Tomáš Holub: Když zemře naděje, tak zemře člověk

Email Tisk PDF

Holub Tomáš foto cirkev czJe mu čtyřicet osm let. V roce 1993 přijal kněžské svěcení. Třicátého dubna letošního roku se ujal své nové funkce. Stal se biskupem plzeňské diecéze a je nejmladším z českých biskupů. Byl pedagogem, prvním vojenským kaplanem naší armády, působil v zahraničních vojenských misích, byl poradcem ministra obrany a jako generální sekretář České biskupské konference byl u všech významných událostí i u restitucí majetku, které řešila církev se státem. O tom všem, ale i o Vánocích je tento rozhovor.

 

 

 

Pocházíte z katolické rodiny. Přesto asi nebylo vaše rozhodnutí sloužit církvi od počátku jasnou volbou. Co se muselo stát, že jste se po této cestě vydal?

Musel jsem dostat žloutenku. Ano, právě tento moment, kdy jsem z nesmírného sportovního nasazení před mistrovstvím republiky ve volejbale, kde jsme měli velkou šanci získat medaili, musel najednou ležet šest neděl v nemocnici na přísné dietě, zásadně změnil můj život. Bylo to nejen šest neděl v nemocnici, ale potom také celý půlrok doma bez jakékoliv možnosti se výrazněji fyzicky hýbat, s přísnou dietou, kdy rodiče stáli fronty na telecí, abych měl alespoň nějaké maso. To nakonec vedlo k tomu, že jsem z nudy začal chodit na vycházky s jedním kaplanem. Jednou mi řekl, že má pro mě holku. Když jsem na to velmi živě zareagoval, hned se mě zeptal, jestli jsem také někdy uvažoval být knězem. A tato otázka mě tak zasáhla, že jsem ji vnímal jako Boží nabídku, od které buď uteču, nebo řeknu ano. 

O tom, že můj otec uvažoval stát se knězem a že dokonce v semináři byl, jsem se dozvěděl, až když jsem tam sám vstoupil. A rozhodně to nebyla věc, která mě v mém rozhodnutí podpořila. Spíše byla první krizí mého povolání, protože přeci nebudu v semináři kvůli tomu, že tam kdysi byl můj otec, nebo že bych měl dělat něco, co by si přál můj táta.

 

Litoměřice, Salcburk, Karlova univerzita, Papežská lateránská univerzita, Institut teologie v Hamburku… studia jste nakonec završil doktorátem z morální teologie obhájením dizertační práce na dost současné téma.

Když vzpomínám na své akademické vzdělání a celou cestu až k mé dizertační práci, kterou byla Studie o využití teorie spravedlivé války v boji proti terorismu, uvědomuji si, jak to byla cesta pestrá a řekl bych přímo dobrodružná. Od komunistického semináře v Litoměřicích jsem přes organizování studentské revoluce v roce 1989 najednou přeskočil do pro mě úplně nového světa - svobodné salcburské univerzity, mezi laické teology a teoložky a pak se vrátil zpátky do Prahy, do nově se rodící teologické fakulty Univerzity Karlovy, se vším tím entuziasmem nových začátků, ale mnohdy i amatérismem. 

Do Prahy jsem se vrátil s tím, že tam budeme aplikovat všechno to, co jsem zažil v Salcburku – jak v semináři, tak na fakultě a mnoho věcí jsme skutečně nově začali organizovat: diskusní večery, zapojení do intelektuálního života v Praze. To všechno byly krásné věci, které nám brzdil jen pan rektor, který chtěl, abychom se také někdy modlili. 

Mé vzdělávání mělo pokračovat hned po mé kaplanské službě v Kutné Hoře studiem fundamentální teologie v Římě, ale protože mezi to vstoupila má vojenská část života, vrátil jsem se k tomu až ke konci armádní služby, a to ne už jen čistě akademicky, ale protože jsem se dostal před naprosto zásadní otázku: Jak si mám rozumně zdůvodnit to, že posílám konkrétní lidi do konkrétní války s reálným rizikem, že se nevrátí. To byla otázka na mě, jako hlavního kaplana, který posílal vojenské kaplany do války v Iráku. A z toho vznikla studie o spravedlivé válce a smysluplném využití takového konceptu v současných konfliktech. Bylo skvělé, že jsem tyto věci mohl studovat v jedné z největších knihoven v Hamburku, která se tím zabývá, a slyšet i jiné přístupy na specializovaném studiu morální teologie na Alfonsianě v Římě. 

 

Na rozdíl od většiny z nás jste měl možnost poznat islám studiem na předních nejen církevních institucích, ale i doslova v bezprostředním kontaktu na vojenských misích. Jak ostrý byl tento střet realitou?

Měl jsem vždycky pocit, a ten pocit mám i nadále, že islám je v těchto střetech instrumentalizován. Z konfliktu v Bosně jsem si odnesl velmi hlubokou zkušenost, že právě náboženství je společně s nacionalismem tím „nejvhodnějším“ nástrojem, který je možné použít, když někdo chce sjednotit lidi proto, aby se radikalizovali a sáhli ke zbrani. A to se v současné době s islámem děje v dramatické míře. Přesto ale stále chovám naději – a ta se opírá nejen o teologická studia, ale právě také o velmi konkrétní setkání s lidmi v místech konfliktu, ať už v Bosně, Kosovu, Kuvajtu, Iráku či v Afghánistánu – že islám ve své podstatě není tím, s čím je nutné vždycky jen bojovat, že zkrátka dialog je možný, i když významná část lidí s ním spojená ho dnes nejspíš odmítá. 

 

Uprchlická krize a to, že její dosavadní řešení, které pro mnohé obyvatele není přijatelnou alternativou, je asi jednou z nejaktuálnějších otázek dneška. Oficiální „managementy“ jak Evropské unie, ale i mnohých států nedávají většině lidí pozitivní řešení. Vidíte vy světlo na konci tunelu?

Když zemře naděje, tak zemře člověk. Takže naději jednoznačně mám a je to právě něco, co motivuje moje přemýšlení o migrační krizi. Jsem přesvědčen, že řešení, které by na jedné straně bylo realistické a na druhé nepohřbívalo zásadní hodnoty, na kterých stojí Evropa, musí vznikat možná někdy v dramatickém, ale dobře míněném střetu mezi státní autoritou, která má zodpovědnost za bezpečnost svých občanů, a církvemi a neziskovými nevládními organizacemi , které v duchu toho nejlepšího evropského dědictví jednoznačně křičí, že pro bezpečnost není možné obětovat jednotlivého člověka, jenž je potřebný. A hledání průsečíku těchto dvou hodnot je, myslím, něčím, co je možné, i když mnohdy velmi náročné a pracné, protože pokušení k politizaci či zjednodušené ideologizaci hrozí nám všem. Základní nadějí je pro mě víra v člověka, který je schopen dialogu. A takové lidi je vždy třeba znovu a znovu hledat na obou stranách, i když se to zdá pracné a někdy frustrující.

 

Vraťme se ale k počátku vaší „cesty“ na plzeňský biskupský stolec. Poklidný život kněze na farnosti, která vám byla povysvěcení přidělena, asi nebyl naplněním vaší touhy, jak co nejvíce sloužit církvi.

Nikdy jsem nebyl v klidné farnosti, takovou mi Hospodin nikdy nedopřál. Celou cestu mého kněžského působení nelze nazývat cestou klasickou. První tři roky jsem zakládal církevní gymnázium a učil tu, pak jsem zakládal a také vedl duchovní službu v ještě stále komunismem velmi ovlivněné armádě. Poté jsem působil jako generální vikář, tedy jako ten, kdo má v diecézi vždy na starosti průšvihy, a následně jako generální sekretář, tedy ten, který se snaží mluvit za všechny biskupy jednotným hlasem, ačkoliv mají rozdílné názory. A k tomu jsem reprezentoval uvnitř církve i navenek velmi „populární“ téma restitucí. Z tohoto pohledu je jmenování do Plzně pozvánka k mnohem klidnějšímu životu. Nikdy mě ale nemrzelo, že nejdu tou běžnou farářskou praxí, byl jsem rád, že Hospodin akceptoval můj dobrodružný charakter. 

 

V roce 1998 jste se stal prvním vojenským kaplanem v historii české armády. Zúčastnil jste se několika vojenských misí do míst válečných konfliktů, byla vám propůjčena hodnost plukovníka a do konce října letošního roku jste byl dokonce i poradcem ministra obrany. Co vám to přineslo? 

Zkušenost armády pro mě byla vedle sebezkušenostního výcviku psychoterapií jedním z naprosto zásadních a takových těch přirozených impulsů pro můj duchovní život, pro přemýšlení o Bohu a o církvi vůbec. To, s čím jsem se vlastně konfrontoval a musel vnitřně a duchovně vyrovnat, byla otázka, nakolik všechna ta zvěst o dobrém Bohu není jen kulturní fenomén, který dobře funguje v klidné situaci mírové Evropy, ale ztrácí svoji sílu a přitažlivost, když je konfrontován s jiným náboženstvím a s hrůzou války. Toto hledání pro mě bylo zcela zásadní a mnohdy velmi dramatické. To druhé, co armádní zkušenost významně ovlivnila v mém životě, byl respekt před lidským hledáním smyslu života. Zde jsem ho začal vnímat jako mnohem širší než směřující pouze ke křesťanství či přímo do katolické církve. Potkal jsem se velmi osobně se silou zla, která ničí dobré věci naprosto neférově a brutálně. A to všechno nešlo nezpracovávat v modlitbě a v nějakém ptaní se Boha a dodneška je to pro mě vůbec základ, ze kterého žiji. 

 

Tím druhým výrazným mezníkem na cestě k plzeňskému biskupství byla bezesporu funkce generálního sekretáře české biskupské konference v letech 2011 až 2016. Byl jste u všech důležitých jednání mezi církví a vládními institucemi v otázkách restitucí. Promiňte mi tu otázku, ale kde se stala chyba, že církevní restituce doslova rozdělily národ na dvě téměř nesmiřitelné skupiny?

Restituce jsem vždycky vnímal a stále vnímám jako menší zlo, nikoliv jako dobro. Menší zlo je realita, se kterou se potkáváme nejen ve válečném konfliktu. Mnohdy nám v životě nezbyde nic jiného než volit menší zlo. Od spáchání prvního hříchu žijeme ve světě poznačeném zlem a dobré úmysly tak s sebou často nesou i negativní důsledky. 

K rozdělení, myslím, že v první řadě nepřispěla církev, ale některé politické strany, jež měly utkvělou představu, že lživými výroky o restitucích získají voliče. Jak nemají restituce rozdělovat, když po mnoho měsíců na nejlépe placených billboardech visel obrázek tlusté ruky preláta, který krade peněženku z tašky chudé babičky…

 

Co by se mělo stát, aby došlo k pochopení církevních restitucí a aby „i nevěřící uvěřili“, že se tak stalo správně?

Potřebujeme čas. Věřím, že jestliže nám bude darován, tak i lidé zcela mimo církev začnou vnímat, že majetek slouží možnosti být na blízku lidem, starat se o ně v jejich těžkých okamžicích, přispívat k záchraně kulturního dědictví naší země, dávat práci českým lidem. Ale je to běh na dlouhou trať. Na rozdíl od politiků církev ten čas má. Na naší straně je pak nezbytná trpělivost znovu a znovu vysvětlovat předsudky, které nejsou pravdivé.

 

Rozhovor vychází ve vánočním čísle, nelze se tedy vánoční atmosféře vyhnout. První zprávy o oslavách Vánoc křesťany pocházejí již ze 4. století z Říma. Vánoce patří společně s Velikonocemi a letnicemi k nejvýznamnějším církevním svátkům. K tomuto svátku se pojí množství lidových tradic, vánoční stromek, betlém, vánoční dárky, které podle staré české tradice nosí Ježíšek. Tyto svátky slaví nejen věřící, ale i zapřisáhlí ateisté. Jaké byly vaše Vánoce v dětství?

Je to asi také otázka věku, ale mé vzpomínky na Vánoce v dětství jsou skutečně romantické. Zmínil bych jednu velmi netradiční součást Vánoc, kterou jsem jako teenager prožíval. My jsme vždy na Štědrý den až do tří hodin chodili po Červeném Kostelci s přenosným betlémem a v jednotlivých rodinách jsme u něho zapálili svíčku, zazpívali ‚Dej Bůh štěstí tomu domu‘ a popřáli požehnané Vánoce. Tenhle vstup do rodin žijících předvánočním shonem se slovy Písma a vánoční koledou bylo něco nesmírně krásného a vůbec si nemyslím, že je to jen romantické vzpomínání. 

Vánoce jsou chvílí, kdy se přirozená lidská touha po něze a intimitě setkává s nadějí, která přesahuje horizonty toho, co vidíme a co můžeme zažít ve všedním dni. A vzít tuto naději vážně je něco, co může ovlivnit celý lidský život, ať už jsme věřící či nevěřící. To bych přál i čtenářům Literárních novin. 

 

Dnešní doba s sebou přináší nová a nová poznání, změny, zvraty, na které je mnohdy velice obtížné obyčejnému smrtelníkovi reagovat. Lidé si tak kladou spousty otázek a na mnohé se jim nedostává odpovědí a sami si je také nedokážou zodpovědět. O vánočních svátcích se i ti, co nejsou věřící, sami sebe ptají na to… už více jak dva tisíce let jako křesťané mluvíte o Ježíši. Opravdu žil? Byl skutečně tím, čím byl? Slučují se informace o něm s historickými skutečnostmi? Proč byl jeho život tak významný? Má ten jeho příběh co říci lidem dnešního tolik rozbouřeného světa? Byl Ježíš „Něco víc“, nebo jen člověk? Asi moc otázek najednou?

Věřím a vyznávám, že Ježíš je pro mě vtělený Bůh, a na tuhle kartu jsem vsadil celý svůj život. A myslím, že jsem vsadil dobře. 

Děkuji vám i za tuto poslední odpověď … a opravdu závěrem poraďte nám, jde-li to, jak každý z nás, nejen věřící, kdokoliv, může v tomto dnešním rozbouřeném světě zažít osobně Boží lásku? Nejen o Vánocích!

Myslím, že pokud chceme skutečně zažít Boží blízkost, je velmi potřebné si o ni říci. A tak už od začátku své kněžské služby radím všem, kteří se takto či podobně ptají, aby vyslovili vážně a s otevřeným srdcem tuto větu: „Bože, jestli fakt jsi a jsi dobrý, tak tě zvu do svého života a chci ti být blízko!“ A pak se nechte překvapit.

 

 

Tomáš Holub 

(*1967)  je český katolický kněz. Vysvěcen byl v roce 1993. V roce 1998 se stal prvním českým vojenským kaplanem. Od roku 2011 až do roku 2016 byl generálním sekretářem České biskupské konference a od září téhož roku kapitulním děkanem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, čímž mu jako kapitulní dignita náleží titul prelát. Od dubna 2016 je druhým plzeňským biskupem.

 

Autor rozhovoru je publicista.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz