Tereza Spencerová: Pro ty‚ mluvící hlavy, u nás by návštěva v Sýrii mohla být na infarkt



 

Damašek 5„Jako by ty raketové útoky, ať už bylo jejich motivem cokoli, jen dál posílily domácí pozici Bašára Asada a stmelily za ním ‚šiky‘ Syřanů. Jako houby po dešti v ulicích, na nárožích nebo domech přibývá jeho plakátových portrétů a u každého je napsáno, kdo jej zaplatil, aby se vědělo, kdo mu fandí víc. A nezdá se mi, že ten vztah Syřanů k Asadovi je nějak vynucený, naprostá většina z nich to bere jako samozřejmost…

 

 

…symbolizuje pro ně nejen hlavu státu, ale i možný konec války a co víc, současně války vítězné. Jistě se najde i mnoho lidí, kteří z něho nejsou až tak nadšení, ale i tak ho akceptují, protože vývoj situace v posledních letech jasně ukázal, že zdejší volba byla vcelku radikální: buď Asad, nebo Daeš, potažmo Al-Káida. A taková volba je pak opravdu vcelku snadná. Pro ty‚ mluvící hlavy‘ u nás, které nám neustále předkládají, jaký je to nenáviděný tyran, by návštěva v Sýrii mohla být na infarkt… Jsou vedle, jak ta jedle,“ sděluje z Damašku Tereza Spencerová přímo z Damašku, v rámci speciálního vydání svého pravidelného shrnutí týdenních událostí. (nahoře na snímku Terezy Spencerové je ulice Damašku ve všední den dopoledne)

 

 

Začněme jako vždy, když jste v Sýrii. Co jste kolem sebe zatím viděla? Jaká je nálada? Jak nás tam mají či nemají rádi a co říkají o Asadovi? Viděli jsme na Facebooku, že si tam kulinářsky „debužírujete“. Mohou si takto užívat i obyvatelé Damašku?

Syrská a libanonská kuchyně je vyhlášená a bylo by neodpustitelné, když už tu člověk je, aby si nedopřál něco z těch jejích úžasných pokrmů. Lahůdky z baklažánů, kebaby, kofty… Prostě paráda! A máte pravdu, fotky na FB jsem dala jako lehkou provokaci, protože u nás doma je Sýrie synonymem neustále bombardovaného zmaru. Tak jsem nabídla i jiný pohled…

 

Faktem je, že v Damašku a dalších velkých městech, které válkou nebyly dotčeny buď vůbec, či jen minimálně (třeba Latakie nebo Tartús), nebo se vracejí k normálnímu životu (třebas Homs a Aleppo) není problém zajít do luxusnější restaurace a debužírovat. A ano, někteří lidé si to tu dovolit mohou, což samozřejmě platí obecně – i u nás jsou restaurace, na které normální „smrtelník“ prostě nemá.

 

Tady je nicméně rozdíl mezi bohatstvím a chudobou místy extrémní, protože válka jedněm nabídla příležitost k dalšímu radikálnímu bohatnutí, zatímco jiným, kterých je samozřejmě mnohem víc, totálně zruinovala životy. Ve městech nejsou ty rozdíly na první pohled tak vidět, ale i z těch davů v ulicích, které vypadají vcelku spokojeně, možná i víc než polovinu tvoří lidé, které válka vyhnala z jejich domovů, nejspíš je připravila úplně o všechno, přežívají v bytech či domech pronajatých za nesmyslně vyšroubované ceny… Stát se snaží vědomě vytvářet umělou zaměstnanost, ale sám „jede“ na dluh a nemá na rozdávání, protože pochopitelnou prioritou je aktuálně armáda, a tak mzdy ve státním sektoru, které se pohybují v přepočtu v několika desítkách dolarů měsíčně, často pomáhají jen z toho nejhoršího, ale žádný rozhazovačný život rozhodně nezaručují. Ale to je samozřejmě ještě ta lepší situace, protože jsou tu stále ještě válečné zóny; a to ani nemluvím o lidech, kteří se ocitli v uprchlických táborech…

 

Ale přesto všechno není v ulicích cítit žádná nervozita, spíš naopak. Americké, britské a francouzské raketové útoky z noci na sobotu jsou tu jednoznačně vnímány jako syrské vítězství ve „válce proti Západu“ – syrská protivzdušná obrana jich sestřelila snad dvě třetiny, což je v zásadě opravdu pozoruhodný výsledek (Pozn. red.: Americké velení tvrdí, že na Sýrii dopadlo úspěšně 105 raket, sestřelena nebyla žádná). Dvě nevybuchlé rakety teď Syřané předali Rusům ke zkoumání, mimochodem. Když k tomu přičtete, že takřka současně byla osvobozena východní Ghúta, poslední velká džihádistická oblast u Damašku, což značí, že město už nebude ostřelováno z granátometů a raketami, a tudíž už v něm nebudou každý den umírat lidé, je nálada o to lepší. Vyhlídka na klidnou cestu do školy nebo do práce, tudíž na život, svůj i svých blízkých, je nesrovnatelně cennější než možnost zajít si do restaurace…  

 

A s lepší náladou přišel i nárůst sebevědomí a posílení nacionalismu. Jako by ty raketové útoky, ať už bylo jejich motivem cokoli, jen dál posílily domácí pozici Bašára Asada a stmelily za ním „šiky“ Syřanů. Jako houby po dešti v ulicích, na nárožích nebo domech přibývá jeho plakátových portrétů a u každého je napsáno, kdo jej zaplatil, aby se vědělo, kdo mu fandí víc. A nezdá se mi, že ten vztah Syřanů k Asadovi je nějak vynucený, naprostá většina z nich to bere jako samozřejmost. Symbolizuje pro ně nejen hlavu státu, ale i možný konec války, a co víc, současně války vítězné. Jistě se najde i mnoho lidí, kteří z něho nejsou až tak nadšení, ale i tak ho akceptují, protože vývoj situace v posledních letech jasně ukázal, že zdejší volba byla vcelku radikální: buď Asad, nebo Daeš, potažmo Al-Káida. A taková volba je pak opravdu vcelku snadná.


Pro ty „mluvící hlavy“ u nás, které nám neustále předkládají, jaký je to nenáviděný tyran, by návštěva v Sýrii mohla být na infarkt… Jsou vedle, jak ta jedle.

 

 

Prý syrská vláda nepustila do Dúmy, zasažené údajným chemickým útokem, mezinárodní vyšetřovatele. Dle USA proto, aby zakamuflovala důkazy. Údajně také má být vyhrožováno záchranářům, kteří obětem pomáhali. Syrská vláda zatím razí narativ, že útok sice byl, ale spáchal ho Džajš al-islám. Co je tedy pravděpodobná verze? A dostala jste se na místo vy? Možná někteří namítnou, že jste hostem syrské vlády, tudíž možná nebudete zcela objektivní...

Ach jo. Nejsem hostem syrské vlády, vše – tedy cestu, hotel, jídlo, pitivo i kuřivo – si platím sama a od syrské vlády mám jen vstupní vízum. Asi stejně jako slavný Robert Fisk z britského The Independent, s nímž jsme si včera třásli pravicemi u výzkumného střediska v Barze na kraji Damašku, které Američané o víkendu vybombardovali, i když bylo, mimochodem, od roku 2013 pod kontrolou OPCW, a žádné chemické nebo biologické zbraně tudíž nevyrábělo, a ani nevyvíjelo. A asi stejně jako třeba televize CBS či CNN, které tu rovněž jsou, spolu s desítkami dalších novinářů z celého světa.

 

Ale nešť, různé kritiky a jejich lži beztak nepřesvědčím a ani nevyvrátím, takže k vaší otázce. Zatím čekám na povolení od armády ke vstupu do Dúmy, a tak jsem tam ještě nebyla, ale snad se mi to nakonec podaří. S těmi inspektory OPCW je to tu trochu zamotané a moc do toho nevidím. Mají zákaz mluvit s médii a vlastně s kýmkoli, ale už v úterý se tu objevila informace, že „jedou“. To ale byla asi kachna, protože do Dúmy vyjeli až ve středu, a pak sami potvrdili, že tam po nich kdosi střílel snad ze samopalu, cosi kdesi bouchlo, a tak se otočili a vrátili se do Damašku, aniž by vůbec vylezli z aut. Rusové a Syřané opakují, že odklad jejich cesty byl motivován bezpečnostními důvody, Američané naopak tvrdí, že tím jen chtějí „zamést stopy“, aby se po útoku chlórem nic nenašlo… Asi mají pocit, že ten chlór tam na někoho více než týden počká a poslušně nevyprchá. A co víc, vzhledem k tomu, že už kvůli „chemickému útoku v Dúmě“ raketami na Sýrii přece zaútočili, tak proč se nyní tak shánějí „po důkazech“, když je ke stisknutí knoflíku nepotřebovali? Je to jen jeden velký kapric.

 

Přitom je ale faktem, že už zmíněný Robert Fisk v Dúmě byl a našel v něm lékaře, který mu potvrdil, že k žádnému chemickému útoku vůbec nedošlo, protože ve skutečnosti měli ten den, 7. dubna, lidé dýchací potíže kvůli nedostatku kyslíku, když se nadýchali prachu v podzemních tunelech. Značná část Dúmy je pobořená, ulice jsou plné cementu z rozsypaných panelů, a když vítr silně a dlouho fouká špatným směrem… Toho prý využili lidé od Bílých přileb, vpadli do nemocnice, křičeli cosi o chemickém útoku, polévali pacienty vodou a vše si to natáčeli, z čehož pak vznikl film o „chemickém útoku“… Od Fiskovy reportáže už uplynuly asi tři dny, promluvili i další doktoři z Dúmy a říkají více méně to samé. A mezitím byly v Dúmě objeveny džihádistické sklady chemikálií. Zkrátka, chemický útok nebyl a veškeré přestřelky kolem „náhle objevené potřeby jej vyšetřit“, i když už je to s „raketou po funuse“, je jen součást propagandistické války mezi USA a Ruskem.

 

 

Český tisk referuje, že šest kilometrů od paláce Bašára Asada mají „kapsy odporu“ jednak povstalci, ale dokonce i Daeš. Přičemž Asad údajně v klidu úřaduje a život běží dál. Asi to bude podobný příběh jako východní Ghúta, ale Pražan si zkrátka těžko představuje, že v klidu žije na Žižkově, zatímco v Kunraticích řádí Islámský stát. Jak se ta věc tedy vlastně má?

Řeč je o bývalém palestinském uprchlickém táboře Jarmúk, z něhož se postupem dekád neřešeného izraelsko-palestinského konfliktu stalo skutečně město a ve výsledku pak i jedna z čtvrtí Damašku. Je zajímavé, že rozlišujete mezi „povstalci“ a Daešem, i když Daeš se v Jarmúku zjevil právě tak, že se část „umírněných povstalců“ jednoho rána někdy před dvěma roky probudila a vyhlásila věrnost Islámskému státu. Jak prosté. Mohou to být tak dva měsíce, co se „povstalci“, kteří se formálně nestali poddanými Daeš, dohodli s vládou, složili zbraně a nechali se bez boje z Jarmúku evakuovat, ale než vládní armáda na tento vývoj zareagovala, ti od Daeše rychle zabrali vyklizené území.

 

Situace se v zásadě podobá té ve východní Ghútě, ale Ghúta je velká, s několika většími městy a rozsáhlými zemědělskými farmami a vesnicemi, zatímco Jarmúk je de facto sídliště; samé paneláky, úzké ulice, žádný velký prostor. A rozdíl je i v „lidech“ – odhaduje se, že na rozdíl od stovek tisíc obyvatel Ghúty je v Jarmúku civilistů „jen“ asi deset tisíc a ozbrojených teroristů od Daeše maximálně dva a půl tisíce.

 

Zdejší režim dal už několikrát různým palestinským skupinám volnou ruku, ať si „vyřeší“ svůj domácí problém samy, ale nikdy neuspěly. Syrská armáda se svými mnoha spojenci, včetně palestinských oddílů, drží Jarmúk už nějaký čas v obklíčení, tanky s nahozenými motory, ale stále se ještě neodhodlali do něj vstoupit, protože je tam čeká jen boj o každý dům a každý vchod, nemluvě o očekávané síti podzemních tunelů. Dřív nebo později to ale udělají, tím spíš, že poté, co džihád ztratil východní Ghútu, začínají granáty a rakety na Damašek létat právě z Jarmúku. Včera prý někoho i zabili, tvrdil mi taxikář cestou z Barze, ale ani místní zpravodajské portály nic takového nemají. V noci na dnešek prý také stříleli, ale nevím. Pokud ano, zaspala jsem to.

 

 

Kam se plánujete ještě dostat? A co bude dle hlasů, které slýcháte, v Sýrii dále?

Jak už jsem řekla, doufám, že se dostanu do Dúmy a tím i do východní Ghúty jako takové, a nikdo mě přitom nebude chtít zastřelit… To považuji za obzvlášť důležité a takový je i můj hlavní cíl.

 

Ale když se bavím s místními, pro ně je mnohem důležitější otázkou než nějaké přetahování Západu s Ruskem o „chemický útok“ v Dúmě třeba budoucnost Idlíbu, což je provincie na severu Sýrie, kam se cíleně evakuují všichni džihádisté a kde fakticky vládne Turecko. Nebo se skloňuje i Afrín, a samozřejmě taky v souvislosti s Tureckem. A problémem bude i jih Sýrie u Golanských výšin, které anektoval Izrael. Jarmúk se totiž nakonec nějak „vyřeší“, zbraně skládají i zbytky džihádistů v horách Kalamúnu, v Dumajru, v provincii Hamá, čímž se obrázek bojiště v zásadě pročišťuje. Ale o to víc na něm vyvstávají problémy budoucí. A jejich řešení jako by nikdo ani neznal – nebo se o nich zarputile mlčí. Je očividné, že válka v Sýrii pokračuje a hned tak, třeba v řádu několika let, neskončí.

 

Poslední postřehy Terezy ze Sýrie:

 

Damašek 1Afrín tv záběrTereza Damašek oknem hotelumapa bojů

 

 

 

 

 

1/ Ještě klidné dopoledne ve čtvrtek 19.dubna v Damašku

2/ Tereza večer na FB připomíná turecké bombardování Afrínu

3/ Za chvíli však ke své uvedené fotografii píše: akhle to vypadá z místa, kde jsem... už se objevily stíhačky, ale jen je slyším, nevidím... světlý mrak značí zásah domu nebo tak něco, protože je to zbarvené cementem... tmavý až černý pak napovídá o zásahu cisteren s mazutem a podobně... samozřejmě, tam i tam budou nejspíš lidi.....a je to už potvrzený: syrský letectvo zahájilo nálety na Jarmúk, aby rozbilo tamní obranu... čili, "co jsme si dohodli ráno, už neplatí"... očividně tlačí na pilu, aby po osvobození Východní Ghúty zbavili Damašek džihádu en bloc...

4/ Druhý den v pátek ráno k uvedené mapě bojů poznamenává: tak to za kopcem, u Jarmúku, dunělo celou noc a duní pořád... k syrskýmu letectvu se večer po setmění přidali i Rusové... nálety prý míří na západní okraj Jarmúku, zatímco syrská armáda se do něj zkouší probít po zemi od severu...
...já jsem na té mapce kdesi těsně pod prvním S v nápisu Damascus, čili asi blíž, než jsem odhadovala.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 20 Duben 2018 13:28 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB