Tereza Spencerová. Gaučoví experti na Putina mají smůlu



Navalnyj foto youtubeO pozadí neklidu v Íránu, který se začíná čím dál víc spojovat s Tureckem, a zejména s Ruskem. O amerických médiích, které mají za to, že USA v Sýrii již prohrály. Situace v Sýrii je nyní v rukou Ruska a Turecka. O nadcházejících prezidentských volbách v Rusku… (vlevo ruský opoziční politik Alexej Navalnyj)

 

 

 

Propuklo povstání v Íránu. Slyšíme, že lidé tam mají hlad v důsledku ekonomických sankcí a špatné vlády. Slýcháme též, že to rozhodně není podněcováno z USA. Jak to tedy vidět? Je Írán nyní již tak důležitou entitou na Blízkém východě, aby se někomu vyplácelo ho destabilizovat? Peršané mají „prsty“ v Sýrii i jinde. Jaké vyústění povstání zřejmě bude mít? A máme se obávat skutečnosti, že Írán je spolehlivých partnerem Ruska?

Myslím, že pojem „povstání“ je příliš silný. Ve skutečnosti jsme spíše svědky protestů proti ekonomické situaci v zemi, které se už během pár dní proměnily v obyčejné násilí. A co víc, protesty jako takové po týdnu pomalu utichají a prim v nich přebírají relativně nepočetné skupinky, které se ponořily do chaosu, napadají policejní nebo hasičské stanice, státní úřady. Tím si koledují o razantní zásah bezpečnostních složek. Ostatně, takové násilí by si nenechal líbit žádný stát, ale skutečná síla, ať už bude řeč o armádě, nebo Revolučních gardách, zůstává v klidu. Zdá se totiž, že tuto „protestní“ destrukční vlnu už postupně „utápějí“ v desítkách tisíc lidí, kteří vyšli do ulic na podporu současného režimu.

 

I když, současně se zdá, že jak vláda prezidenta Rúháního, tak i konzervativní náboženské kruhy využily protestů k tomu, aby posílily své pozice na úkor druhého. Rúhání nechal zveřejnit údaje o tom, kolik peněz z rozpočtu vydává stát na různé náboženské nadace a podniky, čímž pomohl „našlehat“ vztek prostých Íránců proti kléru. A klér zase tvrdí, že demonstrace v ulicích jsou protestem proti tomu, že se Rúhání pokouší o „neoliberální“ reformy, škrtá obyčejným lidem zaběhané dotace, zkouší se vylepšovat vztahy se Západem a tak podobně. Čili demonstrace, které propukly v době, kdy je v Íránu 12 procent nezaměstnaných a inflace dosahuje 9 procent, zkoušejí využívat ve svůj prospěch dvě hlavní síly íránského politického spektra. Uvidíme, kdo „vyhraje“ a kudy se tedy Írán bude ubírat dál. Není mimochodem bez zajímavosti, že Turecko už vyjádřilo podporu „stabilitě“ Íránu, což je nenápadný bianco šek pro případné silové potlačení demonstrací. Jinými slovy, Ankara a Teherán, dvě vycházející mocnosti Blízkého východu, mají k sobě blíž, než je na první pohled možná vidět. A za oběma metropolemi stojí Rusko, mimochodem, mezi Turky nejdůvěryhodnější stát současnosti. Jestli se toho máme bát? Kdo chce, ať se klidně bojí. Kdo nechce a bere realitu takovou, jaká je, nechť to bere jako fakt…

 

Samozřejmě, nestabilita Íránu a „změna“ tamního režimu je tradičním bodem na programu amerických neokonzervativců, do značné míry i Trumpovy administrativy, a samozřejmě i Izraele. Tyto síly už rozjely kampaň, kterou jinak známe z klasických „barevných revolucí“: západním politikům, kteří na své vlastní „pracující“ vesměs zvysoka kašlou a roky udržovali sankce proti Íránu, aby zhoršovali tamní ekonomickou situaci, je najednou líto „íránských pracujících“. Média volají po silovém zásahu, který by týž „íránský lid“ uchránil před krveprolitím, a bla bla bla. Nejsem si ale jistá, jaký dopad budou mít podobné praktiky v samotném Íránu, protože většina hesel v ulicích naznačuje, že leitmotivem není podrobení se Západu, ale naopak vybičovaný nacionalismus… Jen dobře zaplacený „aktivista“ a absolvent různých „sorosovských“ kurzů by dnes v Íránu uvěřil tomu, že Západ chce pro Íránce něco dobrého…

 

 

Vladimir Putin se chystá do prezidentských voleb, které se obejdou bez Alexeje Navalného. Zatím je ticho po pěšině, nikde žádné demonstrace, i západní média jsou jaksi smířena s tím, že Putin zvítězí. Má to v Rusku tak „obšláplé“, že ani nemá cenu proti němu nic dělat? Nebo jsou Rusové rádi alespoň za to, že mají co jíst a hospodářství se stabilizovalo? Nebo se ještě má Putin ze strany Západu na co „těšit“? Mimochodem, kdybyste se na věc dívala z hlediska jakéhosi strategického poradce EU... Radila byste zkoušet zavádět demokracii v Rusku vnějšími cestami, nebo raději ne?

Co máte pořád s tím Navalným, příteli? Vždyť ten pozér nikdy neměl ani zbla naděje, že by mohl zvítězit nebo získat alespoň nějaká hmatatelná procenta, není oblíbený ani v ruské opozici, a jen proto, že si ho západní média vybrala za svého „hrdinu“, ještě neznamená, že má smysl se o něm vůbec bavit. Chápu, že když už jsme si z něj na Západě udělali hrdinu „reality šou“, musejí se mu mainstreamová média nějak věnovat, ale proč i my?

 

Ano, Putin vyhraje, bude mít na pár let naprosto volnou ruku, aby pokračoval v nastoupeném trendu, a naši politologové a média se budou dost dlouho do uzoufání zabývat procenty, která získá či nezíská, a vyvozovat z toho kdesi cosi. A budou „z gauče“ skloňovat sem a tam otázky, které jste položil. Nejjednodušší odpovědi by se ale získaly tím, že by si člověk do toho Ruska prostě zajel a zkusil se tam porozhlédnout a bavit s lidmi. Spousta našich „axiomů“ by asi rychle padla.

 

Kdybych EU mohla radit, tak bych řekla něco jako: „Jděte už někam!“ Jaké „zavádění demokracie v Rusku“? Vždyť je to jen „klacek“, jímž můžeme po Rusku mlátit, protože nehraje podle západních not. Pokud by hrálo, nikdo by se o to, zda tam mají nebo nemají demokracii, vůbec nestaral. A co víc, jak vlastně chápat demokracii, když ani na Západě, třebas u nás nebo v USA, spousta lidí neuznává výsledky voleb jen proto, že nedopadly podle jejich představ?

 

„Rusko a demokracie“ je prostě jen vyčpělé téma pro oblíbené mlácení prázdné slámy. Sankční politika Západu nejenže Rusko nijak nezlomila, ale přiblížila ho blíž Číně, což znamená, že jsme pod vedením našich vesměs přituplých politiků/ideologů pomohli vytvořit dvojblok, možná rovnou alianci dvou velkých a silných zemí, s nimiž si neumíme poradit. Mezitím stabilně roste objem obchodu mezi Německem a Ruskem, bez ohledu na sankce, a Francie nově říká, že by nejradši vytvořila „páteřní“ ekonomické spojení s Čínou přes Moskvu. Celkový obchod mezi Ruskem a EU za první polovinu loňského roku meziročně vzrostl o 27 procent. Neměli bychom tedy radši začít mluvit o tom, zda jsou třeba lídři EU, Německo a Francie, ještě demokracie, nebo jestli už náhodou nezradily naše „evropské hodnoty“?

 

 

Očekávají se rozhovory o uspořádání v Sýrii. Budou mít vůbec nějaký smysl? Nazrála již situace k tomu, aby si jednotlivé ozbrojené složky a jejich sponzoři řekli: „Tak, už jsme si vybojovali dost, teď s těmito kartami půjdeme hrát diplomatický poker?“ Zdá se, že Asad by z této hry asi nevyšel jako poražený... Čili bude se o „karty“ bojovat dál? Co se vlastně v Sýrii změnilo během té doby, kdy jsme dávali čtenářům od naší pravidelné relace pauzu?

Máte pravdu, Bašár Asad jako poražený opravdu nevypadá. A platí to někdy od chvíle, kdy do války před dvěma, vlastně třemi lety, vstoupila ruská armáda. Naopak, Asad zůstává v čele státu, Daeš je poražený, americká média mají za to, že se Trumpův Washington smířil s tím, že prohrál, tedy s tím, že Asad zůstane v čele Sýrie přinejmenším do dalších voleb v roce 2021, a Rusko je očividně rozhodnuté během letoška uzavřít syrskou krizi způsobem, v němž budou kompromisně spokojení nejen Syřané, ale i Rusko, Turecko nebo Írán.

 

Pokud tedy mluvíte o „diplomatickém pokeru“, máte svým způsobem pravdu, ale „vtip“ je v tom, že čím déle různí diplomaté odmítají různá řešení – a teď mluvím o Američanech, Saúdech, Katařanech i třebas Turcích – tím rychleji se mění situace na bojišti. A tím pádem se mění, nebo lépe zmenšuje, i předmět vyjednávání. Třeba jen v předchozích dvou dnech syrská armáda se svými spojenci obsadila 50 kilometrů čtverečních v provincii Idlíb u tureckých hranic. To je oblast, kterou ovládají džihádisté a Turecko mělo pocit, že je to do budoucna jeho „válečná kořist“. A najednou se děje pravý opak a o „své“ území přichází – protože Sýrie chce své území zpátky! A Erdogan najednou pění, že je Asad „terorista“, který „zabil miliion lidí“…

 

Potíž je v tom, že se Rusko s Tureckem podle všeho dohodlo na nějaké variantě řešení příhraničních oblastí, ale Damašek má jiný názor. A není to poprvé. Při důkladném pohledu na situaci totiž platí, že Sýrie je sice Rusku vděčná za záchranu, ale v žádném případě to neznamená, že je připravená stát se bezduchým vazalem. Takže ano, ještě se v Sýrii válčit bude, ale v zásadě už jen o poslední džihádistické kapsy a o Idlíb. Z hlediska celého státu jsou to už svým způsobem „zanedbatelné“ akce.

 

 

Vánoční čas nám zpestřilo ohlášené stěhování. Stěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, který by tím tak trochu byl uznán ze strany USA jako hlavní město Izraele, byť ho za hlavní město svého slibovaného státu považují i Palestinci. Řeklo by se, že jde o šaškárnu, nicméně jde ve skutečnosti o desítky let trvající krvavý konflikt. Přispěl tím Donald J. Trump k jeho vyřešení ve stylu „kopnu do toho a ono to nějak dopadne“? A co naše role, když jsme coby Česká republika jako jeden z mála států OSN Američany podpořili při hlasování ve Valném shromáždění? Prý nás za to pozvou do Washingtonu na nějakou párty.

Na jednu stranu je vcelku očividné, že Izrael „salámovou metodou“ postupně ukrajoval z palestinských území a zabíral je až do té míry, že dnes prakticky ani žádný palestinský stát v reálu vzniknout nemůže, neb vlastně už ani nemá pořádně kde. Drtivá většina palestinských území je okupována a zabrána. Z tohoto pohledu lze nad palestinským státem samozřejmě „zlomit hůl“ a říci si něco jako „už je to beztak jedno“. Osobně bych ale motivy Trumpova rozhodnutí o uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele nehledala v realitě Blízkého východu nebo v jeho snaze rozetnout gordický uzel, ale prostě jen v tom, že loni před volbami mocné židovské lobby něco slíbil a teď to i splnil. Vždyť jen od casinového magnáta Sheldona Adelsona dostal na kampaň 25 milionů dolarů a odkládáním kauzy „Jeruzalém“ si fakt jen zadělával na střet s lobby. Mimochodem, všiml jste si, že současně s tímto krokem ještě prosadil výrazné snížení daní pro nejbohatší „chudáky“ z jednoho procenta nejbohatších a zničehonic jeho popularita vyskočila na 46 procent, což je srovnatelné s Obamovou popularitou po prvním roce vládnutí? Jak prosté, že?

 

Nicméně, idea Jeruzaléma coby „nedělitelného hlavního města Izraele“ vlastně není pro USA ničím novým, protože v americkém Kongresu příslušný a schválený zákon leží už od roku 1995. Umožňuje ale prezidentovi každých šest měsíců odkládat přestěhování ambasády do Jeruzaléma na základě rizik souvisejících s národní bezpečností USA. A je otázkou, do jaké míry tato hrozba opravdu zafunguje nyní. Po Trumpově oznámení o uznání Jeruzaléma totiž protestovala nejen „arabská ulice“ a tamní vlády, ale se svou „trochou do mlýna“ přišly i Al-Káida a Daeš, podle nichž Amerika za tento krok zaplatí… Uvidíme.
Pokud vím, Česká republika se při „jeruzalémském“ hlasování v OSN zdržela, což asi nelze považovat přímo za podporu. Jasné ANO, a tedy podporu USA, vyjádřilo jen pár tichomořských atolů typu Palauských ostrovů. A právě ty dostaly tu hlavní pozvánku na americkou „děkovací“ párty. Ale protože by to byla asi dost bizarní sešlost, tak byli pozváni i ti, kdo se jen zdrželi, protože i to je vlastně tichý souhlas s tím, že USA proměnily dlouhou řadu rezolucí Rady bezpečnosti i Valného shromáždění OSN v cáry papíru a ještě více tak znejistily smysl světové organizace… O „vyzmizíkování“ Palestinců z mapy ani nemluvě.
A k tomu si neodpustím poznámku: Pokud si chtěl Trump opravdu znepřátelit celý Blízký východ a přenechat ho Rusku a jeho vlivu, tak lepší tah než s uznáním Jeruzaléma udělat snad ani nemohl. Nebude on nakonec ruský agent? Fakt skvělý ruský agent?

 

V USA se objevují nové pochybnosti kolem vyšetřování údajného ruského vlivu na zvolení DJT. Ukázalo se, že zvláštní vyšetřovatel Mueller má ve svém týmu i lidi, kteří se chovali jako aktivisté Hillary Clintonové, a dokonce jsou na to telekomunikační záznamy. V jakém stavu to celé tedy vlastně je?

 

Upřímně, už to moc nesleduji. Mám dojem, že se Washington Post po roce usilovného hledání ruských stop někdy minulý týden nefalšovaně zhrozil, že žádné důkazy o ruském vměšování prostě nejsou a nejsou a nejsou… A sám Trump mezitím přechází do protiútoku a žádá vězení pro Hillary a lidi z jejího okolí. Čili fraška nudně pokračuje, jen hlavní hrdinové se pomaličku mění.

 

 

Bude olympiáda, která bude, bohužel, rámována dvěma politickými událostmi. Zaprvé, Rusové kvůli obvinění z dopingu budou moci startovat jen pod vlajkou Mezinárodního olympijského výboru, ne jako Rusové. A zadruhé, KLDR a Jižní Korea se možná setkají k jednání, když už je ta olympiáda. Co k obému říci?

V roce 1980 se v olympiáda konala v Moskvě a Západ ji bojkotoval, protože tehdy Sovětský svaz vpadl do Afghánistánu. Dnes USA a státy NATO už osmnáctý rok okupují a ničí týž Afghánistán a vše je v naprostém pořádku. Ta ironie! Je očividné, že kauza s ruským dopingem je politická a je při ní uplatňován i jinak nepřijatelný princip kolektivní viny. Vzniká přitom bizarní situace, kdy Mezinárodní olympijský výbor „škrtá“ jednoho ruského sportovce za druhým, a jednotlivé sportovní asociace tytéž sportovce ponechávají v soutěžích, protože jim důkazy od „olympioniků“ nepřipadají důvěryhodné nebo se jim ani žádných nedostalo… Takže na olympiádě startovat nemohou, ale na světových pohárech třeba lyžařů běžců nebo sáňkařů ano. To je fakt dost na hlavu. Dokud ale v čele všech těch antidopingových komisí, které dokonce utajují i jména svých členů, budou současné „osvědčené kádry“, studená válka ve sportu potrvá. Komu ku prospěchu? Těžko říci, co tím kdo chce v praxi dokázat.

 

Rozhovory mezi oběma Korejemi jsou samozřejmě velmi pozitivní zpráva, a nejen kvůli olympiádě. O nutnosti a vlastně i neodvratnosti kontaktů a dialogu na Korejském poloostrově se tu spolu bavíme už půl roku, po celou dobu, co „svět“ čeká jadernou válku mezi USA a Severní Koreou. V každém případě to samozřejmě dává větší smysl, než když se Kim s Trumpem na dálku překřikují, kdo z nich má před sebou na stole větší „červený knoflík“. To je, mimochodem, taky hodně na hlavu.

 

 

Co bychom měli v příštích týdnech sledovat?

Jistě bude zajímavé, zda vývoj v Íránu ovládnou reformátoři z okolí současného prezidenta, nebo zda převáží konzervativní duchovenstvo. Výsledek bude mít zásadní dopad nejen pro Írán, ale i pro celý Blízký východ.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB