Alice Schwarzerová: Byli jsme všichni naivní

Email Tisk PDF

Alice Schwarzer- foto youtubeAlice Schwarzerová je vydavatelkou časopisu Emma a v Německu i mimo něj je známá jako bojovnice za práva žen. Patří k těm osobnostem německého veřejného života, které mezi prvními kritizovaly imigrační politiku spolkové kancléřky Angely Merkelové. V rozhovoru se šéfredaktorem časopisu Cicero Christophem Schwennickem vysvětluje svůj pohled na věc.

 
 
 
 
Paní Schwarzerová, máme za sebou rok kancléřčina hesla „Zvládneme to!“ a otevření hranic. Jaké jsou vaše první spontánní vzpomínky?
Slyšela jsem kancléřku v televizi říci „Zvládneme to“ a byla jsem nejprve hrdá. Ano, to zvládneme, myslela jsem si. To se k nám Němcům hodí. Ale za chvíli jsme začali dostávat do redakce Emmy žádosti žen, které uprchlíkům pomáhaly. Prý jsou v nebezpečí, psaly nám. Také nás hloupě napadají. Muži od nás nechtějí brát jídlo, protože jsme nečisté. A tak to šlo pořád dál. Když potom redakce Emmy v říjnu 2015 požadovala pro ženy a děti v uprchlických táborech lepší ochranu, vytáhli na nás levičáci a liberálové palici rasismu.
 
Pozitivní nálada byla zpočátku cítit při příjezdu uprchlíků přes Maďarsko do Mnichova…
Když jsem se dívala na obrázky z mnichovského nádraží, poprvé jsem se zarazila. Říkala jsem si: Přijíždějí uprchlíci, kteří za sebou mají hodně těžkého. Proč máme tleskat? A tam jsem si všimla, že mnoha lidem se to líbilo. Šlo jim více o ně samotné než o uprchlíky. Dýchl na mne závan kýče – a ten je vždy protikladem životní reality. 
 
Po Mnichovu přišla ale silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem. Co způsobila?
Kolín byl první velký šok. Po něm už nikdo vlastně nemohl hledět stranou a romantizovat. Ale přitom bylo stále ještě tabu pojmenovat správně realitu. A pak se navíc ukázalo, že pachatelé byli většinou uprchlíci. A znovu se objevil ten absurdní argument rasismu, když se o tom mluvilo.
 
Jak si to vysvětlujete?
Dlouho jsem o tom přemýšlela a myslím, že je mi jasné, co jsme v Německu nepochopili. Země jako Alžírsko a Maroko přešly už před léty od umírněné religiozity k fanatickému islamismu. Vykořenění muži z těchto zemí, kteří k nám připluli, nemuseli být vůbec naverbováni Islámským státem. V posledních letech je totiž formoval politický islám. Co to konkrétně znamená? Opovrhují každou ženou, která si troufne vyjít večer na ulici. Pro ně je to děvka, protože spořádaná žena sedí doma. Agrese byla namířena nejenom proti ženám, ale také proti kolínskému dómu jako křesťanskému symbolu. Už od šesti hodin večer na něj stříleli silvestrovské rakety, takže málem vznikla panika mezi téměř třemi tisíci návštěvníky večerní mše.
 
Krátce po událostech v Kolíně jste byla v Alžírsku. S jakými reakcemi jste se tam setkala?
Nikde jinde jsem neslyšela tolik kritiky na naši imigrační politiku jako v Alžírsku. Současně ovšem s trvalým obdivem ke kancléřce Merkelové. Kolegové, tamní pokrokoví intelektuálové, se ptali: Vy jste se snad zbláznili, že přijímáte všechny. My je známe. U nás už postávali jako dealeři na ulicích. Jsme rádi, že jsou pryč.
S těmito mladými muži bez perspektivy a navíc islámsky zfanatizovanými budeme mít v Německu ještě mnoho problémů.
 
Umíte si vysvětlit, proč právě levice tyto problémy přehlíží a práva žen odsunuje na vedlejší kolej?
Ti muži přicházejí z patriarchálních struktur, kde jsou ženy zcela bezprávné, podporuje to ještě zpolitizovaný islám a mají za sebou často také traumatizující zkušenosti z občanské války. Pro velkou část levice to ale nejsou argumenty. Levice říká: Pro nás jsou to oběti a vy jste rasisté. Je to mimochodem tradiční konflikt mezi feminismem a levicí, tato hierarchizace obětí. Dříve se říkalo, že třídní rozpory jsou na prvním místě, rozpor mezi pohlavími je jen druhořadý. Dnes se říká, že jde především o rasismus, a sexismus se musí podřídit.
 
Levice je ale vždy velmi kritická. Proč ne u tohoto tématu?
Levice je podle mého názoru od roku 1979, kdy se dostal k moci Chomejní, ve zvláštním propojení s islamismem. Od samého počátku světová levice koketovala s tzv. islámským lidovým povstáním. Z mnoha důvodů. Zbavit ženy práv se mnoha západním městským rebelům docela líbilo. A v Německu se k tomu ještě připojila pochopitelná obava neudělat zase něco špatně. Při vzpomínce na nenávist nacistů k cizincům jsme teď chtěli vše cizí milovat. Za každou cenu. Ale tahle slepá láska je jen obrácenou stranou mince nenávisti.
 
Politické klima v Německu se za poslední rok zcela změnilo. Hnutí Alternativa pro Německo dosahuje nebývalé podpory. Co se stalo?
Polarizaci Německa způsobila levice a liberálové tím, že se snažili prosadit zákaz přemýšlet. Přitom tato země se po roce 1945 opravdu mnohému naučila. Dříve u nás byla relativně malá skupina pravicových radikálů a jen pár pravicových populistů. To se bohužel změnilo, což je důsledek zákazů nazývat věci pravými jmény. Co teď mají lidé dělat? Roste v nich nespokojenost, mají strach, reálný i iracionální. Žiji na malé vesnici, kde jsou ubytovány dvě milé uprchlické rodiny, ale i tam slyším ženy říkat: „Asi bych neměla chodit do bazénu kvůli těm mladým uprchlíkům, kteří se tam špatně chovají?“ Pokud tyto obavy a životní reality zablokujete různými tabu, pak se lidé přikloní k falešným řešením, které třeba nabízí Alternativa pro Německo.
 
A poslední slovo k „uprchlické“ kancléřce...
Nikdy jsem si Angelu Merkelovou neidealizovala, sleduji její politickou dráhu zásadně s otevřenýma očima a často s obdivem. Domnívám se, že na počátku toho uprchlického proudu se zhrozila a uvědomila si, že je křesťanka a dobrý člověk. To je jistě sympatické. Bylo to ale také naivní, jak už mezitím víme. Všichni jsme byli naivní. Už dlouho se ovšem sama sebe ptám: Jak mohla být jindy tak jasnozřivá Merkelová zrovna u politického islámu tak slepá? Zhrozila jsem se, když jsem ji v průběhu roku slyšela říkat věty typu: „Když se nám něco na islámu nelíbí, tak musíme prostě více chodit do kostela a postavit se tomu.“ Jaké je to tragické nedorozumění! U atentátníků přece nejde o nějaké zaostalé náboženství, jde o ideologii. Nejedná se o náboženské otázky, nýbrž o moc. Je existenčně důležité to pochopit.
 
 
Přeložil Miroslav Pavel.
Převzato z Cicero.
 
Alice Schwarzerová 
(*1942) je německá novinářka, spisovatelka, zakladatelka a vydavatelka feministického časopisu Emma a pravidelná komentátorka deníku Bild. V šedesátých létech působila jako korespondentka různých německých médií v Paříži, kde se seznámila se Simone de Beauvoirovou a Jean-Paulem Sartrem. Z tohoto přátelství pak vznikl manifest feminismu (společně s Monique Wittigovou), který v dubnu 1971 zveřejnil časopis Le Nouvel Observateur. Její nejznámější kniha „Malý rozdíl a jeho velké důsledky“ vyšla v Německu ve stotisícovém nákladu a byla přeložena do 12 jazyků. Autorka se v ní zabývá sexualitou jako klíčovým bodem mocenských vztahů mezi pohlavími a problémem utlačování žen. Tomuto tématu se věnuje dodnes. V současnosti se na její pověsti negativně projevuje daňový únik od roku 1980, za který byla odsouzena k pokutě v miliónové sumě. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB