Ondrej Prostredník: Církve ztrácejí schopnost odpovídat na otázky lidí

Prostredník Ondrej foto D IštokTeolog Ondrej Prostredník se jasně a nahlas vyjadřuje k celospolečenským tématům, která jsou i dnes tabuizovaná. Hovoří o církevních tématech, genderové rovnosti, uprchlících i Romech. Loni mu za účast na Duhovém pochodu odebrali povolení vyučovat teologii. Myslí si, že se Slovensko musí více definovat jako občanská společnost, jako prostor, který je otevřený všem.
 
 
 
Vstoupili jsme do nového roku, který mnozí vnímají jako nový začátek, jako možnost restartu. Jak to vnímáte vy?
Vždy na začátku nového roku jako by člověk resetoval věci z roku starého a nechal mnohé za sebou. Má před sebou nové plány. Tak to funguje i u mě. Vždy se snažím najít, co bych mohl začít jako nové. V tomto ohledu je nový rok k tomu, aby člověk nabral novou sílu, odhodlání k věcem, které mu možná v předcházejícím období nešly a kterých se možná musel i vzdát. Je to příležitost otevřít věci, se kterými si nevíme rady.
 
 
Bod nula prý neexistuje. Neseme si s sebou balík věcí z minulého období do blízké budoucnosti. Co vnímáte jako problém této země, který jsme nedořešili a neseme si ho s sebou?
Pro mě je v naší společnosti největší výzvou a úlohou, před kterou stojíme, to, abychom se dokázali chovat velkoryse vůči menšinám, které v naší společnosti žijí. Abychom je citlivě vnímali, abychom je neoznačovali jako hrozbu, abychom se zajímali o jejich problémy a potřeby. To je dost složitý proces, protože je vždy jednodušší označit minoritu jako cosi, co nějak nepasuje do našeho obrazu světa, co nás ruší. A myslím si, že Slovensko musíme více definovat jako občanskou společnost a v tom smyslu ji musíme budovat jako prostor, který je otevřený všem, ať už patří k jakékoliv menšině. 
 
 
Lidé dávají nálepky. Uprchlíkům jako nebezpečné muslimské mase, sexuální menšiny a menšiny vůbec označují za hrozby. Není však právě toto projevem zla, které v lidech probouzí pocit ohrožení a strach, z čehož potom těží krajní pravice? Není právě to projevem zla, které se skrývá za maskou dobra a tradic?
Myslím, že to jsou dvě klíčová slova: zlo a strach. Úzce spolu souvisí a mnozí jsou velmi citliví, když je někdo označí za xenofoby nebo homofoby, a ohrazují se, že oni určitě nemají fobii. Když ale někdo odmítá lidi s menšinovou sexuální orientací, když se mu zdají jako cosi nepřípustného a odporného, tak to znamená, že má obavu. A tam někde koření celý problém. Strach plodí zlo. Bez toho, aby lidé byli ochotní se otevřít, mluvit s těmi konkrétními lidmi a uvažovat o jejich lidském příběhu, zaujmou pózu strachu, a tím se stávají homofoby. A totéž platí pro uprchlíky. Prostě, jsou to lidé, kteří mají konkrétní životní příběhy. Když se s nimi potkáte a mluvíte s nimi, bariéry najednou padají. Zjistíte, že jsou to stejní lidé jako my a strachu netřeba.
 
 
Zakládáme si na tom, že evropská společnost je křesťanská, že je to naše kulturní tradice. Křesťanství má určité atributy, jako například lásku k bližnímu. Jak potom vnímat, když právě někteří představitelé křesťanských církví, konkrétně té katolické, kteří mají silné charizmatické hlasy, jsou proti něčemu vyhranění a prezentují to nenávistně? Vzpomeňme například kázání proti Istanbulské dohodě či Alianci za rodinu. Neměli bychom i tam někde začít pracovat?
V tom vidím velkou nezodpovědnost těchto lidí. Opravdu se chovají jako obyčejní populističtí politici, protože se vezou na vlně strachu většinové populace a až trestuhodně zkreslují informace. Když už mluvíme o Istanbulské dohodě, je nehorázné, co zaznívá v rámci kampaně v římskokatolických kostelech. Je to závažné překroucení celého dokumentu. Často se ozývá slovíčko gender, které na lidi působí jako červený hadr. Byl bych rád, kdyby si lidé dali tu námahu a zjistili, co to je. Není to jednoduché, protože je to abstraktní pojem, představa, že na jedné straně máme jako muži a ženy určité biologické znaky, ale na druhé straně se spolu s nimi nesou i nějaké role, které ve společnosti máme. A ty se v průběhu dějin mění a přesouvají. Vidíme, jak se tradiční role měnily i zaměňovaly. Je potřebné to lidem vysvětlovat a ne podněcovat jejich obavy a strach. Úloha církví je v tom, abychom vysvětlovali, že základní věcí Istanbulské dohody je potírání násilí vůči ženám, a abychom to podpořili. Jako malá část evangelické církve, konkrétně Evangelický církevní sbor Bratislava-Staré Mesto, jsme nedávno vydali výzvu, aby se představitelé evangelické církve postavili na stranu těch, kteří žádají ratifikaci smlouvy.
 
 
Co vám vaši představitelé odpověděli?
Zatím nic.
 
 
Čím to je, že se církve na Slovensku chovají zpátečnicky? Když se podíváme na jejich protějšky v západní Evropě, ať jsou to protestanti nebo katolíci, všichni jsou už mentálně jinde. Jinak vnímají genderové role, otázku domácího násilí a dokonce i LGBT lidí. Bez problémů je oddávají a přiznávají jim práva. Čím to je, že jsme tu jakoby stále za zdí?
Obávám se, že je to tím, že jako společnost stále přenecháváme, a nevím z jakých důvodů, příliš velký vliv římskokatolické církvi.
 
 
Ale už i papež se chová jinak než naši katoličtí představitelé.
Římskokatolická církev má ve světě určitou rozmanitost, místní církve mají určitou autonomii. A myslím, že právě naši katoličtí kolegové na Slovensku tuto autonomii využívají k tomu, aby víc než dialog s moderní společností zdůrazňovali ochranu tradic. Zajímavé je, že to dělají i s politickou podporou vládnoucích stran. V naší společnosti vznikají závazky mezi církví a těmi, kdo se ucházejí o moc. Například v posledních komunálních volbách se mnozí kandidáti zavázali plnit takzvaný manifest křesťanského politika. I v parlamentních volbách se prostřednictvím iniciativy Hlas za rodinu zavázali prosazovat zájmy církve při ochraně takzvané tradiční rodiny.
 
 
I po zvolení prezidenta je ve Svatomartinské katedrále slavnostní tedeum. Prezidenti se dávali „posvětit“ jako za dávných časů, kdy panovníka korunoval papež.
To by mi nevadilo, problém je, že potom ti politici nejsou vůči církvi svobodní a kritičtí. Platí to i opačně. Oddělit církev a politiku, to jsme ještě nedotáhli. Katolická církev a s ní i ty ostatní si činí nárok na veřejný prostor a odvolávají se na to, že se většina občanů SR hlásí k některé z církví. To už ale dávno není realita ani v našich podmínkách. Průzkumy jasně ukazují, že velká většina lidí nežije v souladu s tím, co církev považuje za tradiční a co má být podle církve modelem. I představy církve se v průběhu staletí zásadně měnily. My dnes stojíme před otázkou, jak se budeme vyrovnávat s výzvami doby. Například s představou, že Evropa je křesťanská. To je sice zkušenost, kterou máme několik staletí, ale není to neměnná skutečnost. A když si vezmeme geopolitické procesy, je otázkou, zda to tak opravdu bude, nebo zda se to v důsledku migrace vyvolané globálním oteplováním za několik dekád nezmění. O tom musíme mluvit a klidně a s rozvahou se na to připravit.
 
 
V Evropě podle dostupných statistik klesá počet věřících. Proč tomu tak je?
V této otázce jsme všichni bezradní. Jedním z důvodů je i to, že církve ztrácejí schopnost odpovídat na otázky lidí. To, co církve nesou jako poselství od svého vzniku, nedokázaly přetransformovat, aby to bylo k užitku dnešnímu modernímu člověku. Ale myslím, že se to změní. Církev se dosud vždy musela přizpůsobit vývoji. Některé teorie mluví o náboženské evoluci, kdy se od kmenových náboženství přes polyteismus dostáváme k monoteismu. Potom však přichází otázka, zda je monoteismus nejvyšším stupněm. A někteří teoretici mají za to, že nikoli. Že dále je ateismus. I takové úvahy existují. Já si myslím, že víra v Boha je v člověku hluboce zakořeněná, že vždy budeme hledat své místo vzhledem k tomu, co nás přesahuje, a to je ten náboženský rozměr člověka. Je otázkou, jak dokážeme coby křesťanská církev v těchto dynamických změnách tyto věci přeformulovat.
 
 
Navzdory tomu, že věřících ubývá, mají lidé k jistým druhům víry sklony. Masy lidí však vyhledávají šarlatány a falešné vůdce. Kdyby se existující církve vrátily ke své prapodstatě – konat dobro – nedokázaly by tento trend zvrátit?
Myslím, že by to dokázat měly a měly by tu ambici mít. Církve ji i mají, uvědomují si, že žijí v silně konkurenčním prostředí, v němž společně existuje mnoho náboženských směrů. Je tomu tak především od otevření naší společnosti v roce 1989. Pamatuji si, jak jsme tehdy zakládali Centrum pro studium nové religiozity, které potom přejmenovali na Centrum studia sekt. Já jsem ale vždy zastával názor, že se na tento fenomén musíme dívat neutrálně. Že nemůžeme lidi, kteří z nějakých důvodů ztratili víru v křesťanské církve a obrátili se k jiným formám náboženství, stigmatizovat tím, že jsou sektáři, kteří zbloudili. Spíš si myslím, že je to problém církví, které nedokážou odpovídat na otázky současného člověka. Nové náboženské směry to dokážou. Jeden z důvodů, proč to církve neumějí, je zkostnatělost, představa, že naše učení je neměnné. Že musíme trvat na tom, co jsme se učili my od našich učitelů, že to tak musí být. Nevím, kde se to v nás bere. Když se upřímně díváme na dějiny církví a teologie, vidíme obrovské změny jak uvnitř církve, tak uvnitř křesťanstva.
 
 
Stálo to však dost upálených rebelů.
Změny nejsou jednoduché. Vyžadují odvážné lidi, kteří pojmenují nedostatky a jsou ochotní pouštět se do zápasů s vlastním prostředím. Bez toho to nejde. Jednu takovou změnu, reformaci z roku 1517, jsme si loni připomněli a mrzí mě, že jsme víc energie spotřebovali na to, abychom opakovali ten pět set let starý příběh, a méně jsme mluvili o tom, jak se má změnit dnešní církev.
 
 
Jako vysokoškolský pedagog se setkáváte s komunitou mladých lidí. Co je trápí? Čeho mají málo nebo naopak až moc?
Myslím, že mladí lidé jsou jako vždy velmi dynamičtí, plní naděje a elánu. Netrápí se věcmi, které sužují naši střední generaci strachující se o důchody. Pro nás je to velké téma, ptáme se, dokdy budeme muset pracovat, anebo jestli nás potom společnost dokáže uživit. To mladí neřeší. Na vlastních dětech vidím, jak jsou mnohem samostatnější, než jsme byli my v jejich věku. Nemají problém najít si práci. Dnes se umějí prosadit mladí lidé, kteří jsou flexibilní a ochotní pustit se i do věcí, které možná ani nejsou úplně jejich snem. Líbí se mi, jak si dokážou pomáhat a jsou empatičtí. Věřím, že s takovým přístupem dokážou naši společnost posunout dopředu.
 
 
K definování hlavních trendů, které je nutné řešit, bychom potřebovali lídra. Máme na Slovensku autority, které by byly lídry s vizí?
Myslím, že je u nás mnoho osobností, které jsou s to pojmenovat, kde nás tlačí bota a co je třeba udělat. Problém je, že nemají moc. Mají jen hlas. Problém je ten, že politický prostor je stále obsazený lidmi, kteří nemají odvahu jít proti proudu. A vždy se při těžkých společenských tématech příliš bojí o své preference. A mám dojem, že vždy, než něco řeknou, vyčtou z průzkumů, co si lidé myslí, a potom to jen zopakují nahlas. To ale není politika, to je populismus, a to je problém. Pokud bych si měl něco přát do nového roku, tak aby se na naší politické scéně konečně objevili lidé, kteří tak, jako například Angela Merkelová v otázce uprchlíků, postupují principiálně podle základních hodnot lidskosti. Navzdory všemu pak lidé chápou, že jim nemohou ubližovat, ale musíme se o ně postarat. Když už je tu téma uprchlíků, je velmi důležité, abychom přísně rozdělovali potřeby těchto lidí a nevnímali je jako jeden balík hrozby, ale abychom viděli v utečencích lidi s konkrétními příběhy, které se dají pochopit a kterým lze pomoci.
 
 
Málo si pomáháme? Nestaráme se jeden o druhého?
Obávám se, že ne. Jako bychom na to neměli čas. Nemyslíme na to. Spokojíme se s příležitostnou dobročinností. Ale to nestačí. Musí nám jít o zásadní věci ve fungování společnosti, o spravedlnost, vymahatelnost práva, potírání korupce a budování sociální soudržnosti.
 
 
Kdysi se o sebe rodiny staraly víc? Čím to je, že dnes máme na Slovensku desítky tisíc geriatrických klientů, ale naše opatrovatelky jezdí starat se o staré lidi do zahraničí?
Primárně to není problém rodiny. To je problém, který způsobil špatně vybudovaný sociální systém. Máme sociálnědemokratickou vládu, ale tyto věci neumíme podchytit systémově. Jsou to přitom zásadní změny, jimiž naše společnost prochází. Představa návratu k tradiční rodině, jak to hlásají někteří idealisté, je passé. Je to iluze. Vícegenerační rodina ve společnosti určované zemědělským způsobem života je už překonaná. Nedá se vrátit. Jako společnost musíme hledat řešení pro ten způsob života, jakým žijí dnešní rodiny. Všichni jsou zaměstnaní, většina má i několik zaměstnání a musí veškerý čas věnovat práci. Zbývá málo času na starost o rodiče. To musíme umět vyřešit. Pokud pracovní trh, který by měl pro tuto pečovatelskou a ošetřovatelskou službu vzniknout, na Slovensku nevzniká, tak jsou možnosti v zahraničí výhodnější. Je to problém našeho systému a naší společnosti. Nemůžeme nechat lidi, kteří jsou ochotni to dělat, odcházet do Rakouska či Německa. Musíme vymyslet způsob, jak je tu udržet.
 
 
Najde se na Slovensku politik, kterého si vážíte? O kterém si myslíte, že je progresivní člověk, morálně a hodnotově konzistentní a je typem lídra?
Dáváte mi těžké otázky.
 
 
Jak mají lidé podle vás hledat a nacházet v sobě dobro?
Základní pravidlo, k němuž se křesťanství hlásí, je zásada – co chceš, aby jiní činili tobě, čiň i ty jim. Co si dopřeješ sobě, musíš dopřát i jiným. To je ta otázka, od které se vše odvíjí. To je základní princip lidské sounáležitosti, na němž se dají budovat dobré vztahy mezi lidmi. To však vyžaduje výchovu a vzdělávání.
 
 
Tomu se však brání hlavně církve, které mají podstatný vliv na výchovu a vzdělávání.
Je smutné, že v mnohých klíčových otázkách ani církve nedokážou překročit svůj stín. Brání se například otázkám sexuálního vzdělávání, senzibilizaci mladých lidí k tak jednoduché skutečnosti, jakou je to, že mezi námi žijí lidé s jinou sexuální orientací. To lidé z církví, kteří mají vliv, blokují. Nechtějí to dovolit, protože podle jejich vnímání světa je to cosi neslušného, o čem se nesmí mluvit. To je však velká nezodpovědnost, jíž se církve dopouštějí, a mají přitom velký vliv na to, co se odehrává ve vzdělávání. Národní akční plány, například i v otázce domácího násilí nebo práv dítěte, které jsou na stole, a týmy na ministerstvech odvádějí úžasnou práci… Když se to má ale přetavit do legislativy, zůstane to ležet v zásuvce. Protože tu existuje čísi odpor. A to je nebezpečná věc, kterou musíme nějak překonat. Chápu, že jsou politici ostražití a nechtějí jít proti většině. Možná by si ale měli zodpovědně spočítat, jaká většina to je. Zda je to opravdu rozhodující masa a ne jen halasně křičící lidé, kteří mají strach, že se naše společnost víc otevře.
 
 
Redakčně kráceno.
 
 
Ondrej Prostredník 
(*1964, Bánovce nad Bebravou) je slovenský evangelický teolog, přednáší na Univerzitě Komenského v Bratislavě o etice Nové smlouvy, řečtinu a další předměty. Je autorem a spoluatorem stovek odborných článků a publikací. Loni na počátku září mu Sbor biskupů evangelické církve odebral kanonickou misi, tedy povolení vyučovat teologii, a to kvůli jeho účasti na Duhovém pochodu v Bratislavě. 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 22 Únor 2018 16:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB