Václav Klaus: Jedovaté zárodky věcí příštích

Email Tisk PDF

Klaus Václav foto prtsc youtubeNa semináři ke třístému výročí narození Marie Terezie vyjádřil exprezident uspokojení nad tím, že mocná vládkyně nepodporovala osvícenství a s encyklopedisty se nestýkala na rozdíl od Kateřiny Veliké, která se velice přátelila s Diderotem. 

 
 
 
 
Proč zastáváte tento názor? Osvícenství přece zbavilo člověka strachu z autorit. A právě Diderot usiloval hlavně o vytvoření společného jazyka, bez kterého, jak říkal, není žádná soudržnost království možná. Myslím, že i A. J. Liehm někde o češtině pěkně říká: Je to síť, do které jsme všichni chyceni. Francie na svůj jazyk velice dbá. Na jeho obranu a čistotu založil už v roce 1635 kardinál Richelieu slavnou, dosud respektovanou instituci Académie française, jejíž Nesmrtelní pečují o národní jazyk, to je přece sympatické, ne? A skutečnost, že ve Francii, navzdory všemu, vznikly celé velké enklávy, kde francouzštinu vůbec neuslyšíte, stává se té zemi osudné. Nedává to Diderotovi nepřímo za pravdu?
Nejsem historik, ale přesto si troufám poznamenat, že si nejsem jist, že je možné říci, že osvícenství „zbavilo člověka strachu z autorit“. Mne to nikdy nenapadlo. Začalo bojovat proti autoritám. Jsem přesvědčen, že útok na autority, který je od té doby v západním světě považován za správnou věc, vznikl právě tehdy. Nevím, mají-li dnes lidé strach z autorit. Spíše bych si přál, aby měli respekt k autoritám. Právě ztráta elementárního respektu k autoritám, který vztahuji k Velké francouzské revoluci, je ničivým fenoménem současnosti – u nás, ale i na celém Západě. Disrespekt nejenom k autoritám formálním (svázaným s funkcí), ale i přirozeným.
Jako ne-Francouz a jako člověk neovládající francouzštinu neumím docenit „nesmrtelnost“ členů Académie française (i když jsem nedávno četl knížku Proslovy ve francouzské akademii s velmi kvalitními texty Alaina Finkielkrauta a Pierra Nory), ale vždy se mi to zdálo být poněkud nadsazenou, až příliš francouzskou institucí.
Pečovat o národní jazyk je mi sympatické, francouzský nerespekt k jiným jazykům než k francouzštině jsem – alespoň donedávna – nikdy nechápal. Až do dnešní, naprosto šílené doby brutálního ataku na národní stát se člověk mého typu puristickému vylučování jakýchkoli anglicismů z francouzštiny spíše usmíval. Nevím, byla-li to skutečná láska k Francii a francouzštině, více jsem v tom viděl francouzský anti-amerikanismus namířený proti principům demokracie a volného trhu. V závěru šedesátých let mne oslovila (nikoliv nadchla) kniha Le Défi américain od Jean-Jacquese Servan-Schreibera (se kterým jsem se v Praze v roce 1968 dokonce setkal), nepovažoval jsem tyto francouzské, anti-americké postoje – trochu mindrák bývalé velmoci – za cokoli pozitivního.
Říkáte, že jsou ve Francii velké enklávy, kde francouzštinu vůbec neuslyšíte. Tato „enklávnost“ dnešní Francie je důsledkem pomýleného francouzského multikulturalismu, nebo přesněji, hloupého multikulturalismu novodobých francouzských politických elit. Tento jejich postoj je dědictvím pařížských barikád v roce 1968 a dlouhodobé levicovosti francouzského politického a ideologického myšlení. Dnes, v éře masové migrace, jejich postoje dosahují nových veletočů. 
 
 
Kromě toho mám také dojem, že i ve Velké francouzské revoluci, stejně i v Deklaraci práv člověka vidíte jedovaté zárodky různých věcí příštích. Do jisté míry ano, ale nelze jí přece upřít, že La Révolution française poprvé v historii a na světě vůbec prohlásila: tous les hommes naissent libres et égaux, všichni lidé se rodí svobodní a rovní. Spatřujete v té tezi nedomyšlenost?
Ano, v Deklaraci práv člověka vidím ne jedovaté, ale velmi jedovaté zárodky různých nepěkných věcí příštích. To Francouzům nikdy nemohu odpustit. Heslo o svobodě, rovnosti a bratrství není heslem mým a vůbec nechápu, jak může do dnešního dne tolik lidí oslňovat. Svoboda naopak mým heslem je. Bratrství považuji za prázdný výrok pravdoláskovského typu a současný svět účinně ničí poslední z tohoto trojlístku – rovnost. V éře výrazné nominální, chce se mi říci legislativní či kastovní nerovnosti předrevoluční Francie 18. století snad mělo úsilí o rovnost pozitivní ráz. Bylo však tehdy chápáno jako něco jiného, než jak je rovnost chápána dnes. Dnes je pod zástěrkou rovnosti ničen svět. Velmi přesně o tom v poslední době píše můj kolega v IVK Aleš Valenta. 
V požadavku rovnosti nevidím nedomyšlenost. Osvícenci a encyklopedisté byli vysoce inteligentní lidé, nemohla v tom být nedomyšlenost. Musel v tom být záměr a dodal bych záměr velmi povýšený, velmi nafoukaný, velmi autoritativní. Přesně to vidíme u Rousseaua. Rovnost je nikoli náhodou v současnosti prosazována diktátem těch, kteří se – orwellovsky řečeno – považují za ještě rovnější. Ještě rovnější než my, normální smrtelníci. Úsilí o rovnost je dnes jednou z hlavních metod jak de-demokratizovat soudobou společnost.
 
 
V tomto punktu zcela souzníte s čerstvým Nesmrtelným, filozofem Alainem Finkielkrautem, který ve své knize Jedině to je přesné odmítá zbožnění univerzálních lidských práv, jež ironicky nazývá droit de l´hommisme, v knize přeloženo jako lidskoprávismus, jenž vede k rozrušování naší společnosti. Četl jste tu knihu? 
Tuto knihu jsem nečetl, ale před několika dny jsem ji dostal k narozeninám. Snad to doženu. Termín lidskoprávismus jsem neobjevil u Finkielkrauta, je to můj termín už více než desetiletí. Skoro bych na něj chtěl copyright. Častěji než česky to však nazývám humanrightismem. Považuji ho za jeden z nejnebezpečnějších útoků na lidskou svobodu. Zase to ale bohužel musím spojovat s Francií a rokem 1789. 
Je to jeden z „ismů“, které mne nesmírně trápí – spolu s multikulturalismem, politickou korektností, ale třeba i environmentalismem, feminismem, genderismem a dalšími podobnými výhonky Frankfurtské školy a kulturního marxismu. To všechno vede k – jak říkáte – „rozrušování“ společnosti, k rozbíjení tradičních hodnot, zvyků a s naší kulturou a civilizací spojených behaviorálních vzorců. To otevírá dveře k uskutečnění Huxleyho Brave New World, jehož prvky dnes a denně vidíme – a to velmi narůstajícím způsobem – kolem sebe. Jsem rád, že to někdo ve Francii také cítí. Vidím-li francouzské politiky poslední éry, myslel jsem, že tam toto uvažování zcela chybí. Ještě že je tam Pierre Manent a Pascal Bruckner (knihy obou jsem recenzoval) a nepochybně i další.
 
 
Inspirovali vás vůbec někdy nějací francouzští myslitelé, spisovatelé, možná spíše ekonomové, třeba Jean-Baptiste Colbert, oblíbenec Ludvíka XIV.?
Znevýhodňuje mne moje nefrancouzština. Colberta považujeme za příliš merkantilistického, klasickou politickou ekonomii jsme se učili od Angličanů a ne od Jeana-Baptista Saye. François Quesnay a potom později Léon Walras se svou teorií všeobecné rovnováhy nebyli mými vzory (to se více líbilo stoupencům sovětské školy optimálního plánování). První matematický ekonom v dějinách Cournot (jehož knihu z roku 1856 mám už půlstoletí nedočtenou doma v knihovně) mne také neoslovil. Úžasný pro mne byl, je a jistě i bude Frédéric Bastiat, největší francouzský liberál v oblasti ekonomie. 
Když jsem bral ekonomický „rozum“, vyšla u nás v šedesátých letech v Ekonomickém ústavu ČSAV kniha E. Jamese Historie ekonomického myšlení. Ta mně toho hodně dala – západní literatura u nás v té době prakticky neexistovala. 
Jacquese Rueffa považuji za významného francouzského liberála, ale my jsme u nás podobné myšlenky dostávali spíše od Rakušanů Misese a Hayeka.
V poslední době svět zaujal Thomas Piketty, ale ten stojí ode mne na druhé straně barikády. Stal se přes noc světovou celebritou svou originální teorií výkladu ekonomické nerovnosti a svými návrhy, jak ji zlikvidovat (samozřejmě odebíráním peněz bohatým). Nevěřím teoretickým východiskům jeho práce, nenechávám se oslnit obřím rozsahem statistických dat, a hlavně já obhajuji nerovnost. Rovnost je možná pouze v totalitním světě.
Takto bych mohl komentovat i neekonomické francouzské myslitele, ale to až někdy příště.
 
 
Připomínám jen, že několik vašich knih vyšlo ve francouzském překladu, jedna z nich zcela nedávno, napsal jste ji ve spoluautorství s Jiřím Weiglem… 
V roce 2009 vyšla ve Francii moje kniha bojující s klimatickým alarmismem Planete bleue en péril vert, v roce 2012 sborník mých kritických textů k Evropské unii Sauver les démocraties en Europe a letos můj souboj s masovou migrací pod názvem Migration des peuples. 
 
 
Zmínil jste se o Pařížském jaru 1968, ve Francii je to stále živé téma; dodnes mnozí hovoří o „obtížném dědictví“; prosadily se ale i pozitivní změny, a ty nelze zavrhnout en bloc. Například dívčí a chlapecké školy, jichž tehdy bylo ještě mnoho, se změnily na smíšené, nemluvě o volně přístupné antikoncepci atd.
Já tam žádné pozitivní změny nevidím. O tom, že byly ve Francii až do té doby oddělené dívčí a chlapecké školy, jsem nikdy nevěděl. 
 
 
Jaro 68 přineslo i podivné pojetí emancipace, přesvědčení, že „žena musí být osvobozena“, není tedy výjimkou, že děti jsou už ve třech měsících svěřovány chůvám, jeslím, později celodenním školám, garderies atd. A není náhodou, že slovo „au-pair“, děvče na hlídání, je francouzské provenience; dítě za svého života zažije i desítku au-pair nejčastěji z třetího světa; jsou na to agentury, dobrý byznys. Výsledkem je dětská neukotvenost, duševní neklid; ten, kdo se odváží kritiky, bývá často v médiích označen za vichistu, který by si pro ženy přál „kostel, postel, plotnu“. Zvláštní, že po kolektivní výchově se začíná volat i zde; mnohé západní země pohlížejí na Českou republiku kvůli tzv. dlouhé mateřské dovolené skrz prsty. Ale my máme „vymoženosti“ kolektivní výchovy už za sebou, ne? 
Nehraji si na amatérského dětského psychologa či psychiatra, ale to, co je výsledkem Pařížského jara 1968, považuji za zvrácené pojetí emancipace. Vedlo k zásadnímu ohrožení evropské (a západní) kultury a civilizace, rozbilo to tradiční hodnoty a vzorce chování, zrušilo to jakýkoli respekt k autoritám a řádu vůbec. Trvalo to půl století, než se toto všechno prosadilo v Evropě. Teď sklízíme hořké plody zasazené tehdy.
 
 
Vraťme se ještě k tématu nejaktuálnějšímu. Migrace do Francie je obrovská, nezvládnutelná, podél Seiny a na ulicích jsou nejrůznější tábořiště, jednou se opravdu může stát, že na některých místech převáží muslimská populace, a tím pádem zvítězí i ve volbách, pak se Houellebecqův román Podvolení stane realitou. Sám autor prohlásil, že „svým dílem pouze urychlil historii“. Tuto knihu jste už četl? 
Ano, Houellebecqa jsem četl a nesmírně ho obdivuji. Je to sice anti-utopie, ale děsí mne, že se klidně může stát budoucí realitou. Letošní prezidentské volby sice ve Francii dopadly jinak než v románu Podvolení, ale autor v knize důsledně mluvil o volbách dalších, o volbách v roce 2022. A tam už se to může uskutečnit. Koneckonců Macron je k tomu předstupněm.
 
 
A tím se dostáváme k fenoménu Emmanuel Macron. Nejde mi o něj jako osobnost, jde mi o symptom. Macron, jak výstižně napsal měsíčník Le Monde diplomatique z letošního března, je „nový člověk v obnošeném svršku“. Přesto velice úspěšně zahrál roli „muže mimo systém“ (byl ministrem i bankéřem, je absolventem školy ENA, která produkuje nejvyšší francouzské a evropské úředníky), roli „politika-intelektuála“ (bojovně protikomunistický, křečovitě proevropský atd.), jinak řečeno je to „mladý progresivní manažer“, který hodlá zemi galského kohouta řídit metodou dernier cri. Co tomu, pane exprezidente, říkáte?
Macron je pro mne prázdný list, který se dá popsat vším možným. To je ještě horší než srozumitelné a předem známé zlo. V něm navíc nic originálního – názorově – není. Nová je jeho neunavenost, neopotřebovanost, agilita, ambicióznost. Hlásá věci známé, ale hlásá je s elánem. A právě to mne děsí. Je produktem mělkosti francouzské politické scény – nejsou-li pevné ideje, musí být mělkost. A do té Macron přesně zapadá. 
Do Francie často nejezdím, netroufám si ji posuzovat, ale slabost politických stran a jejich malá ideová ukotvenost je i na dálku do očí bijící. Pravice tam za mé politické éry nikdy neexistovala. Označit „velké“ politiky typu Chiraca nebo Sarkozyho za pravici možné není, „malé“ politiky typu Madeleina (s kterým jsme se na počátku 90. let často setkávali) asi také ne. Částí svých názorů je mi sympatická Le Penová, ale pravice to není.
 
 
Macron dokázal výborně zužitkovat i svoji histoire d´amour, svůj příběh učitelky a žáka. Dnes, kdy právo na tajemství i soukromí přestalo platit, kdy vše musí být zveřejněno, vox populi v pařížských ulicích v době voleb mohutně skandoval: Bri-gitte! Bri-gitte! A na dotaz novinářů mnozí odpovídali: „Jen ona může Francii zachránit.“ A tak i pseudoneotřelý příběh v dnešní době, která je ve znamení různých reality show, zabral více než politický program či zkušenost! A Macronovi se povedl husarský kousek: usedl do křesla v Elysejském paláci. Není to velice znepokojivé?
Je to znepokojivé pro milovníky „staré dobré Francie“, kteří se tváří, jako kdyby ještě existovala. Pro milovníky staré francouzské literatury a výtvarného umění, pro milovníky francouzského vína a sýrů. Pro mne to znepokojivé není. Bylo to očekávatelné. Fenomén Macron zcela zapadá do dnešního západního světa. Nic nového to není, jen ta Eiffelovka v pozadí. A jen je to další prohra – po Hoferovi (v Rakousku), po Holandsku, po Velké Británii (a při rozpačitém chování britské vlády vůči EU). To je kontext, který mne trápí.
 
Autorka je spisovatelka a publicistka.
 
 
Václav Klaus 
(*19. června 1941, Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. Po svém odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 opustil Klaus aktivní politiku. Nadále se však vyjadřuje k otázkám vnitřní i zahraniční politiky, například k problémům v Evropské unii či k evropské migrační krizi. Zúčastňuje se také často mezinárodních konferencí a seminářů na různá témata po celém světě.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 01 Srpen 2017 12:59 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB