Neredukuju život na literaturu



Michal Viewegh - Lidi z bulváru potkávám jen u souduPoprvé jsme se potkali v osmdesátých letech na literární záchytce časopisu Mladý svět. V temném kutlochu v pražské Panské ulici jsem sedával jedno odpoledne v týdnu a posuzoval rukopisy začínajících autorů. Jeden tehdejší student VŠE jevil nadstandardní sklon zneužívat návykového psaní, a byl tam proto častým hostem. Pravděpodobnost, že se u něho časem projeví závislost, byla vysoká. A přesto se MICHAL VIEWEGH (47) notorikem nestal. Víc než literaturu má rád život.

 

Jak se vyvíjí vaše iniciativa proti bulváru?

Víceméně skončila, řekl bych, s nadpolovičním úspěchem. Máme nějakých šedesát podpisů opravdu známých slavných lidí od paní Bohdalové přes Dagmar Havlovou, Ondru Vetchého nebo mimo jiné Lubomíra Lipského až po Ivanu Gottovou, když mám mluvit o některých pikantních jménech... Naivně jsem doufal, že bychom mohli mít třeba stovku, ale ono je to těžký. Někteří lidé mi vysvětlovali, že jsou vázaní – například herci, že mají ve smlouvě, že musí dát rozhovory do těch a těch časopisů a že by byli za farizeje, kdyby jako naoko něco podepsali, a pak stejně spolupracovali. Ještě jsme to chtěli dotáhnout do konce druhým inzerátem, první inzerát jsme platili s Markem Vašutem z vlastních peněz, v Lidovkách i v Dnes nám dali slevu, ale pak se Marek nedohodl s inzertním oddělením, takže možnost udělat tohle za stejných podmínek podruhé skončila. Opravdu nejsme milionáři, abychom to mohli táhnout dál. Proto mluvím o polovičním úspěchu. Ale přesto jsem přesvědčený, že akce měla smysl, že rozproudila asi největší debatu o bulváru, která tady od devadesátých let byla. Sám jsem koneckonců o tom natočil samostatný televizní pořad, třináctou komnatu, v každých novinách vyšel nějaký článek, pomíjím-li teď svoje zklamání z některých článků, protože mně připadalo, že redaktoři jsou placeni bulvárem. Mám pocit, že rozhodnout se, na kterou stranu se přidat, je v tomto sporu poměrně jednoduché, že tady není moc co řešit.

 

Víte něco o mentalitě lidí pracujících v bulvárních médiích?

Nic moc, protože se s nimi nepotkávám. Dával jsem Blesku rozhovory někdy naposledy před deseti lety, to byl ještě neškodný soft bulvár, společenská drbárna. Teprve, když po vzoru Supru přitvrdili,  když tady začala konkurence, když byli nechutní, tak jsem s nimi přestal spolupracovat. Tu a tam se  na jejich stránkách objeví jméno, které znám, třeba můj bývalý student nebo dřívější redaktor seriózních novin, jednoho konkrétního mám na mysli, což je pro mě vždycky velké zklamání. Mám totiž pocit, že v dnešní době jsou pořád morální dilemata a že i dnes řešíme otázku možné kolaborace ...Takže když to zkrátím, potkával jsem je jen u soudu.

Ovlivňují bulvární média rozhodovací schopnosti veřejnosti při volbách nebo jiných demokratických procesech?

Budu spekulovat, protože nemám žádné výsledky relevantních průzkumů. Ale Blesk je nejčtenější deník v zemi, čili připustíme-li, že noviny v řádu procent nebo možná promile, ale spíš procent veřejné mínění ovlivňují, tak bezpochyby. A bezpochyby mají vliv na atmosféru v zemi, to znamená vulgarizaci společnosti a rozostřování hodnot. K tomu přispívá i to, že naši vrcholní politici do jejich redakcí chodí a třesou si rukou s šéfredaktorem, což udělal jak Paroubek, tak Klaus. Naivně se domnívají, že je to zachrání od štvanic. Ale jak víme, bulvár si jeden den s vámi třese rukou a druhý den vás prodá. Mám mnoho osobních zkušeností. Znal jsem holku, která přímo pracovala v jednom takovém časopise, a ta mě upozorňovala, že na mě něco chystají. Oni pak nehnuli brvou a prodali i ji. Napsali článek o ní.

Měl byste chuť vyjadřovat se pravidelně v médiích k našim veřejným poměrům, komentovat společenské dění?

Chuť docela ano. Problém je spíš s časem.  Už jsem to dvakrát nebo dokonce třikrát v takových etapách zkusil. Psal jsem vždycky rok do Lidovek nebo do Mladé fronty Dnes fejetony, dvě sbírky těch fejetonů jsem vydal. Mělo to své pro a proti. Všichni, kdo pravidelně přispíváme každý týden, tak víme, že to není vždycky jednoduché, když máte ve středu odevzdat text a ještě v úterý večer nevíte, o čem bude. Ale bavilo mě to, myslím, že jsem zažil absolutní tvůrčí svobodu. Až na jeden fejeton o fotbalistech pražské Sparty mně všechny uveřejnili. Teď si to třeba zase užívám jakoby nepřímo. Píšu si podruhé deník, deník roku 2010, a tam je pochopitelně i politika. Potkal jsem bývalého premiéra Grosse ve sprše ve fitnesscentru, tak to jsem nemohl nenapsat. A Pavla Béma v pětihvězdičkovém hotelu v Itálii v Dolomitech. Což je pro člověka, který si píše deník, pravý poklad.

 

Mně připadá, že působením bulváru se ztrácí povědomí, co je důležité a co není důležité. Diskutovat veřejně o tom, že třeba Chodúr nosí slipy, považuji za ponižující ne pro něj, ale pro účastníky diskuse.  Bulvarizace médií přesouvá akcenty a v konečném důsledku může jít o docela fatální proces.

To je ta relativizace hodnot, o které jsem mluvil. Všechno se tváří jako senzace, přičemž senzace se měří velikostí titulků. To, že tady máme opencard, která toho umí čtyřikrát méně a je přibližně pětkrát dražší než v Londýně, nebo to, že bývalý ministr dopravy zveřejní v daňovém přiznání, že si koupil vilu za 170 milionů v Toskánsku, a my víme, jak dramaticky se zlepšil úspěch jeho firmy a že jeho bratr sedí v dozorčí radě ČEZ přesto, že je policajt, to vše jakoby zaniká. Když zabrousím například deset let zpátky, tak jeden den tady burcujeme proti levici a druhý den se s ní spojíme. Tohle všechno jsou zprávy, které se nás zásadně dotýkají, ale pro čtenáře Blesku to má stejný význam jako vypadnutí ze SuperStar. To je na tom smutné.

 

Domníváte se, že v takto utvářené společenské atmosféře je možné, aby čtenáři vnímali umělecké dílo bez vztahu k autorovu životu?

Řekl bych, že záleží na čtenářově naturelu. Umím oddělit text a autora, někdy je to dokonce nutné, kdybych chtěl být škodolibý. Ale zároveň sám jako čtenář mám potřebu se během čtení ujišťovat, že jestliže autor o něčem píše, třeba o rozvodu, takže si to téma nevycucal z prstu a že není už třicet let šťastně ženatý. Někdy zase vazby mezi psaním a autorovým životem docela rád objevuji, doufám, že nebulvárně, je to pro mě obohacení čtení, čtení dostane pak druhý rozměr. Ale jde o to, aby to nebyla jenom celebritóznost, kdy nás nezajímá zpěv, ale oblečení zpěvačky.

Takže nesouhlasíte s tezí Milana Kundery, že po autorově životu a soukromí veřejnosti nic není a že pro kvalitu uměleckého díla není důležité, zda byl autor vrah, zloděj nebo světec.

To má pro mě dvě roviny, protože přísně vzato, jestli autor kolaboroval - teď myslím Knuta Hamsuna - nebo jestli jako Picasso mlátil milenky, kvalitu díla nesnižuje, to se holt musí oddělovat. Ale na druhou stranu si myslím, že Kunderův výrok je prostě z minulé doby. Kundera už může bydlet ve vnitrobloku pařížského činžáku a ke světu se otáčet zády. Ale dnešní autor, který napíše román a zavře se doma a čeká na gauči na jeho strhující úspěch, tak ten si pod sebou podřezává větev. Když se ptali Michaela Cunninghama, jestli mu v propagaci jeho knih pomáhá jeho metrosexuální zevnějšek, řekl samozřejmě, že ano. Všichni víme, že autor, který je víc vidět, a ještě je na něj třeba pěkný pohled - viz třeba ta „vietnamská" sexy autorka, vítězka ceny Knižního klubu, tak prostě víc zapůsobí. Kdyby to byla tlustá brýlatá ustrašená padesátnice z pohraničí, úspěch bude přinejmenším o trochu menší. To si přiznejme.

 

Když mluvíme o vztahu díla a života, přistihl jste se někdy vy sám při tom, že se vystavujete záměrně vztahům nebo prožitkům jenom proto, abyste o nich pak mohl zasvěceně psát?

To doufám, že nedělám, snažím se nadřazovat život nad literaturu.  Ale platí, že život mi to nosí nevyžádaně. Neobjednal jsem si rakovinu svého otce v době, kdy jsem psal Deník 2005, a tím pádem, když to řeknu cynicky, to dostalo náboj, protože najednou měl text další vrstvu atd.  Před dvěma nebo třemi lety jsem souhlasil a řekl své ženě, ano, založ si mateřské centrum. Netušil jsem, že bude mít dalších jedenáct aktivit, které se na to nabalily, a že bude mít padesát telefonátů denně, zatímco já pět. Dělám z toho humoristický román s názvem  Biomanželka, ale to už se tomu směju. Loni jsem se moc nesmál. Neměli jsme úplně dobrý rok, protože ji aktivity doslova zavalily. Uvádím to jako příklad. Bylo by snad i rouhání, kdyby člověk takovéhle věci vyvolával. Nechávám život plynout a život mi přináší náměty.

 

Má podle vašeho názoru smysl uvažovat o mravnosti či nemravnosti beletrie?

Nevím, jestli tomu správně rozumím. Ale musím si připustit, aspoň to tak cítím, otázku morální odpovědnosti. Kdyby autor, který prodá sto tisíc výtisků Románu pro muže za dva měsíce, začal propagovat fašismus, tak by to bylo povážlivé. Snažím se psát pravdivě, to znamená popisovat svět tak, jak ho znám. Včetně svých poklesků a poklesků mých známých, protože bych jinak lhal. Zároveň je ale neadoruji. Tenhle rozměr mravní tady vidím, že každý je zodpovědný za to, co píše. Josef Hausmann je odpovědný za své spisky o mužském šovinismu bezpochyby, protože tím negativně ovlivnil nevím kolik, ale kdyby to bylo sto chlapů, tak je to dost.

 

To znamená, že snaha izolovat mládež od nebezpečné literatury, například ve Francii po válce od Célina nebo někdy od markýze de Sade, je legitimní přístup?

Myslím, že cesta musí vést jinudy. Každý má právo napsat Justinu, ale jde spíš o to, když se bavíme o mládeži, že rodiče musí vytvořit takové prostředí, prostě zainvestovat dítě - řečeno dnešní mluvou - tolik, aby ho setkání s Justinou nebo čímkoli podobným neohrozilo.

 

Co soudíte o častých kritických výtkách české beletrii, že je tzv. myslitelsky slabá?

Tak to jde bezpochyby i na mé triko, ale nijak se tím netrápím, protože nejsem filosof. Vždycky říkám, spisovatel nemá být filosof, ale vypravěč. Vypravěč příběhů. Hrabal nebyl filosof, byť se z něho filosofie dá vyčíst, ale jaksi až ex post. Myslím, že požadavek na reflexivní stránku redukuje literaturu. Ano, určitě je literatura filosofická, existenciální literatura má bezpochyby filosofický rozměr, ale proč upírat literatuře třeba i prostou radost z jednoduchých, zábavných příběhů?  To bychom neměli Saturnina, kdybychom vznášeli na literaturu jen myslitelský nárok.

 

Jak vás baví psát scénář?

Docela mě to baví. Netvrdím, že to umím, já se to učím za pochodu. Stal jsem se scenáristou z nouze, protože kdyby mně řekli, hele je tady mladej kluk, kterej skvěle přepsal Román pro ženy, tak mu to milerád přenechám. Ale pár adaptací svých věcí jsem už četl, žádná mě prostě neokouzlila, mírně řečeno, tak proto si to dělám sám. Čím dál víc scenáristice přicházím na chuť. Před třemi měsíci jsem odevzdal Román pro muže, scénář, který se bude teď v březnu natáčet a v říjnu nebo v září bude premiéra.

 

Nechtěl byste si zkusit televizní seriál?

Měl jsem nabídky a budu odpovídat, jak jsem odpovídal jim, že ano, ale jenom za určitých podmínek. Tím nemyslím vůbec finance. Pro mě je nemyslitelné, že by mně do toho někdo zasahoval. Pokud by mi dali volnou ruku, tak bych si to třeba zkusil, ale musel bych mít opravdu volnou ruku.

 

Mám zkušenost s jedním známým českým spisovatelem, který se nyní věnuje výhradně televizním seriálům, což by ho asi před dvaceti lety nenapadlo, a prohlásil, že už žádnou knihu nikdy nechce psát.

Má to svoje kouzlo, něco je tam snazší. Člověk se například zbaví povinnosti realistického popisu, který za něj udělá kamera. Zůstává nutnost umět psát dobré dialogy. Navíc filmový střih je řemeslná dovednost, kterou v literatuře těžko napodobím.  Nebo zkušenost, že vynikající herec dokáže i průměrné scéně dodat zdání umění. Co zdání. Dokáže z ní umění udělat. Co není na papíře, on tam dostane.

 

Existuje u nás něco, co by se dalo nazvat literárním životem, nebo se už dá mluvit jen o technice literárního provozu?  Nedojímá vás někdy taková něžná absurdita dávných uměleckých manifestů futurismu nebo surrealismu?

Je dojemné, jak může někomu vydržet vášeň pro zakládání skupin a psaní manifestů třicet let. Mně to nevydrželo. Prostě jsem dobrovolně solitérem nebo rád bych si myslel, že jsem solitér české literatury. Literárního provozu se vůbec neúčastním, nechodím na žádné literární ceny, snažím se teď zejména po zkušenosti s otcovou smrtí a tím, jak jsem viděl jeho umírání v přímém přenosu tři měsíce, eliminovat nepodstatné věci a dělat si spíš radost v životě. Jakmile převažují starosti nad radostmi, tak prostě do věcí nejdu. Když vím, že potkám deset lidí, které vidět nechci, tak na akci prostě nevyrazím. Skoro bych řekl, že na to mám jisté právo. Z literatury mě patnáct dvacet let vyháněli a četl jsem o sobě hrozné věci, teď se karta trošku otáčí, nicméně mám pocit, že se nemusím nijak vnucovat. Tím, jak jsem se trochu stáhnul, tak už tam asi zůstanu a je mi na Sázavě dobře. Vím, že to může být vykládáno jako nějaký truc, ale nečtu Tvar ani Literární noviny. Psaní mě pořád baví, ale psaní a literární život jsou dvě odlišné věci.

 

Myslíte si, že u nás existuje mezi spisovateli něco na způsob stavovské soudržnosti? Jste členem nějaké spisovatelské organizace?

Jsem členem Obce spisovatelů, pokud mě ještě nevyhodili, protože ani nevím, jestli platím příspěvky. Jsem v PEN klubu, protože když mně to kdysi nabídl Jirka Stránský, bylo by neslušné odmítat. Ale moje členství je opravdu formální. Nechodím tam. Jsou generačně jinde a nemám potřebu sdružování. Píšu celý den, teď třeba poprvé dvě knihy najednou, a to román humoristický a deník, a nepotřebuju si večer povídat o literatuře. Dokonce mě to mírně popuzuje. Nejde o přezíravost nebo namyšlenost, to bych rád zdůraznil, ale prostě neredukuju život na literaturu. Jsem společenský, večer sedím s kamarádama nebo sousedama na Sázavě, chodím do barů, mám spoustu přátel, ale rozhodně se neřídím tím, jestli mají něco společného s literaturou.

 

Takže ani lehký závan solidarity se spisovateli...?

Věnuji se charitě a jiným bohulibým věcem, ale nespojuji je se spisovatelstvím. Stavovskou soudržnost necítím.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 28 Leden 2010 10:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB