Rád hraju tam, kde lidé rádi naslouchají

Email Tisk PDF

Jiří-Bárta-FOTO-Jan-ŠmokJiří Bárta patří ke stálicím české hudební scény – prosím neplést s Danem B. či Alšem B., jeho nástrojem je violoncello. Zkušenosti nasbírané doma i ve světě ovšem stále častěji uplatňuje i jako dramaturg hudebních přehlídek, či chcete-li jejich „kurátor“. Takového titulu se mu totiž dostalo v rámci letošní Dvořákovy Prahy.

 

Máte velmi intenzivní podíl na festivalu Dvořákova Praha. Jaký máte vztah k Antonínu Dvořákovi?

Jako každý violoncellista, velmi kladný. Díky koncertu v h moll, který nám Dvořák věnoval a bez kterého bychom se měli špatně, protože by náš repertoár byl o mnoho chudší. Byla to skladba, díky které jsem se jako kluk zamiloval do vážné hudby.

 

V kolika jste Dvořákův violoncellový koncert hrál poprvé?

Na Lidové škole umění byli „borci“, kteří se do toho pouštěli už třeba ve třinácti letech. Pan učitel Škampa mi sice dával hrát všechny těžké školní koncerty, třeba Grützmacherovy, které se dnes už bohužel nehrají nebo jen málo, ale k Dvořákovu koncertu jsem se dostal až na konzervatoři, pod vedením Josefa Chuchra. Konzervatoř jsem s Dvořákem absolvoval, vyhrál jsem s ním i první dvě větší soutěže. A Dvořákův violoncellový koncert byl první skladbou, na níž jsem si vyzkoušel, jak se hraje s velkým orchestrem – to mi bylo osmnáct.

 

A kdy jste ho nyní hrál naposledy?

Hned dvakrát v rozmezí jednoho červnového týdne. V Jihlavě, na mahlerovském festivalu, s ostravskou filharmonií, a poté na „svém“ kutnohorském festivalu, s filharmonií ze Zlína.

 

Na letošním ročníku Dvořákovy Prahy se objevíte nejen jako interpret, ale jste také dramaturgem komorní řady. Jak k tomu došlo?

Asi i do Prahy dorazila dobrá pověst kutnohorského hudebního festivalu, který jsem před osmi léty spoluzakládal a jehož jsem umělecký ředitel nebo dramaturg.

 

Vyhovuje vám tato dvojí role, jedno zda v Kutné Hoře nebo v Praze?

Vyzkoušel jsem si to bohatě. A zjistil jsem, že mne baví.

 

Čím se řídíte jako dramaturg?

Snažím se, aby program nevypadal jen hezky na papíře, ale aby oslovil posluchače. Aby pro ně koncerty byly něčím nové, ale aby si na své přišli i ti, kteří mají rádi skladby často hrané, obecně oblíbené. Představuji si, že sám sedím v publiku jako posluchač a chci si z koncertu něco odnést.

 

Co bylo u dramaturgie pro Dvořákovu Prahu dřív? Představa o programu nebo představa o interpretech?

Program. Věděl jsem, že musím dát velký prostor hudbě Antonína Dvořáka a hudbě Dvořákem inspirované. Samotného mne přitom překvapilo, pro koho všeho byl Dvořák inspirativní. Víme to o Sukovi, o Novákovi, Janáčkovi. Ale on měl zvuk i mezinárodní, zvláště pro mladou generaci, která přicházela už za jeho života. Například Arnold Schoenberg jako mladý podomácku hrál v kvartetu Dvořáka a nesmírně ho obdivoval. Proto je hned v prvním večeru komorní řady vedle Dvořákova Smyčcového kvartetu e moll zařazena i Schoenbergova Zjasněná noc. Paralely mezi nimi jsou překvapivé. Totéž platí i o Triu pro klarinet, violoncello a klavír Alexandera Zemlinského.

 

Komorní řada nabídne kromě stálých souborů i některá volná uskupení, sestavená jen pro festivalovou potřebu.

I to je kutnohorská zkušenost. Muzikanti se sejdou až na místě, intenzivně zkoušejí den dva a pak předstoupí před publikum, tento princip funguje velice dobře, bez vady – díky atmosféře, kterou to s sebou nese. Nový ředitel Dvořákovy Prahy Marek Vrabec chtěl něco z této bezprostřednosti přenést i na pražský festival.

 

Ovšem velký festival, jakým je Dvořákova Praha, je asi nesouměřitelný s kutnohorským, přinejmenším rozpočtem, který umožňuje získat umělce zvučných jmen.

Dvořákova Praha má pochopitelně větší rozpočet než náš festival v Kutné Hoře. Přesto i v Kutné Hoře mám „drahé“ umělce. Přijíždějí za honoráře, za které by jinam nepřijeli. Je to tím, že se dobře známe, že mají zájem hrát se mnou a já s nimi. Základem kutnohorského programu po celou dobu trvání jsou ale čeští hráči, vynikající komorní hráči. Bez nich by to nešlo, oni vytvářejí atmosféru festivalu – a také kvalitu. Všichni si k sobě hezky „sednou“. Nenajdete tam nafoukané egocentriky, ty já nemám rád, takoví mohou zničit celou atmosféru. V Kutné Hoře jsme nevsadili na mediálně zvučná jména, která téměř automaticky přitahují publikum – a přesto jsou koncerty plné. Dvořákova Praha je ovšem už ze své podstaty velmi prestižní festival, tam se zvučná jména musí objevit.

 

Je tedy výhodou, když festivalový dramaturg je zároveň i interpretem?

Může to být výhoda. Troufám si na to, protože jsem toho už hodně odehrál, hrál jsem s mnoha hudebníky, vycítím, kdo si s kým na pódiu „sedne“.

 

Pro Dvořákovu Prahu chystáte hned několik takových večerů, na nichž si hráči, kteří spolu obvykle nehrají, budou muset, jak říkáte, „sednout“. Co podle vás taková vystoupení divákům poskytnou? A nepodepíše se na kvalitě koncertu nedostatek času na přípravu?

Něco jiného je připravit se na jeden večer, odehrát ho, a pak se znovu rychle připravovat v potu a krvi na další a opět ho odehrát jako o život, a něco jiného je odehrát koncert v rámci několikatýdenního turné, jeden z mnoha – i když je to v krásné Praze. Znám z vlastní zkušenosti, jak je náročné soustředit se na každý koncert v rámci turné a odehrát ho na sto procent. A týká se to i těch nejrenomovanějších. V programu připraveném jen pro jeden výlučný večer je prostě zvláštní kouzlo. Není tam třeba vše dotaženo k úplné dokonalosti, jako u programu pečlivě dlouho studovaném, ale výsledek je neopakovatelný. Nechci generalizovat, ale i nadšená, svěží a radostná nedokonalost může u publika zapůsobit víc než chladně profesionální – a někdy až unavená – dokonalost. Taková produkce pochopitelně vyžaduje souznění zúčastněných, s každým tak nemohu hrát. Hráči si musejí umět naslouchat a jsou schopni rychle se přizpůsobit.

 

Vadim Repin a Konstantin Lifschitz – s nimiž se vy osobně na Dvořákově Praze pustíte do podobného dobrodružství – to jsou hráči tohoto typu?

Konstantin Lifschitz je můj přítel, několikrát hrál na festivalu v Kutné Hoře, s Vadimem Repinem jsem se několikrát potkal a i když jsme spolu nikdy přímo nehráli, jen jsme jednou vystupovali v rámci jednoho večera, vím jaký je člověk a vím, jak hraje. Oni dva spolu hráli často. Takže v naše společné setkání na pódiu věřím.

 

Repin je u nás znám ovšem spíše z nahrávek než z koncertů, takže jeho vystoupení bude zajímavé i z tohoto ohledu.

Každopádně tu nebyl tak často, jak by si zasloužil. A jak bychom si to zasloužili i my jako posluchači. Vzpomínám si, že poprvé jsem ho slyšel na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu. Mně bylo osmnáct, jemu asi čtrnáct – byl tam s Maximem Vengerovem, s nímž chodil do třídy Zachara Brona na konzervatoři v Lübecku. Slyšel jsem je a nevěřil svým vlastním uším. Skvostný zážitek. Zachar Bron byl vlastně tyran – i když to bylo v zápalu pro dobrou věc. Ne každý takový přístup vydržel, ale kdo to vydržel, tak z toho něco bylo. Tak se prostě dřív učilo.

 

(...)

Při sestavování programu pro letošní Dvořákovu Prahu jste bral ohled na Rok české hudby?

Dvořákova Praha je vlastně vždy poctou české hudbě. Bral jsem ohled spíše na zastoupení Antonína Dvořáka a těch, které Dvořák ovlivnil. Kromě již zmíněných Schoenberga a Zemlinského, je to třeba i Ervín Schulhoff. Jeho Smyčcový sextet sice vznikl už v době, kdy byl svébytným skladatelem, mimo cizí vlivy – ale on byl vždy velkým ctitelem Dvořáka. Do stejné kategorie patří Suk i Martinů. Naopak Čajkovskij se v programu ocitá spíše jako Dvořákův protiklad, kontrast – i když se vzájemně obdivovali.

 

V jednom večeru Dvořákovy Prahy se na pódiu Rudolfina postupně ocitnou tři kvarteta zvučných jmen. Není to škoda? Nezasloužilo by si každé samostatný koncert?

Úkolem toho koncertu je vzdát poctu české kvartetní škole, která má i ve světě zvuk. A svoji roli hrál i čas – festival je koncentrován do dvou týdnů, nemá času nazbyt. To je zároveň jeho výhoda, posluchači neztratí souvislosti celé přehlídky.

 

Další festivalový večer chce připomenout středoevropskou hudbu, středoevropské kulturní prostředí mezi léty 1890 a 1920. Bylo tu inspirací letošní sté výročí vypuknutí první světové války?

Na první světovou válku jsem při přípravě programu nehleděl, ale nebráním se tomu, bude-li tu vnímána souvislost s ní. První světová válka zůstává ve stínu té druhé, ale přitom do dějin střední Evropy zasáhla možná i výrazněji. Jsou jí ovlivněny i naše rodinné příběhy – včetně příběh mé rodiny. Jméno mého děda stojí na pomníčku padlých vojáků z první světové války v Babicích. Prastrýc, violoncellista, absolvoval legionářskou anabázi ze Sibiře. Babička vyprávěla, že už ho v duchu pohřbili a on najednou stojí za dveřmi, zarostlý, vyhublý.

 

Zálibu pro violoncello jste zdědil po něm?

Maminka byla z velké rodiny řezníka a uzenáře. Všichni na něco hráli, zpívali. Když se rodina sešla na Vánoce, byl to hudební zážitek. Takže bylo logické, že i my děti jsme na něco začali hrát. Sestra na klavír, na mne padla volba smyčcového nástroje. A maminka často vyprávěla, jak prastrýcovo violoncello krásně znělo. Byl to asi dobrý hudebník, který se živil například hraním k němým filmům. Zdědil jsem jeho notový archiv. Hráli i kusy Beethovenových symfonií. Muselo to být kouzelné, někdy bych si to rád vyzkoušel. A Dvořákův violoncellový koncert hrál asi velmi často, soudě podle osahaných a potrhaných rohů partitury.

 

V programu komorní řady jste zcela vynechal soudobou hudbu, které se jinak nevyhýbáte. Byl to záměr?

Nové vedení Dvořákovy Prahy v čele s Markem Vrabcem chce ctít určitý konzervatismus festivalu – na rozdíl třeba od Strun podzimu, tedy druhého festivalu, o který se stará. Takže největším „výstřelkem“ je zařazení Schulhoffova Smyčcového sextetu, který má ale významné místo v hudbě dvacátého století. Tedy pomineme-li Schoenberga. Ale jeho Zjasněná noc má blíž k pozdnímu romantismu než k moderně.

 

V Kutné Hoře ale soudobou hudbu uvádíte?

Velice pravidelně. Snažím se ji „vpašovat“, kam to jde – a třeba skladby velice kontroverzní či obskurní.

 

Je české publikum konzervativní?

Všude na světě je publikum konzervativní. To české je ještě tolerantní, ve srovnání třeba s publikem anglickým nebo americkým. Ale možná jsou na vině pořadatelé, kteří se bojí vybočit. Ve Spojených státech se soudobá hudba hraje třeba jen na specializovaných festivalech. Ale osobně se mi systém elitářských festivalů soudobé hudby nikdy moc nelíbil, nepřišel jsem jim na chuť. Mým ideálem je zprostředkovávat soudobou hudbu běžnému posluchači, v sousedství s hudbou jiných epoch, a vždycky jsem se to tak v rámci svých koncertů, ale i nahrávek snažil dělat. Zářným příkladem bylo album Reflexe. Supraphon chtěl album slavných přídavků a výsledkem bylo album, z něhož zní nejen Dvořák, ale i Messiaen, Saint-Saëns, Webern, Kopelent. Tam byl můj ideál. Můžete tomu říkat třeba postmoderna nebo, jak chcete.

 

Koncerty komorní řady Dvořákovy Prahy se budou hrát na dvou adresách. Ve velkoměstsky vznešeném Rudolfinu a naopak v poklidně ztišeném Anežském klášteře. Čím jsou ty dvě dosti odlišná místa zajímavá pro komorní produkce?

Usiloval jsem především o místo menší a méně tradiční, s intenzivní atmosférou. V tom je Anežský klášter nenahraditelný. Je to téměř jakási malá vesnice skrytá uvnitř velkoměsta. Koncertní sál není ani příliš malý ani příliš velký, navíc má skvělou akustiku. Ostatně tam budeme i zkoušet, tam bude jakýsi „domov“ komorní řady. Dvořákova síň Rudolfina – která je takovým centrem celého festivalu – je ovšem akusticky také skvělá a byla by škoda ji nevyužít. Obě ta místa mají svoji tradici, svůj, byť zcela odlišný, genius loci, a to hraje také roli.

 

Jak se jako interpret díváte na situaci s koncertními sály v Praze?

Praze chybí moderní sál s velkou kapacitou. Zda by se dařilo ho naplňovat publikem, to je otázka jiná. Jen si říkám, že by to nutně nemusela být nová stavba na zelené louce, ale že by mohl vzniknout v nějaké už nepoužívané, třeba industriální stavbě. Nebo rekonstrukcí nějakého stávajícího velkého sálu, například v Paláci kultury. To by mohl být ideální sál na ideálním místě. Kvalitní koncertní sály, to je však problém nejen Prahy, ale celé republiky. Podívejte se na Ostravu, Brno, České Budějovice. Tam by bylo třeba postavit nové sály spíš než v Praze.

 

Ve světě je situace jiná?

Například ve Španělsku, navzdory tomu, že se neustále potácí v hospodářských problémech, najdete kvalitní koncertní sály v každém větším městě.

 

Kde se vám osobně nejlíp hraje?

Asi v Dvořákově síni Rudolfina. I když někteří kolegové říkají, že je stresuje ta vznešenost, ta prestiž nejvýznamnějšího českého sálu. Ale mně se dobře hraje kdekoli, kde se sejdou lidé, kteří se na hudbu těší, kteří na koncert jdou kvůli hudbě a jsou jí otevřeni. Takže bych jmenoval menší kostely na venkově, menší sály na dědinách. Není tam třeba úplně hojná účast, ale jeden jako druhý přicházejí posluchači proto, že tam chtějí být a ne proto, že se to zrovna nosí.

 

Celý rozhovor s Jiřím Bártou vyšel v Literárních novinách, č. 8/2014.

 

Jiří Bárta

(1964)

patří již od 90. let ke špičce violoncellistů své generace. Koncertoval sólově i s jinými interprety a orchestry v koncertních síních a na festivalech po celé Evropě, v Americe, Japonsku a Austrálii. Jeho repertoár sahá od staré hudby až k soudobé. Mnoho skladeb uvedl v české nebo světové premiéře. Natáčel pro Supraphon, Lotos, Deutsche Gramophon či Hyperion. Získal řadu významných ocenění, mj. Hammer Rostropovich Award, Europäische Förderpreis für Musik, Gramophone Editor’s Choice či Grammy Award London. Podílel se na založení Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, jehož je uměleckým ředitelem.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz