Jan Kameníček: Co se děje, se dít musí




Jan Kameníček FOTO archiv spisovateleJan Kameníček je znám jako autor rozhlasových her i prozaických knížek, v nichž vynalézavě obměňuje svou poetiku. Jak pravil jeden kritik, jednou směrem ke kompozičnímu experimentu, podruhé v duchu kafkovských podobenství o frustrovaném jedinci v neméně frustrovaném světě.

 

 

 

 

 

 

Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?

Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší. V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi. V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl... To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii", jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.

 

Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?

Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není. Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.

V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.

Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno... „Má vězeňská cela – má pevnost," ta jistota náhle zmizela.

Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.

Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!"

A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.

Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance".

Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.

Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.

„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat..." To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.

S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.

A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.

 

Otázka možná banální: Jak oslavíte šedesátiny?

Když jsem před deseti léty dostal dort a na něm napsanou padesátku, upřímně mě to zdrtilo. Je to marné, co je napsané platí. Takže šedesátku nechci ani vidět... V mládí žijeme pořád v uvažování: zítra zítra zítra. A stačí malý nepozorovatelný okamžik, drobný zlom v životě, a na všechno začnete nazírat očima že bylo bylo bylo. Pořád jsem si myslel, že mám život pod kontrolou, že mu docela systematicky vládnu. A najednou vloni o prázdninách, kdy jsem trávil dovolenou u bazénu a v klidu a kdy jsem dělal nějaké korektury, mě rozbolela nepochopitelně hlava. Probudil jsem se na JIPce v Českých Budějovicích. Mozková mrtvice, následně tři epileptické záchvaty. A tak zčista jasna ležíte a koukáte v noci odevzdaně do stropu a nevíte, jestli se ráno znovu probudíte. Akorát se vám, nevím proč, vybavuje oceán a ten podmořský život, nepochopitelný klid a to příjemné ticho...

A poznáte skvělé jednání krásných sestřiček a týmy profesionálů, a učíte se znovu art ti ku lo vat a donést lžíci ke rtům. A pak se trpělivě naučíte vycvakat číslo na mobilu. A pokusíte se vybavit, kde bydlíte. A na spoustu věcí tolik nepospícháte a nemáte takové ambice, to proto, že na to všechno už nemáte tolik síly a energie.

 

To je dost šokující a pochmurná odpověď. To vám nepřeji.

On život opravdu drží každým dnem na vlásku, my sami nedokážeme odhadnout, jaký zvrat nás může v nejbližší chvíli potkat. A co se týká jedince, platí i na nás všechny. Teď to vypadá, že jsme něco zanedbali, nemoc propuká a my to zaspali. Ano, zaspáváme dobu...

 

Co se týká techniky psaní, lze říct, že je někdy lépe stvořit mozaiku a potom očekávat pouze ty čtenáře, kteří si mozaiku budou umět složit?

Snažil jsem se vždycky vycházet z hudby a výtvarného umění. Hudební analýzu jsem studoval, rozbor skladeb pro mě znamená velmi mnoho a je pro hudebníka ale i pro spisovatele velice prospěšná. Mimochodem Zdánlivé maličkosti (první díl Zdánlivé zbytečnosti se zaobíral detaily při psaní a jak psát dialogy), analyzuje ukázky literárních textů. Třetí díl Zdánlivé pochybnosti už bude knížkou vzpomínek a životních zbytečných pochyb. Pořád jde o střípky, procity a vzpomínky. Příběh se pozná vždycky až nakonec.

Výtvarné umění bylo také v rodině, strýc byl malíř. Mě konkrétně hodně ovlivnila koláž. Proto někdy použiji motiv nebo celý úryvek, přenesu jej v textu a použiji v jiné souvislosti. O žádné střetávání šicího stroje nad operačním stolem ale nejde. Je to práce s motivem, s tím, že by celoživotní autorovo literární dílo mělo být co nejvíce homogenní. I když je známá věc, že spisovatel píše stále o jednom tématu. Tedy dobrý autor. Toto je věc kompozice. U několika knížek jsem měl možnost udělat ilustrace. Vždycky šlo nakonec o útržky vzpomínek, které se pomalu sestavují. Vždy musím počítat s trpělivým čtenářem, který si dovede složit mozaiku, jak říkáte.

 

Ve vaší povídce Příběh se strýcem mě zaujala úvaha o davu. Dost často se vracíte k postřehu, že síla je či může být ve schopnosti nejít s davem. Ale může to být i nebezpečné, že?

Dav je slepé zvíře, známý Freudův poznatek. V davu mozek neznamená nic. Dočista nic. Stačí si přečíst klasickou, pro někoho již zastaralou studii Gustave le Bona Psychologie davu. Dobře zvolená a snadno skandovaná hesla zdůvodní všechno. Nekompromisnost a netolerantnost, to si žádá dav. Fanum znamená posvátné místo, boj o totem, jak to nazývám. Zažil jsem na vlastní kůži, co dav dokáže. A poznal jsem, co to je být v davu. Neschopnost doslova dýchat, ten pach lidského potu, potu, který vyměšuje z těla stres a strach a moč... Povídka Příběh se strýcem, je ale o něčem jiném. Je to rozhovor ďábla, pokušitele, který navádí hrdinu, aby opustil svoje samostatné, i když dost absurdní myšlení, a přijal myšlení davu. Je to tak, je dobré si zachovat od davu odstup a zachovat si vlastní názor. To je to hlavní, co se také od spisovatele čeká: vlastní názor.

 

Někteří spisovatelé si pomáhali alkoholem. Jiní prostě pili. Je možné tvořit i bez alkoholu?

Patrně se zmiňujete o sekvenci v Zdánlivých zbytečnostech a o novele Mezi spánkem. Alkoholem jsem si jeden čas pomáhal, bylo toho na mě v té době dost. Byl jsem na druhé straně světa a tady v Praze mně zemřel táta. Vrátil jsem se a na druhé straně světa mně zemřel za dalších čtrnáct dní strýc, kterého jsem měl moc rád. Bylo toho opravdu dost. Od té doby se úplně jinak dívám na alkoholiky. Necítím žádnou bariéru, když se s člověkem „nemocným alkoholem" bavím. Žádný stud mezi námi není. Jen veliké pochopení. Rozhodně tvořit (jak říkáte) bez alkoholu lze. Ale myslet si, že mnozí literáti si po celodenním psaní vyčistí hlavu usilovným běháním a potom si zajdou na hodinku dvě do posilovny nebo trochu té jógy... To byste od spisovatele čekal opravdu hodně.

 

Netkví talent v tom, co vynechat?

Jako mladík jsem jednou ráno pospíchal do školy. Svítily ještě noční lampy, už svítalo, bylo zimní ráno. Proběhl jsem kolem výlohy knihkupectví a najednou jsem se mimoděk vrátil a zahleděl se do osvětlené výlohy. Byla tam rozevřená kniha a já uviděl Braqueovu reprodukci: Dva ptáci, za nimi ohromné rudé slunce. Doslova mě to omráčilo. Taková střídmost projevu a minimalismus. Ohromeně jsem na ten obraz zíral. A poslední obrazy Jeana Miróa? Jen nesmírná bílá plocha a na ní dvě slabé tenoučké čáry. Střídmost, úspornost, mistrovství abstrahovat.

A stejné je to v psaní. Když uvážíte, že musíte pracovat se všemi pěti smysly když chcete popsat scénu, s psychologií postav, tak musíte neustále škrtat, odhazovat zbytečný mramor. Kromě toho dnešní doba se odehrává v nepředstavitelném tempu sdělování. Vždyť my už jsme netrpěliví i ke svým tabletům a mobilům. Čtenář má potřebu rychlého sdělení. Je to na spisovateli, aby donutil čtenáře k tempu, které si sám představuje. A je na něm, co sám uzná za vhodné sdělit čtenáři. A vůbec, co je vhodné zájmu pro něho samého. Ano, talent se pozná také v tom, o co máte především zájem. V tomto ohledu bych připomenul jednoho jediného autora: Antona Pavloviče Čechova.

 

Nakolik jste v rozličných fázích vlastního života vedl rozhovory sám se sebou. Jak se podle vás takový imaginární rozhovor liší od rozhovoru s novinářem, kolegou anebo prostě s nejdůležitějšími z lidí, co jste potkal?

Když jsem byl malý, zahlédl jsem v tehdy ještě černobílé televizi rozhovor s Adolfem Bornem. Ptali se ho, jak je to technicky možné, že kreslí v tandemu s Oldřichem Jelínkem. Odpověděl otázkou: Chodili jste někdy po redakcích? Zapamatoval jsem si, nevím proč, tu odpověď. Jsou to takové drobné detaily, které ovlivní váš budoucí život. Po mnoha letech jsem nabídl svému spolužákovi z konzervatoře Svatoslavu Gosmanovi, že budeme spolu pracovat v tandemu a psát. Pro laika je to patrně nepochopitelné, mnohokrát se nás také na tuto spolupráci ptali. Je to možné a je to dokonce velmi výhodné. Chce to disciplínu a důsledný režim. Třináct let jsme se scházeli ve tři čtvrtě na dvě, vypili kávu a psali scénáře. Naše doména byly životopisné rozhlasové hry a televizní hudební scénáře. Metodou brainstormingu a podporováním divergence myšlení se dá dosáhnout velmi rychle cíle. Samozřejmě bez kritiky druhého a také s humorem. Jsou to pravidla, která stále platí. Stejné je to s tzv. prací na kanapi. Spisovatel musí dokázat být hodiny v klidu a hledět doslova do stropu. V tu chvíli nastupuje vnitřní monolog. Ale že by se tolik lišil od rozhovoru s kolegou, to si nemyslím. Naučíte se psát, když sednete k počítači a začnete psát dopis někomu blízkému.

 

Patříte k autorům, kteří jsou technicky s dobou, a tak by mě zajímalo, jak se díváte na elektronické knihy, ne-li elektronické knihovny?

Někteří umělci se rádi prezentují jako ti, kteří zdaleka nevědí, k čemu je škrabka na brambory a přezíravě tvrdí, že nevědí, jak pracuje mobil či počítač. No, to tak nevím také. Ale k těm přístrojům mám hlubokou úctu. Jeden čas jsem odmítal psát na počítači, myslel jsem si, jak musím vdechovat vůni pásky z psacího stroje. Teď jsem šťastný, že nemusím „mundovat" text, to přepisování bylo úmorné, plat paní sekretářky také nebyl zadarmo. Dnes text napíšu, opravím a dokonce nemusím na poštu. Proto si my dva spolu můžeme na dálku povídat. Druhá věc je, že se všichni dostáváme stále do většího tempa. Společenská dohoda je, že musíme reagovat na každý mail, nejlépe okamžitě. Dřív nepsaná dohoda byla, že obdržím dopis, přečtu a dojdu s odpovědí na poštu. Koupím známku a odešlu. A nejdříve až za tři dny byla odpověď u adresáta.

Dostal jsem k Vánocům tablet a vzal ho na milost. Úžasná věc! Klasické knihy se brzy stanou zájmem bibliofilů. Kniha bude artefakt. Pravda je, že pud vlastnit máme stále. Člověk chce nakupovat, mít věc pro sebe, ale je dnes tolik možností, že se kniha zákonitě dostala na pokraj zájmu. A také otázka distribuce a tiskárny. To všechno si raději přivlastní e kniha. A snadnost nákupu přes internet. Dostupnost e knih, rozličných velikostí a tvarů (obyčejně budou kopírovat klasickou knihu s listy) bude enormně stoupat. Vydat knihu není dnes pro autora zase tak technicky nemožná věc, dokonce i finančně. Ovšem jestli bude chtít odevzdávat tolik procent distributorovi, to je otázka. Vypadá to, že distribuce bude muset být minimální.

 

Kdy jste si vůbec uvědomil, že chcete psát?

Nouze vás naučí... Byla to životní krize. Krize, jak víme, znamená změnu ve vývoji. Po absolvování dvou škol, kdy jsem doufal, že budu v životě profesionálně hrát, přišla nemoc. Ležel jsem rok na posteli a koukal do stropu. Dál studovat nešlo a tak jsem se rozhodl psát. Rok jsem sice ještě pracoval v Čs. rozhlasu, pracoval jsem tam jako režisér ozvučení, skvělý plat, perfektní podmínky, skvělí kolegové. Jenže po roce s důvodů politických bylo lepší z rozhlasu odejít, také i z toho důvodu, že jsem jako zaměstnanec nesměl mít vedlejší nepovolené příjmy. To už jsme totiž měli natočenou v rozhlase první životopisnou hru. Šel jsem tedy na volnou nohu, do svobodného povolání. Nejprve z toho byl jen strach a úzkost. Člověk nevěděl, jestli bude mít na zaplacení nájmu za ateliér, kde jsem bydlel. A jestli na konci roku splní povinné finanční příjmy. Svobodné povolání znamená disciplínu. Ráno vstát, sednout k psacímu stroji a psát. A chodit po redakcích a dohadovat zakázky scénářů, z toho je velká tréma. A psát synopse. A náměty. To vše také s myšlenkou, že váš nápad redaktor nevezme. Pokud přijme, je to jen první kolo. Pak musíte synopsi rozepsat do jednotlivých obrazů. A až napíšete první verzi, můžete skromně požádat o zálohu. No a pak, čas vám musí vyjít, čtete jiné knížky, podtrháváte a analyzujete. Potom si přečtete stránku cizího autora, lehnete na kanape a vlastními větami převyprávíte. A začnete s prvními povídkami. A chodíte po redakcích a nabízíte texty. Čekáte minimálně dva měsíce, než můžete panu redaktorovi zavolat a sejít se s ním. Já první povídky poslal poštou a pak se přišel představit. Řekli mi, že čekali šedesátiletého pána. Tak ty povídky byly smutné. První povídky mně otiskli v mých dvaadvaceti letech, v tehdejší Lidové demokracii. Ten zážitek, kdy chodíte v pátek do novinových stánků a s nadějí čekáte, jestli je vaše povídka otištěná, ten pocit je neuvěřitelně krásný. Od mámy jsem se dozvěděl, že jsem první povídku napsal v šesti letech. Člověk opravdu musí v životě dávat pozor na každý detail, asi to byla predestinace. Povídka byla o smrti Karla Čapka a byla neuvěřitelně smutná. Měl jsem ji léta schovanou, ztratila se. Dnes by to byl vzácný dokument pro Památník písemnictví. Nepochybně, že?

 

Ano, to by byl dokument. Nepokusíme se ji zrekonstruovat aspoň v náznaku?

Bylo to asi takto: Karel Čapek se rozhodl, že bude psát. Vzal si papír a tužku. A šel ven. Šel na kopec a sedl si do trávy. Po chvíli začal psát. Cítil, že mu není dobře. Chtěl se podepsat. Podepsal se. K mu nešlo. Umíral. Umřel.

K je myšleno poslední písmeno podpisu, aby bylo jasno. Ty poslední věty si pamatuji přesně. I na ohromnou závěrečnou tečku. Ale jinak, je tam expozice, kolize, krize, katastrofa. Přesně, jak to má být. Nemusíte být znalec, abyste nevěděl, že se povídka odehrává na Strži u Dobříše. Tam, kde dnes je útlý Čapkův pomník od sochaře Dvořáka. Ovšem úplná pravda je taková, že Čapek umíral tři dny v horečkách ve svém domě na Vinohradech a zemřel na Boží hod. To, kdybych věděl, byla by povídka mnohem smutnější.

 

Takže máte odmalička schopnosti hotového autora? Mimochodem, uvažoval jste někdy o možnosti, že existuje převtělování?

Samozřejmě, že teď žertuji, zas tak vážně se neberu. Ale fakt, že umění v naší rodině bylo dost. Hodně hudebníků, malířů a architektů. Je podivné, že můj prastrýc arch. Josef Fanta zemřel v ten den, kdy jsem byl zrozen. Jinak na inkarnaci nedám, jsem křesťansky vychovaný. Ovšem genetika je záležitost neoddiskutovatelná. Teta Marie Fantová (MA FA), dědeček filosof Vladimír Hoppe, strýc, továrník Jiří Kameníček (TOS Hostivař), fotografka Dagmar Hochová a další. Z toho má člověk akorát celoživotní smutek a velké bolesti páteře. A poslušnou zodpovědnost.

 

Schováváte si vy nějaké dopisy, které mají pro vás cenu, anebo dokonce mají obecně cenu, jako třeba psaní Ladislava Fukse? Znám lidi, kteří prostě sbírají dopisy osobností včetně těch Kafkových...

Odmalička jsem měl tušení, že s lidmi, s kterými jsem se toužil setkat, se potkám. Věděl jsem, že mně jednou vyjde knížka. Ale že bych programově schovával fotografie nebo podpisy slavných, mě nenapadlo. Dokonce ani žádné fotografie z mládí nemám. Možná pár podpisů kolegů v knihách, to ano. Památník písemnictví velmi pečlivě shromažďuje tiskoviny, faksimile a rukopisy, vím, že tam nějaké rukopisy mám. Jinak jsem požádal syna, aby se o moje verze rukopisů postaral. Spíš proto, aby jednou někdo, pokud to bude někoho zajímat, viděl, jak literární práce vzniká a kolik má variant. V mém případě každá knížka má tři čtyři verze. Vím, že kdybych požádal rozhlas, tak by byli tak laskaví a přetočili mně všechny rozhlasové hry a povídky, ale není čas. Nemít čas znamená, nemít zase takový zájem.

Jednu vzácnost mám: jednostránkový dopis Franze Kafky, objevený dr. Františkem Kautmanem. Pochopitelně, že jej mám v rámečku v knihovně.

 

Co soudíte o dílech postavených výrazně nebo jenom na tom, že hrdina odhalí svou jinou orientaci?

Shakespearovy Sonety (jeden z největších básnických skvostů) můžete chápat jinak, když básně čtete jako milostnou poezii dvou mužů. Stejně tak třeba Lidský hlas Jeana Cocteaua. Sladké ptáče mládí Tennessee Williamse, dílo Federico Garcíi Lorcy a dalších. Monodrama Kocourku milej, já pro tebe pláču, kterou jsem napsal, je hra pro stárnoucí herečku, která bilancuje svoji kariéru. Nezúčastňuji se nikdy žádných premiér nebo čtení, a tak jsem se až od protagonistů představení dozvěděl, že si diváci myslí, že hru napsala žena, nebo že autor je homosexuál. Mám moc rád ženy, a miluji jejich rituály, zvyky, styl myšlení. Proto není tak těžké se do jejich jednání vcítit. Každý z nás, muž nebo žena, máme svoje malé úzkosti, pověry, fantazie nebo prosby. Nejsme si všichni tolik nepodobní.

 

Rád bych se ještě zeptal na význam fyzické handicapu. Jsou autoři, kteří píší z části v důsledku toho, že prodělali chorobu, nejčastěji v dětství.

Jako kdybychom nemoc stále ještě chápali starozákonně, jako trest. Mnoho lidí bylo donuceno právě z důvodů nemoci změnit svoje představy o budoucím životě. Pokud vím, Astrid Lindgrenová byla v dětství dlouho nemocná, a také fotbalista Juan Inglesias, který prodělal úraz a místo běhání po hřišti začal zpívat; byly to pro mě v době mého úrazu vzory. Kromě toho, neznám nikoho z umělecké branže, kdo se nemusí potýkat s nějakým handicapem. Dostojevský měl těžké epileptické záchvaty, někdy nevěděl, jak se postavy jeho románu vůbec jmenují. Deprese u mnoha tvůrců, které doprovází nespokojenost s vytvořeným dílem. Říká se hloupý bonmot, že spisovatelé píší, protože vlastní život neumějí v reálném světě žít. Je to hloupý vtip. Psát je neskonale fyzicky a duševně namáhavější než si jen tak existovat. Pravda také je, že spisovatel musí být velký sobec, okolí se mu musí obyčejně, ať chce nebo nechce, přizpůsobit. Takže fyzický handicap nemusí být pro silnou osobnost zas takovou překážkou. Když jsem byl v Americe, viděl jsem, co všechno mohou lidé dokázat na vozíku. Dnes v době počítačů, digitální fotografie, grafiky nebo mobilů, jsou zcela úplně jiné možnosti než před čtvrt stoletím. Přeneseně řečeno, dnes spisovatel nemusí vstát od stolu, aniž by mu vyšla kniha. Takže jestli můžu doporučit: vezměte tužku do ruky nebo diktafon a začněte psát nebo kreslit. A hlavně číst. Není pravda, když někdo říká, že už všechno přečetl. Pořád je co číst a stále je co poslouchat a na jaké reprodukce se dívat. Jak se říká: člověče, přičiň se a příroda (pokud existuje) ti pomůže...

 

Spisovatel Pierre Lemaitre říká v Salonu Práva o autorech, z kterých čerpal i nečerpal právě četbou, a přece je vyjmenoval v doslovu své knihy Na shledanou tam nahoře: „Nejsou to autoři, kteří by mě přímo ovlivnili. Některé ani nemám rád, například Brassense. Ale jde o něco jiného. Je nesmírně vzácné, aby člověk napsal doopravdy originální text. Všechno už bylo někdy odvyprávěno. Když si pozorně projdete dějiny literatury, zjistíte, že příběhy jako i můj se najdou už ve středověkých textech. Běžně se mi stává, když pracuji na odstavci nebo se snažím vystavět postavu, že mě napadne myšlenka, věta, nějaký výraz, který pochází odněkud jinud. A pokaždé ty zápůjčky nejsem schopen identifikovat, ale ty, které jsem identifikoval, jsem v doslovu přiznal." Co k tomu říci?

Když Bohuslav Martinů odešel z konzervatoře od Josefa Suka a odjel do Paříže, seděl denně hodiny u pianina a analyzoval si Beethovenovy symfonie. U psaní je nezbytné přečíst co nejvíce knížek a dívat se, jak autor staví větu, jak pracuje s rytmem věty. Jak pracuje s expozicí, kolizí, krizí. Jaký používá slovník, zvukomalebnost, úcta k jazyku je nevyhnutelná. Úspornost v dialozích, psychologie jednotlivých postav a hlavně osobitost v reflexích. Hlavně osobitost, jak už jsme o tom mluvili.

Člověk je výtvarně zpodobňován od doby paleolitu, a přesto je dodnes zpodobňován. Takže z tohoto pohledu asi stále stejná záležitost a tudíž nic nového. Jenže ono jde o společenský kontext. Jde o to, v jaké době zpracovávaný námět vzniká. A jakou je ilustrací doby. Mário a kouzelník nebo geniální Smrt v Benátkách byly psány v jiném kontextu doby, v tomto případě před nástupem fašismu, a přesto jsou nadčasová. Naopak některá témata se časem zprofanují, zneváží a jsou zákonitě nahrazena tématy jinými. Jinak ale autor obyčejně píše text s tichým odkazem (aluzí) na příběh předcházející, na příběh někoho jiného.

 

Nedávno jsem slyšel výrok že šedesátka je nová třicítka. Míněna šedesátka v životě. Je to asi jen takový bonmot, že?

Je to bonmot, který, jak to bývá, neodpovídá realitě. V šedesáti si moc dobře promýšlíte, co budete dál dělat a na co ještě máte sílu. To ve třiceti letech není. Ve třiceti jste plný síly a naivního odhodlání. A obyčejně s výhledem na nekonečnost času před vámi. Je mi líto, ale takový pocit v šedesátce nemáte. A také spoustu věcí neberete automaticky. Je to tak, nic neberete samozřejmě. Když se někdo ptal Franze Kafky, jaké vlastnosti považuje za nehorší, řekl, že jsou tři. A opravil se, že vlastně dvě. A dodal, že jen jedna: netrpělivost. Když mně umíral otec, seděli jsme spolu na chodbě v nemocnici, nad námi zářily studené zářivky a všechno kolem bylo cítit desinfekcí, a my probírali (jako každou návštěvu) co bylo k obědu. A najednou se na mě táta podíval, sepjal prsty do sebe a povídá: „Takhle to všechno teď zapadá..." Je to velká pravda. Všechno má svoji zákonitost a svůj čas. To neříkám nic závratně nového, to je psáno už v Knize Kazatel. Jen si stále víc uvědomuji, že neexistuje trest a že všechno napomáhá k dobrému. A čím dál víc beru na vědomí, že všechno, co se děje, se dít musí.

 

Autor je spisovatel a publicista

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 28 Červenec 2015 15:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB