovací a eko-zemědělské projekty. Její partner Simon Bird pochází z jihozápadní Anglie, vystudoval výtvarné umění a 20 let se věnuje kreativním uměleckým projektům na různých místech světa.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17 Květen 2018 06:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB