Ladislav Zikmund-Lender o homoerotické vrstvě dějin umění

Email Tisk PDF

Zikmund-LenderVýznam uměleckého díla jako symbolu se proměňuje s dobou a také s osobností příjemce. Kódy umění nejsou dané. Průvodce Teplou Prahou upozornil na dosud příliš nerozšířené kouzlo homoerotického čtení.

 

 

Pojmenovali jste Teplou Prahu „teplá", nevnímáš to slovo pejorativně?
 Musíme se nějak dorozumět. Slovo „teplý" je vnímané jako pejorativní, ale tak byla původně vnímána i slova „queer" nebo „schwull", která jsou dnes neutrální právě proto, že je postupně homosexuálové přijali za své jako vlastní sebeoznačení. Nejprve z ironie začali užívat slova, kterými je v nadávkách označovala heterosexuální majorita, až se tato slova vžila a hanlivý podtón zmizel. Zcela jiný význam má slovo "buzna" jako nadávka a jako přátelské popichování mezi dvěma gayi. Přestože dřív fungovalo slovo queer jako urážka, dnes máme queer studies, queer muzea, queer pořady, queer studia, queer časopisy. Takže třeba totéž čeká i slovo „teplý". Je příjemné a hezky zní, evokuje vlastně pocit hřejivosti, veselosti. Podobně jako slovo „gay", které v angličtině původně znamenalo „veselý, rozjařený".

 

Proč je pro uměnovědce důležité, aby znal sexuální/citovou orientaci umělce?
Uměnovědce ani historiky by nemělo primárně zajímat kdo, kde, s kým a jak, kolikrát a za kolik. V minulosti ale vždy existovalo určitě procento lidí, kteří nebyli heterosexuální a stejně tak existovalo i určité neheterosexuální procento z těch tisícovek samozřejmě i mezi umělci, jejichž životy a dílo tvoří dějiny umění. Životní zkušenost spojená s tím, čemu dnes říkáme homosexualita, byla a někdy dodnes je traumatická. Pokud umělci trpěli svou odlišností, v jejich díle se to velmi pravděpodobně projevilo. Ale aby to nebylo jen negativní - ve dvacátém století to mohl být i otisk radostné zkušenosti, nejen ventilace či vytěsnění traumatu, ale i snaha oslavit svou jinakost. No a v tyto momenty už právě začíná orientace uměnovědce zajímat.

 

Nejsem si jistá, zda není tato otázka neslušná - jsi homosexuál?
Tahle otázka není neslušná. Naopak tahle otázka je podle mě v tuto chvíli naprosto na místě. V akademickém provozu si každý badatel nachází cestu k tématu, kterému se chce věnovat, přes sebe a své vlastní zkušenosti. Nemá cenu si namlouvat opak a není potřeba si hrát na nějakou objektivní vědu. Kdybych neměl nějakou osobní motivaci, tak bych se tím asi nezabýval. Dokonce si myslím, že vlastní zkušenost se zkoumaným tématem dává badateli výhodu určité specifické senzibility, rozšifrování nuancí, které zůstanou jiným skryté. A otázku po osobní i názorové výchozí pozici člověka, který promlouvá, považoval už Foucault v humanitních vědách za úplně legitimní a v podstatě klíčovou.

 

Homoerotický výklad pražských uměleckých děl mě v knize Teplá Praha velmi zaujal, na druhou stranu jde zčásti o legendy, zčásti o informace opřené o historicky ověřené údaje. Záměrně jste tuto jinak ostrou hranici rozmlžili? Například homoerotický výklad Muchovy Slovanské epopeje mě dost překvapil.
Slovanská epopej je v knize jako pars pro toto, ukázka queer čtení děl s jiným kulturním kontextem. Epopej sama o sobě představuje velmi bizarní dílo. Kdykoli jsem před ni přivedl nějakého zahraničního badatele, který neznal její kontext, začal v ní díky její podivnosti okamžitě sám od sebe hledat skryté kódy, nejen queer. Všem bylo hned jasné, že Slovanská epopej obsahuje kromě těch nacionálních mýtů, které jsou dnes už v podstatě vyprázdněné, i jakési obsahy určené pro zasvěcence, jakousi skrytou hermeneutiku.
Ve skutečnosti kontext skrytých kódů Slovanské epopeje pochází ze Svobodného zednářství, Mucha byl totiž jedním z nejdůležitějších členů a zakladatelů tuzemské zednářské lože. K homoerotickým výkladům ale tím, jak vypadá, Slovanská epopej silně vybízí.To je ale možné ztotožnit i se sdílením queer kódů, něčeho tajného, o čem se na veřejnosti nemluví, něčeho jen pro zasvěcence s vlastním žargonem nebo vlastní ikonografií. Podtrhuje to ještě silně homoerotický podtext některých scén, např. Přísaha omladiny.
Že se v Teplé Praze mísí legendy s doloženou historií, to je tam samozřejmě trochu schválně. Jde o populárně naučného průvodce. Městské legendy jsou navíc právoplatnou součástí diskurzu interpretací kulturního prostředí. Ty legendy si nevymýšlíme, vždycky jsou založené na v minulosti vytvořených a široce sdílených naracích. Záznamy těchto legend svědčí o tom, že menšinové interpretace tu byly vždy, často totiž nahrazovaly homoerotickou vizualitu, která byla zákonem i morálkou z veřejného prostoru vytěsněna.

 

Je podle tebe důležité upozorňovat na homosexuály mezi etablovanými umělci? Pomáhá to lepšímu pochopení a přijetí ze strany většinové heterosexuální společnosti?
Neradi bychom sklouzli k bulváru, ale odhalování nových vrstev možností jak číst a jak vnímat umění, je určitě cenné. Z pozice dneška může kdokoli k uměleckému dílu přijít a tuto vrstvu tam číst nebo dokonce nově najít. A pokud se ho například homosexualita osobně týká, může mu takový příklad i pomoci ve vnímání jeho vlastní životní situaceho osudu. Sdílením této specifické zkušenosti, takto zakódované do vizuálního díla je možné naše současné životy učinit lepšími. Jak s oblibou zdůrazňuje historička umění Milena Bartlová, prožitek vizuálního díla má tu nesmírnou výhodu, že se obejde beze slov, tedy bez textu i bez řeči. Nemusím zdůrazňovat, jak to bylo významné v době, kdy se o homosexualitě mluvit nesmělo.
I dnes se ale přesvědčujeme, jak je vědomí toho, že v tom člověk není sám, nesmírně důležité při vyjednávání vlastní neheterosexuální identity, zvlášť v období dospívání.

 

O něco podobného se asi snažil i Jiří Karásek ze Lvovic, ne?
To bylo trošku něco jiného, on sám umělecká díla neinterpretoval. Karásek se snažil vytvořit umělé prostředí, jakési milieu, kde by se queer lidé mohli stýkat a cítit dobře a kde by on mohl svou osobní zkušenost sdílet s ostatními, podobně založenými. Proto část své sbírky založil na uměleckých předmětech a knihách s homoerotickou tematikou.

 

Co říkáš na tvrzení, že mezi umělci je homosexuálů mnohem víc, než v jiných povoláních. Jde o mýtus?
O žádných statistikách nevím a asi by jejich vytváření nemělo smysl. Existují asi profese, které homosexuály přitahují víc, než jiné.

 

Proč?
Takovéto tvrzení samozřejmě ve výsledku může vytvářet nebezpečné stereotypní představy. Já teď ale pracuji na studii, která se pokouší tvrdit, že homosexuálové se velmi často zabývali a zabývají shromažďováním a ochranou kulturního dědictví, ať už movitého nebo nemovitého. Tato studie navazuje na jeden americký výzkum, ale já jsem přesvědčen, že to tak funguje i v Čechách.

 

Čím to je?
Každý člověk touží po tom, aby jeho život byl v něčem přesažený. Homosexuální muži mají bohužel mnohem menší možnosti zakládat rodiny, a proto mohou svou energii, čas i peníze věnovat něčemu jinému. Často investují jak do vytváření nových kulturních hodnoty, tak do uchovávání kultury minulé. Každý člověk si přeje, aby po něm něco zbylo. Přispění k budování kulturních hodnot a kulturnímu dědictví může fungovat jako sublimační strategie namísto budování rodiny.

 

Podobná situace je v Teplé Praze popsaná v hesle o spisovateli a sběrateli Ladislavu Fuksovi.
Fuks také pracoval krátkou dobu jako památkář a poté se snažil ve svém bytě replikovat kynžvartskou sbírku kuriozního uměníit. Měl to dotažené do posledního detailu. Takových lidí byla mezi homosexuálními muži velká spousta, nenašel jsem však zatím skoro žádné mezi lesbickými ženami, ne že bych chtěl být stereotypně předpojatý, přestože mi jsou samozřejmě bližší příběhy homosexuálních mužů.

 

Přijmu-li teorii, o které mluvíš, tak mě napadne, že lesby "náhradu" za založení rodiny tolik nepotřebují.
Ono to samozřejmě nelze brát výlučně, že každý gay, který nezaložil rodinu, začal sbírat staré harampádí. Je to ale myslím jeden z motivů. Lesby mají dnes mnohem snazší přístup k založení rodiny. Stereotypnímu uvažování se tedy evidentně úplně nevyhneme, historii prostě nejde psát korektně a vyvýženě. I Teplá Praha obsahuje mnohem méně příběhů homosexuálních žen než homosexuálních mužů. Antropologové tento fakt vysvětlují tím, že ženská sexualita je mnohem fluidnější a mají-li spolu dvě ženy vztah, je tato situace svému okolí většinou daleko méně nápadná. Z toho plyne, že se k těm ženským příběhům také obtížněji dostává.

 

Ještě bych se vrátila k Ladislavu Fuksovi. S odkazem na Martina C. Putnu se v Teplé Praze píše, že Fuksovu literaturu týkající se utlačování židů lze číst jako sublimaci jiné menšinové problematiky – homosexuální. Objevují se takové případy i ve vizuálním umění?
Ano, to jsou docela obvyklé sublimační strategie. To Martin C. Putna velice hezky rozkryl u Jana Zrzavého. Autor se snaží stud za svou jinakost přetavit v rámci tvůrčího procesu do něčeho jiného. Příkladné jsou Zrzavého obrazy Antikrist z roku 1908 a Autoportrét z roku 1907 zvaný Princ. Antikrist, který je označován za nejdekadentnější obraz českého expresionismu, představuje nejsurovější zhmotnění negativní stránky sexuality. Zdá se, jako by se chtěl Zrzavý něčeho zbavit, něčeho, za co se stydí, něčeho, co mu bylo tehdejší společenskou konstelací vnucováno jako nepřípustné a odsouzeníhodné. To lze číst jako potlačení čistě fyzické sexuality obecně, ale i jako snahu o potlačení neheterosexuální touhy. Na autoportrétu zvaném Princ je sám Zrzavý zobrazen nalíčený, s perlovým náhrdelníkem, v širokém klobouku, působí velmi androgynně a také velmi smutně. Opět se zdá, jakoby se za tuto svou feminní stránku styděl, protože neodpovídala společensky velmi hluboce zakořeněné představě o mužnosti, mužských atributech a mužské roli, a chtěl se jí zbavit tím, že jí zanechá na plátně, chtěl ji tak vytěsnit, sublimovat na papíře.
Tento způsob čtení ovšem samozřejmě není jediný. Způsobů čtení uměleckých děl je nepřeberné množství a o žádném nelze říct, že je ten hlavní či správný. Je pouze jedím  z možných. Když ale někomu něco říká, promlouvá k jeho vlastní zkušenosti, pomáhá mu, nelze říct, že je irelevantní jen proto, že je menšinový.

 

Je mezi současnými žijícími umělci podle tebe ještě stále hodně těch, kteří se za svou orientaci stydí a veřejně ji nepřiznají?
Je hodně těch, kteří se svou orientací nemají žádný problém a tím pádem se ani neodráží v jejich tvorbě. Jsou i ti, kteří svou orientaci stále jako problém vnímají. Stává se ale i, že se v tvorbě heterosexuálního umělce objevuje téma homosexuality, ať už jako aktivistický obsah, nějaká genderově subverzivní strategie jako kritika konzervativních pořádků, ale třeba i jako nějaká součást vyrovnávání se s minulostí. Zde se může někdy možná jednat zase o sublimaci něčeho jiného. Queer čtení umění není jasně omezitelná a definovatelná věc, nelze ale říct, že proto nemá právo na existenci, jak se někteří domnívají. Queer čtení uměleckých děl a skutečná orientace umělců spolu souvisejí jen částečně. Často navíc můžeme nalézat ve vizuálním umění kódy, které umělec vůbec nezamýšlel. A v tom je právě jeho kouzlo.

 

Ladislav Zikmund-Lender je jedním z autorů bedekru Teplá Praha.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Září 2014 10:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB