Tereza Spencerová: Nový záchvat hrůzy z Putina

Email Tisk PDF

švejk ilustraceTereza Spencerová reagujena tezi, že Putin obkličuje Evropu a vytváří kolem ní pás nestability. Dále informuje o skutečném vývoji na severu Afriky, tedy v regionu, kterého se to má týkat, a v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí předkládá nová fakta o jednání o budoucnosti Sýrie, telefonátu Donalda J. Trumpa s Erdoganem a posunu na Blízkém východě a na Ukrajině.

 

 

V souvislosti s postupem Chalífy Haftára v Libyi si někdo v západním tisku našel v psacím stole mapu a zhrozil se: Vždyť on ten Putin nejenže v případě ovládnutí Libye bude kontrolovat migrační toky, ale dokáže kolem Evropy vytvořit souvislý „pás nestability“ od Ukrajiny až po Maroko! Míněno pás zemí, kde jsou problémy nebo které se rozhodnou „tábořit“ s Putinem a dovolit mu postavit vojenské základny. Dříve obhájci Kremlu mluvili o tom, že NATO „obkličuje“ Rusko, nyní se karta obrací. Pojďme se na to podívat, prosím, jak jako na teorii, tak s akcentem na „dosud neprobádané oblasti“, kterým se až tak moc nevěnujeme – Libye, Egypt, Alžírsko, Maroko... Jako by měl někdo strach, že „tady bude Putinovo“. Bude? Bude v těchto jednotlivých zemích, třeba i s vojenskými základnami? Takové tóny zazněly z právě skončeného summitu EU na Maltě. Přirozeně, jak ze současného, tak z budoucího hlediska. 

Víkendový summit EU na Maltě byl svým způsobem opravdu těžko uchopitelný. Zatímco záchranářské lodě svážely do maltských přístavů stovky migrantů putujících z Libye, unijní lídři se vozili na luxusním parníku zátokou v La Valettě a přitom se dohodli, že při řešení migračního proudu z Libye použijí „turecký model“. Tedy že věnují stovky milionů eur vládě v Tripolisu, která prý posílí pobřežní stráž a cosi s tou migrací zlepší. Potíž je v tom, že Turecku Brusel už věnoval miliardy eur, ale hrozba prstu „na migračním kohoutku“ je tu stále, a co víc, OSN nyní pro syrské uprchlíky v Turecku požaduje 3,5 miliardy dolarů, z čehož vyplývá, že ony unijní miliardy u uprchlíků a jejich potřeb rozhodně neskončily. Představa, že tomu v Libyi bude jinak, je iluzorní. Tím spíš, že EU dohodu uzavřela s jednou ze tří „libyjských vlád“, která se zdá být aktuálně tou nejslabší – sídlí sice v Tripolisu, ale v zásadě neovládá nic, kromě několika ulic v hlavním městě. Svou bezpečnost vkládá do rukou různých, vesměs islamistických milicí, které si platí a které se už jistě na unijní peníze hodně těší. S tím vlastně souvisí vámi zmíněná analýza amerického Politica, které propadlo panice, spojilo Libyi až s Ukrajinou a tyto dva body popsalo jako „ruské obklíčení“ Evropy. Na druhou stranu je ale až neuvěřitelné, jak rychle a převratně se geopolitická situace za posledních pár let změnila! 

Faktem je, že největší silou v Libyi je aktuálně Libyjská národní armáda generála Haftára, za níž stojí Rusko, Alžírsko, Egypt a další regionální státy. Haftár zdá se být jediným, kdo je s to Libyi stabilizovat a vrátit pod jednotnou správu, což si zcela určitě uvědomili i na maltském summitu. Itálie totiž už požádala Rusko, aby využilo svůj vliv v Libyi a pomohlo nějak řešit i onu migrační krizi. Nabízí se několik velkých otázek. Pokud EU zná libyjskou realitu, proč se vůbec rozhodla pro spolupráci s „vládou“, která nemá žádný význam? A když NATO dál sváží vojáky a techniku k ruským hranicím a EU dál prodlužuje sankce proti Rusku, jakou naději žádost o spolupráci v Libyi asi tak může mít? Nevím, nerozumím tomu. 

Pohled na mapu opravdu napovídá tomu, že Rusko posiluje svoji přítomnost ve Středozemním moři, ať už je řeč o Sýrii, Egyptě, Libyi nebo Alžírsku – a to vesměs na úkor Spojených států, Itálie, Francie a Británie – ale na druhou stranu si nemyslím, že by se rovnou celá ta oblast dala považovat za „Putinovo“. Zdá se mi totiž, že se ruským stratégům podařilo najít způsob, jak se s regionálními státy spojit, ale neovládnout je, spíše najít jen nějaké styčné a oboustranně výhodné body. V první řadě totiž platí, že region je po dekádách západní hegemonie na další, byť jiný „diktát“ silně alergický, a ve druhé řadě platí, že by na kontrolu oblasti „v západním stylu“ Rusko ani nemělo peníze.

 

Když jsme u té mapy, tak na Blízkém východě na jedné straně postupují-nepostupují mírové rozhovory se Sýrií, na druhé straně dává administrativa USA najevo, že třebaže může chtít mluvit s Ruskem, tak Írán „neskousne“. No jo, ale jak může mít DJT tak trochu rád Rusko, a přitom nemít rád Írán? A co nevraživost Peršanů se Saúdy, americkými spojenci, toho času finančně na suchu? 

Nemá valného smyslu rozebírat Trumpovy razantní výroky na adresu Íránu, když lidé z jeho okolí agresi proti Íránu vylučují a Obamovu dohodu o íránském jaderném programu považují sice za špatnou, ale i tak lepší než nic. Navíc se v poslední době objevují zprávy o íránsko-saúdských – sice opatrných, nepřímých a vzácných, ale přesto – kontaktech. Pokud se ukáže, že jsou pravdivé, bude to další blízkovýchodní „revoluce“. Šíitský Írán byl v očích sunnitských Saúdů, kteří měli čáku vládnout Blízkému východu, donedávna málem zosobněním pekla, ale realita se radikálně mění a i petrifikovaná saúdská královská rodina musí nějak reagovat. Je zřejmé, že v situaci, kdy íránská „osa odporu“ napříč Irákem, Sýrií, Libanonem nebo Jemenem, překresluje politické mapy, musí být Saúdům jasné, že pokračujícími obstrukcemi budou ubližovat především sami sobě. Počkejme si a uvidíme, ale mám silný pocit, že na současném Blízkém východě je už možné skoro všechno.

 

Není to „trumpologie“, jako spíše „mccainologie“: Americká velvyslankyně v OSN dala Kremlu najevo, že bez vrácení Krymu Ukrajině nebudou zrušeny sankce. DJT naopak v televizním rozhovoru na otázku „je Putin vrah?“ sdělil, že USA mají také spousty vrahů. Což je bezprecedentní prohlášení. Jaké to tedy máme nebo nemáme posuny v politice vůči Rusku a Ukrajině? Vyslovila to velvyslankyně proto, aby Putin věděl, že ani s DJT nebude nic zadarmo a jen tak, přičemž se vlastně ještě ani nezasedlo k „hracímu stolu“? Nebo to DJT nedrží v ruce a lidé jako John McCain drží v rukách zahraničně-politický aparát USA? Mnozí čtenáři tápou, nechápou tuto dvojkolejnost. Nadto DJT neodvolal nastupující jednotky USA v Polsku a nezrušil plánovaný vstup Černé hory do NATO, což Moskvu vytáčí. Jak vysvětlit toto? 

Nevím, proč Nikki Haleyová v OSN vypálila proti Rusku takové salvy, tím spíš za situace, kdy Trump – alespoň ve slovní rovině – vůči Rusku dodržuje své předvolební konsolidační sliby. Možná jen chtěla udržet dikci, která v posledních letech na půdě Rady bezpečnosti OSN převládala. Fakt, netuším. A vlastně ani nevím, jaké reálné posuny nastávají v americkém postoji vůči Rusku. Je jasné, že americké ministerstvo zahraničí aktuálně prochází zásadní rekonstrukcí, protože z vysokých funkcí kvůli Trumpovi odešla spousta „profíků“, a tak nelze vyloučit, že v takové situaci nemá Trump vše pod kontrolou. A nevím ani, jestli se Rusko nechává vytáčet – podle mého platí, že nejen Rusko, ale i spousta dalších zemí pozorně sleduje vývoj ve Washingtonu a zkouší odhadovat, jakým směrem se vše bude ubírat. Co třeba bude znamenat plánovaný nástup „mccainovského parťáka“ Eliotta Abramse na post náměstka ministra zahraničí? Ten pán měl prsty v ozbrojeném povstání proti venezuelskému Hugo Chávezovi, pomáhal guatemalské diktatuře zakrývat válečné zločiny… Proč si Trump zvolil zrovna jeho? Nebo mu byl prostě vnucen „sponzory“? Pouhých dvacet dní po Trumpově inauguraci se dá jen spekulovat a to asi nemá smysl.

 

Na Ukrajině Julia Tymošenko prohlašuje, že „DJT plně podporuje Ukrajinu“ a radikál Ljaško zjišťuje, že se nedostane do USA. Co se reálně skrývá za tímto politickým folklorem? Oskar Krejčí tento týden uvedl, že Ukrajina se s podporou Merkelové snaží vyprovokovat DJT k akci, a to prostřednictvím obnovení bojů na Donbase. Současně ale jasně padlo, že Ukrajina torpeduje minské dohody (pokud někoho ještě vlastně zajímají). Jak se v této ukrajinsko-západní pavučině vlastně vyznat? 

Bílý dům už vysvětlil, že se Trump s Tymošenkovou o ničem důležitém, natož o nějaké podpoře, během jakéhosi krátkého ruky podání na jakési snad večeři nebavil, takže je tu podle všeho jen snaha Julie být v Kyjevě „světovější a důležitější“. Zajímavější byl proto víkendový telefonát Petra Porošenka s Trumpem. Kyjev v americké předvolební kampani aktivně „podrážel nohy“ Trumpovi, když Demokratům dodával kompromat na některé lidi z jeho okolí, a tak už jen samotný telefonát lze považovat za Porošenkovo diplomatické vítězství. „Mluví s námi!“ 

Podle ukrajinských politologů za to ale Porošenko zaplatil příliš vysokou cenu. Bílý dům ve stručném komentáři vynechal tradiční obvinění Ruska a vyhnul se jim „pro jistotu“ i sám nejistý Porošenko. Zmizelo i téma sankcí proti Rusku nebo minského procesu. Čili zdá se, že Ukrajině se ve vztahu s Trumpovými USA radikálně zmenšil manévrovací prostor a může zapomenout na velkorysou, byť především zase jen slovní podporu z časů Obamy a Bidena. Na druhou stranu ale Bílý dům mluví o nutnosti dosáhnout „míru na ukrajinsko-ruské hranici“. Tam ale mír přece je, protože se bojuje na ukrajinském území, na Donbasu. Takže o čem to vlastně v Bílém domě mluví?

 

Takové ty normální fráze, dalo by se říct nad telefonickým rozhovorem DJT s Erdoganem. Co čekat od nových americko-tureckých vztahů? Vydání Gülena? A když do té „trojky“ přibereme ještě Rusko, co nám z toho vychází? Může nyní Erdogan začít vytahovat z koše smělé plány na šíření tureckého vlivu na Blízkém východě vzhledem k rozkoukávajícímu se DJT? 

Telefonát s Erdoganem měl trvat asi hodinu a stát se tak zatím nejdelším, jaký Trump s nějakým zahraničním státníkem vedl. Nicméně, jeho délka nemusí napovídat nic o důležitosti obsahu. Podle tureckých zdrojů se Erdogan snažil přimět Trumpa, aby přestal podporovat syrské Kurdy, které Turci mají za „teroristy“, což je podle mého v současné době hodně velká bláhovost. Nejenže mají Kurdové velké sympatie ve Washingtonu nebo v rámci NATO, ale přímo v Sýrii se jejich oddíly ukazují jako nejúčinnější zbraň, jejímž prostřednictvím Západ bojuje proti Daeši. 

Tlačit na odmítnutí Kurdů je z Erdoganovy strany nejen bláhovost, možná by se dalo mluvit svým způsobem o nepochopení reality. Lidé v okolí Trumpa otevřeně mluví o tom, že je třeba zařadit Muslimské bratrstvo na seznam teroristických skupin, a Erdoganův režim je asi nejúspěšnějším muslimskobratrským projektem v reálném životě. Navíc turecké tažení proti Daeši už měsíce „stojí“ u bran syrského Al Bábu, až se k městu od jihu přiblížila syrská armáda; a na pořadu dne je spolupráce ozbrojených sil Sýrie a Turecka, což je cosi, co fakticky ukončuje Erdoganův plán být v syrském konfliktu určitým aktivním hybatelem dění, na které budou muset ostatní reagovat. Na zadní se Turecko snaží stavět ještě v rámci astanských rozhovorů o Sýrii – v týdnu svolalo do Ankary „poradu“ svých syrských rebelů, aby zaujali jednotné stanovisko k budoucím jednáním, a zdá se, že namísto proaktivních kroků chtějí vše spíš sabotovat. Nicméně, vývoj běží tak rychle, že kdo chvíli stál, už stojí opodál, a tak hrozí, že se Turecko kvůli ambicím svého prezidenta může ocitnout na vedlejší koleji blízkovýchodního vývoje. 

Je asi logické, že Turecko od Trumpa může rovněž očekávat vydání Fethullaha Gülena, ale to může být stejně chimérické jako touha zpřetrhat americké vazby na Kurdy. Na druhou stranu ale Erdogana s Trumpem sbližuje záliba ve velkých slovech a bouchání do stolu, opovržení médii – ať už oprávněné či nikoli – nebo třeba záliba v různých konspiračních teoriích, jimiž lze vysvětlovat vlastní neúspěchy. Čili Erdogan si s Trumpem v praktické rovině nemá toho až tolik co říci, ale povahově mají k sobě blízko, a proto nelze vyloučit, že mezi nimi budou i určité sympatie.

 

Pořád slýcháme, že bychom na zbrojení v rámci NATO měli dávat 2 %, ale nějak se nám nechce. A také vyšla statistika, že Češi v evropském i světovém kontextu jeví jen minimální ochotu vojensky bránit svou vlast a padnout za ni. Jak tyto dvě informace vyhodnocujete, sedíce v hlavním městě národa Švejkova? Jsou Češi tak blbí, nebo spíš tak chytří? Ostatně, mnohé literárně-teoretické výklady tvrdí, že ani ten Švejk nebyl blb, ba naopak, že předstíranou blbostí velmi chytře proplouval poměry, které mu, malému člověku malého národa, osud v mlýnici velmocí uchystal. 

Nevím, ona dvě procenta rozpočtu na zbrojení mají především nasytit poptávku amerických zbrojovek po dalších ziscích, a ne rovnou rozpoutat válku. Samozřejmě, pravděpodobnost jejího propuknutí roste asi souměrně s počtem zbraní, které se v tom či jiném regionu nahromadily, a něco se s nimi prostě „podniknout“ musí, ať už záměrně, nebo špatným zmáčknutím nějakého knoflíku. A lze předpokládat, že při takto pevně nastavených výdajích na zbrojení se z Evropy po čase stane ten nejvyzbrojenější, a tím i potenciálně nejvýbušnější kontinent. 

Nic z toho ale podle mého nesouvisí s malou ochotou Čechů vojensky bránit vlast nebo za ni padnout. Nesrovnávala bych zisky pro americké zbrojovky s určitými důsledky našeho dějinného vývoje, řekněme, v posledních pěti stech letech. A Švejka už bych do toho netahala vůbec – pro některé je to možná opravdu prototyp Čecha, pro mě je to skvělá kniha, ze které se mi nechce vyvozovat nějaká moudra o našem národě. Tím spíš, že z dnešních mladých, tedy těch, na kterých by obrana vlasti asi měla ležet, ji beztak četl jen málokdo a nemá ani tuchy, o co jde. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 10 Únor 2017 17:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz