Woody Vašulka: „Umělá inteligence ví o budoucnosti víc než my“

Email Tisk PDF

Steina a Woody VasulkoviZakladatelé světového videoartu - manželé Steina a Woody Vašulkovi se minulý týden rozloučili s Prahou. Prý naposledy přeletěli oceán, aby poskytli záštitu výstavě Copy it right!, která právě probíhá v galerii NoD.

 

Co je videoart?

Woody: Toto ale není jedna otázka, to je mnoho otázek a mnoho odpovědí. Když člověk sleduje lidi, kteří „rozumí“ umění, tak každý jednotlivě bude stejně tvrdit něco jiného. Odpovědí by tedy musela být debata. Já nevim. Mám rád lidi, kteří o tom debatují, ale nemůžeme se nikdy shodnout.

 

Zachycuje podle vás videoart ducha dnešní doby přesněji než například malba?

Woody: To je pro mě taková divná otázka. Víte, mě bude asi za rok osmdesát a už dlouho se nezajímám zdaleka tolik o lidi, jako spíš o technické struktury, o takové ty inteligentní mašinky, které se snaží simulovat lidskou existenci. Už jsem slyšel tolik vysvětlování, co je to život, tolik úvah o tom, jak by se měl žít. A teď jsou tu nová média, stroje, které nám ukazují úplně jinou cestu a říkají: No tak moment, to není všechno přece tak jasný. A já tedy přemýšlím raději o nich – o tom, co jsou ony zač a co mi chtějí a co mohou říct. Jestli tam v nich nevzniká náhodou něco úplně nového, čemu nerozumím. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že stroje cítí nebo mohou cítit stejně jako my. V současnosti jsme si ale lidstvím velmi nejistí, bojíme se, že přijde velká válka a nedovedeme si vysvětlit, jak je možné, že to zase připustíme. Nevím, jestli je videoart lepším médiem pro dnešní dobu, ale zajímá mě „umělé inteligenci“ naslouchat a zjišťovat, čím je, protože možná ví o budoucnosti víc.

 

Jak začal váš zájem o videoart?

Woody: Má žena Steina je Islanďanka, ale studovala tady v Čechách hru na housle, když jsme se seznámili. Já jsem hrál na housle taky jako malé dítě, ale byla to katastrofa. Neměl jsem rád svoji učitelku, tak jsem jí dával peníze a nechodil jsem tam. Naštěstí mi to rodiče odpustili. Pak se mě zeptali, co chci, a já řekl, že trumpetu, tak jsem dostal trumpetu, a to šlo líp. Takže hudební průpravu jsem nakonec měl a přes ní mě zajímala elektronika. Zajímal mě nový jazz, černý jazz, takový ten méně pochopitelný. V té době už jsem věděl, že existují nějaké syntezátory, že tu nejsou jen frekvence, které dovedou vyrábět akustické nástroje, ale že existují přístroje, které vyrábějí elektronický zvuk. A objevování tohoto byl asi první stupeň. Začali jsme se tomu se Steinou věnovat víc v Americe.

 

Jak jste se tehdy do Ameriky dostali?

Woody: Steina měla strýčka a ten nám půjčil byt v New Yorku a do začátku i nějaké peníze. Žili jsme dost skromně, takže ho to ani moc nestálo. Já měl vystudovanou FAMU, a tak jsem si brzy našel práci, dělal jsem pro různé filmové instituce, stříhal jsem třeba krátké filmy, taky takové prezentace z výstav natočené na velký formát. Tím jsem se dostal do skupiny lidí, kde se brzy objevilo video. Když jsme s videem začínali pracovat, občas se chovalo velmi nevypočitatelně a my jsme to začali sledovat, začali jsme si s tím hrát. Začali jsme vytvářet situace, které měly nabízet novým systémům prostor, v němž vznikaly velmi zajímavé a krásné abstraktní obrazy.

 

Čím pro vás tehdy byl hraný či dokumentární film?

Woody: Tomu jsem se věnoval ve škole. Šlo vždy o kombinaci situace a scény a šlo tam o lidi a jejich psychologii, což se mi zdálo být příliš tradiční. Když se objevilo video, tak jsme se Steinou poznali nový, mnohem zábavnější svět. Ten neustálý pokrok byl pro nás velmi vzrušující, naši kamarádi vyvíjeli nové programy, nosili nám je, a my jsme s nimi zkoušeli různé věci. Steina byla skutečnosti o něco blíž než já, zajímala ji příroda, stromy a voda. V mém případě šlo spíš o stovky detailů. Občas jsem se taky ještě trošku vracel k lidem, ale spíš jsem se od skutečnosti úplně oddělil a nemůžu už teď z té své abstraktní existence uniknout.

 

Jak byste definoval hranici videoartu a experimentálního filmu?

Woody: Každý film je svým způsobem experimentální, ale některý jen ve velmi malém množství. Většinou jsou filmy pro lidi, pro širokou veřejnost, navíc často dělané pro peníze. Některé jsou zase dělané z uměleckých důvodů, ale my stejně pořád nevíme, co umění je. Každý o tom debatuje, ale nikdo to neví. Někdo si myslí, že umění je nebýt na straně komerce, ale přitom někteří umělci jsou dobří obchodníci, a taky to přece není rozhodně špatně. Se Steinou děláme většinu věcí nejprve jako experiment z nějaké zvědavosti. Tu věc až potom povýšíme na umění, hlavně proto, abychom mohli někde ukázat, čemuže jsme se to věnovali.

 

Jako laikovi se mi nová média v umění jeví velmi nepřehledně. Málokdy dokážu říct, co je kvalitní a co ne, protože jde velmi často hlavně o fascinaci formou. Vy to s vaším vhledem dovnitř vnímáte jak?

Woody: My jsme byli první generace, která se rozhodla s těmito novými technologiemi experimentovat. Zajímalo nás, jak technologie budují nový svět. To není tak, že si člověk formuje svět pomocí technologií. Já se klidně při práci zeptám stroje: Co teď? A on odpoví: Tak tady zmáčkni tenhle čudlík. Lidé stále přemýšlejí o tom, jestli virtuální realita vzniká pomocí strojů nebo pomocí lidí, a nevědí, jestli nové technologie ještě patří do tohoto jejich světa, nebo jestli jsou už takzvaně mimo svět, jestli jsou blíž nějakému světu mimolidskému.

 

Co podle vás s člověkem dělá přítomnost počítače ve světě?

Woody: To je celkem snadné pozorovat. Když si lidé kupují počítače, tak už přesně vědí, co od nich chtějí. Jsou pro ně vlastně něco jako jídlo a lidé ty počítače polykají. Stroje a lidé se tak vlastně polykají navzájem. Pijete někdy do němoty?

 

Moc ne.

Woody: Je to podobné virtuální realitě. V opilostosti přestáváte být sama sebou, dostáváte se úplně jinam, pryč, jste schopna dělat něco, co byste nikdy neudělala, třeba zabít sebe nebo někoho jiného. Pořád se snažíme zůstat lidmi, bojíme se, abychom z toho lidství příliš neuletěli, ale zároveň svému mozku vůbec nerozumíme, takže jak můžeme vědět, čeho se to vlastně tolik držíme? Mozek je pro nás zatím jen takový instrument, který dokáže najít práci, například. Je to prostě praktické, mít mozek, ale když se dostanete do momentu, kdy začne selhávat, tak ho vnímáte najednou jinak. Když mi selže, tak vždy přemýšlím, co tím myslel, proč to udělal zrovna v tu chvíli. Někdy uvíznu mezi svým mozkem a svou myslí. Zůstanu tam sám a nevím, kde jsem. To možná jednou poznáte.

 

Woody (původním jménem Bohuslav) Vašulka se narodil v roku 1937 v Brně. Spolu s Nam June Paikem a svou ženou Steinou patří mezi světové průkopníky videoartu. Steina a Woody spolu s Andreasem Mannikem založili v roce 1971 experimentální elektronickou laboratoř – divadlo The kitchen, kde uspořádali například první festival videa na světě. Celý život se věnují uměleckým experimentům osvětlujícím povahu elektronického obrazu a zvuku.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 05 Říjen 2015 16:39 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz