Mailem s Petrem Žantovským o minulosti, která nás stíhá a jejích symbolech



 

Žantovský Petr foto Jiří SkupienRozhovor s Petrem Žantovský začal fiaskem – viz mail: „Musím vám s lítostí říct, že to, co jsem nahrál během našeho rozhovoru, je pryč. Bohužel. Nevím, jak se to stalo. Omlouvám se…“

 

 

 

 

Petr Žantovský odpověděl mailem i na další otázky:

Nevadí, mně se to jednou také stalo. Pošlete mi otázky mailem…

 

 

Pamatují si pouze, že jste citoval básníka Gregoryho Corsa z básně Moc a že to bylo skrze politické názory a říkal jste myslím, že si z vás udělali fackovacího panáka? Proč…

Bylo to v souvislosti, když jste se ptal na moje angažmá v časopise Melodie a dokresloval jsem situaci vůči mně vyčítaných postojů od „hrdinů doby“ a tak jsem použil zmiňovaný Corsův verš: „Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, žiju podle pravých pravd a bludů…“ Tak to je přesně opak mého celoživotního postoje. Neumím, nechci a nikdy jsem nebyl závislý na žádných hrdinech, Havlech, Černých, Rejžcích… Neumím odvozovat své názory od ikon.

 

 

Ano, to jste zároveň připomněl i to, že jsem vás rozladil otázkou, jak jste v osmdesátkách jako student měl velkou šanci svým angažmá v Melodii. Jednalo se o bezprecedentní situaci, která se týkala spíše ale sedmdesátých let, kdy se studentům vycházejících ze škol otevíraly obzory a možnosti nevídaných pozic, o kterých může člověk jen snít… Proč nebrat šanci bez ohledu na morálku a čest, nevzít ji za pačesy?

Nerozladil jste mě, na tyto otázky jsem zvyklý, a protože nemám co skrývat, odpovím rád. Ale takto, jak jste to postavil v poslední větě své otázky, to zní strašně jednoznačně. Svět ale není černobílý. Ano, byli lidé, kteří se aktivisticky prosazovali, vyháněli dosavadní oficiální, nově nepohodlné osoby z míst a funkcí, aby se v nich pak sami uvelebili. Mimochodem, zrovna nedávno jsem studoval dějiny Protektorátu a narazil jsem na dobré definiční rozdělení pojmu „kolaborace“ – aktivistická a konformistická. Aktivistickou provozoval tehdy Moravec, Krychtálek atd., to jest kreatury podílející se aktivně na represích a likvidaci exkomunikovaných. Konformističtí to chtěli „jen“ přežít a nedělat nic navíc, než co se v daném dobovém kontextu smí. Přeloženo třeba do filmového kontextu: aktivistou byl Čeněk Šlégl se svými antisemitskými skeči, konformistou Oldřich Nový se svými salónními komediemi.

 

 

V čem tedy byla ta situace 80. let jiná?

Ptáte-li se konkrétně na mne a Melodii první půlky 80. let, nelze použít ani výše zjednodušené vysvětlení. Nikam jsem nepřišel a nikoho odnikud nevyháněl. V roce 1982 odstartovala tehdejší politická věrchuška tažení proti rocku a dalším nekonformním hudebním formám. To začalo zákazem Mišíka a Pražského výběru, článkem pseudonyma Krýzla v Tribuně (Nová vlna se starým obsahem) a vykulminovalo to poměrně razantními zásahy v redakci Melodie, tehdy jediného specializovaného měsíčníku o pop music u nás. V roce 1983 odešla z Melodie tehdejší redakční i externistická garnitura (Titzl, Horáček, Klos, Dorůžka, Rejžek, Černý atd.). Komunisté dosadili do čela časopisu exšéfa rozhlasové stanice Hvězda Miroslava Kratochvíla, který byl jednak hudebně zcela negramotný, jednak byl poměrně značný pijan, takže pro řízení čehokoli takového se naprosto nehodil. To on byl ta normalizační loutka, která vyhnala z Melodie a od Melodie tehdejší publicisty. S ním usedl v redakci rusista, překladatel Jaroslav Kabíček, byl tam, pokud vím, za trest a vůbec ho to nebavilo a nic o tom nevěděl, ale člověk to byl myslím slušný. A taky Ivana Brumovská, dcera Aidy Brumovské, která psala písňové texty mj. pro Evu Olmerovou. Brumovská mladší se pak vdala za (dnes žel již nežijícího) hudebníka Olympiku Milana Peroutku. To jen pro úplnost kontextu.

 

Nu a tahle Brumovská si mě našla na Fakultě žurnalistiky, kde jsem roku 1984 (tedy skoro dva roky po těch událostech v Melodii) studoval v 1. ročníku, a nabídla mi, že bych mohl psát do Melodie o jazzu. To byl tehdy můj hlavní hudební zájem, pohyboval jsem se mezi jazzmany, psal jsem do jazzového časopisu Akcent atd. Nabídka samozřejmě zněla na externí spolupráci (v průměru jeden článek měsíčně nebo ob měsíc). Nikdy jsem nebyl členem té redakce a tím pádem jsem se ani nemohl nijak podílet na čemkoli, co se v ní dělo. Mimochodem, netrvalo to celé dlouho. Po roce a půl tam nakráčela další normalizační osoba, jakási soudružka Thámová, a ta mě z Melodie vyhnala poté, co jsem v nějakém odevzdaném rukopise trestuhodně pochválil (zřejmě ideově nepřijatelné) izraelské jazzmany. Zpátky mě – opět do pozice externisty – přivolal až roku 1988 nový šéfredaktor Honza Dobiáš, známý moderátor festivalu Porta a slušný chlap. V té samé době tam pak začali psát i lidé jako V.Lindaur, V.Vlasák, P.Slabý atd, takže jsem byl v dobré společnosti. No a po převratu nastaly jiné časy a Melodie zanikla takříkajíc pro nadbytečnost.

 

 

Dá se to ještě jinak vysvětlit?

Prostě přišlo pár mladých kluků (nejen já, ale i řada dalších), kteří měli chuť a znalosti. A těm předchozím asi došlo, že nejsou nenahraditelní. Což chápu, že není příjemný pocit.

 

Moje role v celé věci je zástupná. Jsem dobře viditelný, udělali si ze mě fackovacího panáka. Jistě si za to mohu částečně sám. Nikdy jsem se – tehdy ani nyní – netajil svými názory, a to bez ohledu na to, zda si tím získávám přátele či nepřátele. Snažím se myslet vlastní hlavou a mluvit vlastními ústy. A to nebývá u určitého druhu lidí, co by rádi byli těmi ikonami, zrovna populární.

 

Nikoho jsem odnikud nevyhnal, nikdy jsem se neoháněl žádnou partajní legitimací (už proto, že jsem nikdy žádnou neměl), celé jsem to vnímal a dodnes vnímám jako ryze generační problém.

 

 

Ještě k oné minulosti. Ostatní populace v ČSSR měla na tyto mládežníky vztek, že se chovali bez skrupulí. Po listopadu si řada z nás říkala, že by měli za to viset na lampách. Až tak daleko šla zlost. Přišlo havlovské heslo „Nejsme jako oni“. Přesto stále je dodnes v hlavách mnoha lidí onen vztek a existuje snaha si s těmito „mládežníky“ rozdat – viz přípisy do Lidových novin z pera Černého, Rejžka…

Jak jsem už řekl, nejsem ten „mládežník“. Jsem celoživotní libero, nikdy jsem nikam nepatřil ani po tom netoužil. Možná bych dnes měl víc pseudo-kamarádů, ale slušní lidé by si právem mohli odplivnout. Takhle vím, že mí přátelé se se mnou stýkají ne proto, že jim přikyvuji, ale třeba proto, že se dokážeme hezky argumentačně poprat o názory a události. Opakuji: nepatřil jsem k žádným likvidačním komandům, a pokud někdo chtěl někoho věšet, tak to vypovídá spíš o něm. Já jsem se nikdy nemstil, a to ani tehdy, když mě fízlové honili v srpnových demonstracích po Václaváku, mlátili mě pendreky a odváželi 100 km za Prahu na celonoční výslechy. Jak jsem po listopadu zjistil, byl jsem u StB veden jako nepřátelská osoba a měl na sebe nasazeného osobního fízla (tehdy můj nejlepší kamarád, aby se to nepletlo). Ani jemu jsem se nijak nemstil, a že bych asi nějaké právo měl. Prostě s ním od té doby nemluvím. Nechci trávit svůj čas, jehož máme všichni tak po čertech málo, tím, že v sobě budu živit negativní emoce. Já chci dělat to, co snad trochu umím, psát, pozorovat svět a dávat ho do souvislostí. A to je dost práce. Na nic menšího mi čas nezbývá.

 

 

Je to toto (vztek a hříchy minula), co dodnes společnost rozděluje?

Ne. Společnost rozdělují neukojené ambice některých jedinců či skupin. A zdaleka ne všichni pocházejí z nějakých disentů či polodisentů. Nejvíc řevu o „ukradené revoluci“, „deficitu demokracie“ atd. slyšíme z úst někdejších svazáckých funkcionářů, lidí, kteří se pohodlně vezli na normalizační vlně. A teď nás mentorují. Mám na mysli ten zástup různých Pajerových, Mejstříků, Bartušků, Klvaňů atd. To oni mají pocit, že už by hergot měli jít k tomu kormidlu, a nějací jiní jim v tom překážejí (dnes třeba prezident Zeman, předtím Klaus atd.). A proto záměrně rozdělují a rozeštvávají společnost, protože si naivně myslí, že přesměrují uměle živenou a vyvolávanou nenávist a agresivitu směrem, který oni chtějí. Ale to už to bylo tolikrát – Děkujeme - odejděte, Impuls 99, Cesta změny, ČT – věc veřejná… Je to pořád stejný model. Takhle skupina ambiciózních, ale neúspěšných, zfabrikuje problém (třeba teď ten s Českou televizí) a na tom se chce zviditelnit. Jenomže větru dešti neporučíš. Jen to zasévá další a další nedůvěru v demokracii a smysl demokratických procedur. Toho se bojím. Že oni vyvolají takovou vlnu, které se pak zmocní nějaký silák, který bouchne do stolu a na všechny složité otázky nabídne jednoduché odpovědi. A bude po demokracii – díky „demokratům“.

 

 

Nevyřízené účty se vrací jako symboly (např. Ondráček) a u vás je to časopis Melodie. Ondráčka lidé spojí s Babišem a Zemanem a míří se vysoko… Nevymstila se nám dnes (rozdělená společnost) nedůslednost po roce 1989, ať se týkala KSČM ale i dalšího?

Nezlobte se, ale tady mícháte trochu jablka a hřebíky. Žádná nedůslednost po roce 1989 nebyla. Havel prostě nemohl připustit zákaz komunistické strany, protože jejími hlasy byl zvolen a zákulisní domluvy mluvily o tlusté čáře, která našla pak výraz v té frázi „nejsme jako oni“.

 

 

Promiňte, ale novinář obvykle nemluví za sebe… Ve společnosti, jak jistě víte, často padá otázka, zda komunistická strana neměla být zakázaná. Stejně tak lidé mluví o tom, že Ondráček je symbolem…

Nominace pana Ondráčka byla možná zbytečná schválnost ze strany KSČM: to oni v tom možná spatřují nějakou symboliku svého návratu na výsluní a přepsání části dějin. Já jako ten, kdo byl na opačné straně než pan Ondráček, asi těžko mohu být advokátem pendrekářů.

 

Nemám rád extrémy, v žádném smyslu. Být na místě KSČM, nechal bych pana Ondráčka mimo takto viditelné a v dobovém kontextu exponované pozice. Pasivního volebního práva zbaven nebyl, byl zvolen, je poslancem, a zda dobrý, to nechť posoudí voliči. Ale absolutně odmítám hysterie, které předvádí pan Kalousek – dlouholetý člen strany Národní fronty, tedy přikyvovač na všechny komunistické pokyny a výmysly, spolu s paní Němcovou, jejíž předlistopadová historie je patrně také zajímavá, a mimochodem když byla v době oposmlouvy stínovou ministryní kultury ODS, jejíž předseda Klaus spolu se Zemanem de facto vládl, nikdy jsem od ní neslyšel jediné slovo protestu, když se – tehdy poprvé – stal místopředsedou Sněmovny V. Filip. Tahle účelová „hrdinství“ by mi byla leda k smíchu – kdyby nebyla ale k hodně hořkému pláči.

 

Ale aby bylo jasno, „moje“ Melodie a Ondráčkův pendrek jsou opravdu naprosto jiné historie. Jakoukoli analogii odmítám a – při vší úctě - už se k ničemu tak nesmyslnému nemíním vyjadřovat.

 

 

Situace z let sedmdesátých se nám jakoby vrací… Po listopadu ´89 mají opět studenti vycházející ze škol obzory před sebou a šance na pozice, o kterých se nikomu ani nesnilo. Obsazují výhodná místa v bankách, podnicích, v redakcích, v televizi… Je jim jasné zadání: skoncovat se socialismem a ujímají se toho stejně horlivě, jako dřívější studenti, kteří skoncovali s „kontrarevolucí“ Pražského jara… V této situaci se ale dokázali dřívější studenti rychle orientovat. Není to váš případ, kdy píšete na jednu stranu knihy s Klausem, Zemanem, O.Vávrou… Není v tom zkaženost doby, kdy rodiny musely žít schizofrenně – doma jinak a na pracovišti také jinak?

Vezmu to od konce. Já měl velké štěstí, že jsem mohl doma mluvit stejně jako kdekoli jinde. Pocházím z rodiny dělníka a úřednice, žádná „zlatá mládež“, žádné předurčení k slávě, všechno jsem si musel odmakat pěkně sám, na nikoho jsem se nemusel (ani nemohl) spoléhat. Tím pádem jsem taky nikomu nic nedlužil a neměl ani potřebu někoho odněkud vyhazovat nebo stoupat po vyšlapaných schůdcích k nebesům. Když to prezentujete na těch knihách, tak to je docela dobrá pomůcka. S Klausem jsem napsal knihu těsně po Sarajevu, kdy nebylo v Česku většího otloukánka. Čili z toho žádný společenský benefit pro mne fakt nekoukal. Mne jen strašně štvalo, že média Klausovi nedávají slovo, jedou jen svůj monolog. Tak jsem mu to slovo dal, v knize. S Vávrou jsem psal knížku k jeho 90. narozeninám, a jak víte, Vávra je pro mnohé synonymem toho nejhoršího konformismu v umění a kultuře. Ale já jsem dělal rozhovor s velikým režisérem Zlaté renety, Romance pro křídlovku, Kladiva na čarodějnice, s učitelem, který vypustil do světa českou filmovou vlnu – to jeho žáky byli Menzel, Jireš, Schorm, Chytilová… Se Zemanem jsem napsal knihu v okamžiku, kdy nikdo, možná ani on sám, nevěřil, že se povede jeho volba prezidentem v r. 2013. Čili opět tu najdete spíš riziko, že mě „ti lepší“ pomažou kolomazí, než že bych z toho profitoval. Vtip je v tom, že já píšu rozhovory s lidmi, kteří nejsou jednoznační, mají v sobě více poloh a lze se s nimi i hezky pohádat, ale jsou zajímaví, inspirativní, zkušení a hodně moc toho vlastníma rukama dokázali. Mimochodem napsal jsem taky knížku s Yektou Uzunoglu, kurdským lékařem, obětí politické a justiční zvůle první půli 90. let. Fakt byste to nazval nějakým konformismem?

 

 

Přichází zklamání z kapitalismu a určitá část populace to dává najevo. Začíná ale také útočit na „reformní“ mainstreamové novináře především z ČT. Ti to nechápou a jsou zmatení, vždyť pracují podle jasného zadání – skoncovat se socialismem. Kde se bere neschopnost reflexe doby a jejího vývoje.

Jsou tři druhy nespokojených. Jedni, kteří přivítali kapitalismus po roce 1989 s jásotem, začali velkoryse podnikat – a neobstáli, většinou z důvodů vlastní neschopnosti a chybějícího talentu pro podnikání. Druzí nespokojení se rekrutují z těch, kteří pádem socialismu přišli o mnoho ze svých jistot (nárok na práci, zdravotnictví zdarma atd.). A třetí jsou ti, kdo doplatili na neschopnost těch prvních a ocitli se v sociálním vakuu. Prve jsem mluvil o elitářích, kteří by chtěli stát u kormidla dějin, a sprostě přitom zneužívají všech těchto nespokojeností v domnění, že právě tento typ lidí bude stát za nimi a bude jim věřit. Jim, kteří přece budovali ten režim, jemuž teď nemohou přijít na jméno.

 

Mluvíte o ČT. Ta ale přece s žádným socialismem nebojuje. Vždyť co je podstatou socialismu? Přece sociální inženýrství. Elitářské přesvědčení jedinců či skupin, že mají právo, ba dokonce povinnost rozhodovat o jiných. To jsou ty Havlovy řeči o tom, že referendum by nemělo být, protože tzv. obyčejní lidé nebudou rozumět otázce a rozhodnou špatně. Jen sociální inženýr ovšem zná obsah slova „špatně“. Totiž to je to, co je špatně pro něho. Co je dobré pro ty lidi, ho nezajímá. V tomto smyslu a výkladu je dnes ČT ryzí hlásnou troubou těch nejsocialističtějších názorů, postojů a snah, které nám chtějí vládnout.

 

 

Otázka o ČT byla myšlena jinak: Proč je levicovost a sociální cítění spojováno na mediální scéně s něčím, co oni nazývají zpátečnictví směrem do minulosti k socialismu?

To je pomýlení pojmů, někdy z hlouposti, někdy záměrně. Ptal jsem se jednou Miloše Zemana, v čem on spatřuje rozdíl mezi levicí a pravicí. A on mi tehdy řekl zhruba toto: Oba názory jsou demokratické, oba ctí stejné dvě priority – prosperitu a sociální ohled, jen je mají v opačném pořadí. Naši mediální tlampačové používají slova „sociální“, „socialismus“ jen jako klacek, jímž tlučou po hlavě nepohodlného oponenta. Jiní tlampačové za jiných režimů se stejným cílem používali pojmy „židobolševismus“ (nacisti), „židozednářství“ (stalinisti) atd., ale skutečný obsah v tom chyběl, byla to jen ideologicko-politická nálepka.

 

 

8/ Není to vše hra symbolů nebo jde o skutečně historický vývoj někam dále za postkapitalismus? Budou média – novináři první, kdo toto pochopí a připraví nás na možné společenské změny, které mohou být velkého rozsahu, který dnes jen tušíme – viz migrace?

Novináři, aspoň většina těch našich, určitě nepochopí nic první. Většina z nich nemyslí vlastní hlavou, jen dělají ozvěnu jiným, hlasitějším, odříkávají floskule politiků, které mají v oblibě nebo z nich mají nějaký prospěch. Navíc podstatou dnešních novinářů je oportunismus. Být za každou cenu v jakési předpojaté opozici, vyrábět třídní boj, konflikt, protože o souladu se hůř píše, soulad je nuda, jen konflikt je atrakce. Zeptejte se našich novinářů, kdo z nich kdy četl Baumana, Lipovetskyho, Riesmanna, LeBona nebo aspoň Canettiho Masu a moc. Tragédií většiny novinářů je jejich fatální nevzdělanost a neschopnost skládat věci k sobě podle souvislostí. Pro ně událost začala okamžikem, kdy o ní promluvili. Dějiny začaly datem jejich narození. Protože nemají dostatečné intelektuální opory pro polemickou argumentaci, snadno se stávají bojovnými propagandisty (za cokoli, co je právě v trendu a za co dostanou zaplaceno).

 

V jednom francouzském filmu – jakási krimi to byla, to není důležité – se představují dvě postavy a jeden druhému říká: „Vy jste co?“ A druhý odpovídá: „Já jsem novinář“. Na to ten první truchlivě odtuší: „To je dost smutné, když se dospělý člověk musí živit něčím takovým“.

 

Nechci zevšeobecňovat, jistě zde máme řadu chytrých a talentovaných novinářů, ale většinou se bojí projevit, protože funguje tzv. spirála mlčení: když vyřknete disentní, jakkoli důkladně zdůvodněný názor oproti většině, ta většina vás vytěsní a zlikviduje. Už si nevrznete. Za komunistů se tomu říkalo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. To platí doposud.

 

 

Petra Žantovského známe především jako novináře, publicistu a teoretika médií. Již méně se ví, že je také básníkem. Naposledy jsme na našem webu psali o jeho sbírce „Zakázané květiny” (viz).

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 20 Březen 2018 08:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB