Robert Menasse: Tyhle kleště nacionalisty rozmačkají!

Menasse Robert foto youtubeRobert Menasse (*1954) získal za svůj loni vydaný román Die Hauptstadt (Hlavní město) Cenu německých knihkupců 2017. Je to v próze zachycený obraz bruselské administrativy, předznamenaný knižním esejem Evropský systém (česky 2014). Menasseho zájem o uspořádání Evropy dokresluje také jeho vystoupení před poslanci Evropského parlamentu v Bruselu 21. března 2017 k šedesátému výročí Římských smluv. Svůj příspěvek nazval Kritika evropského rozumu.

 

 

V čem spočívá vaše Kritika evropského rozumu?


Název Kritik der europäischen Vernunft – Kritika evropského rozumu je dvojznačný. Může to být genitiv subjektivní, anebo genitiv objektivní. Jednak „evropský rozum" znamená to, „co nebo kdo kritizuje", tedy evropský rozum příp. „evropský rozum" jako prostředek. Anebo to, co se kritizuje, to jest evropský rozum.


Historicky vzato, znamenal „evropský rozum" skutečnost, že byly vyvozeny důsledky z historie nacionalismu. A tyto důsledky vedly k dnešní Evropské unii. Byla to radikálně rozumná idea – říci si, že po všech našich zkušenostech s nacionalismem se pokusíme kontinent usmířit a organizovat ho tak, že se s nacionalismem skoncuje.


Co se dnes politicky odpovědnými osobami v Evropě označuje za „rozum", tedy určitá forma pragmatismu, je v protikladu k základní ideji, a to především tím, že osoby s politickou odpovědností nemají překonání národních států vůbec v programu. Totiž: otcové zakladatelé evropského sjednocovacího projektu provedli evropským rozumem kritiku evropské historie a založili evropský projekt. Jenže to, co je dnes považováno za evropský rozum, tedy že se politici snaží dojít k minimálním kompromisům mezi národními státy, tak to je třeba dnes kritizovat. To je totiž moment, kdy subjektivní genitiv přechází v genitiv objektivní.

 

 

Jste federalista?
Tak to nejdříve musíme definovat pojem federalismus. Myšlenku federace členských států EU nepovažuji za správnou. „Spojené státy evropské" jsou podle mého názoru omyl, evropský projekt není žádný svaz států. Ale federalismus ve smyslu propojené sítě evropských regionů, ten považuji za smysluplný, z různých důvodů. Zlomilo by to moc národních států.


Víme z historie a zažíváme to i dnes, že větší národní státy v konkurenci s menšími vždy ty malé vezmou nějak na hůl. Konkurence mezi národními státy vede k agresím, k výhodám jedněch vůči druhým a ke strádání především těch menších. Česko nebo Rakousko nebo Slovensko nebo Řecko by nikdy nemohly své zájmy – a bylo by zapotřebí definovat, co to vůbec jsou národní zájmy – prosazovat tak, jak je toho schopno například Německo. Anebo Česko nebo Rakousko by ostatní státy nemohly vydírat tak, jak je toho schopno vzhledem ke své velikosti třeba Polsko. Na základě takového federalismu, takové politické organizace by evropští občané neměli rovné šance.


Je rozdíl, je-li člověk Kypřan, nebo Němec, i když se všichni považují za evropské občany. Mají zcela odlišné rámcové podmínky svých možností. K zásadě rovnosti pro všechny evropské občanky a občany se můžeme přiblížit jen tehdy, když politické správní jednotky budou všechny přibližně stejně velké.


Je to zajímavý fenomén. Z historie víme, že od středověku jsou evropské regiony přibližně stejně velké: jsou to historicky rostlé kulturní prostory, které lidem dávají skutečnou identitu. Nejsou větší a menší, mocnější a méně mocné. Každý region je právě tak velký, aby byl pro každého občana přehlédnutelný svou nabídkou identity: „toto je moje kultura, moje identita". A zároveň je každému regionu naprosto jasné, že potřebuje onu síť, že nic nezmohou samy, že potřebují solidaritu. Velké národní, ekonomicky silné, politicky vlivné státy si pořád myslí, že toho schopny jsou, že mohou diktovat. Přitom je to chiméra, fikce. Například veliké mocné Německo. Co je to Němec? Prus není Bavor. Ten by se se zděšením ohradil, kdyby Prus byl zaměňován za Bavora. A Sas je zase něco jiného. Povědomí severoněmeckých hanzovních měst je naprosto jiné než povědomí bavorské vesnice. A každému je to jasné! Ale s tímto povědomím se cosi stane v okamžiku, kdy se začne mluvit o národní identitě. V tu chvíli všichni řeknou: No jistě, my jsme Němci a máme německé zájmy. Tohle považuji za určitou formu schizofrenie identity.


Národní zájmy jsou pouze zájmy národních elit. Existuje jiný, rozumnější koncept: pokud překonáme národní státy, vrátí se lidem jejich pravá identita. Regiony jsou od středověku jasné, historicky rostlé kulturní prostory, a i když národní státy vedou hranice napříč těmito prostory, byl region vždycky silnější, nedal se nikdy zrušit. Například Tyrolsko. Hranice mezi dvěma národními státy prochází přímo jeho středem. Tyroláci jsou Tyroláky na jih i na sever od dnešní hranice. Anebo aktuálně Katalánsko. Katalánci mají vlastní identitu, kterou se španělskému národnímu státu nepodařilo nikdy zlomit.


Bylo by tudíž z mnoha různých důvodů rozumné učinit z regionů správní jednotky budoucí Evropy. Umožnilo by to prosadit zásadu rovnoprávnosti všech evropských občanů a občanek, posílilo by to možnosti politické participace, tedy i demokracii v Evropě. Pokud by například do Evropského parlamentu posílal své poslance každý region, tedy poslance za region, pak budou občané znát své poslance – místo aby volili poslance na národních kandidátkách, kteří s životní realitou a s regionem nemají nic společného.


Příklad. Při evropských volbách je volební účast v rakouském Vorarlbersku extrémně nízká. Proč? Do Evropského parlamentu je v Rakousku – ale i v jiných zemích – možné vybírat jen z národních stranických kandidátek. A na kandidátkách rakouských stran do Evropského parlamentu není nikdo z Vorarlberska. Lidé ve Vorarlbersku nechápou, proč mají volit nějakého Vídeňáka, a tak nejdou k volbám. Ale Vorarlbersko jako region je součástí údolí Rýna. To je region, jenže je roztříštěn mezi tři státy. Přesto má společné zájmy a poslanci pocházející z tohoto regionu znají jeho potřeby a problémy. To je něco úplně jiného, než když poslanci zastupují národní zájmy na národních kandidátkách.


Evropský parlament má něco přes osm set poslanců. Evropu dnes můžeme definovat na základě mapy regionů jako kontinent sestávající z asi čtyř set více méně stejně velkých regionů. Pokud by každý region vyslal do parlamentu dva poslance, byl by parlament stejně velký jako teď, ale měl by výrazně lepší uzemnění v realitě evropských občanů. A zároveň nemůže žádný jen tak začít něco blokovat, protože by to poškozovalo jeho vlastní region.


To je tedy velmi hrubá skica, přibližný koncept Evropy regionů, jak je to ostatně jako perspektiva zakotveno v Lisabonské smlouvě. Je to sice v Lisabonské smlouvě, ale osoby s politickou odpovědností, evropské politické elity v to ve skutečnosti nevěří. Říkají to nanejvýš v nedělních projevech, a od pondělí do pátku provozují národní politiku.

 

 

Vidíte v evropské politice někoho, kdo je schopen to pochopit a něco pro to udělat?
Momentálně vidím já i mnoho dalších lidí určitou šanci v Emmanuelu Macronovi – na základě návrhů, které předložil ve dvou známých projevech. Macron řekl, že Evropa nemůže fungovat, pokud rámcové podmínky pro Evropany nejsou stejné. Například když mají společnou měnu, ale různé daňové systémy. A pak jsou země, které se společné měny ani neúčastní, ač jsou na základě Maastrichtské smlouvy povinny se připojit, jako například Česko. V Maastrichtské smlouvě jasně stojí, že když jsou splněny určité podmínky a země je součástí společného trhu, musí přijmout společnou měnu. Česká republika maastrichtská kritéria splňuje, ale po Havlovi zažívá neblahé období nacionalistických politických vůdců.


Jiný příklad – Polsko. To je ještě dramatičtější. Poláci se nechtějí zúčastnit, jelikož se domnívají, že v konkurenci k prostoru eura mohou mít zvláštní národní prospěch. Dělají to formou daňového dumpingu, tím, že kapitálu snižují daně anebo se jich vzdávají úplně. Lákají do země kapitál se slibem, že nebude třeba platit daně. Jenže to je zas na úkor ostatních evropských občanek a občanů, zejména v zemích, odkud kapitál odchází, ale i pro Poláky samotné, protože v důsledku toho jim chybí peníze v rozpočtech pro péči o staré lidi, zdravotnictví, infrastrukturu, tedy pro všechny nezbytné rozumné rámcové podmínky. Nakonec vzniká sestupná spirála a občané se stávají otroky bídných poměrů. Každý se snaží nějak se o sebe postarat, protože přestávají existovat státem garantované minimální standardy.


Jestliže Macron říká, že je potřeba fiskální unie, pak to přinejmenším ukazuje, že pochopil problém. Zásadně je to dnes tak, že dnes má odpovědnost politická generace, které říkám ztracená. Protože na rozdíl od Jacquesa Delorse, Françoise Mitterranda. Helmutha Kohla a dalších už nynější politické elity neviděly ty trosky, v nichž se kontinent ocitl. Na rozdíl od Delorse, Mitterranda, Kohla nevědí, o co otcům zakladatelům šlo. Současní politici zdědili určitý aparát a pomocí krizového řízení se snaží, aby se nezhroutil. Ale nemají vizi, žádnou perspektivu budoucnosti, nemají cíl. Mezi prodlužováním přítomnosti a utvářením budoucnosti je přece velký rozdíl.


Zároveň ale dorůstá nová generace, která už vyrostla s výhodami a výdobytky evropského sjednocovacího procesu, v Evropě bez hranic, s možností cestovat, se společnou měnou, s možností svobodně se usazovat, studovat v různých evropských zemích – té generaci říkám erasmovská. A bude vzrušující sledovat, co se stane, až politickou odpovědnost převezme tahle generace. Ale současná generace politických elit, to je generace „už ne – ještě ne".

 

 

Zmínil jste jako naději Emmanuela Macrona. V Rakousku je dnes kancléřem ještě mnohem mladší Sebastian Kurz. Je také nadějí? Nebo naopak hrozbou?
Kurze považuji za nadmíru nebezpečného politika, protože je v podstatě nevypočitatelný. Vytvořil koalici s Heinzem-Christianem Strachem od Svobodných. Nacionalista Strache vzbuzuje obavy.


Jaký rozdíl je mezi Kurzem a Strachem? To je velmi prosté. Strache už čtvrt století zastává své politické pozice. Zcela bez ohledu na dobovou atmosféru, bez ohledu na to, kolik lidí s ním souhlasí, říká: „Já tvrdím, že..." Je pevně ideologicky radikálně ukotven. Ať už bude většina obyvatelstva levicová, nebo levicově liberální, on bude přesto vždycky vpravo. A jestliže se dobová atmosféra přesune vpravo, zůstane pořád vpravo, a dostane víc hlasů. Strache je nebezpečný, protože zastává nebezpečné pozice, ale na druhé straně je vypočitatelný, protože víme, jaké ty jeho pozice jsou.


Kdežto Kurz? Ten si dá ráno předložit výzkumy veřejného mínění, a pak říká to, co chce většina. Ale protože nevíme, jaká bude situace, nálada zítra nebo pozítří, nevíme ani, co plánuje, co udělá. A to považuji za nebezpečné, tuhle nevypočitatelnost. Ale ještě nebezpečnější je – jsem o tom přesvědčen – že když se „duch doby" přesune silně doprava, půjde s tímto proudem, a tu sílící pravicovou atmosféru bude ještě posilovat.


Vidíme to ve více evropských státech. Například Viktor Orbán začal jako socialista. Pak v určité době zjistil, že se veřejné mínění mění. Nic neobhajoval, nevysvětloval, nepřišel s žádnými argumenty, jaká je jeho politická pozice, ale tento zvrat posiloval a usadil se jako surfař na hřebeni vlny.

 

 

Jsou Rakušané „politickým národem"? Žijí politikou, věnují jí pozornost, nebo ji nechávají na těch nahoře?
Tak jestli jsou Rakušané národ, to je velmi sporné. To si musíme nejdřív vysvětlit.


Je Rakousko národ? Podle romantického významu toho pojmu Rakušané národem nejsou. Společný jazyk, společná historie, náboženství a všechny tyhle věci – lze vůbec těžko pochopit, proč by Rakousko nemělo být součástí velkého německého národa. To, že Rakušané mají poněkud jinou mentalitu než Němci, ještě není závažným důvodem pro existenci zvláštního národa. Prusové mají přece taky jinou mentalitu než Sasové nebo Bavoři. Jazykovým národem Rakousko tedy není.


Kulturním národem Rakousko také není. Je málo zemí v Evropě, které jsou tak protikulturní: živým umělcům se spílá, umění je skandál. Kultura je v Rakousku jen souborem venkovských zvyků, folklór. Kroje, kapely a podobně. Jenže tohle Vídeňák neakceptuje, pro něj tohle obecné rakouské pojetí kultury nepředstavuje žádnou nabídku identity. Rakousko tedy není jazykovým národem, a není ani kulturním národem.


Je Rakousko alespoň státním národem? Podle definice státního národa by Rakousko muselo v tradici francouzského, revolučního pojmu národa být národem na základě toho, že řekne: Jsme na určitém území společně občany, kteří souhlasí se společnou ústavou. Kdo s ní souhlasí, je součástí národa. To je klasická definice státního národa a ústavního patriotismu. Proto se například Heinrich Heine mohl stát Francouzem. Šel do Paříže, řekl: Já s tím souhlasím! – a byl Francouzem. Tohle ale Rakušané nechtějí. Odmítají lidi, kteří by byli ochotni přísahat na rakouskou ústavu. Čili Rakousko není ani státním národem, není ani jazykovým národem, a není ani kulturním národem. Čím tedy je?


Rakousko mělo to velké štěstí, že na území, které mu daly vítězné mocnosti k dispozici, mělo v závětří studené války, se svou neutralitou, možnost vybudovat určitý blahobyt. To je to jediné, co dnes existuje z rakouské solidarity, i ve smyslu národního sebepojetí. Jediné, co ve smyslu národní sounáležitosti existuje, není nic jiného než společný, kolektivní strach z toho, že by mohli o tento blahobyt přijít. A proto se uchylují k politikům, kteří jim slibují: My vás budeme bránit před všemi těmi nehoráznými požadavky, které na vás klade vývoj, a všemi změnami. Budeme vás bránit před cizinci, kteří by vás mohli připravit o blahobyt, před globalizací, která vám nahání strach. Jediné, co lze označit za národní souvztažnost, je kolektivní obranný boj proti všemu, co přichází z vnějšího světa a čeho se lidé obávají.


Dokážu si představit, že v Česku je to velice podobné, ale přitom něco je tu navíc. Pro Čechy přišlo všechno, co Rakušané mají dávno, tedy blahobyt a svoboda, podstatně později. Ne v roce 1955, ale až s rokem 1990. Během krátké doby to tehdy probíhalo mnohem rychleji a velmi rychle se dosáhlo bodu varu, kde se všechno proměnilo ve strach – cosi tu máme, a najednou bychom o to měli přijít.

 

 

Inspiroval jste se v přednášce Kritika evropského rozumu Immanuelem Kantem?
Mě v myšlení mnohem víc ovlivnil Hegel než Kant. Ale uvažování ve smyslu Kantova nároku opustit svou nedospělost, ve smyslu Kantovy definice osvícenství, to je a zůstane jednou z vůdčích zásad evropského vývoje.

 

 

Ptáme se vás na to proto, že patříte ke ctitelům Bohumila Hrabala. A Bohumil Hrabal považoval za jeden ze základních spisů evropské kultury Kantovo pojednání Zum ewigen Frieden – K věčnému míru.


Je to tak. Když už najednou mluvíme o Hrabalovi... Řekl bych, že Hrabal napsal jeden z nejdůležitějších románů druhé poloviny 20. století, který představuje učebnicový příklad evropské historie a velice názorně předvádí, v čem spočíval problém Evropy – Obsluhoval jsem anglického krále. Ten nápad ukázat historii Evropy na sledu měnících se metod managementu hotelu – systém se mění podle toho, jak je řízen hotel. Je v tom něco ohromného, jak předvádí změnu systému, a jak každý systém musí ztroskotat. A na konci ta otevřenost! Jaké konsekvence z toho vyvodíme, jaký musí být takříkajíc management, aby organizace našeho života dostála požadavkům, jaké na ni klademe, aby byla určitým způsobem spravedlivá.

 

 

Literatura, ať chceme nebo ne, do jisté míry odchází ze scény. Její role se proměňuje a její funkci přebírá internet. Jenže s tím rozdílem, že internet postrádá to, čemu se říká editorství – dá se plácat cokoli bez jakéhokoli omezení. Literaturu charakterizuje úcta ke slovu, kdežto internet a sociální sítě uvolňují stavidla balastu, blábolu. Jste, pokud jde o literaturu a její roli, optimista, nebo skeptik?
Dvě věci: Zaprvé si nemyslím, že literatura ztrácí svou roli a význam. Je to historická zkušenost. Vždycky, když se objevilo nové médium, ještě proto nezaniklo to staré. Kino nevytlačilo divadlo, fotografie nevytlačila výtvarné umění, malířství; chatování, esemeskování, mailování, sociální sítě nevytlačí literaturu. Vím, proč je literatura nervóznější než jiná média. Knihtisk byl v historii médií jediným novým médiem, které nahradilo staré médium, tedy ústní podání. Proto má kniha dědičný hřích. Proto je knižní kultura nervózní, říká si totiž: my sami jsme jednou cosi zničili, a možná se nám stane totéž. Ale z další historie vyplývá, že tomu tak není. Žádné nové médium už některé ze starých nevytlačilo.
A k tomu přistupuje něco zajímavého: za současného stavu historického vývoje získává literatura právě s ohledem na historii zcela nový význam, či lépe řečeno významnost – a sice z prostého důvodu. Čím silněji se teď lidé ve smyslu dobové atmosféry definují prostřednictvím národní identity, tím víc roste význam literatury jako neustálé připomínky toho, že nacionalismus představuje kulturní omezení. Žádný básník, žádný literát nehodlá totiž psát národní literaturu. I ten nejskromnější slovesný umělec chová naději, že bude překládán a stane se součástí světové literatury. Proto je literatura trvalým ostnem v těle nacionalismu.
A teď to začíná být legrační. To je totiž důvod, proč nacionalisté neustále pátrají, zda přece jen neexistuje nějaký básník či spisovatel, který může být považován za příklad národního autora. Ale narážejí jen na regionální nářeční autory – a je to komické, protože region je přece také antitezí národa! Nacionalisté se tak ocitají v kleštích – sevřeni čelistmi transnacionálního umění a regionální kultury. A tyhle kleště je rozmačkají.

 

 

Robert Menasse
(*1954) patří mezi nejvýznamnější současné rakouské spisovatele. Studoval německou literaturu, filosofii a politickou vědu ve Vídni, Salzburgu a v Messině, od roku 1980 přednášel šest let na univerzitě v São Paulo v Brazílii (filosofii a estetiku, zejména o Hegelovi, Lukácsovi, Benjaminovi, Adornovi). Píše romány a eseje, žije hlavně ve Vídni a v Amsterodamu. V českých překladech dosud vyšly tři jeho romány: Blažené časy, křehký svět (1997), Čelem vzad (1999) a v roce 2013 Vyhnání z pekla, mimořádná freska prolínající osudy významného učence a diplomata 17. století rabbiho Manasseha ben Israel se značně autobiografickým příběhem z druhé poloviny století dvacátého. Obdržel řadu ocenění v německé jazykové oblasti, mj. ceny Heimita von Doderera, Josepha Breitbacha, Liona Feuchtwangera, Marie Luise Kaschnitz a Ericha Frieda, v roce 2013 obdržel respektovanou Cenu Heinricha Manna (uděluje ji berlínská Akademie umění) a za reportážní esej, který v českém překladu vyšel pod názvem Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír (Novela bohemica 2014, přeložil Petr Dvořáček), cenu Politická kniha 2013, kterou mu udělila Nadace Friedricha Eberta. Tento vhled do unijních úřadoven předznamenal práci na románu Die Hauptstadt (Hlavní město), kvůli němuž Menasse strávil v Bruselu více než rok, aby poznal chod institucí a lidi v nich pracující. Román vyšel v roce 2017 v nakladatelství Suhrkamp, autor za něj obdržel Cenu německých knihkupců a kniha se stala v německy mluvících zemích jednou z nejprodávanějších beletristických novinek.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB