Tereza Spencerová: Nenásilně a demokraticky a humánně – potápět lodě plné lidí?

Email Tisk PDF

 Guardia Costiera foto prtsc video Guardia CostieraDonald J. Trump vypadá, jako kdyby musel příští týden vyrazit někam na nádraží a nabízet náhodným kolemjdoucím, jestli by si nechtěli střihnout nějakou tu funkcičku. Tak komentuje nastalé otřesy v Bílém domě Tereza Spencerová, která se v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí zaměřila i na pravděpodobně největší evropské téma současnosti – boj proti pašerákům migrantů a neziskovkám ze strany Itálie (Guardia Costiera), které jim pomáhají. Věc se má podle ní poněkud jinak, než se zdá.

 

 

 

Co to předvádí administrativa Donalda J. Trumpa, či spíše on osobně? Nejdřív najme nového ředitele komunikace, který komunikuje poněkud ostře. Pak nechá vyhodit „ředitele Bílého domu“ a najme nového, čtyřhvězdičkového generála. Ten po 10 dnech vyhodí ředitele komunikace a tisk přetéká informacemi, že „teď už bude pořádek“. Jenže je tu pořád regulérní i kongresové vyšetřování vlivu Ruska na volby. Osvobozuje se nyní DJT nebo jen dělá zoufalé věci? 

To bych taky ráda věděla, cože se to tam vlastně děje. Je očividné, že Trump nemá po ruce dostatek schopných lidí, kteří by byli s to nebo ochotní ustát všechny ty neuvěřitelné a více než rok trvající mediální a jiné tlaky. V tomto ohledu podle mého naprosto selhává Republikánská strana. Kupříkladu za Ronalda Reagana, který coby westernový herec zcela jistě také nebyl žádný „rozený politický stratég a génius“, do Bílého domu dodala odpovídající „servisní personál“ plus ministry, kteří mu zajistili témata i klid na výkon role prezidenta. Jasně, to bylo ještě v dobách, kdy poražení ve volbách akceptovali výsledky hlasování, já vím… 

Trump místo toho vypadá, jako kdyby musel příští týden vyrazit někam na nádraží a nabízet náhodným kolemjdoucím, jestli by si nechtěli střihnout nějakou tu funkcičku. „Klidně i jen na pár dní, na pohodu, nic závaznýho.“ Je to tristní. Tím myslím tristní s přihlédnutím ke skutečnosti, že jedno z globálních center moci není nic jiného než průchoďák. A jestli to zachrání generál Kelly? Netuším a nechci se sázet.

 

Co je důležité, zdá se, že DJT si může myslet, co chce, ale vládne Kongres. Ten rozjel nové sankce proti Rusku, na které Rusové reagují „trápením“ amerických diplomatů v Rusku. Takže kromě „ruského vyšetřování“ je na DJT i tato páka, kdy v podstatě jen přihlíží, jak kormidlo politiky USA převzal Kongres. Co nám brání pojmenovat DJT jako bezmocného šášulu v rukou jiných částí americké moci? A jak asi zareagují němečtí politici, kteří až tak brutální sankce proti Rusku nechtěli? Vykašlou se na Nord Stream 2 a kývnou na „výhodné“ dodávky plynu z USA? 

Poslední vývoj je opravdu bizarní – v kostce: Trump s orným bručením podepsal zákon, který mu mimo jiné fakticky zakazuje rušit zahraniční sankce, z čehož vyplývá, že vedení zahraniční politiky do značné míry převzal Kongres. Což, pro zjednodušení, ze všeho nejvíc připomíná něco jako státní převrat. A americký Kongres plný „zástupců lidu“, kteří ze všeho nejvíc jen zastupují zájmy různých finančních, průmyslových a jiných kruhů, také žádnou velkou záchranu demokracie nepřipomíná. A k tomu obě americké politické strany dosahují u voličů podpory někde na hranici plus mínus dvaceti procent s občasnými výkyvy nahoru a dolu. Suma sumárum: je to celé jeden velký obraz zmaru a úpadku. Možná ale právě takhle nějak vypadají poslední stádia velmoci před „pádem Říma“. 

Současně ale platí, že i když bude Trump v zahraniční politice do určité míry – sankce přece jen nejsou vším – „bezmocným šášulou“, jak říkáte, v amerických volbách vesměs beztak rozhodují domácí témata. My si o něm sice můžeme myslet cokoli, ale jeho voliči za ním podle všeho stojí dál, a pokud se mu podaří nastartovat rekonstrukci zastaralé infrastruktury a podniknout další kroky, které sliboval, tak šášula nešášula, z hlediska prezidentství nemusí být ztracen. Ani zatracen. Je zvláštní, že mu s tím mohou pomoci takové nechutné režimy jako například Saúdská Arábie, které výměnou za udržení „přátelství“ nabízí investovat do americké infrastruktury desítky miliard dolarů. Svět je fakt bizarní. Ale to už jsem říkala, ne? 

Jak na protiruské sankce zareaguje Německo nebo Evropa obecně, se stále ještě neví. Jean-Claude Juncker už od svých razantních prohlášení z minulého týdne couvá a prý, že Brusel zareaguje, „pokud sankce ublíží evropským firmám“. V Německu je pro změnu před volbami, a tak lze spoustu protiamerických siláckých slov, která z Berlína zaznívají, přisuzovat právě jen kampani, která musí počítat s tím, že většina Němců americké sankce proti Rusku správně považuje současně za útok proti nim samým. Tož si počkejme, koneckonců, obří tankery s předraženým americkým zkapalněným plynem ještě nejsou ani na horizontu. Když mluvím o předražení, tak třeba Ukrajina začala nakupovat uhlí z Ameriky za 113 dolarů za tunu, i když „běžná“ cena je 43 dolarů. Jsou to ale pašáci, ti v tom zbankrotovaném Kyjevě, že?! Budou si na americké uhlí půjčovat, nejspíš v Americe. Frajeřina je na to nemít, prohlásil kdysi hlavní hrdina kultovního filmu Frajer Luke. 

Bude Evropa také tak hloupá a podvolí se požadavkům „předražené“ Ameriky úplně stejně jako Ukrajina, kterou si ale Západ stvořil k plnění svých potřeb? Současná generace západoevropských politiků strávila celý život „v provázanosti“ s USA, a tak možná už i ztratila schopnost jednat samostatně a nesklánět jen hlavu. Bylo to přece vždy tak automatické, a tím i pohodlné a bezproblémové! A co víc, v globalizované ekonomice bude asi těžké jednoznačně určit, co už poškozuje evropské zájmy, a co ne. Myslím, který koncern je skutečně evropský a ve kterém jsou třebas i americké peníze. 

Nicméně, přičtěte si k tomu americký požadavek na dvě procenta z HDP určená na povinný nákup amerických zbraní a představa o tom, jak nás, Evropu, současná Amerika vnímá, je vcelku jasná: Buď od nich budeme brát předražené zboží, nebo… V americké detektivce by se tomu říkalo „racketeering“. 

Osobně si nějakou „razantní“ obchodní válku – v zájmu obyvatel Evropy – mezi EU a USA teď a tady představit neumím. Spíš sklopíme uši a otevřeme peněženky. Ale kdo ví, co všechno se může stát, řekněme, během roku dvou tří? Svět se mění poměrně rychle.

 

O případu Všelichové a Farkaše, kteří dostali v Turecku 6 let natvrdo, jsme už kdysi mluvili. Co k tomuto rozsudku říci a co říci k tvrdosti postupu Zaorálka, který je rozsudkem „zklamán“ a bude telefonovat tureckému protějšku? Máme šanci něčeho dosáhnout? 

Nevím, jestli se dá vyjádření „zklamání“ považovat zrovna za „tvrdost“, ale připadá mi zcela v pořádku, že bude náš ministr zahraničí volat do Ankary a zkoušet ještě něco dojednat. Vztahy mezi Evropou a Tureckem ale aktuálně nejsou z nejlepších a neustále se vlastně zhoršují, takže bych si velké naděje na to, že se mu podaří dosáhnout předání obou k výkonu trestu do České republiky, nedělala. Z hlediska Turecka by to totiž mohl být i nepřijatelný precedent. Ale pokud by se to panu Zaorálkovi přece jen podařilo, tak to nebude hned. Nicméně, vzhledem k tomu, že Turci považují Kurdy za teroristy a nikdo jim to nejspíš nevymluví. A vzhledem k tomu, že v regionu zuří nefalšovaná válka, v níž není prostor pro nějaké „romantiky“, tak mi rozsudek připadá ještě hodně mírný. Naštěstí. Viděla jsem to v duchu mnohem černěji.

 

S Banderou do Evropy nevstoupíte! To slyšela Ukrajina jak od Jaroslawa Kaczynského, tak i od jiných představitelů Polska. Ti jsou znechuceni adorací Bandery a Šuchevyče, které považují za strůjce tzv. Volyňského masakru, o kterém Poláci dokonce natočili film. Jsou Poláci skutečně schopni přibouchnout Ukrajině před nosem dveře „do Evropy“ kvůli přejmenovávání ulic apod.? Ukrajinci argumentují tím, že Bandera a Šuchevyč nakonec zemřeli rukou Sovětů, syn druhého jmenovaného je dokonce členem parlamentu Ukrajiny... 

Nepřeceňovala bych polskou schopnost zabránit ukrajinskému vstupu „do Evropy“, už jen proto, že Ukrajinu do Evropy beztak fakticky nezve nikdo. EU členství vylučuje pro nejbližších x let, NATO s nimi také nepočítá, takže skutečnou „moc“ Poláci dokázali až ve chvíli, kdy přišli se svým projektem Trojmoří, který nebere Ukrajinu, byť by jinak měla být logickou součástí „obranného valu“ mezi Evropou a Ruskem. Čili polští vládnoucí „ultras“ jako by dnes říkali něco jako: „S Ukrajinou ani proti Rusku!“ a „Lvov bude beztak zase náš!“ Nicméně, přiznám se, že Polákům v tomto ohledu v duchu fandím, protože alespoň v této „kapitole“ rozhodně a bez politické a jiné korektnosti odmítají přepisování dějin. Kdo masakroval, ten masakroval. 

Osobně mi připadá oslavování válečných zločinců na Ukrajině nechutné stejně jako třeba každoroční pochody starých nácků z Waffen SS lotyšskou Rigou. Všichni se potichu – moc o tom veřejně nemluvíme – tváříme, že oslava SS je vlastně OK, oslava Bandery a spol. je OK, jen abychom se nějak vymezili proti tomu zatrolenému nedemokratickému Rusku. Možná dnes už spousta lidí tu absurditu ani nechápe. Je mimochodem poněkud neuchopitelnou skutečností, že EU i NATO dokážou na území svých členských států akceptovat pochody LGBT i skutečných a dodnes nepotrestaných nacistů, kteří kdysi příslušníky sexuálních menšin posílali do koncentráků… To o bizarnosti světa už říkat ani nebudu.

 

Tak tu máme jakési pokusy italské vlády být už skutečně ošklivým na neziskovky, které importuji migranty ze Středozemí do Evropy. Poté, co neziskovky udělaly na vládu Itálie dlouhý nos, že se nenechají kontrolovat. A co je též důležité, je zde snaha Macrona i jiných dohodnout se nějak s „pytlem blech“ v podobě dnešní Libye. Pojďme, prosím, čtenářům obé podrobně popsat, včetně povahy toho „pytle blech“. 

To je další bizarnost. Západem uznávaná islamistická „libyjská vláda“, která neovládá ani své sídelní hlavní město Tripolis a najímá si na tuto práci džihádisty, minulý týden oznámila, že neuzavřela žádnou dohodu s Itálií o italské vojenské pomoci s migranty u libyjských břehů. Ale včera ČTK oznámila, že dolní komora italského parlamentu schválila vládní návrh na vyslání armádních plavidel do libyjských vod. Senát to sice vzápětí odmítl, přesto titulek hlásal, že je dohoda „v kabeli“. „Italští vojáci mají podpořit libyjskou pobřežní stráž v boji proti převaděčům migrantů,“ tvrdila zpráva. Ale co to je ta „libyjská pobřežní stráž“? V Libyi jsou tři soupeřící „vlády“ a „parlamenty“, stát fakticky neexistuje. Tak kde se tam najednou bere „libyjská pobřežní stráž“? Nebo lépe, koho si pod tím pojmem lze představit? A co víc, jak hodlají italští vojáci „bojovat proti převaděčům migrantů“? To jako budou – samozřejmě, nenásilně a demokraticky a humánně – potápět jejich lodě plné lidí? A zpráva pokračovala: „Italská mise se rodí ‚v atmosféře naprosté důvěry‘ a ‚všechny aktivity se budou odvíjet od požadavků místních úřadů‘. Jaké tyto požadavky jsou, to má v Tripolisu zjišťovat speciální italský vyslanec.“ Čili parlament cosi schválil/neschválil, ale velvyslanec u „místních úřadů“ teprve začne zjišťovat, cože by se vlastně dalo dělat… Upřímně, na takovou vládu a její „řešení“ migrační krize bych ukázala dlouhý nos taky. 

Nicméně, bez ohledu na podivné chování italských „zástupců lidu“, je podle mého příznačné, že suverénní státy už nemají moc nad neziskovými organizacemi. Někde se stala velká chyba a její napravení bude bolestné. Ale nutné. Včera to snad už i opatrně začalo, když Italové zadrželi plavidlo jedné německé neziskovky. Prý spolupracovala s převaděči a nabírala migranty přímo z lodí pašeráků lidí u libyjského pobřeží. Brusel, který jistě vidí do zákulisí celého tohoto problému, by už měl nahlas situaci pojmenovat a uvést jména těch, kteří celý systém financují. Půjde to ale těžko, když byly i tyto neziskovky donedávna placeny přímo z Bruselu… 

Zajímavější je ale podle mého přece jen onen francouzský umělohmotný prezident Emmanuel Macron. Je ve funkci teprve pár měsíců, a tak se z titulu „pana čistého“, který osobně nemá nic společného s „demokratizačním“ zničením Libye a následnou migrační vlnou do Evropy, podujal role „uklízeče“ libyjského chaosu. Pozval si do Francie šéfa „libyjské vlády“ z Tripolisu a velitele soupeřící Libyjské národní armády maršála Chalífu Haftára, aby s nimi dojednal nějaký pokrok. Následná deklarace o nutnosti „příměří“, „společném boji proti terorismu“ a podobných bla bla bla má sice jen hodnotu papíru, na kterém byla zveřejněna, ale důležité je, že Macron jako první západní politik veřejně potřásl rukou maršálu Haftárovi, za nímž až dosud stálo především Rusko a regionální „těžké váhy“ jako Egypt, Alžírsko nebo Spojené arabské emiráty. Haftár má jako jediný vojenskou sílu potřebnou ke stabilizaci celé Libye, a tak je vcelku fajn, že si Západ začíná sundávat ideologické klapky z očí a opatrně připouští, že v Tripolisu znovu vsadil na špatné koně a že je třeba přepřáhnout. A Haftár mezitím naznačil, že celý ten „náš“ Tripolis beztak obsadí, a prohlásil, že si umí v některé z nejvyšších funkcí v budoucí znovusjednocené Libyi představit Kaddáfího syna Sáifa Islama. 

To by byla pro Západ nezměrná ostuda – otce svrhne, syn nastoupí po něm. Navíc syn, který se díky „taťkovým“ miliardám dlouhá léta pohyboval v nejvyšších kruzích západní Evropy a může leccos odvyprávět o tom, jak se slovutní západní politici s plnými ústy demokracie nechávali od diktátora Kaddáfího „sponzorovat“… Není divu, že Amerikou ovládaný Mezinárodní trestní soud, nebo „Soud bílého muže“, jak se mu přezdívá v Africe a na Blízkém východě, požaduje okamžité vydání mladého Kaddáfího, který je doma nesmírně populární, aby mu něco „přišil“, a tak ho umlčel. Obecně se zdá, že je „mužem smrti“, ale Haftár sebevědomě Západu vzkazuje, že je Sáif Islam „v Libyi a v bezpečí“. Svět je fakt bizarní. Ale to už jsem říkala, ne?

 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v příštích dnech sledovat? 

Bude pokračovat poněkud marné, možná až trapné čekání na evropskou reakci na americký racketeering. V současném vedru je takové „čekání“ vcelku přijatelný program…

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 04 Srpen 2017 15:09 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB