Zachar Prilepin: Svoboda slova? V Rusku je větší než na Západě

Email Tisk PDF

 

Prilepin v CecneO rozlíceném Putinovi, iracionálním strachu z Ruska, svobodě slova i aktuální situaci v Luhansku a Doněcku, o stříbrném věku a románu Tábor, který přináší s odstupem 85 let neotřelý pohled na 20. léta v sovětském lágru na Soloveckých ostrovech, jsme se bavili s jeho autorem, ruským spisovatelem, opozičním novinářem a radikálním aktivistou Zacharem Prilepinem (foto vlevo z bojů v Čečensku).

 Čtěte: „Ruské jaro" podle Prilepina

Co bylo prvotním impulzem k tomu, abyste začal psát román o lágru na Soloveckých ostrovech? V předmluvě zmiňujete svého pradědečka, který tam strávil nějaký čas jako vězeň.
Řeknu vám něco, co si v Rusku – obvykle z dobrých důvodů – nechávám pro sebe: Téma vězení a lágrů mě pronásleduje celý život. Jeden můj děda seděl v nacistických lágrech jako sovětský válečný zajatec, odseděl si tam tři roky, druhý děda se stal obětí stalinských represí. Ve vězení sedělo několik mých strýců a bratrů. Z kriminálních, ne politických důvodů. No a sám jsem pár let sloužil v silových strukturách jako člen speciálních jednotek OMON, bojoval jsem v Čečensku, kde jsem to zažil i z té opačné strany. Volba tématu pro mě proto byla přirozená. Ale to byl jen jeden z impulzů, protože Solovecké ostrovy jako fenomén pro mě totiž znamenají víc než jen vězení nebo lágr – byly místem, kde vlastně skončil můj milovaný stříbrný věk.

 

Ano, stříbrný věk měl bujarý počátek, ale tragický konec. Literatura, hudba, výtvarné umění, filozofie – co podle vás způsobilo tu tvůrčí explozi, která dala v mnohém základ modernímu umění 20. století?
Byla to strhující doba, silně ovlivněná evropskou dekadencí. Bolševická revoluce nevznikla výhradně ze společenských a ekonomických příčin, explodovala v třaskavém prostředí rozbujelé a přezrálé kultury, z rozjařených večírků a divokých hádek básníků, filozofů, muzikantů, výtvarníků, štamgastů dekadentních kaváren, vináren a vykřičených podniků. Z toho kvasu se zrodila ta vlna tsunami. Pro mě osobně je tato pestrobarevná a nezřídka krvavá vřava dvacátých let literární vlastí. Když jsem si poprvé přečetl Bloka nebo Jesenina, myslel jsem, že se zblázním. Že vyletím z kůže! No a Tábor spe-ciálního určení na Soloveckých ostrovech koncem 20. let, kdy se román odehrává, to byla esence stříbrného věku, všech ruských vítězství i tragédií, revolucí, občanské rozpolcenosti, církevního rozkolu. Tam se to zkoncentrovalo a prolnulo těsně předtím, než to s konečnou platností zmizelo ze světa. Pro mě je to cosi jako nadčasový model Ruska v malém měřítku, ale se zachovanou mnohovrstevnatostí všech otázek a odpovědí, idejí, nadějí, nejistot, obav a ztráty iluzí.

 

Když jste přijel na Solovecké ostrovy a ponořil se do tamních archivů, co vás nejvíce udivilo?
Studium deníků, dopisů, rozkazů, zpráv a záznamů v archivu přímo na Solovkách i na dalších místech mi zabralo skoro tři roky. Nedělal jsem nic jiného, jen jsem ladil svoje vnitřní anténky tak, aby ke mně a ve mně ti lidé začali promlouvat. Původně jsem si myslel, že ten tábor byl čirým zvěrstvem. Šokovalo mě ale, kolik tam existovalo dalších, zcela nečekaných rovin. Už jen démonická osobnost velitele tábora Eichmanna – jednoho z předních intelektuálů stříbrného věku. Založil na Solovkách první přírodní rezervaci v Rusku, vedl přírodovědecké a geografické výzkumy, založil botanickou zahradu, chovatelské stanice, v táboře fungovalo divadlo, symfonický orchestr, knihovna, nemocnice, tiskly se tam noviny a časopisy. A mezi tím vším žili původní mniši. To vše v bizarních kulisách středověké pevnosti známé jako Solovecký klášter, kam za carského režimu posílali do vyhnanství příliš svobodomyslné duchovní. Dmitrij Sergejevič Lichačov, kultovní ikona liberální inteligence, ve svých pamětech napsal, že se stalo módou líčit Solovky jako peklo, ale navzdory všem krutostem tam „zůstával prostor a čas pro tvůrčí práci“.

 

To zní trochu jako popírání holocaustu. Nebylo vám vyčítáno, že se snažíte zlehčovat hrůzy sovětské represivní mašinérie?

Ani moc ne, protože o zlehčování nemůže být řeč. Ozvaly se ale pochopitelně extrémní komunisté, že píšu další antisovětský román, i posedlí antikomunisté, že to zlehčuji, ale to byly jen marginální hlasy. Dobře si uvědomuji, že jsem si vybral téma mimořádně kruté a temné, a ne-troufl bych si ho zlehčovat. Proto mají veškeré příběhy a situace, které popisuji, reálný faktografický základ v dokumentech, které jsem prostudoval. Někdy jsem dva příběhy spojil do jednoho, události sedmi let stlačil do šesti měsíců, ale není tam vymyšlené ani slovo.

 

 

Při překládání tohoto vašeho románu, který na jaře vyjde česky pod názvem Tábor, jsem se pěkně zapotil. Vězeňský žargon se v něm mísí s jazykem intelektuálů a duchovních, jazyk čekistů s jazykem bělogvardějců. Jak byste charakterizoval řeč, kterou se mluvilo na Solovkách?
Vězeňský žargon nazývaný také „feňa“ je důležitým kulturním, nebo občas spíše anti-kulturním fenoménem, který se stal díky Vysockému nebo Galičovi tak populární v 60. letech. Asi 10 procent výrazů bylo převzato z žalářů carského Ruska, ale celá ta subkultura, hierarchie, rituály, řeč, tetování – to vše se zrodilo právě ve 20. letech na Solovkách. Kriminální živly tvořily jen asi čtvrtinu vězňů, byli tam bělogvardějci, leví kontrarevolucionáři, sedělo tam více čekistů než popů. Dnes se učí, že to byl masakr ruské církve, jenomže tam zahynuly i tisíce sociálních demokratů, umělců, vědců, spisovatelů, katolických kněží, kromě Rusů tam seděli Čečenci, Indové, Číňané, Poláci a určitě tam byli i nějací Češi. Proto je solovecký jazyk podivuhodnou směsicí všech těchto rozmanitých vrstev. A navíc nebyl jasně daný rozdíl mezi obětí a katem – většinu vedení a správy tábora tvořili vězni, většinu popravených obětí bývalí čekisté. Všem bylo souzeno žít na tom odlehlém ostrově na severu společně.

 

Pojďme se od románu přesunout k vašemu reálnému životu. Byl jste příslušníkem speciálních jednotek OMON, bojoval jste v roce 1996 v Čečensku. Osobně mě v této souvislosti překvapilo, s jakou pokorou a sympatiemi píšete v románu o Čečencích...

...ale já si jich jako lidí nesmírně vážím. Když máte možnost zblízka sledovat určité charakteristické rysy toho kterého národa, umožňuje vám to udělat si o nich úplně jiný obrázek. Rozumím si teď s nimi beze slov, od pohledu. Nejde ovšem o romantizování, jakého se dopouští Evropané, kteří v nich vidí hrdinné bojovníky proti zlému Rusku, ale kdyby je potkali, nevěděli by si s nimi rady.

 

My, Evropané, si upřímně řečeno nevíme často rady ani s vámi, s Rusy. Například o vás se u příležitosti vydání českého překladu vaší knížky Botky plné horké vodky psalo, že jste skvělý spisovatel, ale politický extremista ze strany, která je trochu nacistická a trochu bolševická – to je jako mávat na českého býka rudým hadrem. Co je tedy vlastně zač zakázaná národně-bolševická strana?

Je to levicová organizace, která nemá vůbec žádný vztah k nacismu, slovo nacionální, je použito ve smyslu národní, lidový. Osobně jsem vlastenec, ale zároveň antifašista. Sázka na etnický nacionalismus je přesně to, kvůli čemu se rozpadá Ukrajina. Také pro Rusko by to byla zhouba, to je každému soudnému člověku jasné.

 

O Rusku se u nás běžně píše jako o totalitním státě. Jak to vidíte vy?
Víte, ty více či méně koordinované propagandistické výkřiky, že se Rusko mění v Severní Koreu, mají se skutečností málo společného. To říkám jako člověk, který byl patnáct let pronásledovaným opozičníkem vůči Putinovi. Míra svobody tvůrčí – například pro spisovatele – ještě nikdy v Rusku nebyla taková jako dnes. A protože často jezdím do Evropy, mohu zodpovědně říct, že svoboda psát o těch nejpalčivějších otázkách současného světa je v Rusku ještě pořád větší než třeba v Anglii nebo ve Francii. Ano, jiná věc jsou problémy spojené se žurnalistikou a odhalováním korupčních schémat – to je něco jiného a tam jde o život.

 

Vy také pracujete jako opoziční novinář v Nižním Novgorodě. Dokonce si vás prý jednou pozval na kobereček do Kremlu Vladimir Putin a vy jste ho pěkně vytočil – co je na tom pravdy?
O tom právě mluvím. Zveřejnil jsem stovky tvrdě kritických článků a jsem, jak vidíte, naživu. Ta schůzka nebyla pozváním na kobereček, ale setkáním prezidenta se spisovateli – v Rusku je tradiční „dialog Car a Básník“ ještě stále považován za cosi normálního, i vy jste měli podobnou tradici Pátečníků. No a já, který jsem proti němu právě v té době napsal desítky velice ostrých článků, jsem se Putina provokativně zeptal na jeho nejlepšího kamaráda Timčenka, který v té době načerno obchodoval se třetinou ruské ropy. A nic, nezavřeli mě, nezabili mě. Jenom mi po čase zavolali lidé z Putinovy administrace: „Zachare, vy jste šílenec, co vás to proboha napadlo, nikdo ho za poslední rok nevytočil víc než vy.“

 

Jak Putin reagoval?
No, myslím, že se musel hodně ovládat. Příšerně svraštil tvář, skousl rty
a zbledl, ale vydýchal to. Tím nechci zlehčovat případy likvidace novinářů na politickou objednávku, třeba Politkovské. Ale zase je to složitější. Tvrdit, že Putin nechal zabít Politkovskou jako dárek ke svým narozeninám, je hloupost.

 

Jak na vás jako na Básníka působil Car při osobním setkání?
Hodně, hodně zvláštně. Na jednu stranu máte pocit, že před vámi stojí jakýsi byzantský vládce, který se vznáší v myšlenkách ve vyšších sférách nad naší realitou a nerad se spouští dolů. A když už ho něco zásadního donutí sejít dolů, stává se poněkud zlověstným. Ale na takové ty obyčejné, pozemské věci téměř nereaguje, nechává jim volnost. Politolog Bělkovskij například napsal knihu Byznys Vladimira Putina, kde dokazuje, že si Putin osobně přišel bokem na nějakých 50 miliard eur. Knížka se prodává, Bělkovskij je na svobodě. Eduard Limonov, autor románu Já, Edáček, napsal pamflet Limonov proti Putinovi, kde uráží celou jeho rodinu. Kniha se prodává, Limonov svobodně nadává dál a tisknou ho v deníku Izvěstija. A to je extremista, který by možná v Evropě seděl: organizoval ozbrojené povstání, masové protestní demonstrace. Takže lidé na Západě by měli vidět i další vrstvy, a nejen dokola opakovat klišé o totalitě a despocii.

 

Nakolik je ale třeba bát se Ruska jako velmoci, se kterou nemáme nejlepší zkušenosti? V souvislosti s invazí z roku 1968 a rétorikou Putina o nutnosti ochrany ruských krajanů se u nás daří šířit strach z Ruska. Nehrozí nám, že se jednou Putin špatně vyspí a pod stejnou záminkou obsadí Karlovy Vary?
Ale no tak, to nemůžete myslet vážně! Že jsme dlouho považovali Bělorusko a Ukrajinu za země, kde se cítíme jako doma, je něco jiného, protože máme společnou tisíciletou historii. Ale to, na co se ptáte, je paranoia. Mám dojem, že veškerá dobře míněná prohlášení a výzvy ke spolupráci z naší strany budou v Evropě vždycky chápány tak, že vás stejně chceme napálit. Věřte mi, Rusko má dost starostí samo se sebou. Můžete klidně spát. A ještě k tomu roku 1968. Na to se přece nelze dívat nyní, po téměř padesáti letech, prizmatem roku 2014 bez kontextu s rokem 1945. V Rusku, nebo chcete-li SSSR, obětovalo životy ve válce s fašismem 27 mi-lionů lidí. Za naši i vaši svobodu, jak se teď s oblibou říká. Takže si jistě dokážete představit, jak to pro nás bylo po 23 letech žhavé. Teď už je to passé, tím spíše, že západní mocnosti, které dnes tak adorujete, samy s invazí souhlasily, protože se obávaly porušení křehké rovnováhy poválečného uspořádání. Ale proč ten iracionální strach dnes, jestliže ten kontext, který to mělo, je vzdálenou historií?

 

A co Ukrajina?
To je složitější otázka, ale k takovému konfliktu by nedošlo, kdyby to neupekly vlivné síly, které z toho tuší prospěch. Mám na mysli USA. Ano, způsob, jakým se k Rusku připojil Krym, je rozporuplný. Rusové ale několik set let prolévali na Krymu krev, lidé tam mluví rusky, cítí se být součástí ruské kultury. A Ukrajina? Dokážete si třeba představit, jak by reagovaly USA, kdyby Rusko rozdmýchávalo revoluci v Mexiku? Obávám se, že daleko nekompromisněji.

 

V posledních týdnech jste dvakrát přijel na Donbas, kam jste přivezl pomoc pro místní obyvatele. Jaká je tam situace?
V Rusku se vzedmula vlna solidarity s lidmi na východě Ukrajiny, zvláště v souvislosti s nastávající zimou. Lidé nedostávají sociální dávky, penze, invalidní důchody, nefunguje plyn a elektřina. My jsme vybrali asi šest milionů rublů, nakoupili oblečení, léky a potraviny a dovezli to v pěti autech nadvakrát na místo určení.

 

Co konkrétně jste vezli?

Za prvé potřebné věci pro školy a nemocnice. Za druhé – jsem skeptický k masovému rozdělování pomoci, proto jsem získal přes internet telefonní čísla lidí, kterým jsme to, co potřebovali, dovezli přímo domů. Inzulín pro nemocné cukrovkou, potraviny pro rodiny s malými dětmi, pro raněné, invalidní důchodce. Léky, jídlo a teplé oblečení. Co se vybralo, za to jsem nakoupil a odvezl. Jsou to přece naši bratři, na které se všichni vykašlali. I Kyjev, i Moskva, tak je nemůžeme nechat na holičkách.

 

Jak je to tedy s ruskými vojáky, o nichž Rusko tvrdí, že tam nejsou, zatímco Ukrajina a NATO jejich přítomnost potvrzuje?
První z členů domobrany, kterého jsem potkal, byl devatenáctiletý Ilja. Dům, kde žil s rodinou, zničily granáty, přežil jen on. Nemá peníze, nemá doklady, nemá kde bydlet, co jíst. Co měl dělat? Tak se dal k domobraně. Má jít na Ukrajinu, nechat se naverbovat do armády a střílet na místa, kde se narodil a žil? A takových lidí je v domobraně většina. Samozřejmě že je tam hodně Rusů, kteří přijeli pomoci, jsou mezi nimi i bojovníci, ale minimálně 70 procent tvoří místní. Nejvíce Rusů tam působí jako lékaři, zdravotníci, nebo se zabývají výměnou zajatců a identifikací mrtvých. Osobně jsem potkal techniky, kteří opravují teplárny a elektrárny zničené ukrajinskou armádou.

 

O co vlastně usilují. O připojení k Rusku? O autonomii?
To všechno je teď až druhotné. Zpočátku chtěli jistou míru autonomie v rámci Ukrajiny, možnost mluvit rodným jazykem. Potom je půl roku bombardovali, tisíce lidí pozabíjeli, všechno zničili. A teď jim Kyjev laskavě nabízí totéž, o co usilovali na začátku. Nejdřív všechno zničili, továrny, infrastrukturu, nemocnice, školy, podle různých zdrojů zemřely tři až deset tisíc civilistů, v každé rodině je někdo mrtvý, některé rodiny byly vyhlazeny úplně – a teď se v Kyjevě tváří, že chtějí vyjednávat. Kdybychom na to, co se na východě Ukrajiny děje, uplatňovali evropská měřítka, šlo by říci, že to hraničí s genocidou. To znamená, že po tom všem už je pro ně podmínkou nezávislost na Kyjevu nutností, a s mocí, která na ně půl roku házela bomby, nechtějí mít nic společného.

 

Jaké podle vás existuje východisko?
K tomu, aby vůbec bylo možné začít hledat východisko, je třeba určit příčiny současné chronické krize. Válka na jihovýchodě Ukrajiny je jen jedním z jejích akutních projevů. Osobně jsem sympatizoval s tím politickým křídlem nových povstaleckých republik, které se hlásilo k levici a chtělo vytvořit nový stát na principech solidarity, bez vlivu oligarchů, bez korupce, vymanit se z područí mezinárodních bankovních manipulací a finančních systémů. Vzdáleně něco jako skandinávské země, které prozřetelně začlenily levicové hodnoty do praktické politiky a fungují ve srovnání s ostatními režimy efektivně, navíc se naučily žít dlouhodobě s vlastními zdroji. V tom vidím východisko. Nejen pro Doněck a Luhansk, protože to jsou nepatrné ostrůvky v rozbouřeném moři cizích zájmů, ale i pro Rusko a Ukrajinu, pro Evropu a pro celé lidstvo.

 

Zachar Prilepin
(1975) ruský spisovatel, syn učitele a zdravotní sestry. Vystudoval filologickou fakultu univerzity N. I. Lobačevského. Jako voják se účastníl čečenské války v letech 1996 a 1999.

 

Rozhovor byl publikován v Literáních novinách č.12, které vyšly 8.prosince. Literární noviny lze zakoupit (seznam prodejen) nebo předplatit ZDE.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Prosinec 2014 15:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz