Tereza Spencerová: A to víte, pro koho on vlastně pracoval? Fakta k otrávenému agentu Skripalovi

Sergej Skripal„Britská média připomínají, že nyní už roky spolupracoval se soukromou bezpečnostní agenturou Orbis Business Intelligence, v níž působil také Christopher Steele, autor většiny ‚zaručených kachen‘, které si objednala Hillary Clintonová, aby dokázala Trumpovy vazby na Rusko. Celá ta konstrukce se ale zhroutila už před pár měsíci, a tak se Skripal mohl stát nepohodlným i antitrumpovskému táboru, protože, znáte to – kdo zradil jednou, může se nechat koupit a mluvit znovu,“ analyzuje Tereza Spencerová.

 

 

 

Tak nám otrávili Skripala, mohla by sprásknout ruce paní Müllerová ze Švejka. Jak vnímáte probíhající aféru, kdy byl v Británii otráven někdejší ruský agent Sergej Skripal? Britská vláda zuří a ukazuje na Moskvu, Moskva vinu odmítá, nicméně Londýn vyhošťuje 23 ruských diplomatů. NATO oznámilo, že útok považuje za první chemický útok na území Aliance za dobu jejího vzniku. Evropská unie mluví o solidaritě, padají návrhy na další sankce proti Rusku... Kam to může vyústit? Co z toho vyvozujete?

Myslím, že je třeba začít trochu ze široka. Loni v půli prosince britský ministr zahraničí Boris Johnson obvinil Rusko, že „destabilizuje Západ“ tím, že „trolluje na Facebooku“, načež zaletěl až do Moskvy a obvinil ji z toho, že může za Brexit. Koncem letošního ledna vrchní velitel britské armády, generál Sir Nick Carter, rovnou už zahovořil o válce – Rusové jsou prý největší státní hrozbou pro Británii od konce studené války a konflikt může propuknout kdykoli a na základě i velmi nečekané záminky. No, a o měsíc později je tu najednou Sergej Skripal a už „NATO řeší otravu exšpiona jako první chemický útok na Alianci od svého vzniku“, řečeno titulkem jednoho z českých mainstreamových portálů. Logika vývoje je vcelku jasná, ne? Z tohoto pohledu je pak vyhoštění 23 ruských diplomatů/špionů ještě vlastně „mírovým řešením“ eskalované politiky.

 

Nicméně, k samotnému Skripalovi. V první řadě si nemyslím, že to je ruský agent, protože kdysi dávno pracoval jako jakýsi kádrovák v ruské GRU a přeběhl, takže ve skutečnosti je to agent britský. V Rusku byl uvězněn a na Západ se dostal už před lety v rámci širší výměny za ruské agenty, takže z hlediska Ruska už dávno nejspíš žádný zájem nevyvolával. Kdyby opravdu chtěli, nemusel přežít už to vězení… Britská média připomínají, že nyní už roky spolupracoval se soukromou bezpečnostní agenturou Orbis Business Intelligence, v níž působil také Christopher Steele, autor většiny „zaručených kachen“, které si objednala Hillary Clintonová, aby dokázala Trumpovy vazby na Rusko. Celá ta konstrukce se ale zhroutila už před pár měsíci, a tak se Skripal mohl stát nepohodlným i antitrumpovskému táboru, protože znáte to – kdo zradil jednou, může se nechat koupit a mluvit znovu.  

 

Podivná je taky volba chemické látky, kterou měli být Skripal s dcerou otráveni. Tzv. Novičok je jakási binární záležitost, kterou v SSSR vyvíjeli už někdy v 70. letech minulého století, a proto Londýn ukázal prstem na Rusko. Nicméně, ruský whistleblower Vil Mirzajanov, který jako první informoval svět o její existenci, chemický vzorec popsal ve své knize, která vyšla v roce 2009 a dá se dodnes na Amazonu koupit za necelých třicet USD. Je to látka natolik nezvyklá, že ani není na seznamu zakázaných bojových látek Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW), což z ní vlastně jako by činilo látku povolenou, dodal by cynik. Za sovětských časů se Novičok mimo jiné vyráběl v Nukusu v Uzbekistánu a tento provoz po rozpadu SSSR „dekontaminovaly“ Spojené státy, což v praxi znamená, že si zcela jistě zajistily i příslušné vzorky. V roce 1995 byl Novičok použit jako zbraň v obchodním konfliktu mezi dvěma ruskými bankéři, což značí, že přinejmenším tehdy byl k mání na černém trhu a měly ho v rukou zločinecké kartely. Jednou prý Novička použili i čečenští džihádisté, když si chtěli vyřídit účty s džihádistickými rivaly v Sýrii. To všechno se dozvíte z otevřených zdrojů, třeba z Wikipedie. A co víc, když už Británie látku identifikovala, musí znát její složení, a tím pádem si ji umí i vyrobit. Znají ji i v USA, zná ji i ruský organizovaný zločin nebo čečenský džihád. A bůh/alláh ví, kdo ještě. Přesto premiérka Mayová prohlásila, že „neexistuje alternativa k závěru, že za pokus o vraždu je zodpovědný ruský stát“. Surrealismus v reálném životě.

 

Ale koneckonců, proč i ne? Sice netuším, proč by Skripala třeba „jen“ nepřejeli nebo nezvolili nějaký méně okatý způsob, když by jim už nějak vadil, ale proti gustu žádný dišputát. Třeba chtějí v Kremlu Západ prostě zastrašit a srazit ho do kolen, vysvětlili by mi „rusobijci“. Všechno je možné. A kdyby nebylo třeba operace Gladio, lží kolem iráckých zbraní hromadného ničení, podivné smrti Davida Kellyho a dalších věcí, tak bych třeba i uvěřila, že za všechno zlé na tomto „našem světě“ mohou jen Rusové. Pobavilo mě ale, když se lídr labouristů Jeremy Corbyn v parlamentu premiérky Mayové ptal, jestli tedy má po ruce nějaké důkazy, které by s pokusem o vraždu opravdu spojovaly Rusko, odpovědí mu bylo jen hlasité bučení z jejího „kotle“… A kardinální se stává otázka: Cui bono?

 

Suma sumárum, jen co vyšetřovací výbor US Senátu hodil flintu do žita a po roce – a bez výsledku – ukončil vyšetřování ruského vměšování do amerických voleb, „přichází“ Británie se Skripalem, aby napětí ani na chvíli nepolevilo. Přitom ale platí, že to napětí se nedá gradovat donekonečna. V určitém bodě se vše zlomí a přijde válka. Jak už jsem řekla, vyhoštění ruských diplomatů/špionů je z tohoto pohledu svým způsobem krokem zpět od okraje propasti. Vygradovali to až k „prvnímu chemickému útoku na NATO“, americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová už předpovídá, že pokud nebude Rusko náležitě ztrestáno, zaútočí chemickými zbraněmi i na New York, ale k rozhodujícímu – a pokud by vše vyřčené byla pravda, tak i logickému – kroku se neodhodlali. Naštěstí. Zatím. Možná se ale jen pani Mayová chtěla vytáhnout před svými voliči coby „válečná premiérka“ – když už to nedokáže důstojně uhrát s Bruselem, tak ukáže svaly aspoň Moskvě. Nevím, jestli si nespletla protivníky. Mimochodem, i George Bush byl z hlediska popularity chudáček, dokud nepřišlo 11. září, o němž už se dnes ví, že bylo do značné míry placeno a organizováno ze Saúdské Arábie. Pak ukázal svaly, způsobil smrt přes milion lidí v Iráku a stal se „hrdinou“.

 

Bude zajímavé sledovat, jak odpoví Rusko. Hodně je vytočilo už poměrně bizarní ultimátum premiérky Mayové, aby prý do 24 hodin vysvětlili, jak se Novičok do Británie dostal, a teď to vypovídání diplomatů, absence britských politiků a členů královské rodiny na mistrovství světa ve fotbale, zrušení bilaterálních kontaktů, zmrazení ruských státních účtů a zpřísnění kontroly všech leteckých spojů mezi Británií a Ruskem… 

 

Co mě ale překvapilo, je postoj Číny. Peking se většinou do napínání vztahů mezi Západem a Ruskem příliš nemíchá, ale nyní oficiálně varoval Londýn, aby se neukvapoval, pokud nemá v ruce žádná „reálná fakta“. Co tento čínský přístup v praxi znamená, se teprve asi ukáže, ale nezapomínejme, že – jen s malou nadsázkou – platí, že Čína v posledních letech skoupila půlku Británie… 

 

 

Donald J. Trump vyrazil ministra zahraničí Rexe Tillersona, údajně tak trochu i proto, že hned obvinil Rusko z otravy Skripala. Na jeho místo dosadil šéfa CIA Mikea Pompea, který je považován za jestřába. Budou vztahy s Ruskem nyní ještě horší? Co všechno může Pompeo vyhrotit na Blízkém východě, ohledně Sýrie či Íránu? A co Severní Korea? 

Netuším, jaké budou vztahy USA s Ruskem za Pompea, ale současně platí, že o Tillersonově konci se nahlas spekulovalo už pár měsíců, a tak ho – nejen Rusové – v mnoha ohledech vnímali už jen jako „chromou kachnu“, jejíchž názorů už nemá moc smyslu si všímat. Nový ministr s pevným mandátem bude z tohoto pohledu jistě čitelnější, pro Rusko, ale i pro Evropu nebo Čínu a Asii jako takovou. 

 

Zdá se ale, že hlavním důvodem jeho jmenování jsou vnitropolitické zájmy Donalda Trumpa, který se tím snaží přiblížit vojenskoprůmyslovému komplexu i politickým jestřábům z obou tamních politických stran. A pokud se ptáte, co všechno může Pompeo vyhrotit, tak lze odpovědět stručně, že „úplně všechno“, především pak vztahy s Ruskem a Čínou, hodně se skloňuje i blížící se vypovězení dohody o íránském jaderném programu. Současně ale platí, že Spojené státy v současnosti už mohou „vyhrocovat“ situace vesměs jen do té míry, do jaké jim svět ono vyhrocování povolí. Možná to nyní zkusí na principu „pokus-omyl“. Uvidíme. Nemá smysl zbytečně spekulovat. 

 

 

Český generál Petr Pavel, končící předseda Vojenského výboru NATO, obdržel vyznamenání Legion Of Merit, nejvyšší vojenské vyznamenání, které může v Americe dostat cizinec. Blahopřejete mu?

No jistě, že mu blahopřeji! Dotáhnout to z vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova, Vojenské akademie Antonína Zápotockého a s členstvím v KSČ až k nejvyššímu americkému vyznamenání přece nedokáže každý! Doba píše podivné příběhy – jeden skončí jako „mlátička“, druhý s americkou medailí… 

 

Ale vážně. Generál ve své funkci končí, mám dojem, v létě, a tak už se u něj pomalu projevuje syndrom „odcházejících politiků“. Všiml jste si, že politici znějí najednou hodně rozumně a vracejí se plně do reality, jakmile už nejsou ve funkci, v níž vesměs omílají jakási klišé, floskule a bludy? No a generál Pavel najednou tvrdí, že NATO nezaznamenalo žádnou „ruskou agresi“ vůči Pobaltí a dokonce varuje, aby se tohle sousloví vůbec používalo, protože „nedošlo k žádnému porušení územní svrchovanosti pobaltských států a ani jejich vzdušeného prostoru“. Prý si všimli jen více vojenských manévrů, více letů dálkového letectva, ale to by generál prý „agresí nenazýval“. Zkritizoval Rusko za jeho akce na Ukrajině, ale vyslovil se pro dialog… Cituji podle „ústředního listu“ amerických ozbrojených sil Military.com. Když tohle říká a ještě je přitom v nejvyšší vojenské funkci NATO, co asi tak začne říkat třeba za rok, až mu otrne úplně?  

 

 

Nová Guernica. To padlo v souvislosti se situací v Afrínu, kde se s tím armáda Turecka příliš nemaže. Lze zdokladovat, že tam Turci páchají zvěrstva, o kterých se příliš nepíše? Jak jsou vojensky úspěšní a jak se promítá jejich postup do stavu v Sýrii?

Už jsem viděla spojení Guerniky se San´á, hlavním městem Jemenu, který už tři roky bombardují Saúdové za agilní podpory Západu, který v naději na nějaké ty další zbrojní miliardy snaživě kryje jejich válečné zločiny. Tím chci říci, že takových „guernik“ je aktuálně víc a každý ji asi spatřuje v místě, které ho z různých důvodů zajímá víc než ostatní.

 

Ale nešť. Afrín má smůlu, že ho dobývá Turecko, tedy člen NATO. A zbylí členové NATO nyní nevědí, co mají dělat: Zastat se Kurdů, které jinak Západ formálně podporuje, nebo stát po boku svého tureckého souputníka? A tak se převážně jen mlčí, i když – přinejmenším Turci – uvádějí už více než tři tisíce „zlikvidovaných teroristů“. 

 

I když… Když říkám, že Turecko je členem NATO, tak si tím vlastně ani nejsem nijak jistá, a nejspíš si tím asi nejsou jistí ani v NATO nebo v samotném Turecku. Jinak by asi nepřesouvali leteckou základnu z tureckého Inclirliku do prý „jistějšího“ jordánského Azraku. Je ale v každém případě neuvěřitelné, že se USA a s nimi ve vleku i NATO dokázaly „promanévrovat“ až do situace, kdy mezi sebou válčí dva jejich spojenci. A je vlastně z hlediska Kurdů neuvěřitelné, že nepochopili situaci, která v regionu přece nepanuje teprve od včerejška, a spolehli se právě na USA a Západ. Přehlídka špatných voleb… A výsledkem jsou masakry, před nimiž z bezradnosti zakrýváme oči. Jistě, v západních médiích se tu a tam objeví nějaký komentář, který Ankaru odsuzuje, občas se třeba na FB objeví i oprávněně rozhořčená výzva k vyloučení Turecka z NATO, ale zodpovědní činitelé mlčí a nekonají. Bojí se, že Turecko ztratí; a to by totiž byl svým způsobem konec Aliance, jak ji známe.

 

Ještě šílenější mi pak připadá, že zatímco zavíráme oči nad osudem syrských, ale i iráckých a tureckých Kurdů, tak o to víc se západní politici a média dokážou rozhořčit nad bídným osudem, který čeká třeba ve východní Ghútě u Damašku Al-Káidu a další džihádisty. Jen proto, že to nebombardují „naši“, ale Syřané s Rusy. Kvůli džihádistům – pod pláštíkem obav o životy tamních civilistů – Západ sériově svolává Rady bezpečnosti OSN a hrozí „trestnými“ nálety. Kvůli Kurdům ani ťuk. Být na místě Kurdů (a nejen jich), zvysoka se na nás vykašlu. 

 

 

Jemen, zapomenutý kout Arabského poloostrova. Publicisté, kteří zrovna nemají v lásce Západ, uvádějí, že zavíráme oči nad úděsnými masakry, kterých se tam dopouští Saúdská Arábie. Je toto prohlášení stále aktuální? Mimochodem, mnoho se píše o problematické situaci Saúdů, kteří jaksi nemají nic jiného k živobytí než ropu. Což jim způsobuje problémy. Jaké perspektivy před sebou má pouštní království, které svými petrodolary dotuje radikální muslimy u nás v Evropě?

Problém Jemenu je problémem „přehlížené“ války a přehlížených válečných zločinů. Šéfem rady OSN pro lidská práva je jordánský princ, který dlouhé roky působil v USA, a tak nedávná zpráva jeho výboru tvrdí, že válečné zločiny Saúdů, třebas v podobě vybombardovaných nemocnic a škol, je teprve třeba „důkladně vyšetřit“, válečné zločiny v podání USA nejsou válečnými zločiny, protože USA tu či onu školu nevybombardovaly „schválně, ale jen náhodou“, a jediné válečné zločiny současnosti se proto týkají Rusů a Syřanů, protože vybombardovali školu. Očividně záměrně. Názor OSN. Tečka. Když k tomu přičtu skutečnost, že OSN „jakoby kouzlem“ přestala počítat oběti saúdské agrese už loni v lednu, a tak se číslo zastavilo na nějakých deseti tisících a od té doby – na rozdíl od počtu náletů – nijak neroste, tak tu máme dokonalou odpověď na onu slavnou bushovskou otázku: „Proč nás nemají rádi?“ 

 

Jistě, problém Jemenu by vydal na sáhodlouhou přednášku, ale shrnu ho parafrází lídra jemenských húthijských rebelů, kteří se odmítají vzdát miliardovým saúdským a západním armádám: Poslední věc, jakou si Saúdové a jejich západní spojenci přejí, je soběstačný, ekonomicky životaschopný, vojensky silný a antiimperialistický Jemen na jihu Arabského poloostrova, který by kontroloval Rudé moře a jeho strategické vodní cesty… Čili destrukce Jemenu bude pokračovat. Musí. Na oběti zapomeňte, vy kverulanti.

 

 

Na Slovensku demonstrace vedly prozatím k pádu ministra vnitra, možná padne i celá vláda. U nás se demonstruje na obranu ČT a ústavních hodnot. Nejmenovaný poslanec se vyjádřil, že jde o „Majdan“. Frekventuje se jméno George Sorose, ostatně shromáždění aktivistů v divadle Archa podpořila česká pobočka Open Society Fund. Co k podobným spekulacím říci?

Jistě, všechno čím dál víc připomíná „barevné revoluce“, jen asi většina z nás netušila, že se dá takhle „buntovat“ i v zavedených členských státech EU. Hloupě jsme si mysleli, že je to záležitost jen nějakých rozkolísaných postsovětských republik. Nicméně, měli bychom si tedy zvykat a přestat se divit, že demokracie je na houby, když negeneruje ty „správné“ výsledky. Mě na tom ale nejvíc zaráží, že „demokratická ulice“ a její „think-tanky“ a penězi přeplněné nadace chtějí prosazovat hesla a principy, které neřeší žádné aktuální problémy a místo nich operují jen se symboly. Dobře, tak dosáhnou svržení vlády. Robert Fico už nabídl demisi, jako kdyby to on zavraždil Kuciaka a jeho přítelkyni. Ostatně, ukázalo se na něj prstem coby na pachatele stejně snadno jako v kauze Skripal na Rusko. To je přece šílené. 

 

A dál? Jako že pravda a láska, jediné povolené „správné názory“ a nejspíš i následný příval migrantů nás nějak posunou dopředu? Přesně nechápu, co je v plánu. Chaos, zpochybnění voleb coby základního principu demokracie? Po pouhém čtvrt století, co jsme se k demokracii konečně přidali… 

 

 

Co bychom měli v nejbližších dnech sledovat?

Každý si to své téma jistě najde. Nabídka krizových situací je – a dodávám bohužel – hodně pestrá.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB