Novináři u nás odmítají snášet kritiku a diskusi



Rozehnal Aleš foto prstc xtvVeřejná služba v oblasti televizního vysílání je veřejná i proto, aby o ní mohla probíhat veřejná diskuse a kritika.

 

 

 

Advokát a expert na mediální právo Aleš Rozehnal (na snímku) si všímá, že když dojde řeč na kontrolu médií, jejichž činnost se blíží výkonu veřejné moci, začnou se jejich představitelé bránit s poukazem na nezávislost a její případné ohrožení. Česká televize by se však neměla přeměnit z veřejnoprávní na státní instituci, protože státní vlastnictví médií přináší nebezpečí manipulace s informacemi ve prospěch vlády, bránění veřejnosti v přístupu k informacím potřebným pro kvalifikovaná rozhodnutí, a tudíž brzdí demokratické procesy.

 

Prezident Miloš Zeman v nejnovějším vydání pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov prohlásil, že nestačí Českou televizi jenom kritizovat, ale je třeba něco udělat pro změnu. Jednou z cest je dvojí zamítnutí zprávy o hospodaření České televize, po čemž může následovat odvolání Rady ČT, a ta nově zvolená pak může odvolat stávajícího a zvolit nového generálního ředitele České televize. K tomu podotkl, že jako prezident to ovlivnit nemůže, že to mohou ovlivnit pouze poslanci. Co si myslíte o této jeho výzvě?

Tato výzva je výzvou k poněkud účelovému výkladu zákona. Rozhodování o zprávě o hospodaření České televize nemá sloužit k výměně vedení této organizace, ale k vyjádření souhlasu či nesouhlasu s hospodařením s veřejnými prostředky, které jí zajišťuje zákon. Navíc pokud by účelem neschválení zprávy o hospodaření měla být výměna generálního ředitele, není možno zapomenout na to, že rozhodnutí o odvolání generálního ředitele musí být odůvodněno. Odvolání generálního ředitele tedy nemůže být pouhou libovůlí nově zvolené Rady České televize, ale musí pro něj být důvod, který obstojí před soudem. Generální ředitel se totiž může svému odvolání bránit žalobou a Česká televize by musela v takovém řízení prokázat, že pro jeho odvolání existovaly důvody.

 

 

V reakci na to se ozval šéfredaktor serveru Forum24.cz Pavel Šafr, že bolševizace pokračuje, že se teď lůza třese na likvidaci České televize a že je situace opravdu strašná. Své zděšení nad slovy prezidenta Miloše Zemana netajil ani radní ČT Zdeněk Šarapatka, jenž v rozhovoru pro server Forum24.cz uvedl, že se chystá puč na Českou televizi a je třeba jednat. Vnímáte také situaci veřejnoprávní televize tak, že je ohrožena pučem či likvidací?

Nemám tolik informací, abych se k tomu zcela relevantně vyjádřil, nicméně toto nebezpečí asi existuje vždy. Vidíme, jak snadno proběhla změna polské televize. Ministr financí tam získal oprávnění dosazovat do vedení veřejnoprávní televize a rozhlasu své lidi a pravomoc jmenovat a odvolávat šéfy veřejnoprávní televize a rozhlasu.

 

Polská vláda to odůvodnila snahou „vrátit veřejnoprávní média Polákům“ s tím, že Polský rozhlas a Polská televize prý opomíjejí či diskreditují křesťanství a polské tradice. Na akcentu na křesťanství a polské tradice ve vysílání rozhlasu a televize by samozřejmě nebylo nic špatného. Spíše se však zdá, že se vláda snaží vytvořit si televizi a rozhlas vládní strany. Veškeré orgány veřejnoprávních vysilatelů jsou tak v Polsku podřízeny moci výkonné, aniž by do jejich složení mohla zasahovat částečně moc zákonodárná. V Polsku tedy neexistují veřejnoprávní média, ale Polská televize a Polský rozhlas fungují jako standardní státní korporace.

 

Také prezident Miloš Zeman se domnívá, že Česká televize by neměla být veřejnoprávní, ale státní institucí, že by koncesionáři neměli platit 135 korun měsíčně za její provoz, ale že by tento provoz měl být hrazený ze státního rozpočtu. S obdobným návrhem přišel i Tomio Okamura. Státní televize navrhovaná těmito politiky ale existuje pouze v chudých, autokratických a nedemokratických zemích. V Evropě existuje pouze v Bělorusku a částečně v Ruské federaci. Na americkém kontinentu se s nimi nesetkáváme takřka vůbec. Státní média tak ve větším měřítku existují pouze v některých afrických a asijských zemích a na Středním východě, a to konkrétně v Barmě, Etiopii, Číně, Íránu, Sýrii, Turkmenistánu a Uzbekistánu. V demokratickém prostředí jsou státem vlastněné televize neznámým konceptem a rizika jejich zneužití jsou příliš vysoká.

 

 

Jaká rizika zneužití máte na mysli?

Státní vlastnictví médií přináší nebezpečí manipulace s informacemi ve prospěch vlády, bránění veřejnosti v přístupu k informacím potřebným pro kvalifikovaná rozhodnutí, a tudíž brzdí demokratické procesy. Obecně navíc platí, že čím menší je dohled státu, pokud však stát zajišťuje své základní funkce, tím svobodnější je společnost.

 

Státní média se vyznačují vždy preferencí vládnoucích stran a potlačováním a ignorováním opozičních názorů. To si dobře uvědomovali diktátoři od Napoleona, přes Lenina a Hitlera až po Marcose, kteří z tohoto důvodu média podřídili státní moci. V. I. Lenin zdůvodnil nutnost zestátnit média tím, že nestátní média pouze „opíjejí lid sprostou buržoazní novinářskou lží“.

 

 

Piráti připravují návrh novely zákona upravujícího chod médií veřejné služby. Zákon by měl zajistit nezávislost těchto médií na politicích. Je v tomto smyslu pochopitelný jejich záměr zrušit ten odstavec zákona, který umožňuje odvolání Rady při dvou po sobě jdoucích neschváleních výročních zpráv? Považujete jako expert na mediální právo tuto změnu za významnou a potřebnou?

Jedná se o nesystémovou reakci na stávající situaci. Veřejnoprávní provozovatel vysílání musí mít nějaký vztah a odpovědnost vůči veřejnosti. Lepší orgán, který by vyjadřoval zájmy veřejnosti, než Poslaneckou sněmovnu Parlamentu nemáme. Na jednu stranu je správné, že Česká televize a Český rozhlas žijí vlastním, na státu nezávislým životem. Musí být ale řízeny veřejností prostřednictvím svých zástupců. Jediní autentičtí zástupci veřejnosti jsou obsaženi právě v zastupitelském sboru.

 

Naprosté upozadění zastupitelského sboru by znamenalo, že veřejnoprávní instituce nebudou řízeny nikým, respektive budou sloužit zájmům svého vedení a zaměstnanců. Prosazování projevu vůle veřejnosti prostřednictvím jiných než zastupitelských sborů by pak vedlo k vytvoření elit, které by si osobovaly právo tyto instituce vést, a to třeba už jen z tohoto důvodu, že je „o nich více slyšet“.

 

 

Sociolog médií Jaromír Volek v rozhovoru pro týdeník Respekt uvedl, že také médií veřejné služby se týká dlouhodobě sestupný trend důvěryhodnosti a že situace se od doby boje o Kavčí hory v roce 2000 změnila. Tehdy se počet podporovatelů ČT pohyboval ve statisících. Dnes podpora není tak silná, a proto vyjádřil pochybnost, že by se za Českou televizi postavila tak značná část veřejnosti jako tehdy. Jak důvěryhodnost ČT hodnotíte vy a čemu přičítáte její pokles?

Obecně lze konstatovat, že došlo k poklesu důvěry v média, a to nejen v Českou televizi. Za hlavní příčinu považuji možnosti internetu, které přinesly novou dimenzi projevu svobody slova. Snadnost šíření informací v kyberprostoru je takovou změnou kvantity informací, že ve svých důsledcích vedla ke změně jejich kvality. Bez fyzické či duševní námahy může kdokoli oslovit velké množství lidí a zároveň přijímat jejich bezprostřední reakce. Toto oslovení je navíc zcela nebo částečně anonymní a v protikladu s publikací příspěvků v klasických médiích, které je vysoce elitářské, je mimořádně plebejské.

 

Na první pohled umožnil volný a všeobecný přístup k internetu prosazování názorů co největšího množství lidí do společenského vědomí, a zároveň byla poprvé v dějinách poskytnuta všem stejná možnost nejen přijímat, ale i šířit své názory a zapojit se tak aktivně do života svobodné občanské společnosti.

 

Zvýšil se tak počet distribučních kanálů informací, a tudíž existuje nekonečně mnoho publikovaných názorů a interpretací různých faktů. Klasická média, a tudíž i Česká televize ztratila svůj informační monopol.

 

 

Velký rozruch vzbudilo koncem minulého roku zveřejnění analýzy Centra pro mediální studia Univerzity Karlovy, podle níž Česká televize před krajskými a senátními volbami v roce 2016 stranila TOP 09. Řešitelský tým došel k závěru, že ČT v tu dobu porušovala zákon, konkrétně zásadu objektivity a vyváženosti. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která si analýzu zadala, však z ní nakonec žádný postih vůči ČT nevyvodila. Je ve zpravodajství a publicistice podle vás patrné zvýhodňování toho či onoho politického subjektu?

To nejsem schopen bez statistické a obsahové analýzy říct. Je ale očividné, že Česká televize má určitou editoriální politiku, kterou byl mělo mít každé médium. Debaty o tom, jak má vypadat objektivita a vyváženost zpravodajství České televize, jsou dány i tím, že každý se považuje za část veřejnosti, a tudíž každý požaduje, aby Česká televize vyjadřovala i jeho názory. Objektivitu a vyváženost ale není možno posuzovat mechanicky. Pouze mechanicky pojatá vyváženost by byla fachidiocií a bývá karikována výrokem, že objektivitou není „5 minut Hitler a 5 minut Židé“.

 

Snaha dosáhnout rovnováhy může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost, a jednak je systém veřejnoprávního vysílání přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu. Veřejnoprávní vysílání musí podporovat hodnoty, na kterých stojí politické, právní a společenské struktury demokratických společností, a konkrétně respekt k lidským právům, kultuře a politické pluralitě.

 

 

Mediální expert z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity Jan Jirák nedávno upozornil, že média veřejné služby často přeceňují negativní výroky na svou adresu, aby je následně mohla využívat jako obranu před jakoukoliv kritikou. Pokud by šlo o taktiku České televize, která každé upozornění na své chyby označuje za útok na svou nezávislost, lze veřejnoprávní televizi vůbec nějak kritizovat, aby to nemělo důsledky, které zmínil profesor Jirák?

Česká televize je veřejnoprávní institucí, podléhá státnímu dohledu a její účel je veřejný. Existence České televize je beneficiem společnosti. Činnost České televize sice není výkonem veřejné moci, ale na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Veřejná služba v oblasti televizního vysílání je veřejná i proto, aby o ní mohla probíhat veřejná diskuse a kritika. I novináři musí být vystaveni diskusi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům.

 

Někdy mám ale pocit, že novináři odmítají kritizovat praktiky svých kolegů. Existuje tak kolektivní moc sociální skupiny tvořené novináři, která je ale někdy spojena s její neschopností snášet kritiku a diskusi. Situace je o to vážnější, že veřejnost je do určité míry ovlivňována desítkami rozhodujících novinářů, tzv. opinionmakerů, kteří nejsou nikomu odpovědní, jsou nekontrolovatelní, a pokud to někdo zkusí, bývá označen za nepřítele svobody projevu.

 

Málokdo pochybuje o tom, že veřejnost může kontrolovat veřejnou moc. Avšak vždy, když dojde řeč na kontrolu médií, jejichž činnost se výkonu veřejné moci blíží, začnou se jejich představitelé bránit s poukazem na nezávislost a její případné ohrožení. Ani média však nemohou být složkou, která odmítá komunikovat s veřejností, je nekritizovatelná a nepodléhá společenské korekci.

 

 

Navázal bych kontrolou České televize. Tu by měla provádět Rada ČT a zároveň zprostředkovávat vedení ČT názory veřejnosti. Jak ale sociolog médií Jaromír Volek v už zmíněném rozhovoru konstatoval, někteří radní nezřídka tvoří jen břečťan pnoucí se kolem vedení veřejnoprávních institucí a navíc jim chybí odborná kompetence k tomu, aby porozuměli analýzám, které si zadávají a které tvoří stále významnější podklad při jejich rozhodování. Nazrál čas požadovat po kandidátech na členství v Radě ČT odbornou zdatnost? Nebo co jiného provést, aby se kritizovaný stav změnil a na Kavčích horách začali mít pocit, že jsou pod skutečnou kontrolou veřejnosti?

Řešením není zvýšení odbornosti členů Rady České televize, ve které by měly mít místo i laické názory, ale organizační oddělení Rady a České televize. Rada je v současné době součástí České televize napojená na její rozpočet a zároveň ji má kontrolovat. To je systémový nesmysl. Měla by mít svůj vlastní rozpočet a vlastní právní osobnost.

 

 

Potřebuje Česká televize nějakou změnu, aby plnila požadovanou službu veřejnosti, a pokud ano, jakou? Nebo funguje tak, jak jí zákon o České televizi 483/1991 Sb. ukládá?

Neexistuje instituce, která by fungovala zcela bezchybně. Měla by proběhnout zásadní diskuze o budoucím fungování této instituce ne v dalším roce, ale v dalších deseti letech. Z dlouhodobého hlediska je stávající systém neudržitelný. Otázka změny médií veřejné služby není otázkou bezprostřední potřeby, ale v době masivních změn v komunikaci, technologiích a službách, potřebách diváků a jejich chování, nebude v brzké budoucnosti stávající podoba těchto institucí na úrovni doby.

 

Již v současnosti existuje velké množství platforem pro dodávání mediálního obsahu, a to jak lineárního, tak nelineárního. Existují sociální média, která jsou interaktivní, mění se chování spotřebitelů a roste jejich simultánní užívání multifunkčních zařízení.

 

Měla by proběhnout netriviální debata o snížení závislosti veřejnoprávních institucí na vládě, což ohrožuje jejich editoriální nezávislost. Je nutné zachovat univerzalitu vysílání médií veřejné služby, ale zároveň vytvořit prostředí pro tvorbu vysokonákladových projektů. Vysílání by také nemuselo být zaměřeno na všechny vrstvy obyvatel, ale pouze na ty, kteří o něj projeví zájem.

 

 

Na co by se tedy měla Česká televize především zaměřit?

Úlohou veřejnoprávních vysilatelů by mělo být soustředit se na kvalitu na úkor kvantity. Většina současné produkce totiž není pokleslá, neboť je vytvářena profesionály, ale je na ní znát, že má omezený rozpočet a omezené ambice, což rezultuje v omezený produkt. Pokud by média veřejné služby byla zbavena povinnosti vytvářet „něco pro všechny“, mohla by se zaměřit pouze na vysokou kvalitu. Zároveň je nutno zabránit zmenšení demokratického zaměření veřejnoprávních vysilatelů spočívající v jejich univerzalitě, která je jejich podstatou.

 

Za úvahu rovněž stojí koncept, kdy by peníze vybrané pro vysílání veřejné služby byly rozdělovány na soutěžním základě i jiným provozovatelům, což by bylo v souladu s konvergencí médií, protože lidé přijímají mediální obsah stále častěji z jiných zdrojů než televize. Mohli bychom také vést diskusi o vytvoření neziskového poskytovatele veřejné služby v oblasti televizního vysílání, který by vyráběl pouze obsah a tento by distribuoval na soutěžním základě všem vysilatelům bez rozdílu. Česká televize a rozhlas by byly jedním ze soutěžitelů, ale programy veřejné služby by mohly vysílat i jiní poskytovatelé mediálních služeb, a to například regionální vysilatelé, nebo vysilatelé zaměření na kulturu, menšiny, vzdělávání nebo dokumenty.

 

 

Převzato s vědomím Aleše Rozehnala.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB