Vzkaz Ukrajině: „Sorry, nějak se to pokazilo!“

Email Tisk PDF

Ukrajinská vlajka a krev foto russia insoder comDonbas? O ten už nejde a ukrajinští politici to vědí, uvádí k zostření bojů na východě Ukrajiny novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz sděluje, jak dle ní skončí nadcházející jednání, které by eskalaci konfliktu mělo řešit, hodnotí pokroky v boji proti Islámskému státu.

 

 

Začíná být opět pořádně „živo“ na Donbase. Veronika Sušová-Salminen v analýze pro ParlamentníListy.cz hovoří o možnosti obnovení bojů ještě do podzimu, protože Kyjevu se nechce udělit Donbasu zvláštní status (ze strachu ze vzniku oblasti ruského vlivu na Ukrajině třeba i ve vztahu k začlenění země do EU a NATO), zatímco Rusko si přesně tento cíl vytyčilo. Jak situaci chápat a co čekat v příštích týdnech? 

O blížících – a údajně nevyhnutelných – bojích se mluví na obou stranách fronty a možná tomu tak i bude. Osobně bych ale viděla trochu jiné vysvětlení příčin. Podle mého už dávno nejde o Donbas, protože kyjevští lídři si musejí (aspoň ve skrytu duše doma v koupelně při naplno puštěné sprše) přiznat, že Donbas ztracený je a nikdo s tím už nic nenadělá. A totéž samozřejmě platí i pro Krym. Ukrajinští politologové se shodují, že Porošenko a spol. už počítají s „pseudonezávislostí“ Donbasu. Přední americký expert na Rusko Richard Cohen v posledních analýzách situace konstatuje, že i ve Washingtonu už se dnes zvažuje hlavně to, jak z celé té šlamastyky vyjít se ztrátou co nejméně kytiček, a tak se už počítá se „dvěma Ukrajinami“, tedy nominálně s Kyjevem a vedle toho i s Donbasem, jako s realitou. 

Vůbec bych dnes nebrala v potaz otázku ukrajinského členství v EU nebo v NATO, protože její aktuálnost není ani na obzoru. Problém je podlé mého v tom, že pokud se Kyjev bude tvářit, že pouští Donbas příliš lacino a snadno – a dosavadní tisíce mrtvých civilistů se v této úvaze nepočítají – bude zanedlouho potřeba přemýšlet nikoli jen o „dvou Ukrajinách“, ale třebas i o pěti nebo deseti. Přiznejme si, že centrální kyjevská moc je slabá, netuší, jestli se může opřít o armádu, netuší, jestli je armáda bojeschopná (respektive tuší, že není), neví, jestli se může opřít o policii. To vše tváří v tvář přece jen disciplinovanějším náckům z Pravého sektoru, Azova, Ajdaru a dalších praporů. A v každém ukrajinském regionu už číhá nějaký ten oligarcha, aby využil slabosti Kyjeva a stal se králem lokální zkorumpované džungle. Taková šance – znásobená novou ústavou, v níž Západ Ukrajinu tlačí k decentralizaci – se jim koneckonců může nabídnout jednou za život! Mimochodem, třeba pohled na Michaila Saakašviliho, jak v Oděse vyhlašuje vlastní republiku, by mohl být opravdu náramný… 

Ale vážně. To vše je podle mého hlavním důvodem nynějších spekulací o možném opětovném vzplanutí války. A zároveň právě proto ani nemyslím, že – pokud k ní opravdu dojde – bude nějak dlouhotrvající. Evropa na eskalaci konfliktu rozhodně nemá zájem, neb má svých problémů dost a představa emigrační vlny z Ukrajiny je teď to poslední, co Unie potřebuje. Kyjev na velkou válku nemá peníze ani lidské zdroje, jimž navíc – na rozdíl od rebelů z Donbasu – chybí to hlavní, tedy „posvátné nadšení“ bojovat sami za sebe, a ne za nějaké oligarchické či zahraniční zájmy promítané v Kyjevě. Může v ní jen prohrát a případně přijít o další území ve prospěch přímého ruského vlivu. Neřeší se tím samozřejmě otázka banderovských zaslepenců ve zbrani, kteří mohou napáchat mnoho zlého, ale pokud k nim Západ přestane přistupovat jako k Islámskému státu, tedy jako k přijatelnému nástroji své politiky, nemusí nastat žádná opravdu kritická situace. 

 

O čem si budou v pondělí, ale i později povídat zástupci velmocí? Minské dohody, ukrajinská ekonomika, ruská pomoc na Blízkém východě, Írán, vojenská cvičení... S jakými kartami se může hrát „karban“, který rozehráli Kerry s Lavrovem? V jakém stavu je podle vás jejich dohoda? A pokud tedy nebude na Donbasu znovu válka, za co to pro USA, EU i Rusko bude? No a... co když se boje se vší brutalitou obnoví? Kde to skončí a co vše kvůli tomu zamrzne?

Bohužel netuším, o čem si budou velmoci povídat, ale umím si představit „ducha“ jejich rozhovorů. Nejspíš je přitom třeba zbavit se předpokladu, že velmocím určitým způsobem záleží na „nějaké“ Ukrajině coby státu, v němž žijí a chtějí žít lidé. Podle mého spíš jedni vnímají Ukrajinu jako svého druhu beranidlo, zatímco ti druzí jako nárazníkový pás. Platí také, že zatímco Rusku kdysi nezáleželo na „nějakém“ Iráku a nechalo ho Američanům k totálnímu rozvrtání, tak třeba Rusku záleželo na tom, aby se Afghánistán neproměnil v hlavní linii přepravy džihádu a drog z Asie do Ruska, a tak nechalo Američanům a Západu obecně Afghánistán rozvrtat a ještě jim k tomu umožnilo tranzit vojáků a munice přes své území. Chci říct, že na první pohled vše vypadá, jako kdyby byla Ukrajina důležitá, ale ve skutečnosti si to na jejím území obě velmoci jen zkusily „rozdat“, a když to nevyšlo, tak to nevyšlo: „Zkusme to teď už trochu utlumit, ať nám to nepřekáží v jiných kšeftech.“ A Ukrajinci? Afghánci? Iráčané? Libyjci? To jsou jen „vedlejší ztráty“ geopolitiky. 

Problémem samozřejmě je, že „rozvrtaná“ a nestabilní Ukrajina je další politickou, finanční a uprchlickou hrozbou pro EU. Co s tím? Zorganizovali jsme Majdan. Nepovedlo se. Tak je necháme být? Většina informací přicházejících z vlivných států Evropy nasvědčuje, že tomu bude právě tak. Nezbývá, než Ukrajincům vzkázat něco jako „Sorry, mysleli jsme, že to dopadne jinak, ale pak se něco  pokazilo. Tak se mějte a zase někdy příště!“ 

 

Když už nejsou umořující vedra, během kterých jsme se možná nechtěli vyčerpávat zkoumáním vnitroukrajinských záležitostí (jak říkáte, černé kroniky)... Co bychom z nich z poslední doby měli vybrat? 

Mám dojem, že situace je setrvalá, vlastně jako by dosáhla jakési negativní udržitelnosti. Vláda si stěžuje, že se „svět“ nehrne sypat jí miliardy; premiér Jaceňuk vyzývá obyvatele, aby si na zimu zateplili byty, protože nejspíš nebude čím vytápět; nový zbastlený zákon o exekucích umožňuje „zabavovat“ dlužníkům i děti; oligarchové se připravují na místní volby, aby si upevnili regionální pozice; v září by měla padnout Jaceňukova vláda a samotnému premiérovi se prý nabízí trafika v podobě vedení centrální banky, ale za podmínky, že celou svou stranu přivede do strany Porošenkovy a nechá se spolknout; armáda oficiálně přiznává skoro třicet tisíc dezertérů a skutečné číslo bude podle všeho mnohem vyšší; stínová ekonomika překročila 50 procent… Nevím, ale každodenní sledování dění na Ukrajině nabízí spoustu střípků, z nichž se dá poskládat jen velmi ponurý obrázek. 

 

Česká média povzbudila národ sdělením, že Islámský stát v Iráku jen udržuje své pozice a přišel o 7 000 bojovníků. Je důvod brát to jako převratnou informaci? Jak na tom je „největší hrozba pro naši bezpečnost“, jak na úkor Ruska nazval Daeš dokonce i generál Petr Pavel?

Výroky pana generála Pavla berme čistě s ohledem na jeho aktuální funkci v NATO; v zásadě je to stejná povinnost, jako když vám šatnářka v divadle vezme kabát a ještě uctivě poděkuje. Prostě, některé posty s sebou nesou určitou rétoriku, nic víc, nic míň. 

A fakt, že Daeš nevítězí? Mám dojem, že jsem to říkala už v uplynulých týdnech. Jakmile se do boje proti němu namísto americké armády pustili Kurdové a šíitské oddíly nebo irácká a syrská armáda – mimochodem, v dobrovolnických, třebas i šíitských oddílech bojujících proti Daeši jsou dnes už i tisíce iráckých a syrských křesťanů – tak se věci začnou měnit. Stačí jen chtít. 

 

Jakým způsobem může v nejbližších letech těžit Írán z „osvobození“ od sankcí? Kam až má tato veliká země potenciál ekonomicky a strategicky vyrůst, čím může koho ohrozit a jaký vliv může nabrat? Oproti tomu, znamená posílení Íránu záruku vzteku a pocitu ohrožení ze strany Izraele a nervozity Saúdské Arábie? Nerýsuje se nám tu konflikt islámských obrů?

Sektářský konflikt islámských obrů tu byl vždy, v posledních letech zosobněný sunnitskými Saúdy a šíitskými Peršany. Konec sankcí nabízí Íránu samozřejmě vyhlídky na ekonomický boom, z něhož chtějí týt všichni – legrační je, že třeba první delegace amerických byznysmenů si kvůli trvajícím americkým sankcím vyřídila cizí pasy a do Teheránu pojedou coby „Italové“. Saúdové mohou formálně protestovat a v duchu se vztekat, ale nejsou dnes už v pozici „jazýčku na vahách“, aby opravdu něco změnili. 

A pokud se Saúdové s touto realitou sžijí co nejdřív, logicky bude následovat alespoň minimální normalizace vztahů s Íránem. Při pokračování konfliktu totiž hrozí, že se v pouštních píscích utopí společně, byť osobně bych coby na „rychlejší“ oběť sázela na Saúdy. Na rozdíl od íránského vedení se teprve nyní myšlenkově dostávají do 21. století. 

A Izrael? Premiér Netanjahu a krajní pravice útočí na smlouvu a tvrdí, že mezinárodní inspekce íránských jaderných zařízení umožní Íránu vyvinout jadernou zbraň. Ta logika je odzbrojující a nemá smysl ji nějak rozebírat, tím spíš, že se v celé „kauze“ vůbec nemluví o tom, že sám Izrael má jaderné zbraně, jako jediný stát na Blízkém východě. Je ale důležité, že smlouvu s Íránem podporují bývalí šéfové izraelských tajných služeb, generalita a koneckonců i američtí Židé. Ale hlavně, co se týče jaderné smlouvy, mám za to, že kostky už byly prostě vrženy, a jak říkal Cimrman, můžete proti tomu něco namítat, můžete nesouhlasit, ale to je taky tak všechno, co můžete dělat. 

Naopak, jaderná dohoda s Íránem svou dynamikou a vlastně i převratností otevírá mnohé dosud tabuizované dveře k řešení i dalších na pohled „klinčových“ konfliktů, ať už je řeč o válce v Sýrii nebo o saúdské agresi v Jemenu. A pokud se hlavní regionální hráči (v rámci vlastního klidného přežití) dohodnou na nějakém vzájemně přijatelném „provozním modu“, Islámský stát přijde o poslední záchytné body. A izraelský premiér Netanjahu se ocitne (spolu s několika desítkami amerických kongresmanů) „sám proti celému světu“. Je to o to důležitější v době, kdy izraelská média nebo i bývalí šéfové tamních tajných služeb mluví o tom, že největší hrozbou pro Izrael není Írán, ale radikální „židovský džihád“… 

 

Pojďme k Baracku Obamovi... Jak bude jednou dle vás hodnoceno jeho prezidentství, z hlediska splněných slibů a těch ohromných nadějí, které vzbuzoval? Oliver Stone se nerozpakuje ho označit za de facto „soft“ pokračovatele politiky G. W. Bushe a považuje ho za zklamání. Takže... Jak na něj budete vzpomínat vy?

Ten pán dostal v roce 2009 Nobelovu cenu za mír, aniž by v té době pro mír cokoli udělal – jen vlastně říkal, že cosi „dokážeme“, sliboval, že zavře mučírnu v Guantánamu (dodnes se tak nestalo). Sliboval, že vyvede vojska z Afghánistánu a Iráku – po slavnostním vyvedení se tam zase vrátila. Říkal, že se lidé nemají mučit, neb je to „protiamerické“, ale nikoho ze zodpovědných nepotrestal. Rozjel vlastní destrukci Libye a Sýrie, vypověděl Rusku jadernou dohodu, byl u rozjezdu Majdanu… Kdybych k tomu měla přidat domácí problémy, tak vyplatil stovky miliard Wall Streetu, aby neutrpěl poté, co rizikovými investicemi zavinil globální finanční krizi. Za jeho vlády počet lidí na potravinových lístcích vzrostl na 50 milionů. Nedokázal ve slibovaném rozsahu prosadit takovou trivialitu, jako je dostupná lékařská péče. Osobní a občanské svobody byly ořezány do krajnosti, ekonomika propadá hned ve dvanácti ukazatelích a americká policie si z neozbrojených černochů udělala lovnou zvěř. 

Ale na druhou stranu uzavřel „mír“ s Íránem a Kubou. A protože je paměť milosrdná a uchovává si jen to dobré, možná že Obama zůstane v dějinách právě jako ten, kdo si přinejmenším za tyto dva převratné kroky tu nobelovku fakt zasloužil. 

 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Namátkou: Je zvláštní, že stačilo, aby Peking „zakvedlal“ s kurzem jüanu a okamžitě se hroutí kurzy i akcie ve více než dvacítce významných zemí světa. Co se stane, kdyby, nebo až Peking ještě více přitvrdí? Je zvláštní, že zatímco se soustředíme na saúdskou válku v Jemenu, jemenské oddíly už stojí před branami saúdského Nadžránu. Je zvláštní, že „oficiální“ vyšetřování tragédie malajsijského boeingu nad Ukrajinou se i po více než roce dál opírá o informace ze sociálních sítí a úniky typu „úlomky nalezené tam a tam mohly možná pocházet“ z toho a toho. Je zvláštní, že všichni ti evropští bojovníci proti islámu bojují proti islámu jako takovému, ale nikoli už proti příčinám, které k nám ty vlny muslimů ženou… 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz