Iva Brožová: Tehdy jsem se poprvé rozplakala

Email Tisk PDF
Brožová Iva foto prstc ČT 1Není od nás naivní myslet si, že je možné po dvou autoritativních režimech, tedy po padesáti letech, zavést v nějaké zemi demokracii za pouhých sedmadvacet let, když většina lidí vyrostla v zemi, kde vládla jen jedna moc a dělba moci je tu vlastně úplně nový pojem? 
 
 
 
Tak se ptá bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu ve své knize publicista Karel Hvížďala. Přinášíme klíčovou pasáž z rozhovoru, který vyjde knižně v nakladatelství Mladá fronta na počátku října. Kniha má titul Vlčice a kromě interview s Ivou Brožovou obsahuje také rozhovor s Magdou Vášáryovou. Autor si pro svůj dvojportrét vypůjčil pojmenování používané pro inteligentní, silné a ambiciózní anglické panovnice mezi 12. a 15. stoletím.
 
Ve Velké Británii lze počítat tento proces na staletí: od mytické Magny Charty v roce 1215 přes rok 1688, tedy anglickou revoluci, kdy se ujal moci Vilém III. Oranžský a byla parlamentem omezena moc krále atd. Připomeňme v této souvislosti, že u nás byla cenzura skutečně poprvé zrušena až v roce 1989, nepočítáme-li pár dní v roce 1848 a 1968. Politici si u nás nezvykli na to, že občané mají právo odporu, že tu platí ius resistendi...
Věřím, že demokracii ve smyslu ideálu, ke kterému se lze jen přibližovat, pořád máme. Jen ta vzdálenost je jaksi stále stejná a čím dál tím stejnější, ne-li přímo delší. Přitom pouhých sedmadvacet let od revoluce nemůže být omluvou, protože nežijeme ve vakuu, patříme k západní civilizaci a Magna Charta je i naše kulturní dědictví. Navíc máme dědictví první republiky s prezidentem Masarykem. Je otázka, proč zmizel porevoluční étos z roku 1989 nebo proč po invazi sovětských vojsk v roce 1968 se naše společnost tak rychle „Poučila z krizového vývoje“. Tato zkušenost je varovná a nasvědčuje tomu, že výdobytky svobodné společnosti musíme chránit i ve stereotypu všedního dne, kdy se zdánlivě nic neděje. 
 
Vy jste se ale i za této složité situace, jak jste několikrát veřejně řekla, nemusela moc rozhodovat, když jste podávala žalobu na Václava Klause, a měla jste od samého počátku jasno, že budete bojovat a s prezidentem se budete soudit. Co vás k tomu vedlo?
Musím předeslat, že já sama jsem si sice nebyla jistá svými dispozicemi pro tak náročnou funkci, jako je předsedkyně Nejvyššího soudu, ale byla jsem si jistá odpovědností, kterou nesu za nezávislost soudní moci. Byly to okolnosti mého odvolání, totiž že jsem byla odvolána na základě protiústavního předpisu, bez uvedení důvodu, bez možnosti cokoliv vysvětlit; že o odvolání Hvížďala přebal copyjsem se dozvěděla z médií a že mé žádosti o přijetí prezidentem republiky nebylo vyhověno. To vše mne mobilizovalo k jasnému postoji z titulu svěřené funkce. Navíc to byla i osoba zamýšleného kandidáta, provázaného s politikou, co mne zbavovalo jakýchkoliv pochybností o tom, že jde o pokušení ovládnout Nejvyšší soud. Zkrátka – nebyla to otázka volby, ale povinnosti. 
 
Svými dispozicemi jste si nebyla jistá, ale je třeba připomenout, že jste si zřejmě systematicky cvičila vůli nejen sportem, ale slyšel jsem, že jste se přihlásila i do jogínského kurzu, na jehož konci jste přešla bosa rozžhavené uhlíky…
Ano, přešla, bez puchýřku.
 
Jak celý tento spor s exekutivou hodnotíte s odstupem deseti či jedenácti let?
Tento spor byl nutný z pohledu vymezení vztahů mezi mocí výkonnou a soudní a přispěl k postupnému osvojování si významu nezávislosti moci soudní reprezentanty politické moci. 
 
Když zůstaneme u vašich závažných střetů, musím ještě jmenovat pozdější snahu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila a ministra financí Miroslava Kalouska, kteří se vás pokusili zdiskreditovat a donutit k rezignaci pomocí finanční kontroly, která sice žádný schodek ve financování vašeho úřadu nezjistila, ale zneužila administrativní pochybení, které vyčíslila na 48 milionů. Jak a hlavně proč k tomuhle sporu došlo?
No, jak říkáte sám, aby mne vyštípali, protože bylo třeba mít na Nejvyšším soudě předsedu, který bude naslouchat přáním moci výkonné. 
 
Jak se jednotliví aktéři chovali, začněme třeba u ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který dokonce uvažoval na začátku roku 2017 o tom, že by mohl kandidovat na prezidenta, a dnes se prezentuje jako zarytý demokrat…
Usilování o mé odstranění probíhalo na všech frontách, a jak víte, našlo se dost následovníků – pokračovatelů v naplnění prezidentova záměru. Proto také jsem se dne 15. prosince 2006 vrátila do funkce z nemocenské po těžkém úrazu, i když mě lékaři zrazovali. Měla jsem totiž informace o úvahách ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila stran mé nezpůsobilosti vykonávat funkci v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Ministr spravedlnosti se také na mne hned 8. ledna 2007 obrátil s novou žádostí o udělení souhlasu JUDr. Jaroslavu Burešovi k jeho znovupřidělení k Nejvyššímu soudu s odůvodněním, že je potřeba zklidnit situaci na Nejvyšším soudu. 
 
To je zvláštní způsob zdůvodnění, když musel vědět, že tu situaci rozkolísal prezident Klaus…
...navíc mu, vystudovanému právníkovi, nijak nevadilo, že dne 12. prosince 2006 Ústavní soud shledal rozhodnutí o přidělení dr. Bureše k Nejvyššímu soudu neústavním. Neústavnost kroků moci výkonné tak nebyla pro ministra Jiřího Pospíšila žádným kritériem, naopak „klid na práci“ byl posvátným zaklínadlem. 
 
Klid na práci, na tuhle frázi bychom si měli dávat pozor, o ní hovořil po sovětské okupaci Gustáv Husák a před ním za protektorátu Němci…
Ano. Ministru Pospíšilovi jsem v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu odpověděla, že již 29. prosince 2006 jsem vyzvala JUDr. Jaroslava Bureše k rezignaci, neboť jen takové řešení považuji za konzistentní s rozhodnutím Ústavního soudu. Panu ministrovi jsem také připomněla, že můj nesouhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu je dán nejen skutečností, že se dobrovolně soudcovské funkce vzdal a poté zastával v souvislosti s různými změnami a potřebami politického dění významné funkce v exekutivě, ale aktuálně také tím, že Ústavní soud konstatoval neústavnost na straně exekutivy, nejen pokud jde o jeho přidělení k Nejvyššímu soudu, ale také pokud jde o jeho jmenování místopředsedou. Navíc tomu všemu předcházela neústavnost mého odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Závěrem jsem uvedla, že v tomto kontextu – tedy orgánem ochrany ústavnosti nalezené neústavnosti na straně exekutivy, jež se vážou k osobě JUDr. Jaroslava Bureše, respektive v kontextu snahy exekutivy dosadit jmenovaného do čela Nejvyššího soudu i za cenu porušení ústavních principů – nelze důvodně předpokládat, že změním svůj názor. Ministr Jiří Pospíšil byl také ten, kdo podal nejen na mne, ale i na manžela, který je advokát, kárné žaloby. Kárnou žalobu proti manželovi vzala nastupující ministryně Daniela Kovářová zpět. V mém případě mi bylo vytýkáno, že jsem ministerstvo spravedlnosti neinformovala o výši odvodů a penále, které byly Nejvyššímu soudu vyměřeny v návaznosti na kontrolu ministerstva financí, přestože samo ministerstvo spravedlnosti provádělo následnou kontrolu odstraňování nedostatků uvedených v Protokolu z kontroly ministerstva financí, a navíc bylo informováno v rámci pravidelně podávaných Zpráv o výsledcích finančních kontrol ve veřejné správě. Dalšího pochybení jsem se měla dopustit porušením povinnosti „jednat o řešení situace“ s mocí výkonnou, ačkoliv všechny postupy v případě finančních kontrol jsou upraveny zákonem, a těch jsem plně využívala. Nebylo mi známo, čeho by se vyjednávání mohlo týkat a co bych jako předsedkyně Nejvyššího soudu měla ministru spravedlnosti nabídnout. Toto údajné porušení neexistující povinnosti jsem musela principiálně odmítnout, neboť je v rozporu se samotným základem demokratického státu, kterému je cizí vytváření prostoru pro manipulování mocí soudní v závislosti na finančním zabezpečování chodu soudů mocí výkonnou. Především však šlo o to, že situace kolem 48 mil. Kč vůbec neměla vzniknout, pokud by se ministr financí Kalousek neidentifikoval se záměrem prezidenta na dosazení JUDr. Bureše do čela Nejvyššího soudu a choval se nikoliv účelově, ale standardně. 
 
Asi se nezávislé justice tehdy obával i ministr Kalousek kvůli svému bývalému působení na ministerstvu obrany, kdy s velkou pravděpodobností z různých předražených zakázek plynuly peníze i do stranických pokladen. Zřejmě proto později tak vehementně hájil bývalou ministryni Vlastu Parkanovou, která je podezřelá, že podepsala předražené smlouvy na nákup letadel Casa. Jak na vás Miroslav Kalousek působil při různých jednáních? Jakou zkušenost jste s ním měla? Ptám se hlavně proto, že dnes se z něj stal velký bojovník za dodržování pravidel demokratického státu?
Kroky Miroslava Kalouska nebyly nijak originální. Také za komunismu byly kontroly hospodaření prostředkem k odstraňování nepohodlných. Miroslav Kalousek přitom svoje tažení vedl pod heslem na první pohled nezpochybnitelným: „Kdo jiný musí řádně hospodařit, když ne Nejvyšší soud.“ Že nešlo o žádný schodek, že se z rozpočtu neztratila ani koruna a že v resortu promíjel porušení rozpočtových pravidel – odvody z 99,53 % a penále z 98,98 % – nebylo důležité. Šlo jen o záminku. Svou správní žalobu proti ministru financí Kalouskovi jsem tak postavila na porušení principu předvídatelnosti, rovnosti před zákonem, proporcionality, zákazu libovůle a finálně i zásady nezávislosti moci soudní v materiálních aspektech na moci výkonné. Nakonec jsem žalobu vzala zpět, protože nastupující ministr financí Eduard Janota se zachoval standardně a pokuty prominul. A protože v životě je každé zlo k něčemu dobré, musím vzpomenout na Ing. Roberta Šípa, vedoucího skupiny kontrolorů ministerstva financí, jež na Nejvyšším soudě kontrolu prováděla, který prohlásil, že sice byl celý život loajálním zaměstnancem ministerstva financí, ale že mě přece osobně ujistil o tom, co bude a mělo následovat, a když místo toho bylo výsledků kontroly zneužito proti mně, tak se rozhodl, že mi půjde svědčit k soudu. Tehdy jsem se poprvé rozplakala. Akademické, justiční špičky, politická reprezentace, ti všichni strkali hlavu do písku, aby se vynořil zaměstnanec státní správy a proti zneužití moci svým nadřízeným, dokonce samotným ministrem, se rozhodl veřejně postavit. V tu chvíli jsem si zřetelně uvědomila rozdíl mezi faktickými a formálními elitami. Ten muž byl totiž připraven obětovat svou kariéru. 
 
 
Alfabetická kultura v naší civilizaci byla nahrazena ikonickou kulturou, proto se s námi snáze manipuluje. Obraz má větší emocionální náboj…
Myslela jsem to jinak: hovořit o demokracii a dalších hodnotách je snazší než je dokládat činy. Věřím, že nedostatek morálně-legálních autorit je zdánlivý a souvisí nejen se selháním médií, ale také našich politických elit, respektive státu. Musíme si hledět každodennosti, neustupovat volání po silnějším státu, spolehnout se na kontinuitu, obracet se k předkům, vytěsnit bulvarizaci médií, otevřít politické strany. S vývojem společnosti výzvy jistě přijdou a bude věcí justice, zda zůstane pod záminkou konzervativnosti jen zrcadlem současného stavu ve společnosti, nebo bude jejím hybatelem. Nesmíme zapomenout, že demokratický právní stát sice staví na vůli většiny, nicméně s hypertrofií tlaku na význam většiny vystupují do popředí rovnostářské tendence, které vedou k odmítání každého projevu odlišnosti, čímž dochází i k odnímání prostoru autonomně uvažujícímu jednotlivci schopnému stát se morálně-legální autoritou. Právě takoví jedinci mají také potřebu k prosazování svých zájmů zakládat nejrůznější spolky a sdružení a nenatahovat ruce ke státu. S nimi stojí a padá občanská společnost a v nich jsou také budoucí morálně-legální autority. 
 
Zdá se mi, že jste v tomto směru příliš optimistická. Na počátku roku 2017 při 70. výročí zpravodajského týdeníku Der Spiegel o tom hovořila Ursula von der Leyen, když řekla, že novináře začínají ovládat počítače. Prestižní média si podle ní nesmějí nechat vnutit tempo, obsah a takt algoritmů, které odvádějí konzumenty od argumentů a nutí je podléhat nejrůznějším povrchním trendům… 
Nejen média, ale i další oblasti lidských činností jsou ovládány technickým, ale i hospodářským rozvojem, který vede ke společnosti blahobytu. Společnost se stává laboratoří, kde se hledá sladění mezi technologickým růstem a ztrátou pocitu štěstí jednotlivce a jeho potřebnosti pro společnost. V popředí musí zůstat člověk, a ne zasycování prostoru produkty všeho druhu, ve kterém se smysl jeho života vytrácí. 
 
Poslanecká sněmovna schválila zákon o střetu zájmů, kolem kterého se rozvinula široká diskuse a vetoval ho i prezident. Jak se na tento spor díváte jako bývalá soudkyně Ústavního soudu?
Ve hře je zákaz retroaktivity, ale také to, kam až omezení vlastnictví půjde, protože vlastnictví nemůže být ani občanský, ani politický handicap. Pořád by měla zůstat určující schopnost společnosti případná zneužití identifikovat, vystavit odsudku a zareagovat na ně ve volbách. Já si jako občan kladu otázku, proč zákonodárcům nevadí daňové ráje našich politiků podnikatelů a jaký lék budou hledat na profesní politiky milionáře, kteří dosud neprojevili ochotu prokázat původ majetku. Širokou diskusi kolem zákona i jeho vetování prezidentem vnímám pozitivně, protože přispívá k objektivizaci řešení.
 
Z laického hlediska se na tomto sporu ukazuje nejzřetelněji rozdíl mezi střední Evropou a starou Evropou či celou naší civilizací. Ve starých demokraciích nemusí takový zákon ani existovat a politici se automaticky od svého podnikání odstřihnou, což učinila i tak kontroverzní figura, jakou je Donald Trump. Nesvědčí to opět o tom, že u nás stále převažuje pozitivistický nad materiálním přístupem k právu? Přece střet zájmů je v tomto případě zřetelný: podnikatel sám sobě přiděluje dotace, kontroluje sám sebe, a ještě vlastní média, kterými masíruje veřejné mínění, a navíc veřejnost dodnes neví, odkud vzal peníze na privatizaci. Odpověď, že mu peníze půjčili spolužáci ze Švýcarska, když je nejmenuje, je nedůvěryhodná…
Pokud jde o střet zájmů, jistě máte na mysli pana Babiše. Ale zpět na začátek vaší otázky. Správně rozlišujete mezi tradičními demokraciemi a křehkými demokraciemi, mezi které stále patříme. Problém vidím v tom, že zákonodárci měli dostatek času k nastavení pravidel pro vstup do politiky takových osobností, jako je pan Babiš, tj. podnikatelů. Samotná nutnost řešení střetu zájmů nemůže být zatížena falešným pobouřením politiků usilujících spíše o eliminaci politického soupeře než o koncepční zjednání nápravy. Babišovi jde k tíži střet zájmů, který svou nečinností zákonodárci umožnili. Střet zájmů je tak důsledek jejich liknavosti, kdy end efektem je vyprazdňování volebního výsledku, respektive vůle voličů. To opravdu chceme, aby voliči příště zůstali sedět doma a uvolněný prostor byl vydán všanc kdovíjaké ideologii? Mobilizace politiků vůči politickému miliardáři je také nepřesvědčivá už jenom proto, že léta neřešili svá majetková přiznání. Já jsem alespoň žádnou přesvědčivou zákonodárnou iniciativu nezaregistrovala, a někteří se přitom dokonce vydávali za chudé politiky z lidu. Tažení proti Babišovi, objektivně posuzováno, zrcadlí politický neúspěch dosavadní politické garnitury. A pokud vedle sebe kladete Donalda Trumpa a Andreje Babiše, tak nezapomínejme, že oba byli zvoleni v důsledku selhání dosavadních politických elit – u nás to jsou polistopadové elity a v Americe celý stranický establishment – a je třeba se zamýšlet nad tím, co oba přinesou. Ostatně srovnáváte nesrovnatelné, protože v Americe zákon střet zájmů u prezidenta neřeší, čímž nechci zpochybňovat význam morálky pro každého politika, ani potřebu zákonné regulace střetu zájmů u vlády. 
 
Ale prezident Trump přece hned po nástupu do funkce sám odevzdal řízení svých firem do svěřenského fondu, Kongres se o to nemusel zajímat. Vraťme se ale ještě k vašemu působení u Nejvyššího soudu, kde jste byla od roku 2000 do roku 2015 a který jste od roku 2002 vedla. Když se v roce 2017 ohlédnete, co se vám tam za tu dobu povedlo, na co jste hrdá?
Ano, ale to nic nemění na tom, že Trump evidentně neměl volbu, a to je ten rozdíl. Pokud jde o moje působení na Nejvyšším soudu, mám čisté svědomí, že jsem neuhnula a s politickou mocí si ani v nejmenším nezadala. Nikomu nic nedlužím a nikdo nedluží nic mně. A na co jsem hrdá? Že jsem, cituji z dopisu mojí bývalé poradkyně ze zahraničního oddělení Kataríny Šipulové: Vy ste odchovala generáciu právnikov, ktorí budu ďalej ovplyvňovať spoločnosť naprieč súdnictvom, akadémiou a dennodenným životom. Vaša životná skúsenosť, húževnatosť a príklad, ktorý ste nám všetkým dala, z nás vykresal ďaleko viac než cestovanie za exotickými a tajomnými krajinami. Stačí, keď si spomeniete na svojich asistentov – výnimočných, chytrých, ale aj (tak akurát) tvrdohlavých právnikov, ktorých ste si vždy dokázala získať, ktorí verili vo Váš boj a ktorí budu ďalej v sebe niesť Vaše hodnoty a Váš morálny odkaz.“ 
 
 
Autor je spisovatel a publicista.
 
 
Iva Brožová
 (*7. března 1951, Brno) je bývalá česká soudkyně, v letech 2002–2015 předsedkyně Nejvyššího soudu. Její otec byl zahraniční letec bojující za druhé světové války v Británii. V letech 1969–1974 studovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (tehdy Universita J. E. Purkyně v Brně), v roce 1975 získala titul doktorky práv. Je vdaná, manžel Jaroslav je advokátem. Má jednoho syna Jaroslava. V únoru roku 2006 byla prezidentem České republiky Václavem Klausem odvolána z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu na základě tehdy platného ustanovení v zákoně o soudech a soudcích, který umožňoval odvolání předsedů a místopředsedů soudů pro závažné porušení zákonem stanovených povinností tím, kdo je jmenoval. Ve funkci ji měl údajně nahradit Jaroslav Bureš. Iva Brožová podala proti svému odvolání ústavní stížnost, Ústavní soud onu část zákona zrušil jako protiústavní a ve svém druhém nálezu zrušil i její odvolání z funkce předsedkyně soudu. 
 
 
Pozvánka:
Slavnostní uvedení knihy za účasti autora a obou protagonistek se koná v pátek 6.října 2017 v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1.
 
 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 21 Září 2017 09:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB